P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.

Jde o nanejvýš odsouzeníhodný postup pro našeptávání věroučných omylů, jenž byl už před dávnou dobou odsouzen naším předchůdcem sv. Celestýnem, který ho odhalil ve spisech Nestoria, biskupa cařihradského, odhaleného a odsouzeného za to, že v přemíře svých slov směšoval pravdivé věci s nejasnými, a to někdy takovým způsobem, že dokázal vyznávat věci, které byly popřeny, a zároveň zastávat východisko pro popření těchže tezí, jež vyznával.

Sv. Pius X., který modernismus jasně označil za hnutí, byl hluboce znepokojen tím, že jeho zastánci jsou schopni se považovat za věrné katolíky, přičemž jejich pojem vývoje dogmatu jim umožňuje zastávat výrazně odlišné chápání tradiční víry. V dokumentu  Lamentabili a v encyklice Pascendi proto odsoudil cíle i myšlenky modernismu a za modernistické hereze označil pětašedesát výroků. V roce 1910 pak přikročil k zavedení antimodernistické přísahy, kterou měli skládat všichni katoličtí biskupové, kněží a vysokoškolští vyučující teologie. Takto spoutaný modernismus se odebral do ilegality, odkud se vynořil jako džin z láhve po 2. vatikánském koncilu.

Sv. Pius X. jasně viděl, že nepřátelé Církve nejen vzrostli, ale pronikli i za její hradby: „Než přece doznat dlužno, že v této poslední době nad míru vzrostl počet nepřátel kříže Kristova, kteří se snaží taktikou úplně novou a úskoků plnou životní sílu Církve podlomit, ano, kdyby možná bylo, samo království Kristovo z kořene vyvrátit.“…

„Vždyť tito mužové — jak již bylo řečeno — neusilují o záhubu Církve mimo ni, nýbrž v ní; proto vězí nebezpečí pro Církev, abychom tak řekli, v samých žilách jejích a útrobách; a pohroma jest tím jistější, čím oni Církev důkladněji znají. K tomu ještě nutno vzít v úvahu, že sekery své nepřikládají toliko k větvím a letorostům, nýbrž k samému kořeni, totiž k víře a nejhlubším výživným kořenům víry. Porušivše pak tento kořen nesmrtelnosti, celým stromem jed dále rozšiřují, takže není článku katolické víry, kterého by ušetřili a který by se nesnažili podvrátit.“

Papež Jan XXIII. však viděl situaci jinak, varování svých předchůdců před nebezpečími modernismu odmítl a v zahajovacím projevu na 2. vatikánském koncilu prohlásil:

„Při každodenním vykonávání naší pastorační služby dospěly k našemu sluchu některé rady osob, které sice planuly horlivostí, nicméně nebyly vybaveny dostatečnou rozvahou a umírněností. V moderních dobách nespatřují nic jiného nežli zvůli a rozvrat. Rozhlašují, že naše doba ve srovnání s minulostí je úpadková a chovají se, jako by se ničemu nenaučili z historie, jež je přece učitelkou života, a jako kdyby v době předchozích ekumenických koncilů se všecko odvíjelo v triumfálním souladu s křesťanskou ideou a životem a se spravedlivou náboženskou svobodou. Zdá se nám, že se musíme distancovat od těchto proroků zkázy, kteří ohlašují stále nešťastné události, jako kdyby už hrozil konec světa. V přítomném okamžiku dějin nás Boží prozřetelnost právě přivádí k novému řádu mezilidských vztahů, který na základě působení lidí a v určitém ohledu jinak, než oni sami čekali, směřuje k naplňování vyšších a nečekaných záměrů, a to vše, dokonce i lidská protivenství, tato prozřetelnost zaměřuje k většímu prospěchu Církve. […] Na počátku 2. vatikánského koncilu je evidentní tak jako nikdy před tím, že pravda Páně zůstává navěky. Jak následuje jedna epocha po druhé, totiž vidíme, že mínění lidí po sobě následují a vzájemně se vylučují, a tak bludy, které se právě vynořily, mizí jako mlha na slunci. Církev se vždy stavěla proti těmto bludům. Často je také s maximální přísností odsuzovala. Nyní ale Kristova nevěsta místo tvrdosti upřednostňuje lék milosrdenství. Přeje si spíše vyjít v ústrety potřebám světa, a tak ukázat platnost své nauky, než obnovovat odsouzení.“  [2]

Katolická církev za posledních padesát let od ukončení koncilu zažila takové moře změn, že dnes není snadné v ní rozpoznat tutéž instituci, jakou byla v kterémkoli předcházejícím století – tak hluboce koncil zasáhl všechny stránky jejího života a praxe.

Pestré dějiny papežství ukazují, slovy sv. Vincence Lerinského, že „Bůh některé papeže Církvi sesílá, některé v Církvi toleruje a některé na Církev dopouští.“ To je jistě názor, pod nějž by se podepsal i emeritní papež Benedikt XVI. Snad postačí připomenout slavný rozhovor, který v roce 1997 poskytl profesoru Augustu Everdingovi. Profesor Everding se tehdejšího kardinála Ratzingera zeptal, zda skutečně věří, že do volby papeže zasahuje Duch svatý. Ratzingerova odpověď byla prostá a jasná jako vždycky: „Řeknu ne v tom smyslu, že Duch svatý vybírá nějakého konkrétního papeže, protože existuje mnoho důkazů opaku – bylo mnoho takových, které Duch svatý evidentně nevybral! Ale nezříká se kontroly úplně, nýbrž nás jako dobrý vychovatel drží na velmi dlouhém vodítku, to jest dovoluje nám velkou míru svobody, ale nikdy vodítko neodepíná úplně – asi tak bych to vysvětlil. Je třeba to chápat ve velmi širokém smyslu, a ne jako by říkal: ,Musíte zvolit tohoto!’ Avšak to, co dovoluje, se omezuje na skutečnost, že všechno nemůže být úplně zničeno.“

Není pochyb, že Církev je v současné době v hluboké krizi, kterou vyhrotil současný papež. Jako byl Davidův nástup na trůn pro izraelský národ požehnáním a nástup Saula či Šalamounova syna Rechabeáma trestem, můžeme si být jisti i tím, že v každém nástupci sv. Petra dal Bůh Církvi papeže, který nejlépe odpovídá dané době.

Jsem přesvědčen, že František je nepochybně papežem, který se hodí pro naši dobu, neboť za tři krátké roky otevřel mnohým lidem oči, pokud jde o choroby, které trýzní Kristovo mystické tělo. Bezpochyby prosazuje myšlenky, jež v Církvi vyvolávají takový nepokoj, že jsou podle všeho velmi účinnou metodou oddělení kozlů od ovcí. Pozoruhodné je, že mu – v neúprosném kontrastu k tomu, jak byli přijímáni jeho předchůdci včetně těch bezprostředních – unisono aplaudují všichni tradiční nepřátelé Církve, kteří v něm poznávají svého člověka.

Jeho kroky vedou k odhalení kořenů modernismu v mocenských strukturách Církve. Patrně nejproslulejším příkladem toho je sebedůvěra, s níž kardinálové Godfried Danneels a Walter Kasper mohli otevřeně a veřejně přiznat členství v sankgallenském klubu mafiánů.

Zdá se, že Svatý otec je dokonalým ztělesněním 2. vatikánského koncilu a jeho obrovské dvojznačnosti, s níž se na jedné straně potvrzuje tradiční chápání či praxe Církve, které se vzápětí popře nebo neutralizuje tím, že se připustí alternativy. 2. vatikánský koncil se nadto pyšní tím, že byl jediným ekumenickým koncilem, který svět schvaloval, a podobně se i Františkovi dostává tolik chvály od protivníků Církve jako žádnému jinému papeži v dějinách.

Současný pontifex je v mnoha směrech karikaturou papeže, jak si ji představují nekatolíci: autokrat, jehož každé slovo je třeba poslechnout. To, jak vyžaduje, aby se jeho pokyny plnily, zní vskutku prázdně, vezmeme-li v úvahu, že on sám jako arcibiskup v Buenos Aires porušoval liturgické předpisy Církve. Například už jako arcibiskup na Zelený čtvrtek umýval nohy ženám, což bylo jasným porušením liturgických norem. Rozvedené žijící v novém svazku připouštěl ke svátostem, aniž by vyžadoval nápravu života, čímž otevřeně porušoval kanonického právo, nauku Katechismu Katolické církve, encykliku Veritatis splendor Jana Pavla II. i dokumenty vydané římskými dikasterii.

Žijeme v dobách falešnosti. Posynodální exhortace Amoris laetitia je dosud největším pohoršením tohoto pontifikátu, neboť obsahuje pasáže, které jsou „úmyslně dvojznačné, jak dokazují četné a vzájemně si odporující interpretace a praktické aplikace, jež okamžitě vyvolala“[3]. Některé odstavce 8. kapitoly například dávají zelenou svatému přijímání pro znovusezdané rozvedené. I když to jasně odporuje jasnému učení i praxi, které Církev zastává odnepaměti, už k tomu nezákonně docházelo, když byl papež František arcibiskupem v Buenos Aires. Ještě znepokojivější je zjištění, že klíčové části Amoris laetitia formuloval už před nějakými deseti lety tehdejší profesor teologie Victor Manuel Fernandez v článcích, v nichž oponoval encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor.  Závěr, který z toho plyne, zní, že obě synody o rodině se jeví jako fraška určená k tomu, aby vyprodukovala předem stanovené výsledky.

Podle téhož Fernandeze, který je nyní arcibiskupem, má papež František v plánu provést v Církvi trvalé změny tak, aby je budoucí papežové nemohli zvrátit. V odpovědi na otázku novináře Fernandez řekl: „Papež postupuje pomalu, protože si chce být jist, že změny budou mít hluboký dopad. Pomalé tempo je nutné, aby byla zajištěna účinnost změn. Ví, že existují lidé, kteří doufají, že příští papež všechno vrátí zpátky. To je mnohem obtížnější, pokud postupujete pomalu … . Musíte si uvědomit, že jeho cílem je reforma, kterou nebude možno zvrátit.“ [4]

To všechno je pro informované katolíky samozřejmě extrémně znepokojivé. A přece musíme mít na paměti, že náš protivník není z masa a krve. Současná situace je zoufalá, ale také připomíná lamentaci Pavla VI. z 29. června 1972. Při oslavě 9. výročí svého pontifikátu v bazilice sv. Petra uvažoval o tehdejší situaci v Církvi. Řekl, že má pocit, že „do Božího lidu pronikl nějakou trhlinou dým Satanův. Vidíme pochybnosti, nejistotu, problémy, nepokoj, nespokojenost, vzdor. Lidé už nemají důvěru v Církev. Věnují ji na prvním místě prvnímu světskému ‚prorokovi‘, který přijde a mluví k nám z tribuny nějakého deníku nebo sociálního hnutí, běží za ním a ptají se, zda má recept na opravdový život, aniž by pomysleli na to, že tento recept už vlastníme, že nám náleží. Do našeho vědomí pronikla pochybnost, vstoupila oknem, jež by měla být otevřena světlu. Kritika a pochybnost vyšly z vědy, jež tu však je proto, aby nám ukazovala pravdy, které nejenže nás nevzdalují od Boha, ale vedou nás k tomu, abychom Ho hledali ještě více a oslavovali ještě intenzivněji. Právě učenci nejpokorněji sklánějí hlavu, nejbolestněji se tážou sami sebe a nakonec řeknou: ‚Já nevím nic, my nevíme nic, nemůžeme vědět.‘ Vzdělání se stává zdrojem zmatku a rozporů, někdy absurdních. Oslavujeme pokrok, abychom ho potom ničili nejpodivnějšími a nejradikálnějšími revolucemi, zříkali se všech jeho výdobytků a po takovém vyvyšování moderního rozvoje se opět stávali primitivy. Tento stav nejistoty panuje i v Církvi. Byli jsme přesvědčeni, že po koncilu dějiny Církve zalije slunce. Namísto slunce však přišly mraky, bouře, temnoty, hledání, nejistota. Hlásáme ekumenismus, a přesto se stále více rozdělujeme mezi sebou. Usilovně hloubíme propasti, místo abychom je zasypávali.“ [5]

Jak k tomu mohlo dojít? Papež odpovídá sám sobě, že „zasáhla nepřátelská síla, jíž se říká ďábel, tajemná bytost, na niž naráží svatý Petr ve svém listu. Kolikrát o tomto nepříteli člověka mluví Kristus v Evangeliu!“ Svatý otec poznamenává: „Věříme v Satanovu činnost, kterou dnes koná ve světě právě proto, aby znepokojoval, aby dusil plody ekumenického koncilu a aby Církvi bránil zpívat o radosti z toho, že si opět plně uvědomila sama sebe. Proto bychom si dnes více než kdykoli dříve přáli plnit úkol, který Bůh svěřil Petrovi, totiž utvrzovat naše bratry ve víře. Přejeme si předávat vám charisma jistoty, kterou Pán poskytuje tomu, kdo Ho zastupuje na této zemi, jakkoli toho není hoden. Víra nám dává jistotu, záruku založenou na Božím Slovu, kterou přijímáme a uznáváme, neboť odpovídá našemu rozumu i naší lidské duši.“ [6]. Každý, kdo věří prostě a pokorně, cítí, že je na správné cestě, že má vnitřní důkaz, který ho v obtížném boji o pravdu posiluje.

Přidejme k tomu ještě zjevení ve Fatimě. Je dobře známo, že v roce 1917 se ve Fatimě zjevila Panna Maria třem dětem a svěřila jim jistá tajemství. Jedno z nich požadovalo, aby papež spolu s biskupy zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Kardinál Carlo Caffarra oznámil, že ho papež Jan Pavel II. požádal, aby vybudoval nový papežský institut pro studium manželství a rodiny. V roce 1980 napsal sestře Lucii, poslední žijící vizionářce, a prostě ji požádal o modlitby za tento podnik. Ke svému překvapení obdržel „velmi dlouhý dopis s jejím podpisem“. Píše se v něm: „Poslední zápas mezi Pánem a královstvím satana bude o manželství a rodinu. Nebojte se. Každý, kdo se bude snažit o posvátnost manželství a rodiny, bude mít protivníky a oponenty, protože toto je rozhodující otázka. Pak dodala: Panna Maria už však rozdrtila jeho hlavu.“

Toto ujištění je povzbudivé, neboť patnáct let poté, co sestra Lucie tento dopis napsala, učinil kardinál Luigi Ciappi (1909-1996), osobní teologický poradce pěti papežů, ohromující odhalení týkající se té části fatimského tajemství, kterou Vatikán nikdy nezveřejnil (a k níž evidentně odkazuje záhadné „atd.“ ve zveřejněné části poselství Panny Marie). Jeho Eminence – jeden z pěti lidí, kteří kompletní tajemství viděli – napsal v roce 1995 v dopise profesoru Baumgartnerovi ze Salzburgu: „Ve třetím tajemství je mezi jinými věcmi předpovězeno, že velká apostaze v Církvi započne od vrcholu.“

Zdá se, že tuto apostazi předvídal papež sv. Pius X., který v roce 1910 napsal v listě francouzské hierarchii nazvaném Notre charge apostolique: „….velikého odpadového hnutí, které je organisováno ve všech zemích, aby byla zbudována univerzální církev bez dogmat a bez hierarchie, bez zákona ducha a bez uzdy vášní, a která pod rouškou svobody a lidské důstojnosti by zavedla v celém světě – kdyby zvítězila – zákonité panství lsti a násilí, potlačování slabých, všech těch, kdo strádají a pracují.“ [7]

Ačkoliv náš Pán slíbil, že brány pekelné Jeho Církev nepřemohou a že On bude s ní po všechny dny až do skonání světa, neslíbil nicméně, že Církev nezažije krize, rozkoly, zrady, skandály a zjevná selhání. Naopak podobenství o Božím království, jímž je Církev, jasně říkají, že v lůně Církve budou existovat dobří i zlí až do konce času. Teprve potom pošle Bůh své anděly, aby zemi vyčistili od pohoršení.

Pozemský život je obdobím zkoušky. Někteří lidé tedy budou činit zlo a pohoršovat druhé. „Není možné, aby nepřišla pohoršení,“ říká náš Pán, „ale běda tomu, od koho pocházejí.“ Svatý Pavel vysvětluje, že tato pohoršení pomáhají očišťovat naši víru: „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás se opravdu osvědčí.“

Ve výkladu k pátému přikázání Katechismus Katolické církve definuje pohoršení jako „postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu“ (KKC § 2284). [8]

Pohoršení tedy v zásadě znamená dávat slovem nebo skutkem špatný příklad, takže se jiný člověk ocitá v pokušení ho napodobit. Příkladem pohoršení je Petrova neupřímnost v Antiochii, když nechtěl jíst spolu s křesťany z pohanství. Sv. Pavel, který si uvědomoval, že Petrovo postavení viditelné hlavy Církve by jeho špatnému příkladu dalo hodnotu autoritativního postoje, ho veřejně pokáral. [9] Závažnosti pohoršení, které dávají nositelé autority, si všímá i katechismus, když konstatuje, že „pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají, nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našemu Pánu to dalo podnět k tomuto zlořečení: ,Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře’ (Mt 18,6). Pohoršení je těžké, když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu“ (KKC § 2285).

Je třeba poznamenat, že ti, kdo dávají pohoršení a vedou tak druhé k hříchu, jsou vinni duchovní obdobou vraždy, zatímco ti, kdo se dávají pohoršit, tj. dovolí, aby pohoršení zničilo jejich víru, se proviňují duchovní sebevraždou. Důležité je mít na paměti, že Tridentský koncil prohlásil, že Církev není ani „Církví svatých“, ani „Církví předurčených“, ale že ve svém lůně chová spravedlivé i hříšníky.

Katechismus rovněž uvádí, že „pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním“ (KKC § 2286).  Konkrétně, pokračuje, „vinni pohoršením se stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke ,společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními’. Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří ,dráždí své žáky ke vzdoru’, nebo u těch, kteří tím, že manipulují veřejné mínění, odvracejí od mravních hodnot.“

Připadá mi, že toto odsouzení se vztahuje i na povzbuzování nekajících hříšníků, aby přistupovali ke svátostem. Je obtížné si představit, jak by autor Amoris laetitia mohl této kritice katechismu uniknout: „Kdo užívá moci, kterou má k dispozici, takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. ,Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí’ (Lk 17,1)“ (KKC § 2287).

Bůh dopouští pokušení, ale vždy dává dost milosti k tomu, aby mu bylo možno odolat. Svatý Pavel učí: „Bůh je věrný; on nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“

Sv. Jan Zlatoústý vykládá příběh o našem Pánu spícím v loďce tak, že bouře symbolizuje budoucí zkoušky Církve, v nichž budou věřící – závodníci Kristovi – posíleni.

Církev je „dům Boží“, jehož úhelným kamenem je Kristus. Je „městem svatým, novým Jeruzalémem“, který sestupuje z nebe. Bůh však dopouští pokušení i uvnitř tohoto svatého místa, tak jako byli zkoušeni naši prarodiče v rajské zahradě a Kristus v chrámu. Naše láska se tak očišťuje od každého lpění na božské útěše a lidských obavách.

P. Linus Clovis

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/news/francis-a-pope-for-our-times

[1] Bula z roku 1794 odsuzující galikanismus a jansenismus na Pistojské synodě. Pozn. překl.

[2] II. vatikánský koncil očima Jana XXIII. a Pavla VI., Arcibiskupství pražské – KNA 2013, Překlad C. V. Pospíšil, s. 58-59.

[3] Komentátor Sandro Magister v článku z 25.5.2016, http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1351303?eng=y&refresh_ce

[4] Rozhovor pro italský list Corriere della Serra, který v angličtině zveřejnil deník La Croix International ve svém internetovém vydání 11.5.2015, https://international.la-croix.com/news/no-turning-back/1220

[5] Citováno v knize kardinála Saraha Bůh, nebo nic, s. 221. Česky vyjde v listopadu 2016 v Kartuziánském nakladatelství.

[6] Tamtéž, s 222.

[7] http://www.ikatolici.cz/notre-charge-apostolique-1910/

[8] Všechny pasáže z katechismu jsou citovány podle Katechismu katolické církve, Praha: Zvon 1995.

[9] Srov. Gal 2,11-21.