P. Linus Clovis

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku,  kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.

Církev

Církvi se odnepaměti říká „lodička Petrova“. Proto se často zobrazuje jako loď plující po moři dějin. Někdy je vítr klidný a ona klouže po vlnách s majestátní a poklidnou grácií. Jindy však větry kvílejí, moře bouří zpěněnými vlnami, nebe křižují blesky, námořníky děsí hromy a loď se zdánlivě užuž potápí.

Pán musel mnoho trpět, než vešel do své slávy, a sv. Pavel prohlašuje, že „musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království“. Proto by nás nemělo překvapovat, že utrpení, soužení a zkoušek není zbavena ani Církev, která není větší než její Pán. Za 2000 let svých dějin prošla mnoha vnitřními i vnějšími obtížemi. Otřásalo jí přímé pronásledování ze strany státu, drásaly ji velké kristologické hereze, zranila protestantská revoluce a konečně, v naší době, ji pustoší modernismus, syntéza všech herezí. Modernismus se snaží věčné a neměnné pravdy nahradit výroky, jež by více odpovídaly prožitkům lidí, zejména prožitkům citovým a sentimentálním.

Církev jako mystické tělo Kristovo

Církev se definuje jako mystické tělo Kristovo: tento obraz najdeme v listech sv. Pavla Římanům, Korinťanům, Efezanům a Kolosanům. Výstižně vyjadřuje spojení a vztah mezi jednotlivými údy Církve a Kristem i mezi sebou navzájem. Mystici i sama Církev viděli paralelu mezi stvořením Evy z Adamova žebra, zatímco spal, a Církví, jež vznikla z Kristova probodeného boku, zatímco spal spánkem smrti na kříži.

Stejně jako živé, fyzické tělo, také mystické tělo muselo překonávat různé krize, aby mohlo růst a rozvíjet se. Čtyřmi největšími traumaty, jimiž prošlo, byly ariánská hereze ve 4. století, spor o investituru v 11. století, protestantská revoluce v 16. století a současné pronikání modernismu. Všechny představují útok na samotnou podstatu Církve.

Kristus nazval sám sebe vinným kmenem a své údy ratolestmi. Podle této představy je On kostrou mystického těla a Jeho údy jednotlivými orgány, jak píše sv. Pavel v listě Korinťanům. V Písmu jsou kosti symbolem nezničitelnosti,neboť trvají i poté, co se tělo po smrti rozpadlo. Ariovo popření Kristova božství podle této analogie představuje útok na kostru mystického těla, které by pak bylo zredukováno přinejlepším na další náboženství vytvořené člověkem. Tento spor byl dlouhý a vášnivý; mnoho biskupů zaváhalo a podlehlo arianismu, sv. Atanáš však prokázal pravdu o Kristově božství, a tím i o bezvadnosti Církve.

Konflikt mezi Církví a státem, neboli mezi papežem a světskými knížaty, z 11. století je znám jako spor o investituru. Světští vládci, a zejména císař, si osobovali právo vybírat biskupy, a dokonce kandidáty na úřad papeže. Použijeme-li přirovnání k fyzickému tělu, můžeme to popsat jako útok na svaly, neboť Církev by se pak stala pouhou loutkou v rukách státu. Bůh, který působil skrze reformátory z Cluny, však v pravý čas přivedl na papežský trůn velkého Hildebranda, který jako Řehoř VII. energicky bojoval a velmi trpěl za obnovu nezávislosti Církve na státu.

Protestantská revolta, v jejímž čele stáli v 16. století Martin Luther a Jan Kalvín, neusilovala jen o změnu nauky Církve o milosti a svátostech, ale také o podkopání její Bohem ustanovené učitelské moci. Útok na svátosti, které zprostředkovávají milost, byl ekvivalentem odstranění životně důležitých vnitřních orgánů mystického těla, které by fakticky vedlo k tomu, že by se z Církve stala jen jedna z mnoha sekt.

V naší době Církev čelí největší výzvě v podobě konfrontace s Goliášem modernismu. Papež sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi dominici gregis modernismus odhalil a odsoudil jako „herezi spojující v jeden celek všechny bludy“.

Původ modernismu

Modernismus je výsledkem určitých tendencí, které v 19. století převládaly v liberálním protestantismu a sekulární filozofii. Centry modernismu byly Francie, Anglie, Itálie a Německo a duch modernismu se živil díly Kanta a Hegela, liberálních protestantských teologů a biblických kritiků, např. von Harnacka, Darwinovými evolučními teoriemi a jistými evropskými liberálními politickými hnutími.

Dvěma kořeny modernismu jsou protestantská revoluce a osvícenství.

1. Protestantská revoluce. Ústředním bodem protestantismu je odmítnutí Kristem ustanoveného Magisteria Církve ve prospěch jednotlivce jednajícího jako konečná autorita, která si tak všechny záležitosti víry a mravů může definovat podle sebe.
2. Osvícenství odmítalo jakékoli Boží zjevení a vyvyšovalo schopnost člověka za pomoci pouhého rozumu stanovit, co je ve věcech víry a mravů pravdivé. To v konečném důsledku vedlo k modernistickému názoru, že pravdu si má namísto Boha či Magisteria Církve určovat každý člověk.

Dvěma významnými postavami modernismu v Katolické církvi byli francouzský teolog a biblista P. Alfred Loisy a P. George Tyrrell, rodilý Ir a protestant, který se stal katolíkem a jezuitou. Z jezuitského řádu byl v roce 1906 vyloučen. Oba byli za svou obhajobu modernismu nakonec exkomunikováni.

Modernistické myšlenky

Modernismus nemá žádné oficiální krédo, a proto je těžké ho definovat. Lze ho však identifikovat podle několika základních komponent. Modernismus tvrdí, že:

1. Všechna náboženství jsou rovnocenná. Modernismus je synkretický. To znamená, že podle modernisty je jedno, je-li člověk katolíkem, muslimem, hinduistou, pohanským čarodějem nebo fakírem. Záleží jen na tom, aby člověk byl tak či onak člověkem náboženským, neboť k Bohu vedou všechny cesty.
   2. V náboženství nejde o nauku, ale o sentimentalitu a city. Pro modernistu je náboženství v zásadě něčím, co má člověka vést k tomu, aby se dobře cítil. Jestliže vás křesťanství nebo jakékoli jiné náboženství vede k tomu, že se cítíte příjemně a více v kontaktu s božstvím, pak je pro vás správné. Jinými slovy, náboženství nespočívá ve vyznání víry nebo v objektivní pravdě, nýbrž v pocitech.
   3. Historický Ježíš není nutně Ježíšem Evangelií. To znamená, že podle modernisty nemusí být Písmo z historického pohledu nutně spolehlivé. Modernista by například řekl, že Ježíš nemusel doslova vstát z mrtvých. Zmrtvýchvstání, jak ho líčí Písmo, je podle něj v zásadě jen způsob, jak se apoštolové rozhodli vyjádřit přesvědčení, že Ježíš po svém ukřižování žije dál v našich srdcích.
   4. Vývoj nauky. Modernisté tvrdí, že v minulých staletích byla dogmata víry, např. nauka o Nejsvětější Trojici, pravdivá, ale protože nauka se vyvíjí, nemusejí už být nutně pravdivá dnes. Pro modernistu se dogma vyvíjí tak, že se přizpůsobuje potřebám současné kultury.
   5. Terminologické konotace. Modernisté zachovávají pravověrnou terminologii, ale mění význam slov. Používají tedy slova jako „Bůh“, „Zmrtvýchvstání“, „Trojice“ a „spása“, avšak myslí a chápou jimi něco naprosto jiného, než co pod nimi chápe a co tradičně učí Církev. Proto mohou modernisté vypadat pravověrně, ale při pečlivém zkoumání významu terminologie, kterou používají, lze jejich pravou povahu brzy odhalit.
   6. Sekularismus a další zásady osvícenství. Sekularismus vychází z principu, že jelikož příčina a těžiště náboženství spočívá primárně v pocitech věřících, nelze vyslovit žádný vědecký nebo rozumový předpoklad o jeho pravdivosti. Proto jsou si v kterémkoli daném státě všechna náboženství rovna a ze zásady nelze jedno upřednostňovat před druhým. Nejlepší způsob jednání v politice a v dalších oblastech veřejného života proto vyplývá z toho, jak „dobro“ společně chápou různé skupiny a náboženství. Proto by Církev měla být odloučena od státu a zákony státu, například zákaz vraždy, by se měly týkat jen společného základu myšlenkových systémů, jež zastávají různé náboženské skupiny.

Modernistický postoj v konečném důsledku tvrdí, že obsah církevních dogmat není stále stejný, ale vyvíjí se v čase, přičemž se nemění jen způsob jejich vyjádření, ale i podstata. Tento postulát je důvodem jedinečnosti modernismu v dějinách církevních herezí. Heretik je z definice někdo, kdo věří a učí zásadám, jež jsou v rozporu s tím, čemu věří Církev. To by obyčejně vedlo k exkomunikaci. Za pomoci nové myšlenky, že učení se vyvíjí, je však teď možné, aby modernista akceptoval jak tradiční církevní nauku, tak nové, zjevně jí odporující učení jako stejně správné, neboť to i to má svůj čas a místo. Tento systém umožňuje téměř jakýkoli druh nové víry, kterou by si daný modernista přál zavést, a z tohoto důvodu papež Pius X. označil modernismus za „snůšku všech herezí“.

Chápeme-li toto, snadno uznáme modernismus za herezi, která útočí na mysl mystického těla, takže se představitelé Církve chovají schizofrenně a laici jednají, jako by trpěli jakousi demencí. Obe skupiny nejenže také zapomínají, kým jsou, ale jsou obě stejně neschopné předávat plnost víry a katolickou identitu dalším generacím.

P. Linus Clovis

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/news/francis-a-pope-for-our-times