Kardinál Sarah prolomil mlčení a vydává novou knihu „Síla ticha“
.JPG)
Kardinál Robert Sarah, prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, nepřestává volat po prohloubení posvátna v liturgii. Nově přichází s kritikou slabiny moderních kněží – hluku. Abychom se s Bohem skutečně setkali, musíme podle kardinála volit docela jinou cestu.
Velmi krátce : Kdo je kardinál Sarah?
Letos 71letý kardinál je nepřehlédnutelnou postavou soudobé Církve. V roce 2014 jej povolal do Kongregace papež František. Podle pozorovatelů zvolil František konzervativního Saraha pro určité vyvážení svého překvapivého odvolání dosavadního prefekta a rovněž „konzervativce“ – Španěla Antonia Canizarese. Předtím působil kardinál Robert Sarah jako papežský zvláštní vyslanec na Blízkém Východě a jako prezident Papežské Rady „Cor unum“, která mimo jiné organizovala pomoc Svatého stolce do katastrofami postižených oblastí. Papež Benedikt XVI. přijal Raberta Saraha do Kolegia kardinálů coby kardinála diakona v roce 2010.
„Papež z černé Afriky“, tituloval kardinála vatikanolog Sandro Magister v dubnu 2015. Svým vystupováním Robert Sarah skutečně potvrzuje názory, že by se mohl stát nositelem naděje v postbergogliánské Církvi.
Historie nedávná – konference Sacra Liturgia a „sprcha“ z Vatikánu
Letos v červenci na konferenci o liturgii v Londýně vyzval guinejský kardinál všechny kněze Katolické církve k celebraci „ad orientem“ a mimo jiné i k přijímání Eucharistie vkleče. Kardinál na konferenci výslovně prohlásil, že ho sám papež František požádal, aby pokračoval v liturgickém díle, které započal papež Benedikt.
Vzápětí následovalo z Vatikánu spěšné tiskové prohlášení. To s pečlivě volenými slovy odeslalo „do ztracena“ kardinálovu výzvu ke změně postoje celebranta. A rovněž s neobyčejnou tvrdostí negovalo jeho iniciativu o „reformě reformy liturgie“. Nálada proti kardinálovi „zhoustla“. Známý vatikanolog Sandro Magister ji komentoval slovy : „Kdo ho může odehnat? Je Afričan a těší se velké popularitě.“
Tři měsíce od vatikánského dementi – nová kniha
Tři měsíce od zmíněných události v červenci nebylo o kardinálu Sarahovi mnoho slyšet. Na počátku října však kardinál Sarah znovu potvrzuje v rozhovoru pro francouzský katolický časopis „La Nef“ své požadavky na liturgii a zároveň představuje svoji novou knihu.*) Její premiérové vydání je ve francouzštině a jmenuje se „La Force du silence“ – „Síla ticha“. Podtitul zní : „Proti diktatuře hluku“.
Vstup do Božího tajemství
Kardinál v rozhovoru pro „La Nef“ říká, že koncilní otcové chtěli ukázat, co je skutečnou spoluúčastí lidu v liturgii – vstup do Božího tajemství. Skrze výmluvu, že tím přístup k Bohu usnadní, chtějí dnes mnozí, aby vše bylo v liturgii bezprostředně srozumitelné, racionální, horizontální a lidské. „Ale když tak jednáme, riskujeme, že Boží mystérium zredukujeme na pouhé dobré pocity,“ varuje kardinál.
Naproti tomu při celebraci mše „ad orientem“, kdy lid i kněz jsou otočeni společným směrem k východu nastává podle kardinála jen nepatrné pokušení celebranta, aby on sám při mši dominoval. „Jsme méně pokoušeni, abychom se na sebe dívali jako na herce,“ citoval slova papeže Františka. „Nejde o to, celebrovat zády k lidu nebo nebo se na lid dívat, nýbrž o to, otočit se k východu, ad Dominum, k Pánu.“
Kardinál však burcuje ještě víc. Podle něj hrozí nebezpečí, že by se z křesťanů mohli lehce stát modláři. „Jako vězni krachu nekonečného „tlachání“ nejsme tomu daleko vzdáleni, abychom si vytvořili kult podle našich vlastních měřítek, boha podle našeho obrazu.“ Často křesťané vycházejí z hlasitých, povrchních liturgií, bez Boha a bez nalezení vnitřního míru, který Bůh dává. „Myslím, že jsme obětmi povrchního, egoistického a světského Ducha, který je tak rozšířen v naší mediálně orientované společnosti,“ vytýká kardinál. Svojí novou knihou („Síla ticha“) by chtěl „pozvat všechny křesťany a lidi dobré vůle, jít do ticha, bez něhož žijeme jen v iluzi.“ Bůh čeká na naše ticho, aby se nám mohl zjevit.
Bůh je ticho a ďábel je hluk
„Bůh je ticho a ďábel je hluk,“ rozvádí v rozhovoru kardinál myšlenky ze své nové knihy. „Neboť přes svůj přátelský vzhled je hluk vichřicí, která zdržuje člověka od toho, aby pohlédl sám na sebe a přiznal si svou vlastní prázdnotu. Hluk je jen ďábelskou lží.“ Ďábel byl nasazen do liturgie a katecheze, „aby vzal křesťanům víru a Církev uchopil tak, aby jí zlomil, zhasl a s konečnou platností zničil.“ Naproti tomu ticho je cestou, která umožňuje člověku hledat Boha, uvádí kardinál. Moderní kněží vyhlásili sice tichu válku, přesto už svůj boj prohráli. Neboť je možné uprostřed hluku strážit ticho.
Kardinál Sarah vytýká, že v současné společnosti je tichý člověk přebytečný. „To je hluboký důvod toho, proč moderní člověk opovrhuje tichými bytostmi, nenávidí je a proč dochází k takovým odporným zločinům proti nenarozeným dětem, nemocným nebo lidem na konci života.“
„Ticho zjevuje Boží slitování a skutečnost, že Bůh má podíl i na našem utrpení. Ježíšovo vítězství nad smrtí a hříchem se uskutečnilo ve velkém tichu na kříži,“ poznamenává kardinál.
Při svých cestách do krizových regionů rovněž vypozoroval, že tichá modlitba byla posledním pokladem těch, kterým již nic nezůstalo…
Ticho jako místo setkání s Bohem
Jako příklad uvádí kardinál Sarah arcibiskupa Raymonda-Marie Tchidimbo, svého předchůdce na biskupském stolci v rodné Guineji. Marxisty pronásledovaný duchovní strávil devět let ve vězení v izolaci. „Ticho úředníky nařízené se tak stalo jeho místem pro setkávání s Bohem,“ říká kardinál. První Boží řečí bylo ticho. Vše ostatní je naproti tomu jen ubohý překlad. „Abychom této řeči porozuměli, musíme se učit být tiší a spočívat v Bohu,“ uzavírá kardinál.
S použitím zahraničních zdrojů (Katholisches info a Katholisch.de) napsala
Milena Svobodová
Poznámka:
*) Předchozí kniha kardinála Saraha vyšla v roce 2015 pod názvem „Bůh nebo nic“. Ještě do Vánoc by měla vyjít i v českém překladu od paní Lucie Cekotové.
Posvátné ticho bylo z kostelů vykradeno kytarami (já pamatuji rok 1971 coby první vstup drnkání řeholnicemi z kůru). Bohužel – byli jsme mladí, snadno zmanipulovatelní a mnoho rodičů nemělo pevné katolické základy, aby nás poučili, takže jsme horlivě dělávali „rytmické mše“. Dnes se do „mého“ kostela z dětství nedá jít bez rizika ztráty víry.
Hádejte, jaký nástroj doprovázel v Oberndorfu první provedení písně „Stille Nacht“.
A mimochodem – posvátné ticho bylo z kostelů vykradeno už dávno předtím varhanami. Ne nadarmo si východní církve (i katolické) tuto řvací mašinu do chrámů nezavedly. Benediktinský zpěv gregoriánského chorálu posvátné ticho nerušil.
To je hned vidět, že hru na varhany absolutně neznáte. Jinak byste nemohl takový blábol napsat. Ledaže píšete o řvaní varhan na NOMu. Tam hráči na varhany běžně soutěžívají s lidmi, kdo víc nahlas.
No, pamatuji, že před pokoncilni reformou orgle vyřváňaly imrvére krom proměňování. A o bezbřehých varhanických extázích vím něco jako kůrový zpěvák. A ta deliria nikdy nesouvisela se stupněm reformovanosti ritu.
Varhany nevyřvávají. O tom bez debat. Opravdu, nejhorší co se mohlo stát jsou mládežnické úderky, které doprovázejí mši za divokého ryku kytar v nevázaném reji. Tomu se říká veselá kytarová eurovíra.
Tak vidíte. Dělal jste kůrového zpěváka. O kůrových „sborech“ složených z kdekoho bez ohledu na to, jestli je nebo není pokřtěný, vím taky svoje. Proto jsem nikdy nic takového nedělal a nepodporoval.
Nechme tohoto zbytečného offtopic tématu, s pohledem na varhany, které jsou stejně posvátné jako liturgické předměty, jste absolutně mimo mísu.
Tak ono jde především o styl hudby – srovnávat Tichou noc s hosanovkami, to chce silnej žaludek.
Primárním problémem je degradace liturgické hudby z dokonalých, melodických opusů, na jednoduché, rytmické kusy z džungle gheta amerických černochů.
Ano, problémem je degradace liturgické hudby – z gregoriánského chorálu skromných anonymních autorů hlubokého duchovního ponoru na skladatelské exhibice všech žánrů.
Vladimíre, já chápu Vaše zranění. Ale laskavě si uvědomte, že v tomto stavu nejste sám. Berte proto ohled na druhé s jejich zraněními a podobné výlevy hudebního charakteru směřujte na jiná vhodnější místa než jsou DaH, např sem: http://www.varhany.org/khostu.php
Děkuji Vám za Vaše pochopení.
Myslím, že první černý americký prezident je hotová katastrofa. Nicméně bych se nebránil tomu mít prvního černého papeže.
Už mám i tip na jednoho.. schválně kdo uhodne.
Afrického, nejspíš berberského původu byli mezi papeži už svatý Viktor I. (pontifikát 189-199, jeho ostatky mimochodem máme na Moravě na Svatém Kopečku), svatý Miltiades (311-314) a svatý Gelasius I. (492-496).
Není ovšem známo, zda byli tito svatí papežové z moderního úhlu pohledu černé pleti, tehdy se o barvu pleti nikdo zvlášť nestaral, ale není to vyloučeno. 🙂
(Není nezajímavé, že Afrika má zatím tři jen papeže, ale všichni tři papežové z tohoto kontinentu jsou kanonizovaní světci a pontifikát všech tří se vyznačoval tvrdým a nekompromisním bojem proti herezím.)
kardinál Sarah
ale aj kardinál Burke moze byt papezom. Sú to velkí kardináli hodní toho postu.
V církvi se rozmáhá kritika papeže Františka
05-ZPRAVY-Synoda_Delegati
PŘÍSPĚVKY OD HODIE 9.10.2016
Sdílet:
Holandský oficiální katolický týdeník Katholiek Nieuwsblad přináší v posledním čísle (40. ze 7. října 2016) obsáhlý přehled vzrůstající kritiky na působení papeže Františka. Stále více kardinálů, biskupů, kněží i laiků poukazuje na závažné nedostatky papežova přístupu k věroučným otázkám, soustavné přehlížení oprávněné kritiky a znevažující výroky o duchovních, kteří se snaží držet nauky Krista a jeho Církve.
Zajisté pan papež na kritiku odpovídá svoje oblíbené klišé: Kdo jste vy, abyste mne soudili?
(-.
„Lorde, v Americe zvolili černocha presidentem!“ Oznamuje nadšeně sluha.
„To je opravdu skvělé,“ dí lord, „to z něj jeho pán má určitě radost!“
V kontextu toho, jakýmu Rotshieldovi nebo Rockefellerovi se na tom Bilderbergu musí zodpovídat, ten vtip přestává být vtipem a stává se realitou. 😀
Tak je to také myšleno. Hlavní je, aby i nový pan papež dělal rarost Pánu, nikoli však jen tak ledajakému pánovi.
Já bych byl jen rád, když by přišel papež, který bude katolík nejen přesvědčením, ale i praktickými skutky a ten chlív vykydá. V případě kardinála Saraha jako papeže se obvám, že půjde jen o „černou formu“ Ratzingera.
Už je to tady. Opravdu brzo.
Realita zacína byt aj iná, oslavy Luthera a jeho rebélie:
https://s22.postimg.org/jcacheyxt/filename_UTF_8_500_rokov_reform_cie_inform_c.jpg
https://s21.postimg.org/94z2le5s7/filename_UTF_8_500_rokov_reform_cie_inform_c.jpg
Tyto „oslavy“ už trvají desítky let vyhazováním oltářů a totalitním nasazováním Luther-tischů. Tohle je jen špička ledovce.
Novinky z Vatikánu :
Kardinál Sarah měl mít úvodní řeč při otevření nového akademického roku v Papežském institutu J.P. II. pro manželství a rodinu.
Bác,.. všechno už je jinak. Mluvit bude pouze papež František.
Že by Františkova milosrdná odměna za Sarahovu novou knihu?
Spíš taktická hra na zlého a hodného policajta.
Mluvil někde někdo jiný než lidový tribun Bergoglio a jeho oblíbenci? Takovou příležitost si přece nemůže nechat ujít. Co kdyby tam kardinál Sarah tam řekl něco nepatřičného, něco, co je v souladu s učitelským úřadem a tradicí?
[…] Kardinál Sarah prolomil mlčení a vydává novou knihu „Síla ticha“ […]