Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?

PhDr. Radomír Malý

Naivní otázka? Snad. Jenže nebyla by položena, kdybych nečetl řadu pozvánek a plakátů na kulturní akce, které se dříve nazývaly „mikulášské“ – a dnes „čertovské“. Tak tady máme „čertovskou nadílku“, „čertovský guláš“, „čertovskou veselici“, „pekelnickou zábavu“, ba dokonce z Děčínska pochází i „vyznání hříchů čertovi“.

Svátek sv. Mikuláše je prastarý. Tradice dávání dárků inkognito jako připomínka blahodárné činnosti tohoto svatého biskupa vznikla ve 13. století –  krátce poté, co křižáci odvezli ostatky světcovy z Malé Asie do italského města Bari, kde jsou uloženy dodnes. V barokní lidové tvořivosti se zejména ve slovanských zemích ujal zvyk, že Mikuláš chodí po ulicích v biskupském oděvu s mitrou a berlou (což je nesprávně, neboť Mikuláš byl biskup byzantského obřadu, měl by tedy mít na hlavě korunu). Později k němu ještě přibyli andělé jako připomínka toho, že světec, když ho Pán chtěl odvolat z tohoto světa, jej prosil, aby napřed poslal k němu své posly.

Čert tady nikde nefiguroval. Na „postrašení“ zlobivých dětí chodil s Mikulášem hostinský, neboť podle světcova životopisu, částečně legendárního, jistý majitel krčmy zavraždil tři chlapce a ukryl jejich tělíčka v sudu, biskup Mikuláš je ale vzkřísil a tím odhalil tento zločin. Později býval někde hostinský nahrazen policajtem. Čert se k tomu „připletl“ až v epoše romantismu 19. století, který nekriticky akceptoval všechno duchovní bez rozlišení pravdy a hereze, pohádky a skutečnosti, legendy a reality.

Šeredný čert s rohama a kopyty je samozřejmě pohádkovou bytostí, nicméně nelze popřít jeho lidovou identifikaci s démonem – a ten už žádnou vybájenou postavou není, jeho existenci dosvědčují na mnoha místech Písmo sv., zejména Ježíš Kristus, Tradice a také dnešní konkrétní realita posedlých osob. Přiřazení čerta k Mikulášovi v předvečer světcova svátku bylo proto nešťastným otevřením láhve s džinem, nebo chcete-li Pandořiny skříňky.

Přelom 20. a 21. století nepřinesl totiž ve vyspělých zemích jenom úpadek katolické víry, ale také nárůst kultu ďábla a bujení všeho, co s tím souvisí: magie, okultismu, věštění, čarodějnických praktik apod. Je snad náhodou, že v některých státech USA budují pomníky Bafometovi (tj. ďáblovi v podobě příšerného rohatého kozla), že koncem 90. let mezi poslankyněmi Spolkového sněmu v Německu bylo 17 čarodějnic, jež se samy k tomu veřejně hlásily, že letošní prezidentská kandidátka USA H. Clintonová (naštěstí nezvolená) je zapletena prostřednictvím svého šéfa volební kampaně Podesty do satanských rituálů? Je snad náhodou, že nedávno zesnulý bývalý hlavní exorcista Vatikánu P. Gabriele Amorth mnohokrát důtklivě upozorňoval na zvýšenou aktivitu satanských sekt a na její důsledky ve formě přibývání démonicky posedlých a svázaných lidí geometrickou řadou?

Ďábel je, kdo to neví, nerozumí světovým dějinám – kázal jednou proslulý švýcarský prelát Robert Maeder. Musíme přiznat smutnou skutečnost, že vliv satana v posledních desetiletích roste. Proniká i do lidových svátků křesťanského původu. Z Vánoc (především ale z adventu) a Velikonoc se mu podařilo udělat dny konzumního šílenství, totéž i ze svátku sv. Mikuláše, v němž navíc je ušlechtilá postava svatého biskupa starověku stále více zatlačována do pozadí postavou pohádkového čerta, jenž je synonymem pro zlého ducha.

Sv. Mikuláš vadí. Samozřejmě ne to, že v utajení obdarovával chudé a lidi, kteří se octli ve finančních problémech, to by i největší nepřátelé Kristovi brali. Jenže sv. Mikuláš podle svých životopisců velmi ostře káral soudce a nositele veřejné moci za nespravedlivá rozhodnutí – a to už je mnohem méně populární. Krom toho likvidoval pohanské chrámy s rituální prostitucí a byl též velkým obráncem pravověrnosti, na nicejském sněmu uštědřil heretikovi Ariovi, popírajícímu Božství Ježíšovo, facku – a tato „netolerance“ je nepřijatelná i pro mnohé hodnostáře z vedení současné Církve.

Svátek sv. Mikuláše se tak postupně stává svátkem čerta, potažmo zlého ducha. Jenže přesto je na místě optimistické zakončení. Vidění papeže Lva XIII. z konce 19. století, že satanova moc bude v následujících cca 100 letech intenzivnější (proto zavedl po mši sv. modlitbu ke sv. Michaelovi Archandělovi), se naplnilo, lze říci, že v poslední době dosáhlo svého zenitu. Cca 100 let ale uplynulo, příští rok tady máme fatimské jubileum té, která rozdrtila ďáblovi hlavu. Smíme proto doufat v její veliké vítězství – jenže octneme se i my na vítězné straně? Neskončíme na té opačné? Prosme proto Pána a Neposkvrněnou Pannu o hojnost milostí.

PhDr. Radomír Malý

17 Responses to Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?

  1. David napsal:

    Dříve se konaly, jak jsem se dočetl, velké mikulášské průvody, kde kromě již zmiňovaného hostinského chodil pekař, řezník, mlynář, kameník, soudce a spousta dalších řemesel, ať byl sv. Mikuláš jejich patronem či nikoliv. Konec těchto průvodů zpravidla uzavíral žid a čert.
    Ještě jednu osobní vzpomínku: na konci osmdesátých let, když jsem byl na vojně, jsem měl službu na bráně právě na sv. Mikuláše. A najednou se ze tmy vynořily dvě prapodivné postavy. Mikuláš, těžce se opírajíci o svou berlu, táhl na řetěze čerta, který co chvíli padal a cosi mumlal nesrozumitelnou řečí. Mikuláš jej berlou nutil vstát a pokračovat v cestě.
    Asi bylo hodně „hříšníků“.

  2. Molybden napsal:

    S Mikulášem chodívalo vícero doprovodných postav, záleželo na krajových zvyklostech. Mám za to, že čert se k němu připletl na základě nepochopení ikonografie sv. Prokopa, který se na obrázcích a sochách Mikulášovi podobá a mohl s ním být v lidovém prostředí zaměněn….

  3. Evermod napsal:

    Dobrý článek, díky

  4. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Rád bych připomenul rozšířený nešvar – Mikuláš u nás (především tam, kde se nadílka organisuje ve spolupráci s farností) obléká často takzvané „basičky“. Tedy regulérní ornát, který na sebe modernistické kněžstvo samozřejmě neoblékne, ale pro tuto kratochvíli rádo poskytne. Netřeba připomínat, že veškerá paramenta jsou vyčleněna ze světsského užívání (jsou posvěcena) a na světské užívání parament pamatoval dříve Církev i tresty…

    • Libor Rösner napsal:

      A pak že „karneval skončil“…

      • Tomáš napsal:

        Buďme rádi, že se to alespoň jednou za rok nechá provětrat na čerstvém vzduchu a neztuchne to pro nás a pro příští generace. Tresty aktéry neminou, to je jisté, a třeba to vyvětrání budou mít jako takovou jakoby jednoprocentní polehčující okolnost… (-.

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          Nesouhlasím s tímto zlehčování. Sakrální a profání je třeba oddělovat.

          • Tomáš napsal:

            A co tedy chcete udělat pro dobro věci prakticky? Kritika na internetu to jistě nevyřeší.

            • Fr. Albert T.O.P. napsal:

              Omlouvám se, ale na argumentaci ad hominem vám skutečně odpovídat nebudu.
              Mějte hezký večer.

              • Tomáš napsal:

                To nemusíte. Mně úplně stačí, jak se vyjadřujete o Mši Svaté.

        • Laurentius napsal:

          Tomáši,šťastnější bude asi „provětrávat“ paramenta způsobem, pro který byla určena. Já to tak dělám. Pro současnou generaci.

          • Tomáš napsal:

            Gratuluji k takové možnosti. Srdce mi krvácelo, když jsem viděl zničené korouhve v jistém nejmenovaném kostele (jednu, jen děravou, s Pannou Marií Svatohostýnskou a sv. Jiřím mám doma, čeká na zrestaurování). Paramenta dopadly jen o poznání lépe. Byla uložena jako nepotřebná veteš na případné podobné akce.

    • David napsal:

      Něco podobného jsem viděl i na Tři krále, kdy dívky navlečené ve starých ornátech a s kytarou chodily na koledu…

  5. Antonín K. napsal:

    Pane doktore, velice vám děkuji za tento článek… je plně pravdivý… tento „nevinný kult čerta“ už se nepojí jenom se sv. Mikulášem, ale konají se tzv. pochody rakouských čertů nezávisle na této lidové tradici a dokonce dnes po naší škole vyžadovala jedna nejmenovaná obec návrhy laviček a soch do parku s motivem: čert, čarodějnice, havran, kočka, kniha … a to pro děti. Dospělí už nemají rozum.

  6. václav napsal:

    Díky za hezký článek. Jenom bych doplnil že se ta modlitba na mnoha místech doposud hojně používá. Po mši i při společném Růženci. Nevím proč bychom měli v Matčino vítězství jenom doufat. Je třeba věřit. Vírou která přenáší hory, větší než hořčičné semeno. Věřit je víc než jenom vědět.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Václav: Souhlasím s Vámi, díky. Doufat ale znamená více než věřit. Víra, naděje, láska – tyto tři Božské ctnosti mají svou gradaci. Věřit znamená spolehnout se na Boží slovo, doufat (naděje) však předpokládá nadpřirozenou radost, kterou to způsobí, já se na to těším, i když nevím, jak a jakou formou to proběhne, to musím přenechat Pánu. Láska pak je nejvyšší stupeň. Naděje (doufání) jako Božská ctnost je něco jiného než naděje (doufání) v pozemské rovině, kde toto slovo obsahuje v sobě zároveń i jakousi míru nejistoty. V nadpřirozeném chápání je naděje jistotou ohledně konečného cíle (kard. Ratzinger), nejistota tkví pouze ve způsobu provedení, nevíme jak Panna Maria své vítězství uskuteční, ale víme s jistotou, že to udělá – a proto se můžeme radovat.

  7. mila napsal:

    K tomuto vítězství Panny Marie – kdy potře Hadovu hlavu – může přispět svým dílem každý z nás.

    Zrovna zítra slavíme Neposkvrněné Početí Panny Marie.

    Ve zjevení P. M. v Montachiari, navazujíc na Fatimu, oznámila Maria, že hodina mezi 12.00 a 13.00 je Hodina velkých milostí pro tento svět – máme se modlit za její úmysly – a také každý z nás obdrží mnoho milostí.

    Pokud můžete, tedy modlete se…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *