Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
1) Katolický katechismus učí, že Bůh každý hřích, i lehký, trestá. Boží tresty na nás dopadají ve formě nemocí a různých životních obtíží, případně neštěstí. Tím samozřejmě není řečeno, že každá tato nemilá událost je Božím trestem, ale může jím být. Svátostné rozhřešení ve zpovědnici odpouští nejen hříchy, ale i část časných trestů, které ještě člověk musí za hříchy vytrpět. Zbylá část může být zahlazena kajícím způsobem života, častou účastí na mši sv., modlitbou, dobrými skutky a zvláště odpustky. Pokud k odpuštění časných trestů nedojde v pozemském životě, musí si je člověk odbýt po smrti v očistci.
S Božími tresty za hříchy souvisí ale též přirozené důsledky hříchu, kdy Bůh netrestá bezprostředně, nýbrž nechá hříšníka, aby se na něm projevily negativní logické zákonitosti, jež hříšné jednání samo o sobě působí. Když dospělý muž žije sexuálně jako kanec a důsledkem je, že dostane syfilis nebo AIDS, tak nejde primárně o Boží trest, nýbrž o to, co vyjádřil kolumbijský katolický myslitel Nicolás Gómez Dávila: „Hřích nemusí být nutně potrestán. On sám v sobě je už trestem.“ Totéž platí třeba o bankovním lupiči, jehož dopadne policie a který „vyfásne“ 20 let, nebo dokonce skončí na invalidním vozíku, protože oběť, kterou napadl, se bránila se zbraní v ruce. Kdo přijímá do svého života hřích, musí přijmout i jeho přirozené důsledky a počítat s nimi.
Ke kajícímu smýšlení proto patří i pokorné přijetí těchto přirozených důsledků hříchu, a ne jejich odmítání a rouhání se Bohu: Proč to dopustil? Kristus slibuje lotrovi po pravici ráj za to, že uznal svůj krutý ortel jako spravedlivý trest za spáchané zločiny. Dnešní liberálně-neomarxistická společnost však tuto logiku zásadně odmítá. Ďáblova lest nejprve „ve jménu milosrdenství“ vyvolala již před více než stoletím kampaň proti trestu smrti za těžké kriminální delikty, dnes, kdy ve většině států světa již neexistuje, se vede filipika proti doživotí a jiným vysokým trestům vězení. Zatímco ještě před nějakými 300 lety většina odsouzených kriminálních delikventů neměla pochybnosti, že trest, byť tvrdý, je spravedlivý, dnes naopak skoro každý odsouzený zločinec se cítí rozsudkem ukřivděn, obviňuje společnost a hlavně – prohlašuje se za nevinného.
Zcela zákonitě a logicky. Je-li téměř každý trest za spáchaný zločin nespravedlivý nebo příliš přísný, tak potom si samotný delikt vůbec nezaslouží být potrestán a pokud, tak jenom symbolicky. Diktatura relativismu sem pronikla v plném rozsahu: Kriminální čin vlastně nemusí být zločinem, všechno je relativní.
Tuto zvrácenou optiku prosazují současní vnitrocírkevní modernisté ve své snaze přizpůsobit se světu i do katolické nauky. Bůh nikoho netrestá, pouze odpouští. Je-li tomu tak, může se tudíž člověk bez skrupulí řídit Lutherovým heslem: „Fortiter pecca, fortius crede…(statně hřeš, pevněji věř)!“ Není-li žádný trest za hřích, potom i samotný hřích je něco relativního, není už urážkou Božího majestátu, jak jsme se ještě učili za starých dob v náboženství. Diví se potom někdo, že v mnoha západních zemích již zcela odbourali zpovědnice? A tam, kde ještě existují, např. v našich zemích, se může penitent klidně dozvědět, že vlastně žádné hříchy nemá, vím dokonce o případech, kdy zdravotníci provádějící potraty dostali rozhřešení, aniž by byli zavázáni k zanechání svého vraždění nenarozených, a kdy knězi, jenž odmítl udělit absoluci penitentce užívající abortivní antikoncepci, bylo zakázáno zpovídat.
Je toto opravdu milosrdný přístup? Hříšníkům se tím nepřímo říká: Hřešte vesele dál, Boží milosrdenství všechno „spláchne“. Jenže k hříchům patří také vražda, podvod, krádež, pomluva atd. To všechno není jen osobní záležitost hříšníka, to se dotýká i bližních: těch, které on zabil, podvedl, okradl, pomluvil atd. To je milosrdenství? Ani omylem! Milosrdenství platí pouze pro toho, kdo má upřímnou vůli těchto hříchů zanechat, jinak jsou druzí vystaveni nebezpečí ze strany tohoto člověka. Pravdu má proto první tábor, který nejenom pomáhá hříšníkovi dosáhnout věčné spásy kající lítostí a vůlí ve hříchu nepokračovat, ale zároveň tím také eliminuje eventualitu způsobení škody druhým ze strany hříšníka.
2) Je-li hřích něco relativního a neexistuje tudíž žádný Boží trest za něj (Bůh přece všechno odpouští), potom proč odpírat svátostné rozhřešení a sv. přijímání osobám žijícím v nelegitimním pouze civilním svazku, případně i jiným smilníkům, např. homosexuálním či lesbickým párům? Apostata od Katolické církve Jan Jandourek napsal: „V praxi jde třeba o lidi, kteří vstoupili do manželství mladí, bez jejich viny se manželství rozpadlo, popřípadě jejich vina byla menší, byli někdy opuštěni a podobně…“ (Christnet 12.12.2016).
Tak jako Jandourek smýšlí žel i mnoho osobností Katolické církve, náležejících ke druhému táboru. Jak to, že ti, kteří mladí vstoupili do manželství, nemají vinu na jeho rozpadu? Podle katolické nauky mají snoubenci uzavírat manželství až ve zralém věku, známost má být „čistá, veřejná a ke svatbě“. Když snoubenci uzavírají sňatek příliš mladí, většinou to „musí být“, protože dnes i u katolických párů žel platí, že málokterý žije před svatbou čistě. Církev doporučuje, aby známost trvala alespoň 2-3 roky. Ať nikdo nevykládá, že za tu dobu se nemohou oba poznat alespoň natolik, aby např. zjistili, že on je závislý na alkoholu nebo že ona je psychicky labilní apod. Pokud pár nerespektoval katolickou nauku v této věci a jeho manželství potom ztroskotalo, tak jde o důsledek hříchu nezodpovědného přístupu ke svátosti manželství, velmi často ještě o důsledek hříchu smilstva.
Samozřejmě vina padá hlavně na toho, kdo zradil svého partnera a začal žít sexuálně s jiným. Nicméně manželství, pokud bylo uzavřeno platně, nadále trvá, a proto není dovoleno ani poškozené straně uzavřít nový sňatek. To vyplývá jasně z Kristových slov (Mat 5,27-32; 19,1-9; Mar 10,2-12) i z dvoutisícileté praxe Církve, už ve 2. století v Hermově pastýři je přikázáno osobám, které partner zrádně opustil, aby nevstupovaly do nového sńatku, neboť tím znemožňují svému zákonitému manželovi (manželce) kající návrat.
Toto je milosrdný a zároveň vysoce humánní přístup. Znám moho případů, kdy někdo utekl od svého manželského druha, ale posléze upřímně litoval a chtěl se vrátit, jenže už bylo pozdě, ten druhý uzavřel nový sňatek. Církev, jež zakazuje i těm, kteří byli rozvedeni ne vlastní vinou, vstoupit do nového manželství, tak vlastně chrání právo té strany, která zhřešila, na kající obrácení a návrat. Proto i poškozená strana, jež uzavře nový sňatek, hřeší. Pravdu má proto i tady první tábor, jenž hájí tradiční nauku Církve, v níž je obsaženo široce pojaté Boží milosrdenství.
3) A jak je to s těmi, kteří zhřešili uzavřením nového, pouze civilního sńatku za stavu platnosti prvního manželství? Tradiční katolická nauka říká, že když není reálná možnost návratu k prvotnímu platnému svazku, mají oba žít bez „more uxorio“ (tj. bez sexu). To stanoví i par. 84) exhortace Jana Pavla II. „Familiaris Consortio„.
Právě toto dnes druhý tábor v Církvi zpochybňuje. Kardinál Aguilar ve výše zmíněné citaci píše o osobách, které kajícně litují, ale jsou prý „uvězněny v hříšných situacích… a nemohou se z toho osvobodit“. Jenže do této „hříšné situace“ je nedostala ani Církev, ani Bůh. Dostaly se tam samy, protože nerespektovaly Boží zákon. Stoupenci druhého tábora tvrdí, že prý je nemilosrdné a nehumánní nutit tyto lidi k nedobrovolnému celibátu, to píše ve zmíněném příspěvku i Jandourek. Jenže to je humánní, když např. žena musí podstoupit kvůli rakovině totální „vykuchání“ veškerých ženských orgánů nebo muži při autonehodě jsou rozdrceny genitálie, a druhému partnerovi se proto povolí rozvod a nový sňatek nebo soužití s milenkou či milencem? Katolická církev učí jednoznačně: I za této situace, kdy sex jednoho není možný, je druhá strana vázána věrností a tudíž i nedobrovolným celibátem. Sex, jakkoliv závažný a důležitý v manželských vztazích, není pro vzájemnou lásku, úctu a věrnost nezbytnou podmínkou, naopak někdy, např. ve výše uvedených situacích, právě láska k druhému partnerovi vyžaduje vzdát se sexu, podstoupit tuto oběť.
Proč totéž neuplatnit i v případě neregulérního vztahu, když není možný z důvodů způsobení ještě většího zla návrat k prvnímu řádnému manželství? Pokud toužím po svátostném Spasiteli, jehož chci fyzicky přijímat, potom s tím nemohu mít problém, láska k Ježíši mne bude „pudit“. Kardinál Aguilar patrně měl na mysli případy, kdy jeden z partnerů neregulérního vztahu chce oběť rezignace na sex podstoupit, druhý však tvrdě odmítá. Tady ovšem nelze pomoci jinak, než aby strana, která zvolila kající přístup, buď od takového člověka odešla, nebo vynaložila veškeré úsilí, aby ho přesvědčila. Jinak, pokud s ním sexuálně žije, nelze jí umožnit přístup k Eucharistii. I v tom je zakotven princip milosrdenství a nadpřirozeného humanismu. Kdo ví a zaručí, že tento život ve smilstvu, objektivně v těžkém hříchu, pro tuto osobu již jím být přestal? Tím je vydána v nebezpečí její věčná spása, neboť svatokrádežné svaté přijímání je nejrychlejší cestou do pekla. Nota bene i ten, kdo skrze různé obtíže nemůže nastoupit cestu života v nelegitimním vztahu bez „more uxorio“, a tudíž nemůže přijímat Tělo Páne, nemá cestu do nebe uzavřenou, pokud přijme tuto situaci v pokoře, kajícnosti a modlitbě jako spravedlivý důsledek svého hříchu. Mám některé přátele z řad těchto lidí a mohu říci, že Bůh nakonec odměnil jejich kající smýšlení tím, že nakonec vytvořil podmínky k vyřešení této situace, např. první manželský partner z řádného svazku zemřel, nebo druhý z neregulérního vztahu náhle souhlasil s rezignací na sex apod.
Princip je jasný: Kategorická nemožnost podávat sv. přijímání osobám žijcím v sexuálních vztazích mimo platné manželství je motivována láskou k těmto lidem. Tato láska se týká hlavně jejich věčné spásy. Ti, kteří radí podávat jim a dělat tady různé výjimky, nejsou motivováni láskou, protože ignorují jejich spásu nebo zavržení. „Milosrdenství“, jímž se ohánějí, je tak ďáblovou pastí. Nejde o milosrdenství vůči lidem, ale o „milosrdenství“ vůči hříchům proti 6. přikázání, jak to vyjádřil nedávno biskup Athanasius Schneider v rozhovoru pro francouzský interentový portál „TV Liberté“: „Mnozí církevní hodnostáři by dnes chtěli jiné evangelium. Evangelium s právem na rozvod, evangelium se sexuální svobodou, evangelium bez 6. přikázání.“ To je řečeno jasně a výstižně, lépe to formulovat snad ani nelze.
PhDr. Radomír Malý
„uvězněny v hříšných situacích… a nemohou se z toho osvobodit“
Zajímavé. Takže podle citovaného preláta tito lidé vlastně nemají svobodnou vůli.
Jen malá osobní poznámka, nikoli oponování:
„Církev doporučuje, aby známost trvala alespoň 2-3 roky. Ať nikdo nevykládá, že za tu dobu se nemohou oba poznat alespoň natolik, aby např. zjistili, že on je závislý na alkoholu nebo že ona je psychicky labilní apod.“
Když se žena vyjadřuje pozitivně k většině námitek či podnětů, případně mlčí s výrazem, že je všechno jasné a bude dobře, může druhého uvést velmi snadno do omylu nastávajícího manžela. A pokud odmítá řešit manželské a rodičovské úskalí a vyústí to až v nenávist k manželovi, je mi líto, ale zde nelze jasně hovořit, že něco takového šlo poznat před svatbou.
Našel jsem si někdy zjara t.r. několik článků o psychopatii, jehož stopy takové neprůhledné jednání velmi pravděpodobně nese. I odborníci tvrdí, že psychopatii lze jen těžko odborně rozpoznat a pokud člověk zjistí takové příznaky, je lepší od něj utéct.
Mohu jen potvrdit (ač jsem neutekl, jen jsem byl tvrdě vyobcován), protože soužití s takovým člověkem může vést i k mnohaleté nezaměstnanosti, absolutní frustraci či absolutnímu zrezignování. V takovém stavu dokáže člověk brát i dobré kamarády a přátele jako úhlavního nepřítele.
Kdo neví, co některé ženy, které se považují za katoličky, umí, je lépe zůstat svobodný.
Odpovídám poněkud neodborně. Jistě, takové případy mohou nastat, proto se říká, že v extrémním případě lze podat žádost k církevnímu soudu a výsledkem je „neplatnost manželství od počátku“. Ale v mírnějším případě (zde je samozřejmě nutná modlitba a autentické „rozlišování“, je možné uzdravit tento vztah, ale to musejí chtít oba. Pokud se žena „považuje za katoličku“, popř. „muž za katolíka“ (u mužů problém platí také), mají mravní závazek. Mají „žít spolu lidsky:). (ke krizím, vznikající třeba špatnými radami ovšem může dojít jak tzv. „liberální“, tak i v tzv. „tradicionalistickém“ prostředí (mravní rigorismus)
…
Jinak – když spolu mají „známost“, měli by se poznat. Být k sobě důvěrní (kromě sexu). U muže by mělo být varováním, pokud se žena chová opakovaně afektovaně, hystericky, po dvou skleničkách vína z ní např. začne „téct informační sprostý kanál“, nebo tvrdě, cynicky.
Jinak k předmanželskému sexu. Církev by měla dostatečně varovat, protože pak snoubenci právě ztrácejí „rozlišování“, jejich vnitřní svoboda se zdá být jaksi umenšena, sex před manželstvím se stává snadno jakousi drogou…
…
—-
K článku – v podstatě souhlas (kromě „přičítání snahy o zrušení trestu smrti dáblu“ -ale to je mimo téma).
Vím o případu, kdy žena se rozvedla a po letech se k manželovi vrátila.
U nelegitimních svazků může snad nastat problém, když manžel(ka) po letech zjistí, že právoplatný „protějšek“ stále nerezignoval na platný svazek.
U těch případů, kde není možný rozchod stačí snad, aby žili tito lidé bez sexu, jak říká Familiaris consortio).
Také je „theologický problém“. Pokud by existoval civilně rozvedený a nelegitimně sezdaný svazek, při plném (tedy svátostném) soužití, bylo by to …co??
Legální konkubinát před Bohem?:(( Druhé (ne)manželství.(???) Nenarazilo by se na dogma o nerozlučitelnosti manželství(?) (tuším tridentský koncil)…… Byly by děti z takového svazku (ne-)manželské(???)
Jan
Ještě doplňuji, že ne se vším, co autor článku napsal, souhlasím. (popř. úplně souhlasím.). Velmi oceňuji autentické svědectví autora.
Jan
Pane Paxi, velice uvítám, když si své neodborné rady vetknete jinam, než pod mé komentáře. Děkuji za pochopení!
Jaký může být důvod pro církevní rozvod (zneplatnění manželství)? Pokud vím, mohou být pouze dva: Manželství není konzumováno (jedna ze stran není schopna pohlavního styku), nebo jeden z manželů zatajil před sňatkem svůj zdravotní stav. Existují ještě nějaká jiná? Církevní soudy jsou údajně zavaleny žádostmi a údajně není vzácnost, že soud manželství zneplatní.
1) Zneplatnění manželství není rozvod.
2) Jiné důvody určitě existují – existence nedispenzovatelné překážky, absence dobrovolného souhlasu…
Další argument pro (nejen) kněžský celibát.
Zkuste poslat do Vatikánu. 🙂
Ad Tomáš: Žil jsem 30 let v harmonickém a krásném manželství až do ovdovění r. 2005, vím tedy velmi dobře, co je to známost a co manželství. Neumím si proto vůbec představit, že by např. muž během 2-3leté známosti opravdu nebyl schopen rozpoznat, že u jeho vyvolené není s psychikou něco v pořádku, tomu opravdu nejsem schopen uvěřit.
Věřte, že to se v mnohých případech opravdu poznat nedá. Někteří lidé se umí zpočátku dost „ovládat“ a když ten druhý je trochu naivní,idealista a především nezkušený, neznalý psychologických analýz – a ani ho v té době „zamilovanosti“ příliš nezajímají. Tím ovšem nechci obhajovat soužití před svatbou.
I takové věci se prostě stávají a dotyčný/á je může obětovat tajemství Kristova kříže (což ho/ji vnitřně osvobodí). To ovšem přední vatikánští preláti nechtějí slyšet.
Zajímavé přednášky o psychopatech lze najít na YOU Tube prof. Koukolík a další. Když se člověk střetne s psychopatem (sám jsem to prožil, má pouze 2 možnosti: buď ho zabít nebo od něj utéct co nejdál. Protože první varianta nepřipadá v úvahu zbývá útěk. Kdo zůstane skončí na psychitrii.
Dlužno podotknout, že jsem byl před lety na psychiatrii manipulován jistým nejmenovaným pánem z jisté nejmenované brněnské poradny, která se chlubí záštitou biskupství. Tento pán vyslechl pouze manželku, mně se na nic neptal a rovnou servíroval, jak mám dosáhnout půlroční léčby…
Protože jsem se roky protloukal neomodernismem (aniž jsem tenkrát byť jen vzdáleně tušil, že mám na dosah ruky katolické kněze nebo dr. Malého), byl jsem navštívit i multititulového pana Kašparů v jeho ordinaci na kůru. Ten však slovo psychopat použil na označení mé osoby zhruba po 3 minutách „rozhovoru“…
No – a dnes prý mám podle manželky špatnou katolickou víru, ač jsme oba v dětství procházeli stejnou výukou katolického náboženství s + P. Janem Chromečkem SJ.
Mohu jen důrazně doporučit, varovat se jakýchkoliv kontaktů s „odborníky“ z koncilní humanistické sekty a charismatické „obnovy“.
A kvůli čemu myslíte, že to tu píšu? Snad ne jako návod hodný k následování?
Naučte se rozeznat psychopaty
http://www.elyna.wz.cz/
Dík za skvělý článek . On se někdo dokáže pretvarovat , své chyby , hysterii, panovacnost nemusí dávat najevo . I když tomu tak pokaždé není . Láska je bohužel slepá , partner to přehlíží …i alkoholismus , násilí , nevěru . Nejhorší je jít do svazku za každou cenu .
To je pravda, ale v našem případě (píšeš do vlákna pod můj komentář, beru to tedy jako věcnou připomínku k němu) to rozhodně „za každou cenu“ nebylo.
Človek nemá iba racionálny rozmer,mladý muž v zajatí hormonov určite nie, o žene ani nehovoriac. A každý nemá ani dostatočnú skúsenosť a múdrosť, okrem toho mladým mužom chýba vedenie, vzory a výchova. A dievčata z detstva nepoznaju fungovanie zdravého vzťahu. To už nepíšem o vplyve znečistenia, hormovov v strave, jedle a užívaných, atď.
To bola reakcia na p. doktora
Pane doktore, harmonické manželství je Boží milost, nikoli osobní zásluha. Nebýt toho, že to všechno vzalo tak rychlý vývoj, mohli jsme to všechno spolu prohovořit ještě v Brně, jak na Faměrově nám., tak po Mši u sv. Jakuba. (Moc vzpomínám na naše hezká a milá posezení, naposledy u dobrého pivečka.)
K tématu doporučuji vyslechnout kázání Petra Vacíka z 6.12. http://akademickafarnost.invisible.cz/kazani/
Pro slabší povahy doporučuji zajistit si předem emitní misku, nebo raději vědro.
Nedoposlouchal jsem, protože to,co zaštiťuje T.Halík není toho hodno.Mj jsem zaslechl,že díky administrativním opatřením ve Vatkáně přijdou někteří kardinálové o limuzínu. A až přijdou na věčnost, tak budou asi tázáni: „Kde máš limuzínu?“
Kázání jsem si pro zajímavost poslechla a musím říct, že je teda hodně „výživné“.
Věci, které prokazatelně ničí duši, zásadně neinhaluju.
Kázán8 P. Vacíka je výborné, uhodil hřebík na hlavičku.
Led tak jeden z těch, co přibíjely Krista ke kříži…
Hmmm, mám osobní zkušenost s tradicionalisty, kteří bez lásky a milosrdenství soudili druhé… jejichž řeč byla podobná dopisu 4 kardinálů přesně v tom duchu, jak kázal P. Vacík – jedovatost, pokrytectví, závist… schovávající se za tzv. zbožné řeči. Nejvyšší je LÁSKA ne zákonictví.
Láska a Pravda jsou ovšem nerozlučné sestry. Není možné druhou ignorovat a vymlouvat se na první.
Z kázání P. Vacíka jedovatost kape, ale v dubiích čtyř kardinálů nic takového nevidím. Závist pak už vůbec ne. Jsem tlumočnicí třicet let a nikdy jsem se nesetkala s člověkem tak osobně skromným a na čemkoli hmotném nelpícím jako je J. Em. kardinál Burke. On svou skromnost a pokoru ovšem nestaví na odiv jako někteří jiní vysocí církevní představitelé.
Pane, daruj nám svaté kněze. Amen.
Pan kardinál Burke se svojí sedmimetrovou vlečkou je pro vás vzorem skromnosti? Ti, kteří byli na synodě vědí, jak se pan kardinál choval, tito lidé totiž mají dvojí tvář a mnohdy je velmi těžké je odhalit. Pokud vám nestačí jeho dopis Sv. otci tak fakt nevím…My konvertiti jsme velmi citliví na jakoukoliv faleš a pokrytectví!
Ona vlečka je symbolem skromnosti hned několika způsoby. Otec kardinál je skromný člověk a dobrý katolík. Škoda, že ani jedno z toho nelze říci o papeži Františkovi.
anna-marie napsal:
2. 1. 2017 (11:40)
My konvertiti jsme velmi citliví na jakoukoliv faleš a pokrytectví!
Když už jsme u té Vaší „citlivosti na jakoukoli faleš a pokrytectví“:
– Co Vy na to, že kněží sloužící NOM se dost často žení, neprohlubují duchovní znalosti a růst u farníků a jsou pouze jejich služebníky a nikoli služebníky Božími, jak by se na katolického kněze slušelo a patřilo, právě proto, aby svěřené duše vedli k Bohu a ne jen od člověka k člověku?
– Co říkáte na tvrzení, že Eucharistie není jen konsekrovaná Hostie, ale že Eucharistii tvoří lidé ve společenství?
– A vadí Vám nebo nevadí, že právě tito lidé, kteří sami o sobě tvrdí, že tvoří tzv. Eucharistii, jsou v nadměrné míře arogantní a nesnášenliví vůči druhým lidem?
Ano, cappa magna je skutečně symbolem skromnosti, ač se to tak na první povrchní pohled nemusí jevit. K tématu:
http://hesperion.cz/nestastne-nedorozumeni/
Právě vystupování pana kardinála na synodě je zřejmým argumentem pro to, že má tvář pouze jednu bez ohledu na to, jaký vítr zrovna vane ve Vatikánu.
Zdravím,
zdá se, že s tou cappou magnou je to ještě o trochu složitější.
Viz článek zde:
http://www.liturgie.cz/clanky/cappa-magna-1.html
Je zřejmé, že tento obleček a celý způsob jeho užívání přímo vyzařuje skromnost a pokoru prvotní Církve (zajisté je mnoho vyobrazení capa magni na freskách mučedníků v katakombách), kterou nijak nenarušily světské dvorské zvyky raného a vrcholného středověku , o renesančních nádherách raného novověku už vůbec nemluvě.
Ad Josef – V tom článku na téma capa magna píše autor (P. Radek Tichý z TF?) „oděv předsedajícího bohoslužby“. Možná ty informace znějí zajímavě, ale je hrozné, jak se ten nový jazyk cpe i do těchto věcí. Nebo se tak kdysi vyjadřovalo taky?
Ad Jaroslav Klecanda: My ovšem nežijeme v době prvotní Církve, takže například za těžké veřejné hříchy nekonáme několikaleté veřejné pokání u dveří kostela. Na užívání cappy magny lze mít jistě legitimně různé názory. Osobně jsem ráda, že jsem tento hluboce symbolický obřad na vlastní oči viděla, a myslím, že se mnou souhlasí drtivá většina účastníků obou pontifikálních Mší sv. při návštěvě pana kardinála Burkea. Myslím ale, že na problematiku cappy magny se nám tu smrskla diskuse o věcech mnohem závažnějších. Kritikům pana kardinála nevadí ani tak cappa magna; to je jen zástupný problém, do něhož se lze snadno lacině strefovat. Vadí jim jeho jasná, důrazná, neuhýbavá řeč, trvání na neměnných principech a obrana katolické víry. Také na dubiích vadí především to, že odhalují podstatu věci a na jednoduchých, jasně srozumitelných otázkách ukazují, oč tu ve skutečnosti běží: jestliže odpověď na ně je „ano“, padá značná část Amoris laetitia, je-li odpověď „ne“, je zřejmé, že jde o rozchod s dosavadním učením. Patrně proto na ně papež dosud neodpověděl; to první udělat nechce, to druhé dost dobře nemůže.
Vážená paní Cekotová, zase bych to nepřeháněl. Kardinál Burke rozhodně není ten, kdo důrazně trvá na principech katolické víry.
Kardinál Burke je pouhým konzervativcem stylu Benedikta XVI., jenž svého času připouštěl paralelní cestu spásy skrze židovství a má jistě hlavní vinu na šikaně mons. Lefebvra a následném ostudném „snětí“ exkomunikací z žijících biskupů Bratrstva.
Navíc – http://rexcz.blogspot.cz/2017/01/pochyby-o-kardinalskych-dubiich-2016.html Tento výstižný komentář jasně staví věci do pravého světla.
Ano, odkazovaný komentář je mimořádně výstižný.
Ukazuje velké riziko, že dost možná blížící se post2VK štěpení nebude obdobou post1VK štěpení na katolickou a starokatolickou (byť teď by tedy případná katolická a novokatolická byly spíše v opačném velikostním poměru), ale na novokatolickou — a hromadu zuřivě se navzájem odmítajících skupinek „vpravo“.
Krásnou ukázkou je právě zmíněný článek, který neargumentuje, že citovali falešné učení JPII, argumentuje, že citovali JPII jako takového, dokonce je toto explicitně označeno jako morální(!) nedostatek. Tedy zjevně nejde o pravdu a lež (to ostatně článek vlastně vůbec neřeší, protože z toho pohledu dubia napadnout nejde), jde o to, kdo patří do jaké skupinky. A to je, zdá se mi, symptomatické pro naprostou většinu, jak článek píše, „pravice“.
Jistě, Bůh svou Církev ochrání, ale jak to s tímhle materiálem provede, to jsem tedy velmi zvědav. V každém případě, ano, je to velmi, velmi výstižný článek. 😉
Promiňte, ale to, co jste odkázal, v prvé řadě není žádný komentář. Je to klasický pamflet, kritika pro kritiku, vedený primárně touhou dokázat, že jen my jsem ti praví a s čistým srdcem a ostatní je třeba odmítnout, i když by snad to vypadalo, že zrovna dělají něco správně. Za tímžto účelem si zásadně vybírá z vícera možných interpretací a možností vždy tu pro určený terč nejhorší, byť by byla sebenepravděpodobnější.
Pro pamflet je takový postup samozřejmě klasický, ale je dost tragické, pokud někdo dojde tak daleko, že si plete pamflet se seriózní argumentací, nebo dokonce nestranným rozborem, a začne jej brát vážně jako text hledající a nalézající pravdu. Což je, obávám se, obrovská vada spousty textů a postav hnutí odporu a FSSPX. I když ten omyl je samozřejmě v jistém smyslu nutný, protože katolíci by o katolících pamflety psát neměli.
ad Fr. Albert T.O.P.: Vy jste autorem blogu REX?
Jo tak to, že je mezi tzv. rádobytradicionalisty mnoho pokrytectví a závisti o tom žádná. Nemá cenu to zakrývat, ostatně soud začne od vlastních ne od koncilní sekty. Již Jakub Deml psal o dobytku katolickém. Dokonce jsem se setkal s „tradicionalisty“, kteří jsou členy societas v níž mi členka sdělila, že jí není znám představený – inu asi nějaká tajná společnost, na níž si možná bude muset Reakční pozorovatel trošku posvítit.
Ovšem fakt, že je někdo sociopat neznamená, že pravda jím proslovená přestane být pravdou. A určitá ironie je při pohledu na modernistickou spoušť naprosto na místě.
Kardinál Burke je však slušný a poctivý člověk dubia s kolegy položil zdvořile a mile mně překvapuje jeho odvaha se Falešnému proroku postavit a možná po novém roce opravdu deklaruje, že je Francek heretik a vzdal se stolce katolického papeže a nebudeme pak navštěvovat mše sloužené una cum …
Obávám se, že to je právě zdvořilost, která dráždí a provokuje, neb si ji lidé často asociují s něčím hodně negativním až podvodným. To musí opravdu někoho bavit.
Taky mám nedůvěru vůči „slušňákům“ a tichošlápkům. To je důsledek kapitalismu a anglosaské (pa)kultury, která se sem po textilním převratu natáhla.
Hraná zdvořilost tzv. hadů v oblecích a různých dam v kostýmkách mezi managmentem a za přepážkami bank v advokátních kancelářích a dalších organizacích, které zcela zdvořile v souladu s dobrým tónem lepší společnosti či uměleckých salonů ostentativně nejen pohrdají bídou, kterou havlistický režim nastolil, ale ještě jí systematicky vytvářejí a považují se za tzv. „zlatá zrna společnosti“.
Jsou zdvořilí a jejich duše jsou vykrmené pro den porážky. (Jak 5, 1-5).
Faleš bytostně nesnáším, ať je jakákoli. Rozhodně je lepší peprnější výraz než taková hra, jak popisujete. Na druhou stranu – být zdvořilý mezi svými je velmi pěkné.
Pane Kartáku, opravdu se domníváte, že jste v pozici, v níž můžete ničit, co druzí v rámci třetího řádu budují?
Rád vám odpovím, pokud třeba váháte – nejste.
Prosím vás proto, abyste se raději zaměřil na své potíže a problémy a domnělé „hříchy“ druhých, kteří se „provinili“ pouze tím, že odhalili vaši účast na jednom nepovoleném svěcení, nechal k soudu Pánu Bohu.
Uleví se jak vám, tak druhým, kteří již mají vaší nenávisti dost.
Děkuji
Jistěže se mezi tradičními najde celá řada podivných individuí, kteří raději řeší druhé, než sebe, ale copak to něco vypovídá o čistotě myšlenky, kterou katolická nauka nepochybně je.
Navíc, člověk by se také často mohl zamyslet nad tím, zda sám nemá ten trám ve svém oku – znám jednoho „tradičního“, jenž rád pronásleduje údajné veřejné hříšníky, zatímco sám chová v srdci nenávist k vlastním rodičům.
Pan Vacík nezná učení církve katolické. Nelze se proto divit, že mu přijde jedovaté a nepravdivé…
Jako anonym je zbytečné psát o osobní zkušenosti, nikdo si nemůže ověřit zda píšete pravdu. V každém případě předpokládám, že když už víte o druhých, že nemají lásku, ta o sobě jste přesvědčena, že ji máte.
Je samozřejmé, že z hlediska člověka indoktrinovaného ideologií KHS opravdu P. Vacík uhodil hřebíček na hlavičku, když připisuje od KHS ke KC zřejmě odpadnuvším prelátům každou špatnost.
Neudržitelnost komplexu KC/KHS je (a vždy byla) skutečností a čím zřetelnější rozdělení nastane, tím lépe pro všechny: Pro katolíky, že se budou moci rozhodnout následovat pravdivou víru, a též pro KHSáky, kteří budou moci protestantismus vyznávat otevřeně a jednoznačně (a stanou se samozřejmě předmětem katolické misie).
Děkuji za tip! Hodně jsem se pobavil!
Nedalo mi to, abych si neposlechl, co tak opěvujete. Zvolil jsem kázání P. Petr Vacík SJ ● Sv. Mikuláš úterý 6.12.2016.
Nebýt to tak vážné, vydalo by mi to tak na dalších 50 let nehorázného řehotu. V jediné větě se obrátit proti Ježíši Kristu s tím, že byl tesař a nikoli pastýř a proto nemohl rozumět pastevectví, jen na základě jakýchsi blábolů nějakého kostelníka a vzápětí dodat, že „jsem tradičně na straně Ježíše, ale pochybuji o technologii“, tak to může říct jen nefalšovaný sektář KHS.
„Konference evropských Halíků“ No comment! Kdo nevěří, ať tam běží! ((((((((((-.
Článek jsem přečetla jedním dechem…je to pravdivé a hlavně ze života.
Ano, člověk holt musí pykat za to, k čemu se v životě rozhodl, a to se všemi důsledky.
Jen v otázce toho, že církev chrání druhou stranu, aby jí byl umožněn kající návrat, si nejsem tak jistá, zda u některých lidí vůbec reálně možný je. A jejich opuštění partneři se tak nachází v takové „pasti“. Bývalý partner se totiž vrátit nechce, i když už uběhlo několik let, nadále „šťastně“ setrvává v nelegitimním svazku s někým jiným. Jakou pak mají tito opuštění možnost? Pouze jednu, a to i když jsou často mladí a mají tak říkajíc kus života před sebou. Požaduje se od nich doživotní celibát a nemožnost navázat nový vztah. Otázkou však je – usilovat více o to, co je tady na zemi nebo o to, co je po smrti? A toto si každý z nás musí zodpovědět sám před sebou.
Ad Zuzana Kupková: Máte pravdu, že mnoho partnerů, kteří poruší manželskou přísahu, se nechce vrátit a také nevrátí, nicméně jsou takoví – a není jich až tak málo – co se vrátit chtějí.Nota bene jde o nabídku možnosti, to, že jí někdo nevyužije, je jiná věc.
To určitě ano, ale opuštěný partner je tak vlastně v pozici „čekatele“, zda se ten druhý uráčí vrátit nebo ne. A ta bolest z opuštění se tak vlastně ani nemá šanci nikdy uzavřít, aby se z toho člověk nezbláznil, když bude třeba i celý život čekat na něco, co se třeba ani nestane. A jak všichni víme, psychika je prevít a řada lidí má toto potom jako otevřenou ránu řadu let.
Může to svým způsobem být tvrdé, jako ostatně i mnoho jiných věcí v životě. Alespoň se tím podtrhuje mimořádná závažnost rozhodnutí uzavřít s někým manželství. Trochu mi někdy připadá, jakoby někteří zapomínali, že do manželství není nikdo nucen, takže pokud se pro ně rozhodnu a vyberu si špatně, jsem to já, kdo si vybral špatně a nese ty následky, nemá smysl to jaksi svádět na druhého, že se nechoval, jak jsem si přál.
Je to, jako když mě přejede auto na přechodu — často je přejetý v právu, ale to je k ničemu, měl si zkrátka dávat lepší pozor, pokud nechtěl skončit přejetý.
Situace, kdy je chodec přejetý a opravdu tomu při nejlepší vůli nemohl předejít, jistě může existovat, ale v praxi je jich naprosté minimum. A stejně tak i s manželstvím, asi existují situace, kdy je v tom jedna strana opravdu úplně nevinně, ale je jich naprosté minimum, typicky, obávám se, selhal výběr. Jenom to ti lidi hrozně neradi slyší, když svést to jen na špatnost druhé strany je snazší.
Ono je ale venkoncem fuk, kdo je vinen, jde o tu realitu všedního dne, kterou má někdo žít klidně i iks desítek let. Mám za to, že tady přicházejí do hry faktory, jež my ostatní neznáme, snad jen trochu napodobeně z rozchodů při chození, ta zranění atd. Ale tu jde o svátost, její rozbití, rozbití zakoušení žití jednoho těla a jedné duše atd.
A právě tu je to falešné milosrdenství, které nemyslí v perspektivách věčnosti, ale v těch pozemských a la carpe diem. Je to velké nebezpečí, protože se tváří tak lidsky a chápavě…
Jistě, všechno to, do bylo řečeno proti tomuto postoji, je pravdivé, nicméně tvrdost našich srdcí může spočívat i v tom, že stojíme jen na nich, a nenahlížíme do srdce onoho trpícího, který se třeba jen chce sdělit, aniž by měl tendence žít v duchu AL.
Já se rozhodně zodpovědnosti za své rozhodnutí nezříkám – viz výše, i když by mohly existovat jakési polehčující okolnosti, ale to teď není důležité.
Ano, rozhodnutí je to závažné, a proto ačkoli o tom zde polemizuji, stojím za tím, že je nezrušitelné a na celý život se všemi důsledky.
Z vlastní zkušenosti: modlete se, modlete se, modlete se…
Doporučuji min. jeden, nejlépe až tři Svaté Růžence denně (Radostný, Bolestný, Slavný, tzv. růženec světla je absolutně kontraproduktivní, takže vyhodit ze života). Získáte velmi mocnou zbraň proti Zlu ve Vašem životě a odevzdanost do Boží vůle a náruče. Stojí to zato, i když se najde hodně lidí (Bohu-žel i z řad tzv. „tradicionalistů“), kteří do Vás budou rýt shora zdola. Věčná spása za to stojí a jednou si po smrti řeknete – ano, ať bylo, co bylo sebevíc těžké, stálo to zato.
Za chyby se platí .
Přesně jak říkáte, pane doktore. Nespočítal bych své návrhy řešení našeho problému. Všechny do jednoho oslyšeny. Holt – úřady jsou viditelná autorita, Pán Bůh tolik „viditelný“ není. Víte, jak se říká: „když děvče nechce, tak nechce“…
Ad. Dr.Malý: dobrý den,jak se stavíte k duchovnímu svatému přijímání u znovu civilně sezdaných ? Děkuji.
ad Ivan: Dovolíte?
Jak může někdo, kdo nežije v milosti posvěcující, přijímat Krista ať fyzicky či duchovně?
Doporučuji k prostudování:
http://katolicky-katechismus.cz/category/cast-druha/51-priprava-na-svate-prijimani/
Děkuji.
Ale tam je řeč pouze o Eucharistii.
O duchovním svatém Přijímání jsem tam nic nenašel.
Tak duchovní přijímání se od eucharistie v tomto příliš neliší. Člověk, který není v milosti posvěcující, nemůže přijímat ani jedním způsobem.
Chceš snad per analogiam s tím duchovním přijímáním Ignáci říci, že se člověk v těžkém hříchu nesmí ani modlit? Snad vidíš, co jsi napsal za blbost. Je dovoleno ba doporučeno ba přikázáno a to naléhavě, aby duše v těžkém hříchu pozdvihla v modlitbě a tedy i v duchovním přijímání duši k Bohu. Když s tím totiž těžký hříšník nezačne, bez specielní milosti se neobrátí. Doporučuji: sv. Alfons: Modlitba. Vezmi a čti.
Tak pokud člověk setrvává v těžkém hříchu, který odmítá opustit, tak jsou mu k ničemu duchovní přijímání i modlitba, to je jasné… Už protože nic z toho nemůže být upřímné. Opravdu si tedy nemyslím, že bych napsal blbost. Spíše Ty ignoruješ kontext diskuse. Nebavíme se tu o někom, kdo třeba lituje svých hříchů a hodlá se napravit, pouze se z toho ještě neměl příležitost vyzpovídat (což je koneckonců případ, kdy už ani v těžkém hříchu být nemusí, protože samotná upřímná litost a předsevzetí nápravy mohly přivést jeho duši do stavu milosti posvěcující) . Bavíme se tu o někom, kdo žije v konkubinátu a nehodlá s tím přestat – čili vědomě zvolil život v těžkém hříchu a hodlá v něm setrvat. Takový člověk jednoznačně odmítl Krista a nemůže ho přijmout žádným způsobem. A stejně tak se nemůže smysluplně modlit, protože upřímná modlitba si nutně žádá přijetí Krista (a tím pádem minimálně implicitní odmítnutí životu v hříchu).
Nemohu nepřipomenout Quesnelovu odsouzenou větu: Oratio impiorum est novum peccatum; et quod Deus illis concedit, est novum in eos iudicium. (Denzinger 1409, Herder MCMXIII).
Já snad někde píšu, že „modlitba bezbožného je novým hříchem?“ Že jsem si nevšiml…
No jeví se mi to tak, že píšeš, přečti si to po sobě ještě jednou.
Napsals: Tak duchovní přijímání se od eucharistie v tomto příliš neliší. Člověk, který není v milosti posvěcující, nemůže přijímat ani jedním způsobem.
Jak už jsem jednou napsal – viz kontext.
Duchovní přijímání je v podstatě nějaká osobní touha po přijímání. Ale znova opakuji – jak chcete žít v těžkém hříchu, t.j. bez milosti posvěcující, a přitom přijímat ať fyzicky či duchovně? Jak můžete přijímat Spasitele, když Ho svými skutky života v konkubinátu de facto nepřijímáte…? Chápete už?
Jen ještě malé objasnění – svaté přijímání je pouze doporučenou, nikoli povinnou, součástí Mše Svaté. Je tragicky tristní, jakou z něho udělal NOM společenskou nálepku…
NOM? Lze dodat detaily? Doteď jsem myslel, že doporučení častého svatého přijímání je už trochu staršího data, dokonce se po tom papeži teď jmenuje i jedno bratrstvo.
„Detaily“ najdete v kterékoli z NOM-farností ČR. Je to přesně na téma „kdo není s námi, je proti nám“, resp. „kdo nepřijímá, není s námi v jednotě“.
Myslím, že na poslední otázku, kterou kladete, odpověděl Pán Ježíš vcelku jednoznačně na mnoha místech Evangelia.
„Mnozí církevní hodnostáři by dnes chtěli jiné evangelium. Evangelium s právem na rozvod, evangelium se sexuální svobodou, evangelium bez 6. přikázání.“
Je třeba si položit otázku, jak asi tito „pastýři“, kteří toto požadují, sami kněžský celibát dodržují.
Děkuji za článek, pane doktore.
Vďaka, prepracovanâ obhajoba manželstva. S pár drobnosťami si dovolím bratsky polemizovať. Napr. zrelý vek manželov. Myslím, že takâ požiadavka je stará pár desaťročí a rozporuje empirickému porovnaniu s inými kultúrami a aj biblii a prirodzenosti. Biblia hovorí o vydaji dcery otcom, kým neodkvitne, čím sa myslí dosť možno nejaký násťročný vek. Panne Mârii podľa niektorých zdrojov, čo nie je neuveritelné, začali rodičia manžela hladať, keđ mala 12 rokov a najneskôr ju v 16 vydali (žeby zámerne vo filmoch o Matke Božej obsadzovali staršie herečky, aby skryli pravdu o našej viere pred prostými masami?). Ide ale aj o prirodzenú vec v našej kultúre, antickí Greci si brali za ženy v priemere 16- ročné, trojska Helena mala 15 rokov, keď sa o jej ruku muži uchádzali a 16, keď mala dieťa. A na rozdiel od amerických filmov a napriek vtedajšej pohanskej skazenosti, nevesta musela byť panna. Tiež to spoznávanie zo strany, mám obavu, že je to dôsledok rodovej rovnosti. Také rady možno sa dajú použiț u väčšiny mužov, ale u žien? Žena je skôr emotívne stvorenie, s protichodnými silami, ktorê nemožno uspokojiť. V dnešnej dobe si ženy vyberajú mužov. V minulosti to bolo opačne. Čiže áno, dnes sú manželstvá vo veľkom rozsahu čudne a dôsledkom je enormný tlak na ich ,,rozpad“
Ad Nino: Jistěže to bývalo v každé kultuře jiné, Církev nikdy nestanovila přesný věk ve stylu: Žeň se až ve 30, vdávej až v 18 apod. Zralost je u každého jiná, jde hlafvně o dostatečnou délku známosti, aby se poznali.
Nie všetko musí byť napísané. Vek mužov bol rôzny, v jednotlivých kulturách. Vek žien bol vždy nízky, až do príchodu osvietenstva a urbanizácie. Nízky vek neviest je dosť možno znak, ktorý oddeluje katolícku alebo prirodzenú komunitu od novopohanskej. Okrem toho chráni pred smilstvom, smeruje k naplneniu Božieho príkazu naplniť zem, je to prospešné pre zdravie ženy a pevnosť rodiny i manželstva. K tomu poznavaniu. Muž, ak má vedenie, ak dozreje, dokâže dať do jednoty svoj rozum, pudy, inštinkty a verejné dobro. Ženy väčšinou nie.
Nino, to jsou naprosté nesmysly, co tady píšeš o věku. Žádný osvicenismus nezměnil věk, ale jiná historická doba a hlavně zrušení otrokářství. Ať už faktického, tak i rodového. Žena do 20. Století byla fakticky majetkem buď otce nebo manźela, neměla ani volební právo! Muž si mohl dělat s ženou, co chtěl, korekce byla pouze v katolické víře a v bibli, v přikázáních. Žena byla plně odkázána na muže, živitele. Otec rozhodl, koho si vezme, manžel byl plně vládcem ženy. Obecně se lidé dožívali do 40 let, žena do 30, rodila jen děti a starala se o výchovu a domácnost. Osvobození paradoxně přinesla průmyslová revoluce a komunismus, obecné schudnuti společnosti, kdy žena musela do práce. Bez jejího výdělku dnes domácnost nemůže existovat, neni to jen u nas, ale i na západě.
To otroctví ženy je dnes plně obsazení v právu šaria a muslimské společnosti a to se na nás valí!
Při vší úctě, že žena neměla volební právo, neznamená, že byla něčím majetkem. Nelze říci, že ženy měly nižší věk dožití než muži, to záleželo na době. Ženy umíraly při porodech (což není žádný důsledek nějakého otroctví, ale prostě biologického faktu), muži ve válkách, pročež v dobách míru umíraly dřív ženy, ve válečných časech se to klidně mohlo obrátit.
To, že většina žen dnes musí (či „musí“), a proto chodí do práce, není zrovna optimální věc, protože to poněkud překáží optimálnímu výkonu její role matky. A od střední třídy výše u nás samozřejmě stále může existovat domácnost s ženou doma (či si maximálně tak přivydělávající prací z domu), pár takových znám. Stačí když se uskrovní a dobře hospodaří.
No právě. Při takovýchto inspiracích historií je potřeba se ptát, jestli tedy k rysům katolické komunity patří i ten nízký průměrný věk dožití, nevzdělanost, vysoká dětská úmrtnost, vysoká úmrtnost rodiček a (byť obecně asi spíše nepravidelná) vysoká úmrtnost mužů ve válkách a další věci korelující s nízkým věkem nevěst. Pokud ne, pokud si z vlastností nějaké společnosti vytáhnu jen něco, je potřeba obhájit oprávněnost takového výběru. Kromě jiného je otázka, jestli nízký věk nevěst byl skutečně rys, kterým se katolické komunity lišily od nekatolických soudobých komunit žijících ve stejných podmínkách, aby se neukázalo, že je to na katolictví nezávislé a naopak dané těmi ostatními věcmi. Že např. společnosti, kde by se ženy vdávaly pozdě, by při stejné rizikovosti porodu, dětské úmrtnosti a nízkém věku dožití jednoduše rychle vymřely, protože by se nestíhaly dostatečně reprodukovat.
A bych byl velmi opatrný s argumentací obsahující vedle sebe „katolícku alebo prirodzenú komunitu“, kde by bylo nanejvýš vhodné vyjasnit kritéria té přirozenosti, aby to bylo nezávislé na katolickém učení (samozřejmě, lze říct, že přirozené je jen a právě to, co odpovídá katolickému učení, ale pak by bylo takové souřadné spojení „katolícku alebo prirodzenú“ nejen redundantní, ale dokonce matoucí, není zvykem spojkou alebo vyjadřovat totožnost) a zároveň to s katolickým učením nebylo ve sporu.
Tak je zřejmé, že vše to, co jste vyjmenoval v prvním souvětí, není rysem katolické komunity, ale své doby… Naproti tomu v dnešní době by se dalo říci, že katolická komunita (ve smyslu té skutečné katolické komunity, ne souboru všech pokřtěných) se bude vydělovat mimo jiné vyšším počtem sňatků, mladšími nevěstami, vyšším počtem dětí a patrně i vyšším počtem žen v domácnosti (resp. delší dobou setrvávání žen na mateřské). Na základě porovnání dnešních mainstreamových „hodnot“ s katolickými hodnotami…
Matej, ľudia v dávnej minulosti nepotrebovali školy, a boli múdrejší a ich znalosti boli hlbšie a možno komplexnejšie. Keď prišiel komunizmus, mnoho starých, pologramotných ľudi kritizovalo pokrokové veci, v zdravotníctve a inde a vtedajšie ,,vedecké“. Dnes veda dáva skór za pravdu tým nevzdelaným. Umrtnosť je témou hlavne vynálezu antibiotík, každopádne ľudia kedysi boli nepochybne zdravotne odolnejší a v lepšej kondicii po celý život. Dnes už po 30-ke sú ľudia zdravotne zničení, prežívajúci desaťročia vđaka liekom a operáciam. Spoločnosť tvorená mladými mužmi bude mať vždy väčšie sklony k násiliu, ako spoločnosť tvorená seniormi. Otáxkou zostáva ako komunita seniorov dokáže čeliť agresii cudzej komunity, s množstvom mladých mužov nabitých testosteronom….
Ad Ignác Pospíšil: Ono nešlo u mužů ani tolik o úmrtí ve válkách (těch zase nebylo až tak moc, to je naše mylná představa o „temném středověku“), jako spíš o úmrtí při epidemiích, kdy – jako např. ve 14. století – mor zlikvidoval mnoho oblastí Francie, často i celá města.
Nemožno poručníctvo nad ženou označiť za otroctvo, potom by bolo i poručníctvo nad deťmi možno označiť za otroctvo. Netvrdím, že poručníctvo nad ženou je rovnaké ako nad deťmi, ale jeho spochybňovanie je rovnaké ako spochybňovanie rodičovských práv. Už pohanský mysliteľ Konficius vravel, že niet ženy bez poručnìka. V mladosti otec a bratia, potom manžel, po jeho smrti synovia alebo mužov brat.
Nedivím se takovému zmixování islámu s křesťanstvím, paní Stano. Zjevně posloucháte pana papeže nebo přinejmenším jeho podřízené, které ty jeho nesmyly melou donekonečna dokola při kázačkách na NOMu. Odkud jste vzala, že v křesťanství je zakotveno otroctví ženy? Můžete mne uvést na patřičnou pasáž ze Svatého Písma?
Pane Tomáši, vůbec neposlouchám pana papeže. Jen velmi dobre rozumím historii a déjinám. Naprosto jsem neřekla, že křesťanství přivedlo ženu do otroctví, tak to jste nikdo nepochopil dějiny. Ani neopěvuji komunismus a jiné zrůdnosti. Jen konstatuji, źe historicky vždy byla žena podřízena muži, je to přece i v bibli! Že znalci! žena byla pouze v domácnosti, tak byla závislá na svém manželovi, pokud manžel zemřell a nezanechal po sobě majetek, tak skutečně žena dopadla velmi špatně, šla po žebrotě. V dobách starého Řecka( kam např. Patří i krásná Helena Trojská) nebo v době římské, pak po celé historii až do 20. Stol. mi dokažte, že žena nebyla majetkem muže ve smyslu, že si mohl s ní dělat vsechno, i zabít. Není nikde zmínka o tom, źe se s ní radil o nějakých věcech, to je pěkná fáma. Otec či manžel měl rozhodné slovo a nenechal si do toho mluvit od slabého pohlaví. Jak to, že do 20. let 20.stoleti neměli nikde ve světě ženy volební právo? Vubec nehodnotím, zda je to dobre nebo špatně, když došlo k osvobození ženy za bolševika, jen to konstatuji. Vubec by mi nevadilo, kdybych byla doma, manžel mě živil, ale to proste při platech v našem státě proste nejde, to nemá nic společného s uskrovňovanim se, a při systému důchodů je dneska tristní bída důchodců, především žen. A když je žena z nějakého důvodu sama, tak to se asi má podle vašich teorií pást. No ať žije machismus!
Myslím, že bychom dali dohromady spoustu královen a panovnic, které by s Vámi tak úplně nesouhlasily…
Královny a panovnice jsou pro Vás typickými představitelkami většiny obyvatelstva té které doby? 🙂
A pokud by v jejich řadách byla role svobodného rozhodování tak samozřejmá, pak nechápu, proč se tak opěvovala už ve středověku sv. Anežka Česká za své rozhodnutí jít za Kristem i přes záměry svého otce a bratrů, když to podle Vás byla taková „normálka“. O mnoha světicích, které musely do manželství, i když toužily po zasvěceném životě, ani nemluvě. co tak třeba sv. Brigita, sv. Hedvika, sv. Alžběta Uherská, sv. Františka Římská, sv. Jana Františka de Chantal – to mě tak napadají jen některé zpaměti … 🙂
Pán Pospíšil, zase väčšina tých panovníčiek sa objavila v kresťanskom svete až od jeho výrazného úpadku, počnúc humanizmom a renesanciou. Možno nemám v tom dostatočnú znalosť, ale mám taký pocit.
Pani Stano, odkiaľ že čerpáte teoriu, že muž do 20. rokov 20. storočia mohol ženu beztrestne zabiť? To snáď umožňovalo právo hlavy rodiny u Rimanov, ale inak? Napoleonsky umožňoval legâlne zabitie manželky iba priamo pri čine nevery (alebo to bola len výrazne poľahčujúca okolnosť), uhorské zvykové právo, myslím, že rovnako (ostatnú nevery riešili autority a súdy). Snáď albansky kanun umožňoval zabiť nevernú ženu i mimo chvìĺe pristihnutia priamo pri čine, a aj za iné prehrešky (proti pohostinnosti, atď).
Zkrátka – jinými slovy – podřízenost ženy muži je sice biblicky správná, ale jak to dovede ženu do žebroty, je to zhovadilost.
Přemýšlíte úplně stejně jako moje matka i manželka a další řady žen rebelující proti Bohu a Jeho Slovu (= Ježíši Kristu). Ne, nejsem takový odborník na dějiny jako Vy, paní Stano. Díky Bohu! Deo gratias!
Ad Stana: Ono to, co píšete o starověkém postavení ženy, zhruba odpovídá, nelze ale zapomínat, že křesťanství opravdu pozvedlo důstojnost ženy (požehnání mariánského kultu): Muž ji nesměl beztrestně opustit, rozvést se a jít za milenkou, žena mohla získat poprvé v historii stejné vzdělání jako muž – a sice v klášteře, u ženských klášterů existovaly školy na úrovni univerzit, první ženou univerzitní profesorkou v dějinách byla v 11. stol. Trotula di Ruggiero v Salernu na tehdejší lékařské fakultě, ani panovnice a šlechtičny nepřišly zkrátka, měly své domácí vychovatelky a učitelky. Pravdu máte v tom, že platil nadále model „muž vydělává, žena je v domácnosti a stará se o děti, je muži podřízená“, jenže nutno citovat celý citát ze sv. Pavla, tj. že muž má mít rád svou ženu tak, jako Kristus svoji Církev, jenž dal za ni svůj život. Čili chlap má milovat svou ženu tak, že má být připraven i svůj život za ni obětovat – a to je něco jiného než ji mít jako svůj „majetek“, to snad budete spokojena.
A ještě ad „osvobození ženy bolševiky“: Zažil jsem ještě za komoušů, že někteří skalní soudruzi byli vyléčeni po návštěvě Sov. svazu, kde viděli, jak ženy kopou s krumpáčem kanály a chlapi opodál postávají a popíjí vodku. To bylo to komunistické „osvobození“ ženy: Ať jde od rodiny do práce a dělá veškeré zaměstnání jako muž. Zatímco civilizované společnosti se snažily ženu od těžké fyzické práce ušetřit, v Sov. svazu v duchu „rovnoprávnosti“ jim ji naopak bolševici nadělili.
Třeba královna Isabela Katolická ve Španělsku, její vnučka Marie Tudorovna v Anglii… Příkladem zotročení jistě není např. ani naše sv. Zdislava. A nešlo jen o panovnice či šlechtičny. Nejsem odbornice, ale ve středověku myslím nebyly nijak řídké případy, kdy žena po manželovi zdědila živnost a vedla ji zcela samostatně. Podřízenost snad ještě není zotročení. I s tím volebním právem je to o dost složitější – k naprosté všeobecnosti se vyvíjelo postupně a ještě v 19. století mohli volit jen lidé s určitým majetkem. Obecně se totiž mělo za to, že jen ten, kdo přispívá k blahobytu společnosti, má právo o ní (spolu)rozhodovat. Osobně nevím, jestli dnešní právo (pravda, pohlavně neodlišené) vybrat si mezi populismem pravicovým, populismem levicovým a křesťanskými demokraty nadbíhajícími tu jedněm, tu druhým je až takové terno.
Ad dr. Malý: Jen tak mimochodem, pane doktore, nevím, jestli je zrovna Salerno nejlepší příklad, ono totiž Středomoří a obzvlášť oblast, o které hovoříte, byla ve středověku obohacena různými kulturními vlivy, mj. arabskými, byzantskými,… Možná by nebylo na škodu, pokud neznáte legendu o založení salernské školy, přečíst si ji např. na italské wikipedii.
A ještě jedna poznámka. Nejsem žádná feministka, ale myslím si, že by se manželé k sobě měli chovat prostě minimálně slušně a OBĚMA by se ta slušnost měla měřit stejným metrem. Toto by úplně stačilo, aby se nemuselo dlouze diskutovat o podřízenosti a otroctví.
ad Margaret: Dovolte mi doplňující dotazy.
Čím SLUŠNOST měříte? Co je a co už není slušné?
My se tady bavíme o Božím plánu s manželstvím. O čem Vy?
Dost feministický nesmyslné . Ze muž živil rodinu neznamená , ze byla jeho majetkem , ze jen on rozhodoval , s ničím se společně neradili . K čemu volební právo zen ?To a nahnáni je do fabrik postupně vedlo k ničení rodiny . Ještě za komunistu byl věk tech , co šli do svazku nízký . Holka po dvacítce mela obavy , zda se ještě vdá .
Ad Margaret: Nerozumím, co máte svojí připomínkou na mysli. Samozřejmě Salerno tak jako skoro celá východní Itálie bylo pod byzantským vlivem, jenže Byzantinci byli až do rozkolu r. 1054 katolíci. Normané potom po nich rovněž. V Salernu zemřel v exilu papež sv. Řehoř VII., statečný obránce církevní enzávislosti an světské moci. T. di Ruggiero právě v 11. stol. tam působila. Neoodiskutujete tedy, že katolicismus tady měl svůj prioritní vliv.
Než začnete opěvovat komunismus, napřed si zjistěte něco o „morálním“ profilu jeho hlavních protagonistů, tj.Marxe a Engelse. Např. v knize Architekti kultury smrti.
Také není špatné se zeptat těch, kteří přežili „péči“ totalitních soudružek v komunistických jeslích a školkách. Neptejte se ideologů, ptejte se obětí!
Kongregace pro doktrínu víry – rozhovor s prefektem
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24834
Pax
Jan
Pán Malý,
s veľkou radosťou a pokojom čítam Vaše príspevky (aj na TeDeum). Viete veci vystihnúť presne, bez zbytočných okolkov, s jasnosťou a svetlom Ducha Svätého. Náš Pán Vám dal užitočný dar. 🙂
Ďakujem za tento článok, znova mi bolo potešením.
Ostávajte s Bohom.
LaFemme
Když křesťanští církevní vůdcové a teologové popisují správné sociální role křesťanských žen a mužů, často se odvolávají na učení svatého Pavla. V jedné z často citovaných pasáží např. Pavel poučuje křesťanky z Efezu: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, která spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ (Korintským 11:3-5)
Jinde zase Pavel vysvětluje, proč si ženy na náboženských shromážděních musejí zakrývat hlavy, ale muži nikoliv: „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy mužovy. Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“(Korintským 11:7)
A jiný žalm praví: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily, mají se podřizovat, jak to říká zákon (Korintským, 14.34)
Jinde sv. Petr promlouvá v obdobném duchu: „…Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu,.. Stejně i muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší“ (1. List Petrův 3)
A jaké závěry z uvedených citací vyvozujete Vy sama pro sebe? Je to ten důvod, proč sem vkládáte pasáže z Božího Slova, nebo ne?
„Nevěděl jsem, že existují čtenáři myšlenek. Děláte to jako profesi?“
Škoda, Tomáši, že se neřídíte vlastními doporučeními…
Mimochodem, jste s to, uznat někdy vlastní chybu? Doposud jsem v těchto diskusích zaregistroval pouze vaše více či méně neurvalé kousavé útoky na druhé. Přestože mnohdy jste byl vy sám evidentně vinen nepochopením myšlenky druhého. Omluva z vaší strany se zde snad nikdy neobjevila. Škoda, protože vy sám máte zcela zřejmé puzení vyjadřovat se zde naprosto ke všemu.
P.S. pokud jste nikdy ode mne nečetl omluvu, tak buď neumíte číst nebo to cíleně vidět nechcete.
To je ovšem otřesné. Nu, jak tu píšete o tom Salernu, Marie Curie-Sklodowská, dvojnásobná laureátka Nobelovy ceny, nemohla studovat v Polsku, ale musela do té ohavné satanské liberární zvrhlé Francie…
Tiež by som poznamenal, že wojtylovská formulácia ,,žiť ako brat a sestra“ je tiež značne diskutabilná, asi ako väčšina toho, čo ten exhibicionista dokázal s okruhom svojich ľudí vymyslieť, aby pre niekoho i katolícka ,,koza“ xostala celá i ,,vlk“ tohto sveta sýty. Hlavne obchádza problém vystavovania sa pokušeniu a vystavovania druhého pokušeniu.a tiež zužuje manželské práva na oblasť pohlavného spolužitia. Nevylučujem, že sú prípady, kedy toto možné je, ale prevažne to je napadnutelne. Nie žeby som wojtylu preceňoval a čakal, že niečo lepšie vymyslí.
Potom z týchto wojtylovsko-urbanistických nezmyslov vyplývajù také komédie, aké vidíme na takom slovenskom Postoji. Minule tam dvaja manželskí rozdávali manželské rady, ako byť ,,pod papučou“. Ich podarená dcéra 7 rokov ,,chodì“ s chlapcov bez toho, aby ju poznal. A oni sa tým ešte chvália. Aj že pohoršujú neveriaci svet. 7 rokov nejakého úbohêho chalana tieto ,,čarodejnice“ s ,,podpapučným“ manželom vystavuju pokušeniu v myšlienkach, ženou s ktorou je v blízkom kontakte. A sedem rokov odďalujú povinnosť rodičov vydať dcéru za muža, ak nastal jej čas, Bohom určený. Takisto i toto može byť hriechom a myslím, že aj je. Vôla Pána musí byť naplnená. A oni tieto zvrátené sociálne pokusy zaštítujú dokonca kresťanstvom, čím hanobia vieru v očiach nevercom a tiež ju prekrúcajú ako sa len dâ.
Můžete dát odkaz, to mě zajímá. Dotyčný muž, který si takové jednání nechá líbit, je hoden politování.
Přesně tak, minimálně lze polemizovat o jeho inteligenci nebo ještě lépe sebevědomí…
Sebevědomí mladých mužů se odvíjí od toho, jak zacházejí jejich matky s jejich otci i s nimi samotnými.
A on má snad právo s manželkou být sprostý proti její vůli? Nebylo by to tak trochu trestné? Jestli jsem to ze slovenštiny špatně pochopil, tak se omlouvám, ale existují manželé, kteří vůbec nemají děti. Jinak, ohledně rozvodu by se dalo finanční zabezpečení opuštěného partnera vyřešit zavedením rozvodného, vypláceného tím, kdo dal k rozvodu podnět.
Tak nám to nakonec pan Rocco Buttiglione vysvětlil: „Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia – k dopisu čtyřech kardinálů papeži“.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24917
Prosím, mohl by se k uvedenému odkazu někdo kompetentně vyjádřit?
třeba pan dr. Malý?
Děkuji!
Zdravím, připojuji se k Růženě. Také by mě zajímal komentář někoho kompetentního k článku „Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia – k dopisu čtyřech kardinálů papeži“ od Rocca Buttiglioneho.
Předem díky za rekace.
Jestli vydržíte ještě pár dnů, dodáme překlad nejnovějšího rozhovoru s kardinálem Burkem, v němž se věnuje i Buttiglionemu. Vládnoucí angličtinou si mohou prozatím počíst zde: https://www.lifesitenews.com/news/cardinal-burke-responds-to-dubia-critics-not-a-sign-of-illness-to-care-abou
Tohle je také zajímavé: https://www.lifesitenews.com/news/exclusive-cardinal-burke-suggests-timeline-for-formal-correction-of-pope-fr
Podle mého skromného mínění je problém např. v distinkci mezi těžkým a smrtelným hříchem. Nový katechismus zná pouze hříchy smrtelné a lehké. Skoblíkův Úvod do kř. etiky zase uvádí hříchy těžké a lehké s tím, že rozdělení na „lehké, těžké a smrtelné“ je jen jedním z více soudobých odborných návrhů a obratem dodává, že pod pojmem „smrtelný“ by se pak měl chápat pouze hřích v hodině smrti. Každopádně nevím, co pan Buttiglione v Tomáši Akvinskem vlastně četl.
Dalším zajímavým momentem je např.tvrzení o neodolatelnosti hříchu v situaci blízké příležitosti, což je, jak tuším, odsouzený blud.
A dalo by se tam toho jistě najít víc.
Každopádně se tu pan Buttiglione pustil na hodně tenký led.
Smrtelný a těžký hřích je jedno a totéž. Každý formální těžký hřích působí ztrátu milosti posvěcující.
Blízká příležitost k hříchu je situace, v které je pád do hříchu morálně jistý a je náhoda když k němu nedojde.
Není dovoleno se za žádných okolností vystavit blízké příležitosti k těžkému hříchu a již toto vystavení se je těžkým hříchem stejného druhu majícím se k následku jako příčina.
V případě nutné potřeby je třeba z blízké příležitosti udělat vzdálenou užitím vhodných prostředků: předsevzetí, pravidelná modlitba, přijímání svátostí.
Já raději počkám na překlad vyjádření pana kard. Burkea, jak ho avizovala pí mgr. Cekotová, pan kardinál je jistě kompetentnější než já.
Nechápu jednu věc: jak primitiv typu p.Vacík mohl kdesi odmaturovat a obdržet po „studiu“ kněžské svěcení. Na to, že působí při „akademické“ farnosti, je to hodně silná káva. Ale vědomosti již dnes nejsou asi tak důležité, známe to z případů rychlostudia práv v Plzni. Zřejmě má tento pán jiné kvality…, že si ho tam u sebe drží. (A to je jen voda na náš mlýn.) Poslední vejšplecht „zůstaňte lidmi“ asi pán řekl trochu nadneseně poeticky: tj. myšleno bylo: zůstaňte stádem blbů, nechte se vést falešnými pastýři a hlavně nepřemýšlejte o tom, kam vás vlastně vedou. Jak může něco tak primitivního zaznít z úst faráře „akademické“ farnosti?
Přemýšlení bolí…
Četl jsem http://rexcz.blogspot.cz/2017/01/pochyby-o-kardinalskych-dubiich-2016.html a není mi z toho vůbec dobře…
vy jste nikdy neslyšel o vlku v rouše beránka?
Ále slyšel. Akorát nevím, co pozitivního by přineslo, kdyby se páni kardinálové odkazovali na předkoncilní dokumenty. Myslíte, že by pan papež tím spíš odpověděl?
Třeba by to přineslo důkaz ve prospěch tvrzení, že kardinálové jednají ve prospěch katolické nauky a ne pouze nauky papeže Jana Pavla II..
A lze tedy prosím specifikovat, čím přesně se liší katolická nauka od nauky papeže Jana Pavla II v tom konkrétním, na co se kardinálové odkazují? Jistě by byl problém, kdyby se opírali o nějaké lživé učení, jen mi není jasné, kde přesně se tak děje.
Jak jsem už řekl – škoda, že se autor REXu bojí otevřené diskuze a nepovolí komentáře…
z dnešního REXu jsem také v rozpacích, zda takový článek dále přeposílat přátelům, co nemají internet ! :O(
Odkazovaný článek na REXu mi přijde jako hodně nabubřelá konspirační teorie, autor je patrně skeptik. Myslím, že je zcela kontraproduktivní události kolem dopisu takto pitvat a domýšlet možné i nemožné úmysly 4 kardinálů. Že by mohli být světější a důslednější? A kdo z nás by neměl též takovým být a proč tedy nejsme? Máme jen to štěstí, že nejsme vidět a tedy o nás takový článek nikdo nenapíše.
Vidím to dost podobně.
Kdo ví, proč autor blogu REX! nemá u článků možnost komentářů. Dalo by se tak mnohé objasnit.
A krom ad hominem máte i argumentaci ad rem? Nebo jde skutečně jen o pocit?
Na téma ad hominem je celý článek. Taky by mne zajímalo, odkud bere autor ty své pocity…
P.S.
http://www.duseahvezdy.cz/2016/12/15/ci-milosrdenstvi-bozi-nebo-satanovo/#comment-59421
Jako žena se hodně spoléhám na své pocity, nicméně obdivuji logiku a jsem ochotna na jejím základě své pocity usměrňovat. Článek na REXu mě však žádnými logickými argumenty nepřesvědčil, protože tam prostě nejsou.
stačí se podívat na videozáznamy s tolik proklamovaných návštěv tzv. tradičních, indultních biskupů ze zahraničí v naší zemi
A co mají ta videa dokázat?
už jste je viděla a poslouchala?
Vidět a poslouchat máš o. Luďka a ne nějaká přitroublá videa. Nevíš, co káže o internetu? Tak se ho příště zeptej a napiš nám sem o tom, co ti řekl.
starej se o sebe a spočítej si jaký je tady tvůj poměr příspěvků ku mým a nejmenuj, nebo ti tady najdu ty tvoje výlevy
Ne, a ani nebudu, nemám čas na videa, u kterých nevím, co by mi přinesla. Raději čtu přínosné články, což ten konkrétní na REXu není. Jinak je tam dost dobrých jiných článků.
Že se nestydíš takhle vyhrožovat kamarádům.
teofil napsal:
5. 1. 2017 (20:49)
starej se o sebe a spočítej si jaký je tady tvůj poměr příspěvků ku mým a nejmenuj, nebo ti tady najdu ty tvoje výlevy
Tak proč Vás zajíma podstata důkazů těch videi,měl jsem za to že o nich chcete polemizovat, jsou to živé důkazy postoju indultních biskupů
Vůbec jsem nechtěla mluvit o videích, řeč byla o článku, kde autor vyvozuje závěry, které vydává za pravdu, postoje čtyř biskupů nejsou určitě dokonalé, ale každý jejich krok nám nepřísluší kritizovat, jsou na cestě ke správnému pochopení, protože jim jde o zachovávání Božího zákona.
A já vám píšu že článek koresponduje s těmi videi na živo http://rexcz.blogspot.cz/2017/01/arcibiskup-lefebvre-odpovida-biskupu.html?m=1
Článek je v mých očích špatný a může korespondovat s čím chce. To, o co těch biskupech vím, mě utvrzuje v přesvědčení, že upřímně hledají pravdu a je třeba se za ně modlit. Urážlivé články jsou k ničemu.
Naše modlitba nemusí být v očích Božích vždy správně orientována, možná by bylo lépe jak se přesvědčit o správnosti jejich konání, nechat za ne sloužit mše svaté u kněze který odmitnul NOM
Biskupové hledají pravdu, anežko?
Uf, to je silná káva. Nemají biskupové spíše pravdu učit, než hledat? Kdo ji má znát, když ne pastýři?
Pravdu je potřeba hledat neustále. Je to rozhodně lepší, než dělat ze sebe honící psy (Fr. Albert T.O.P. + teofil a další jim podobní) a ve své pomýlené nadřazenosti nad svými bližními štvát internetem ty duchovní, kteří se snaží v rámci svých možností za tohoto pana papeže Františka Hrozného působit, jak jim velí svědomí formované katechismem. To, co tu pánové teofil a Fr. Albert T.O.P. předvádí, jsem v katechismu nikde nenašel.
FR. Alberte, neřekla jsem, že biskupové pravdu neznají. Jistěže ji znají, a přece ji musí stále znova hledat, to je životní zápas. Kdo hledá, ten nalézá a potom může učit druhé, což je jejich případ.
Teofile, modlitba za pastýře je vždy Bohu milá, mimochodem to dělali i svatí, např. sv. Terezie, pokud znáte její životopis. Pokud ho neznáte, doporučuji Vám ho přečíst, je tam spousta dobrých rad pro duchovní život.
Nikde není řečeno, že modlitba „Pane, daruj nám svaté kněze/svatá řeholní povolání.“ je vyčleněna výhradně na nějaké nové kněze, kteří se třeba ještě ani nenarodili. Může to být klidně Šavlovo obrácení z KHS u mnoha těch, kterým dnes pánové renda, teofil (atd.) zcela nekriticky spílají do indultu, ačkoli v mnoha případech tu o indultu odůvodněná pochybnost prokazatelně a neoddiskutovatelně JE.
Tak já se necítím byt duchovně na vyši sv. Terezie, tak snad pro to to pojistim intenci
ad Teofil: Právě proto si máš číst životopisy svatých, jak píše Anežka (a často říkává i jeden „nejmenovaný“ páter), a ne nekriticky hltat facebook a jemu podobné nesmysly, třeba bezdůvodně sledovat jakási videa. Pokud nemáš tištěnou formu, můžeš prozatím začít tady: http://catholica.cz/
Vážený pane Tomáši vetknete si své vylevy, vyjevy,či vaše rady za klobouk, pro sebe a vaše ctitele, jak vám také nic nedoporučuji,seč by jste to potřeboval
Teofile, především je třeba přistupovat v modlitbě před Boha s pokorou, to je to, co zdůrazňuje sv. Terezie, její výše se odvíjí právě od její pokory před Bohem. A je třeba se vyvarovat falešné pokory, když doporučuji svým přátelům číst její knihy, je to proto, že ona dobře osvětluje rozdíl mezi pokorou pravou a falešnou. Nepomůže nám dávat intence, pokud nedojdeme sami obrácení, které přejeme druhým.
Aha, tak navod k pokoře,mám zato ze v těch vašich končinách vzácný to pojem
V jakých našich končinách? Předpokládám, že muži jako vy vedou duchovní život, a tedy jsou ženám spíše příkladem, než aby je ironizovali. Alespoň jsem to od tradičních katolíků předpokládala. Pokud se váš duchovní život soustřeďuje jen na internet a v něm na kritiku ostatních, nejste pro mě duchovní člověk. Od vás jsem očekávala něco jiného, jsem dost zklamaná, ale co naplat. Alespoň vím, že reagovat na vás je zhola zbytečné. Ovšem pak nemůžu brát vážně nic z toho, co píšete.
Obávám se, že jak Tomáš, tak Anežka se fatálně mýlí. Kdo najde pramen vody živé, nemusí ho již více hledat. Obdobné je to s pravdou.
Katolík hledající pravdu, není katolíkem, ale jakousi postmoderní karikaturou.
Aby bylo zcela jasno – nauka Církve je tou pravdou a kdo ji nalezl, může už své znalosti a tím i víru pouze prohlubovat, v celosti nauku přijímat. Hledat opravdu ne.
Ad psi štvoucí svou kořist – milý pane Tomáši, této vaší narážce jsem rozuměl a děkuji za ni.
Nicméně, doporučuji vám, jste-li toho ve své honbě za oponentem, jehož se pokoušíte umlčet, ještě schopen, vyhledat si mé a vaše příspěvky. Jejich četnost a obsah. Kdo se k čemu vyjadřuje a jakým způsobem. Zbyla-li vám špetka sebereflexe, což by se rovnalo malému zázraku, třeba si uvědomíte, kdo tráví svůj duchovní život reakcemi na druhé v diskusích a znemožňováním oponentů.
Snažím se vždy reagovat věcně a bez zbytečných osobních útoků. Ač se snažím, jak se snažím, u vás podobnou snahu nevidím. Snad jen onu dávno zmiňovanou uštěpačnost a také vámi zmiňované povyšování nad druhé, kteří se provinili pouze tím, že s vaším přístupem a především názory nesouhlasí.
A já s vámi nesouhlasím celou svou bytostí.
Už toho OBA nechte…
Ono taky proč se snažit o argumentaci, když na ni stejně nikdo nebude reagovat, vždyť tady všichni mají k dispozici definitivní pravdu nauky Církve, tak jakápak diskuse, že… Kdyby se Vám ale chtělo, mohl byste mi prosím vysvětlit, co v tom textu znamenají termíny „závažná mravní chyba“ a „morální nedostatek“? Pokud je to synonymum pro hřích, je to první hříchem těžkým a to druhé lehkým? Pokud to neznamená hřích, co to tedy znamená?
http://katolicky-katechismus.cz/category/cast-treti/94-tezky-hrich-a-jine-druhy-hrichu/
Ach… Ano, měl jsem tam původně i větičku, že do http://katolicky-katechismus.cz/?cat=-1 jsem se samozřejmě díval, abych se ujistil, že nejde o zavedené termíny, ale pak jsem ji umazal, aby to nevypadalo jen jako nekonstruktivní narážka na Vás.
Nicméně tedy doplním, že nedostatek ve smyslu použitém v článku se tam nevyskytuje vůbec, stejně tak závažnost, no a chyba se tam ve smyslu použitém v článku vyskytuje jednou vedle hříchu („lituj svých chyb a hříchů“), jako by nešlo o totéž, dvakrát je to nejasné, no a dvakrát je tam naopak „pochybit“ ve smyslu zhřešit, takže těžko říct. V každém případě tady jde o překlad „grave moral fault“ a „moral flaw“, kdy původní autor téměř jistě Tomáškův katechismus nečetl.
No a moje otázka byla, jak Fr. Albert interpretuje termíny v textu, který označil za „výstižný komentář“, co „jasně staví věci do pravého světla“, což bohužel Váš odkaz nikterak nezodpovídá.
Pan Fr. Albert T.O.P. tady bez pádných argumentů podporuje nelogický pamflet. Proto Vám nemůže dát logickou odpověď, i kdyby 100x chtěl. Já jsem měl Váš komentář pochopil v tom smyslu, že plavete v pojmech lehkého a těžkého hříchu, proto odkaz na katechismus. Ostatní viz zde http://www.duseahvezdy.cz/2016/12/15/ci-milosrdenstvi-bozi-nebo-satanovo/#comment-59440
Nebyl jsem si jistý, ale toto už nelze interpretovat jinak, než že se s Fr. Albertem neshodnete, a to ve věcech souvisejících s naukou Církve. Přitom oba vycházíte z téže nauky, aspoň to zde tak stavíte, a snad lze u vás obou předpokládat i dobrý úmysl. Třeba Vám to konečně ukáže, že i při upřímné aplikaci téže nauky na reálný svět lze holt dojít k nejasnostem či různým závěrům. K vyjasnění pak spíše dojde diskusí „vzal jsem tato tvrzení Církve a aplikoval je takto, proto tvrdím, co tvrdím“, než jen odkazy na zdroje typu katechismus bez dalšího komentáře a tvářením se, že jakýkoli nesouhlas či pochybnost s určitými závěry konkrétního člověka je odmítáním nauky Církve ap., jako to často děláte Vy. 🙂
To, co odkazujete, je samozřejmě pravdivé, zejména třeba „jen my jsem ti praví a s čistým srdcem a ostatní je třeba odmítnout, i když by snad to vypadalo, že zrovna dělají něco správně … Za tímto účelem si zásadně vybírá z vícera možných interpretací a možností vždy tu pro určený terč nejhorší, byť by byla sebenepravděpodobnější“, nikoli však překvapivé: je to přece tradiční postup tradičních katolíků. Jen holt byl použit proti jiným tradičním. 🙂
Tak hlavně, že spolehlivě rozpoznáváte nesprávné nauky, především katechismus. To mi úplně stačí.
Ten článek na Rexu je pravdivý . Kardinálové jsou dětmi koncilní revoluce . Bohužel si nepriznaji pravou příčinu krize..a tou je koncil . I když jsem rad , ze se někdo ozval . I tak je nevědomí „katolíci“ považuje za rebely proti papeži . Ze argumentovali JPII…jednak ma pro ne autoritu , jednak nemohou říci , ze je reakce predkoncilnich papežů dobove překonána .
Dubia by byla ještě víc nutná na ekumenickou prostituci v Lundu .
To je tvrzení proti tvrzení. Je nutné nejprve podat důkazy o pravdivosti článku. A ty zde nikdo nepodal.
Apropo – kritizovat kardinály od stolu v kuchyni dokáže kdekdo. Kolik jsi toho udělal pro víru ve vlastní rodině ty sám? (Tatáž otázka je i pro pana teofila a případné další výtečníky.)
Tradicionalisté mohou říct, že tito čtyři kardinálové a pan Jalsevac jsou oběťmi Druhého vatikánského koncilu, jež se probouzí trochu pozdě, ale ať nikdo neříká, že nechtějí nebo nezamýšlejí být katolíky. Církev se uzdraví teprve, když se pravá nauka a pravá hierarchie znovu dají dohromady. Ať se tedy tradicionalisté naléhavě modlí za tyto duše, jež se probouzejí do koncilní války. Kéž jim Bůh dá světlo a sílu.
http://rexcz.blogspot.cz/2017/01/komentar-eleison-cdxcv-vatikanska-valka.html
kdyby jste se ty za ty nešťastníky namodlil tolik, kolik jste na internetu do dnešního dne napsal, tak už by dnes nesloužili nom
Pane teofile, slíbil jste mi, že na mne nebudete v diskuzích reagovat. Zkuste být věrný alespoň v tomto slibu, když už si nejste ochoten přiznat vlastní chyby a zbytečné útoky na pány kardinály. Děkuji.
Dejte odkaz ma ten slib
To není moje povinnost.
Ad vyse: nejsem autorem REXe, nikdy jsem na nej nepsal a ani ted nepisi.
Nevim, proc tam neni mozna diskus, ale odhaduji, ze autor zkratka chce zustat blogem pro narocneho CTENARE.
Domýšlet důvody za autora blogu se nazývá domýšlivost.
Btw – já jsem náročný čtenář. Proto nesnáším účelové nelogické slátaniny alias malování čerta na všechny zdi, které v životě potkám.
Článek na REX! o dubiích kolem dubií byl pro mě zajímavý a některé úvahy považuji za podnětné. Nejsem ovšem nikterak náročný čenář.
Je normální, když žena bez zdravotních kompliakací odmítá manželskou sexualitu ?
Není to hřích proti věrnosti svátosti manželské ?
„Ale pro uvarování se smilství každý měj manželku svou a každá muže svého.
Muž čiň manželce, čím jest jí povinen, a podobně i manželka muži (svému).
Manželka nemá moci nad svým tělem, nýbrž muž (její), podobně ani muž nemá moci nad tělem svým, nýbrž manželka (jeho).
Nezkracujte se vespolek (v té věci), leč za vzájemného svolení na čas, tak abyste se uprázdnili k modlitbě a byli opět spolu, by vás nepokoušel satan pro vaší nezdrželivost.“ (1.Kor 7,2-5)