Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
Jak poznamenává Royal, před oběma zasedáními biskupské synody o rodině i během nich dával papež František všemožně najevo, že si přeje, aby biskupové Kasperův návrh podpořili. To neučinili. Jejich závěrečné prohlášení bylo nicméně dost nejednoznačné na to, aby věc mohl jasně rozřešit sám papež František ve své apoštolské exhortaci uzavírající práci synody. Neučinil tak. Amoris laetitia se přímé odpovědi na otázku, kterou si kladl každý, vyhnula.
Proč toto mlčení k problému, který byl pro papeže evidentně tak důležitý? Po celou dobu zasedání synody novináři bombardovali vatikánské činitele toutéž otázkou: Změní Církev svůj přístup k přijímání Eucharistie rozvedenými a znovusezdanými katolíky? (Tato posedlost byla sama o sobě bizarní, vzhledem k mnoha bezprostřednějším hrozbám rodinnému životu.) Přesto se Amoris laetitia touto věcí zabývala jen nepřímo a nepřesvědčivě. Jak se čtenáři obecně shodovali, klíč k rozlišení skutečných úmyslů papeže vězel v nejasné poznámce pod čarou, o níž sám papež v jiném rozhovoru v letadle řekl, že si ji nemůže jasně vybavit!
Nyní papež František, bezstarostně ignorující zmatek, jenž vytvořil, přesto oznamuje, že jeho úmysl je naprosto jasný, že ho přesně vystihuje dokument skupiny argentinských biskupů a že „žádný jiný výklad neexistuje“. Toto pozoruhodné prohlášení činí v dopise, který unikl do médií (díky komu?). Novináři se mohli přetrhnout, aby si ověřili, že byl napsán na papíře s papežskou hlavičkou, až nakonec Vatikánský rozhlas potvrdil, že byl pravý. Nebylo by rozumnější vyřešit záležitost, o niž má veřejnost takový zájem, oficiálním prohlášením vatikánské tiskové kanceláře?
Papež František se takovému veřejnému prohlášení přesto promyšleně vyhýbal. Před pouhými několika měsíci na tutéž starou otázku položenou novináři při interview v letadle odmítl přímo odpovědět. Vatikánský pozorovatel listu La Stampa Andrea Tornielli vzpomíná:
Dostal otázku, zda skutečně existuje nějaká nová možnost přístupu ke svátostem, která před vydáním exhortace Amoris laetitia neexistovala. „Mohl bych odpovědět ‚ano’ a nechat to tak,“ odvětil František. „Ale to by byla příliš stručná odpověď. Doporučuji vám, abyste si všichni přečetli prezentaci kardinála Schönborna, velkého teologa.” [2]
(Kardinál Christoph Schönborn, který je skutečně uznávaným teologem, navrhnul přijetí Kasperova návrhu. I v jeho prohlášení však byla určitá nejednoznačnost. A co je důležitější, kardinál Schönborn není papež; jeho výklad papežského výroku nemá stejnou autoritu jako výrok sám.)
Jak konstatoval můj kolega Jeff Mirus [3], ani uniknuvší dopis papeže Františka nemá stejnou autoritu jako prohlášení papeže. Soukromý dopis není oficiálním vyhlášením: nejde o uplatnění učitelského úřadu papeže. A zdá se jasné, že papež František nechtěl využít svého učitelského úřadu k tomu, aby tuto otázku vyřešil, neboť několik příležitostí k tomu promeškal už předtím.
Kdyby byl papež František prohlásil jasně v oficiálním dokumentu, že rozvedení a znovusezdaní katolíci smějí přistupovat ke svatému přijímání, byl by tím ignoroval silný odpor, s nímž se setkal na synodě, a tedy i oslabil svůj nárok na to, že mluví jménem biskupů celého světa. Rovněž by to odporovalo učení Jana Pavla II., který v exhortaci Familiaris consortio (č. 84) naprosto jasně konstatoval, že jestliže rozvedení a znovusezdaní katolíci chtějí přijímat Eucharistii, musejí žít jako bratr a sestra, neboť „kdyby byli tito lidé připuštěni k Eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství“. Logika tohoto magisteriálního výroku je přesvědčivá. Navíc kdyby papež František zvrátil učení Jana Pavla II., zdálo by se jasné, že budoucí papež může zvrátit učení papeže Františka, takže žádný papežský výrok by se nedal pokládat za definitivní.
Jak si všímá Royal, papež František se namísto toho rozhodl „tento proces zmanipulovat pomocí doprovázení, rozlišování a vůbec slov, která nemají žádné jasné hranice“. Říká, že věc je jasná, ale nic jasného neuvádí. S jeho souhlasem argentinští biskupové říkají, že rozvedení a znovusezdaní katolíci smějí přistupovat ke svatému přijímání jen za jistých omezených okolností, ale nespecifikují, jak takové okolnosti mohou vypadat. Všechno se ponechává na rozlišování kněze; pokyny z Říma jsou takové, že žádné pokyny nebudou.
Co to znamená pro praktickou pastoraci? V podstatě každý rozvedený a znovusezdaný katolík bude argumentovat, že jeho případ do této zvláštní kategorie – ať je jakákoli – spadá a že by mu mělo být dovoleno přijímat Eucharistii. Nebude-li kněz souhlasit, pravděpodobně se odebere do jiné farnosti, dokud nenajde kněze, který jeho argument akceptuje.
Je toto papežův úmysl, totiž dovolit každému faráři vlastní výklad nauky Církve? O decentralizaci církevní autority často mluví. Skutečně chce zajít tak daleko? Papež rozpustile vyzval mladé katolíky, aby „dělali rozruch“ [4]. Hodlá jít příkladem tím, že rozbije učitelský úřad?
Kodex kanonického práva (kán. 915) vážně zavazuje kněze, aby nepřipustil k Eucharistii ty, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu, a zabránil tak pohoršení. Cizoložný vztah je situace zjevného těžkého hříchu. Nyní se však zdá, že argentinští biskupové říkají – a to opět se souhlasem papeže – že za určitých okolností kněží mají podávat svaté přijímání lidem, kteří žijí v objektivně cizoložném vztahu. Byl tedy kánon 915 změněn či zrušen? Nebyl. Papež František je nejvyšším zákonodárcem Církve a má neoddiskutovatelnou pravomoc měnit kanonické právo. Rozhodl se však, že to neudělá; opět se úmyslně vyhnul uplatnění své autority. V konečném důsledku tím opět vzniká dojem, že na oficiální nauce a zákonech Církve ve skutečnosti nezáleží, že je klidně možné je ignorovat.
Tento „bizarní krok papeže“ bohužel není ojedinělý. Nejpamátnější výroky tohoto pontifikátu zazněly spatra, během interview v letadle, nikoli v písemných dokumentech a připravených prohlášeních. Kolikrát museli pracovníci Vatikánu „objasňovat“ šokující vyjádření papeže a snažit se vysvětlovat zjevné rozpory? Papež František šíří zmatek mezi věřícími znovu a znovu. Nikdy dřív však nebylo tak zřejmé, že úmyslně usiluje o dvojznačnost, aby se vyhnul řádnému uplatnění svého učitelského úřadu, jenž spočívá v tom, že má řešit problémy a sjednocovat bratry.
Je-li papežovým vědomým úmyslem oslabit autoritu papežského magisteria, pak se mu to daří. Pokud ne, pak nevím, jak jinak si to mám vysvětlit.
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj: http://www.catholicculture.org/commentary/otn.cfm?id=1176
Phil Lawler působí jako katolický žurnalista již více než třicet let. Byl šéfredaktorem několika katolických časopisů a napsal osm knih. Založil tiskovou agenturu Catholic World News, v níž je ředitelem zpravodajství a vedoucím analytikem CatholicCulture.org. Kartuziánské nakladatelství v Brně nedávno vydalo český překlad jeho knihy Ztracení – Kolaps katolické kultury (The Faithful Departed).
[1] https://www.thecatholicthing.org/2016/09/14/a-bizarre-papal-move/
[3] http://www.catholicculture.org/commentary/otc.cfm?id=1415
[4] Při setkání s mládeží v Paraguayi 13.7.2015.
Co k tomuto neradostnému článku dodat? Snad jen tolik, že se děsím situace, kdy každý děvkař a sexuální maniak, který opustí ženu a děti kvůli mladší kolegyni z práce, bude moci bez obav přistupovat ke sv. přijímání, neboť vždycky najde kněze, jenž mu to povolí. U protestantských denominací to už tak je, nejen věřící, ale i pastoři jsou často i několikrát rozvedeni a znovusezdaní, proč by to tedy nešlo i u katolíků? To je také v rámci ekumenismu!!!
s tím rozdílem že u heretiků se nedá mluvit o sv. přijímaní
Ad Teofil: To je snad samozřejmé, že se u heretiků nedá mluvit o sv. přijímání, to snad není třeba na tomto webu vůbec uvádět.
v tom případě nevím, na co používáte přirovnání s heretiky, jedině že by nás s něma něco spojovalo
Napsal jste to ovšem pane doktore tak, jako by to úplně jasné nebylo. 🙂
Ad Teofil a Petr Pavel: Tak tedy polopaticky: Napsal jsem, že se děsím toho, kdy i v Katolické církvi nastane situace, pokud již nenastala, že každý děvkař nebo dezertér od manželky a dětí k mladší kolegyni v práci bude moci přistupovat ke sv. přijímání, protože najde kněze, jenž mu to dovolí.
Ironicky jsem poznamenal, že toto je v rámci ekumenismu, neboť u protestantských denomiancí je běžné, že pastoři jsou -x-krát rozvedení a věřící žijící ve smilstvu a cizoložství se mohou bez problémů účastnit jejich pseudosvátostného života a být uzapojeni ve strukturách. Teď je to snad jasné.
Otázka – v kterých církvích lze tedy hovořit o svatokrádeži (podmínkou je, že je nehodně přijímán skutečný Kristus)? Pouze v katolické a pravoslavné? S tím rozdílem, že pravoslavní tak praktikují zcela oficiálně a už hodně dlouho..?
Děkuji za odpověď.
Ad Mila: Samozřejmě o svatokrádeži lze hovořit jednoznačně pouze v případě katolíků, kteří, žijíce ve stavu těžkého hříchu,přistoupí ke sv. přijímání. Protestanté žádné denominace neproměňují platně, je u nich hřích hereze, nikoli svatokrádeže – u většiny z nich ale nejspíš pouze materiálně, nikoli formálně, protože v tomto bludu vyrostli, ale to je různé u různých jednotlivců a závisí to na posouzení Božím, nikoli našem. U pravoslavných potom je situace složitější v tom, že jejich kněží proměňují platně, ale tolerují druhé manželství po rozvodu (některé denominace dokonce i třetí) a klidně znovu sezdají s jiným partnerem. I tady je prioritní hřích schizmatu a hereze (pravoslavná nauka není stoprocentně identická s katolickou, nejde pouze o pap. primát, pozor na to). Pokud tento hřích je u jednotlivce pouze materiální a nikoli formální, pak i přijímání při jejich liturgii v důsledku mylného svědomí bez vlastní viny nemusí být přímo svatokrádežné.
Kanada:
Biskupové Alberty a Severních teritorií vydali instrukce pro kněze a zpovědníky, podle nichž nesmí kněží povolit rozvedeným a „znovusezdaným“ věřícím přistupovat ke svatému přijímání, pokud se tito nezavážou „žít jako bratr a sestra“. Tuto praxi podle nich nelze změnit, bez ohledu na to, že některá média i jiné zdroje sugerují věřícím opak. Biskupové rovněž ujišťují kněze, že nesmí udělit rozhřešení kajícníkovi, který se rozhodl podstoupit euthanasii či asistovanou sebevraždu, pokud na tomto svém rozhodnutí trvá, a že v případě člověka, který se nechal euthanasiovat, je na místě odepřít mu katolický pohřeb.
http://www.duseahvezdy.cz/2016/09/18/rozhlednuti-20160918/
Pax
Jan
P. S. Domnívám se, že Kanada nepatří k zemím s nejkonzervativnějším katolicismem. Nebo se mýlím?
Ano, a samo o sobě je to jistě dobrá zpráva, která ovšem rozvrat nevyvrací, ale naopak potvrzuje. Za jak dlouho doletí člověk – v tomto případě člověk rozvedený a civilně znovusezdaný – z Alberty do Buenos Aires? Přesně stejnou dobu mu bude trvat proměna ze „stavu zjevného těžkého hříchu“ v katolíka, jenž utrpěl vážný, leč celkem snadno napravitelný (aspoň co se přístupu ke svátostem týče) životní karambol. Přesně v tom spočívá rozbíjení učitelského úřadu, o němž je řeč v článku, a také na tom vcelku plasticky vidíme věroučnou decentralizaci v praxi. – Že v Církvi panuje chaos, je zřejmé už dlouho. Co je zde nového, je úvaha nad tím, zda není vědomý a plánovitý.
Vďaka za katolícky názor, ktorých je už žiaľ veľmi málo. Ale súčasný svet potvrdzuje ich trvalú aktuálnosť. Za chvíľu sa už ani v Cirkvi nebude dať normálne existovať, tak ako je to v súčasnom svete. Kde má človek hľadať pomoc, útechu, lásku, pokoj, radosť, keď vlastná rodina i Cirkev sa k nemu obracia chrbtom nielen praxou, ktorá býva zložitá ale aj zvrátenými normami pre život, ktoré spochybňujú overenú viac tisícročnú prax, bibliu i Ježišovú náuku.
V reálu to funguje tak, že děvčat a sexuální maniak chodí ke svatému přijímání naprosto bez jakýchkoliv starosti davno chodí. Svatá zpověď je pro něj totiž zbytečný luxus. Všichni totiž budou spaseni, peklo je prázdné.
Nějak netuším, pro koho František ty svoje bláboly píše. Na západě se ke svaté zpovědi dávno nechodí.
Polsko, Chorvatsko, Horní Uhry, Dolní Uhry
Asi tomu tak je, že papež rozvrací papežský úřad. Hans Küng v knize :Malé dějiny katolické církve, píše na straně 77, že to bude jistě papalismus, co rozvrátí
i samu západní cirkev. Velká škoda.
Před více než 1600 lety, v roce své smrti, píše sv. Atanáš, velký bojovník proti herezi arianismu, alexandrijským věřícím :
„Cožpak Pán opravdu svou Církev úplně opustil? Je tu tedy poslední hodina a začíná tedy ODPAD, aby se stal zřejmým člověk hříchu, syn zkázy, odpůrce, který se zvedá nade vším, co značí Boha a svatost?“
Zamyšlení pro nás..
Milí bratři a sestry v Kristu,
situace je nesmírně vážná. Ale v Bibli je přece psáno, že brány pekel Církev nepřemohou. Modleme se růženec!
Brány pekelné ji nepřemohou, ale člověk ji může zničit. A najde Pán na zemi víru, až přijde?
Celou zničit určitě ne, ale odvést většinu duší na zcestí určitě ano…
Církev musí spolu se svým Zenichem být usmrcena a následně vzkrisena.
Něco pro povzbuzení a inspiraci: http://patrologia.fatym.com/view.php?nazevclanku=mariina-vitezstvi-1-dil-zachrana-prahy-pred-svedskym-vojskem&cisloclanku=2011100029
Podle Msgr.M.L. stojíme dnes aktuálně před historickou otázkou, zda jsme oprávněni si zvolit cestu zdánlivé neposlušnosti, ale jen proto, abychom šli vpravdě cestou skutečné poslušnosti? Jsme oprávněni z pozice zralosti času si už tuto otázku klást? Kdo rozhodne? Budou ti, kteří odpovědí kladně, členy malého stádce?
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle.
– Představte si, vážení přátelé, že by jezdil na své cesty vlakem. To by byla teprve katastrofa!!!
„Nejasnosti“ v Amoris laetitia jsou škodlivou podstatou jasné. Nicméně, vzhledem k formulačním nejasnostem pozornost komentářů k exhortaci se soustřeďuje na úroveň >Bergoglio neřekl otevřeněBergoglio dal najevo zřetelně<.
Ať tak či onak, debaty o A.l., respektive o Bergogliově snaze podrýt svátostná manželství jak jen je možné, opomínají (či vyhýbají se) okolnosti mým pohledem závažnější možná mnohem více než je A.l. sama.
A to, Bergogliově motu proprio, doplňujícího od 8. prosince 2015 pasáž o neplatnosti manželství v Kodexu CIC o možnosti ještě více usnadňující prohlašování svátostných manželství za údajně nikdy nenastalá.
Pak není pro nekající se cizoložníky/cizoložnice nic jednoduššího, než namísto hledání kněze a farnosti kde mohou "svátostně" cizoložit, podstoupit proces který je dosavadního statusu svátostného manželství zbaví a umožní jim svátostně se spojit podruhé, resp. údajně poprvé. Dle referencí průběžně většina žalob k církevním tribunálům o neplatnost svazku je dobře zprůchodněna použitím účelově vágních výkladů kánonu 1095/3 o "psychické nekompetenci zastat podstatné náležitosti společného života". Bergogliova loňská úprava Kodexu, usnadňující vyvázání se (údajné) z manželství snáze než bylo doposud, je fakticky horším nástrojem než vágněji formulovaná A.l. – změny Bergogliem provedené v CIC jsou "natvrdo" jednoznačné a účinné, stačí požádat..
„Pro tvrdost vašich srdcí…“
Máte, Martine, zcela pravdu. A jen sám Bůh ví, kolik z těch zneplatněných manželství je opravdu platných a dotyční tudíž přijímají svatokrádežně. A po Františkově „Motu“ se to ještě zvýší. Přibude tak dalších velkých ran na mystickém Kristově těle…
Svatý Jane Křtiteli, oroduj za nás!
K mému překvapení obsahuje dekret o sv. přijímání v odluce podmínku žít podle Desatera Božích přikázání.
viz http://brno.biskupstvi.cz/cirkevnisoud/files/formulare/05_Zadost_o_odlouceni_manzelu.pdf
To překvapení vychází z faktu, že vliv NOMu na lid prakticky vymýtil povědomí o nějakém Desateru, které je označováno jako „Boží doporučení“ (znám zcela konkrétní případ před asi 6 lety a nebudu tak naivní, abych si myslel, že je ojedinělý) a vysvětlit úředně „rozvedenému“ člověku, který o tento proces stál, že neplnění podmínek ho zbavuje práva chodit ke sv. přijímání je zcela nad lidské síly a je nutné tyto lidi odevzdávat Bohu s tím, že jsou v reálném nebezpečí věčné záhuby.
Před 2 roky na mne skojíkal jeden „věřící“, který se chlubí tím, že studoval teologii a podsouval mi, že bych jistě nemohl věřit v Boha, který by mohl tak hrozné Desatero vůbec vymyslet, natož ho dát lidem.
Je to fakt mazec a pan papež tomu dává pořádně „na p**el“.
Bohužel ani ti, co upřednostňují tradiční liturgii, nejsou imunní vůči modernismu. Nedávno jsem se bavil s jedním takovým, co ho k tradiční Mši sv. přitahuje mnohem více vkus a estetické libido než nějaká víra a touha po sladění formy a obsahu. Byl nepříčetný z myšlenky, že manželství katolíka s nevěřícím (resp. nepraktikujícím katolíkem) je nanejvýš nemoudrá a nesprávná volba a zuřivě deklamoval, že je to vůle těch samotných lidí a že Církev jim do toho vůbec nemá co mluvit. A že určitě se najde kněz, co to bez námitek schválí a uzavře, takže to vlastně musí být OK. Marně jsem mu připomínal smysl a posvátnost manželství a fakt, že manželství věřícího s nevěřícím je nutně od počátku do konce těžce defektní, přinejmenším protože v něm manželé nejsou a nemohou být schopni naplňovat společný duchovní život manželů a protože se v něm velmi špatně vychovávají děti k víře. Nic rozumného na to říci nedokázal, jen plynule přešel na klasické modernistické fráze o tom, jak nemáme právo soudit.
Tak to máme společné poznání Ignáci. Já jsem tímto jevem rozčarován už několik let.
Migrant z Ghany rozbil sochy svatých ve čtyřech kostelech v Římě.
http://www.ilpopulista.it/news/1-Ottobre-2016/5443/ghanese-folle-danneggia-le-statue-di-quattro-chiese-e-a-roma.html
Ano, znamenalo by to skutečně fakt, že i katolíci se mohou brát a rozvádět stejně jako ostatní. Ono „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ by pak úplně přestalo mít svůj smysl. K čemu by to kněz při uzavírání manželství říkal, když by snoubenci už dopředu věděli, že je tady možnost, jak manželství zrušit – člověkem/církevním soudem ve jménu Boha…to je přece nesmysl! Jen Bůh ví, jak to doopravdy je a já osobně bych se nikdy neodvážila ho zastupovat v takovéto věci. Ač se mě toto téma naneštěstí týká, tak doufám, že papež František nic takového neschválí.
A ve věci opačné, totiž vzniku sňatku, se jej zastoupit opovažujete? Prosím o zobrazení tohoto komentáře, protože tahle logická úvaha by už konečně měla vejít ve známost.
Bohužel ta úvaha není logická, ale hloupá a diletantská. Manželství je posvátná smlouva, enormě důležitý veřejný závazek před Bohem a Církví. U takovýchto závazků platí vždy, že jsou platné, pokud se spolehlivě neprokáže opak.
Na vaší úvaze nic moc logického není a svědčí o tom, že chcete diskutovat o věci, o které nic nevíte.
Při uzavření manželství totiž není kněz či jáhen tím nejdůležitějším – on není tím, kdo schvaluje platnost manželství. Svátost manželství si udělují snoubenci navzájem před Bohem a v extrémním případě nebezpečí smrti není účast duchovního při sňatku dokonce vůbec potřeba. Přesto je takový sňatek platný.
Neříkal jsem, že je to kněz, kdo spojuje, ale že to určitě není Bůh. Každý bůh každého náboženství nemůže být logicky v ničem závislý na tom, co stvořil. Jestliže se snoubenci rozhodnou a udělí si, je to vzhledem k svobodné vůli, ve kterou věříte, jejich vůle a ne vůle boží. Pak by Bůh, jestliže on spojuje, musel být rozhodnutím snoubenců k tomu přinucen, a to je nesmysl, ať existuje či ne, ať chcete nebo ne. Prosím znovu o zobrazení, protože jste mi vložili do úst, co jsem neřekl, totiž že spojuje kněz. To jsem opravdu nenapsal.
Mohou se svou vůlí podřídit vůli Boží, tolik k tomu.
Formulace „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ je natolik jasná, že nechápu, na čem u Vás naráží. Kněz to neříká proto, aby řeč nestála, nebo že to dodává celému aktu slavnostnější, vzletnější ráz. Církev tak ústy kněze přiznává své prostřednictví. Snoubenci se nespojují sami o sobě, přítomnost Církve v tomto aktu, v této svátosti, Církve zastupující Boha, před níž a před Nímž si snoubenci tuto svátost udělují, je zásadní.
Ale když si svátost udílí ONI, jaktože je spojuje Bůh? Jak může být závislý na jejich rozhodnutí?
Bůh respektuje svobodnou vůli a rozhodnutí člověka. Na člověku není nikterak závislý, spíš člověk na Něm.
P.S.
A zkuste se laskavě podepisovat jménem. Takhle to vypadá, že píše nějaké hovado a ne rozumný člověk. 😉
Fajn, co potom věta kněze při udílení svátosti manželství: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“?
Dobrý den, paní Kupková. I mně se, bohužel, okolnost prohlášení manželství – 18ti letého soužití, 4 potomci – za nikdy nenastalé, týká. Ve smyslu odchodu nadlimitně sebestředné manželky k životu s milencem (posléze manželem a „věrným katolíkem“) a hladké anulace manželství na manželčinu žádost, proti veškerým mým opozičním snahám, svědectvím, důkazům. Aparát interdiecézních tribunálů funguje jako dobře promazaný stroj pro likvidaci svazků a rodin, nijak nesnadno dle požadavku rodinně-odstředivého žadatele/žadatelky. Plnocennými důkazy v procesech jsou kupříkladu „svědectví“ nejbližších příbuzných žadatele/žadatelky, i když lživá-účelově fabulovaná přímo pod přísahou pravdivosti na Evangelium, záleží na míře bezbožnosti těchto pokřtěnců.
Soubor dalších usnadnění pro církevněsoudní likvidace manželství (šalamounsky řečeno prohlašování manželství za platně nenastalá), která vloni formou dodatků Kodexu kanonického práva uzákonil římský biskup Bergoglio, dokazují jeho skutečné úmysly s Církví mu svěřenou. Jeho podpory likvidacím katolických rodin jsou podporováním likvidace jádra pravé pozemské Církve.
Vězte:
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22369
http://sk.radiovaticana.va/news/2015/09/08/motu_proprio_pápeža_františka_na_spružnenie_súdnych_procesov/1170402
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/379990-papez-usnadnil-katolikum-anulovani-manzelstvi.html
K tomu osvětlující komentáře:
http://www.tedeum.cz/2015/12/08/semin-rozvod-po-katolicku-aneb-prvni-horky-plod-svateho-roku-falesneho-milosrdenstvi/
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=dalsi-krok-k-demolici-rodiny
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=rana-zasazena-krestanskemu-manzelstvi
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=jde-o-knatitativni-skok-v-zneplatnovani-manzelstvi-nestastniku
Z předchozího vývoje:
http://www.cirkev.cz/archiv/050208-nova-vatikanska-instrukce-o-manzelskych-procesech
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21379
To je mi líto…Můj bývalý manžel začal žít s mou tetou, obě manželství -naše i mojí tety, byla uzavřena v kostele…co dodat. Do toho malé děti…Každopádně jediný, kdo se tím zaobírá jsem zřejmě jen já…druhá strana si šťastně a vesele žije novým životem a na Boha si vzpomene asi jen o Velikonocích a Vánocích, kdy se jdou podívat do kostela.
Obávám se, že za to může spíš nostalgie z dětství než vzpomínka na Boha. Nevěra v Boha se rozrůstá nezměřitelným tempem. Ale:
„I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků,
nebudem dbáti odvěkého vraha,
nedáme sobě bráti věčných statků.
/:Víře vždy věrni budou Moravané,
dědictví otců zachovej nám, Pane:/.“
P.S. přejte jim ten „šťastný a veselý život“ na těch pár roků do smrti. Nic lepšího beztak už mít nebudou.
A tak teda čistě ze zvědavosti, co soud(y) přesvědčilo o neplatnosti Vašeho manželství? Např. prvním odkazem na LdeL kritizovaná „krátká doba soužití“ to asi nebyla. To manželka prohlásila, že byla před 18 lety intelektuálně nedostatečná a teprv teď se to zlepšilo? Tím to prosím nechci nijak zlehčovat, jen mi fakt není jasné, jak se po takové době může najít (pro soud) uvěřitelný důvod, že nenastane pochybnost, proč to toho člověka nenapadlo už dřív.
Jinak ale, pokud soud rozhodoval na základě falešných důkazů a svědectví, je zjevné, že Vaše manželka prostě odejít chtěla a že jí zřejmě ne o pravdu před Bohem, ale jak to vypadá před lidmi nebo tak něco. S tím ale církev těžko co nadělá, ne? Soud byl patrně uveden v omyl a rozhodl objektivně nesprávně, Vy tedy víte, že Vaše manželství trvá, no a manželka by od Vás patrně odešla tak jako tak, když jí o nalezení pravdy nešlo. Tedy manželství přece nemůže zlikvidovat ani omyl soudu, no a soužití naopak byla patrně vůle zlikvidovat nezávisle na soudu/Bohu/pravdě, takže mi trochu uniká, jak přesně za to ten vždyzlořečený Bergoglio může.
Dnešní „církevní“ soud vyžaduje předchozí rozhodnutí soudu civilního (toto info jsem si vyhledal mezi dokumenty, které jsou zveřejňovány na webech biskupství). Mně třeba přišel rozsudek o několika stranách A4, z mého pohledu z 95-99% smyšlené důvody. No a když něco takového mnohastránkového dáte rafanům z KHS do pracek, nemůžete se divit, že „anulují“ bez průtahů a Vy pro ně zůstanete tím hrozným zločincem svědci-nesvědci. (Otázkou ještě je, jak hodně rozhoduje jejich přesvědčení, že „v té staré zatuchlé církvi bylo všecko špatně“ a pochopitelně jak to je s platností takové pochybné anulace před Bohem.)
U mne to je zatím bez anulace, ale i tak to je někdy na mrtvicu s OSPODem, který věří všem smyšlenostem „zhrzených“ a těmi hroznými a příšernými chlapy „týraných“ „samoživitelek“ a nezkoumá jejich pravdivost. Všecko se jim hodí do krámečku, aby rozválcovali model rodiny.
„I když se pyšná nevěra kol vzmáhá…“
Ptal jsem se samozřejmě na soud(y) církevní, nikoli civilní, nebo dokonce tahanice s OSPODem. Z výroků
„I mně se, bohužel, okolnost prohlášení manželství […] za nikdy nenastalé, týká. Ve smyslu […] hladké anulace manželství na manželčinu žádost, proti veškerým mým opozičním snahám, svědectvím, důkazům. Aparát interdiecézních tribunálů funguje jako dobře promazaný stroj pro likvidaci svazků a rodin, nijak nesnadno dle požadavku rodinně-odstředivého žadatele/žadatelky. Plnocennými důkazy v procesech jsou kupříkladu „svědectví“ nejbližších příbuzných žadatele/žadatelky, i když lživá-účelově fabulovaná přímo pod přísahou pravdivosti na Evangelium, záleží na míře bezbožnosti těchto pokřtěnců“
a
„U mne to je zatím bez anulace“
si neumím složit žádný konzistentní obraz. To mluvíte o dvou různých manželstvích? Jistě jste si dohledal i důvod, proč církevní soud vyžaduje předchozí rozhodnutí soudu civilního. Máte nějakou přímou zkušenost, že se ve svém dalším konání „rafani z KHS“ svými prackami opírají i o jeho text a nejde jim jen o samotnou skutečnost civilního rozvodu?
Možná by bylo lepší, kdybyste dštil síru jen za to, co se Vám skutečně stalo, nikoli za to, co si představujete, že Vám církevní soud provede, anebo toto alespoň důsledně rozlišoval ve svých příspěvcích. Pokud Vaše manželství anulováno nebylo, tak mi docela uniká jejich smysl, kromě toho, že jste si chtěl plivnout na KHS, což zde sice jistě dojde vřelého přijetí, ale aspoň nějaký reálný základ by to mohlo mít.
Ach! Nevšiml jsem si různého jména přispěvatelů a bral Tomášův příspěvek jako odpověď na svou reakci na Martina, takže skutečně jde v citacích o dvě různá manželství, oběma (jakož i všem ostatním) se omlouvám za zmotání! 🙂
Snažil jsem se Vám pouze z vlastní zkušenosti vysvětlit, jak to funguje v praxi. Jistěže nemám dvě různá manželství. Za socialismu jsme museli napřed na úřad a potom do kostela. Nevím, co je Vám na tom nesrozumitelné. A rozebírat tady kdy a jak kdo lže nebo nelže pod přísahou nebo bez přísahy, je absolutní ztráta času. Zednářský stroj k rozbití rodin tím nijak nezadřete.
Dobrý den, Matěji. Odpovím nastíněním – proč, jak uváděno na webu, již předbergogliovském období počet anulovaných manželství prudce vzrůstal, přičemž většina rozsudků se opírala o kánon 1095, specificky o odstavec 3 o „psychické nekompetenci“? (Nejedná se o psychiatrické indikace které v CIC pokrývá jiný paragraf.) Kde je nejslabší článek ochranné bariéry (před potopou rozpadů manželství, respektive potopou jejich církevních anulací), tudy teče zkáza (lidé s úmysly rodinně-likvidačními) nejsnáze a progresívně více.
Kánony, paragrafy, jsou strohé. Zásadním je, jak ke kauze přistupují soudci. V církevním řízení též obhájce svazku – člen tribunálu, jehož úlohou je napadat chabá či podvodná místa žalob a být v tomto i v případné opozici vůči tribunálu včetně předsedy (což bývá v hierarchii vysoká/mocná pozice). Obhájce svazku tedy nebývá příliš zaujat svou úlohou. Navíc, s obhájcem svazku nesmíte v období procesu komunikovat; žalující strana má k dispozici portfolio diecézních advokátů/advokátek k přímé komunikaci, s úlohou radit kudy uspět ke zneplatnění.
Římský biskup Bergoglio v září 2015 nařídil ze své pozice (ne z konsenzu biskupů atp.) přidat body Kodexu usnadňující tato řízení která již tak byla hodně „produktivní“. Připravováno to bylo déle, v lednu 2015 o takovéto „potřebě milosrdenství“ Bergoglio hovořil. Detailní rozbor Bergogliových destruktivních nařízení je v odkazech zde výše.
Je-li proces, úředně zneplatňující svátostný svazek, ještě lépe zprůchodněn, počet úspěšných žalob, respektive primárně počet úvah manželů o rozbití rodiny dál poroste. V tomto je Bergogliova vina.
Máte pravdu v okolnosti, kdy žalující strana a svědkové lžou pod přísahou. V církevním řízení je šalamounský instrument „nejbližší příbuzní nejvíce vidí do vztahů mezi manželi a jejich svědectví jsou specificky cenná“. Příbuzní, jimž záleží na úmyslu potomka odejít od rodiny a kteří lžou pod přísahou na Evangelium a Krista, proces ovlivní hodně. To ale není omluvou systému, naopak důkazem jeho nečistoty; je-li církevní řízení a priori konstruováno takto, je nasnadě k čemu zpravidla dospěje.
V řízení, kde jsem byl nežalující („žalovanou“) stranou, nejbližší rodina manželky lhala do míry zjevných nepravd. Nicméně ani poukazy na zřetelné lži ani svědkové hovořící v prospěch manželství zneplatnění nezvrátili.
Sumárně -rodinně-destruktivní funkce církevních tribunálů a advokátů, a Bergogliovy doplňky Kodexu jež toto usnadňují ještě dál, jsou zcela zřetelné.
Myslím, že celý ten proces anulace manželství, jak nastoupil po IIVK a jak je demonstrován už v Kodexu z r. 1983, je z pekelné líhně. Již leccos pamatuji, nemám sice před sebou starý Kodex z r. 1917, ale vím, že tenkrát ještě před koncilem bylo možno manželství prohlásit za neplatné fakticky pouze tehdy, když došlo prokazatelně k zatajení závažné skutečnosti před svatbou, např. psychické choroby, neplodnosti atd., snoubenci(ce), nebo když prokazatelně jedna strana to nemyslela s manželským slibem vážně, stalo se např., že hned po svatbě se během svatební hostiny nevěsta ztratila a našli ji v autě při sexu s jiným mužem, zde byl tedy jasný úmysl nevzít na sebe manželské závazky, proto manželství bylo ihned prohlášeno za neplatné. To bylo tenkrát pouhých 5 procent žádostí, dnes je to naopak 95 procent a obávám se, že zanedlouho to bude 100 procent. Ty případy , jak zde někteří uvádějí, by před tehdejším soudem vůbec neobstály.
Pro Římskou Rotu, jak známo, neexistovala causa, kterou by nedokázala vyřešit. Po Bergogliově zásahu už žádný případ nebude muset řešit. Vše vyřeší místní biskupové. Jak snadné!
Revoluce pokračuje!
Mně připadá, že to omluvou systému je. Ten proces hledá pravdu a předpokládá, že to je zájmem zúčastněných stran. Pokud to není jejich zájmem a jsou ochotni lhát pod přísahou, nejde s tím přece nic moc rozumného dělat. Nelze přece apriori předpokládat lživost svědectví ap., to by se pak celé to církevní právo mohlo zrušit/osekat.
Pořád mi ale zůstává, že Vaše soužití se objektivně rozpadlo a Vaše manželka se Bohu a pravdě, řekněme, dobrovolně a vědomě hodně vzdálila, získala tím velmi pravděpodobně mylné prohlášení soudu — no a Vy víte, že manželství je nadále platné a budete se zřejmě podle toho chovat. Tedy k destrukci manželského soužití zdá se došlo nezávisle na církevním tribunálu, naopak k destrukci platného manželského svazku pochopitelně dojít nemohlo. Čili ta údajná „rodinně-destruktivní funkce“ mi stále zůstává zcela nejasná.
Jak hovoří pan doktor Malý, před rokem 1983, kdy vešel v platnost pokoncilně novelizovaný-zmodernizovaný Kodex církevního práva, měla pasáž o neplatně uzavřených manželstvích robustní ochranný potenciál. V potaz byla brána pouze psychiatrická diagnóza činící soužití neúnosným (specificky nemoc prokazatelně přítomná předsvatebně, nikoli vzniklá během manželství), zatajená předsvatební impotence, zatajená nemoc zásadně ztěžující společný život, principiální úmysl nežít manželským způsobem, zatajená nevůle počít v manželství děti, nemožnost počít děti kdy druhý z manželů to považuje za nezbytný atribut manželství. Dle statistik mají tyto striktně doložitelné/vyvratitelné argumentace v současných žalobách o neplatnost nevýznamné zastoupení. Nejsou použitelné pro fabulovaně či povrchně vedené procesy. K paragrafům, pevným vůči zmanipulování řízení, byly v novelizovaném Kodexu přidány další, umožňující manipulace ze strany žaloby, svědků, i soudu. Strohé, až nicneříkající věty kánonů jsou doplněny o výkladové příručky, komentáře v církevně-právních periodikách (z per církevních soudců, soudních úředníků, i žalobních advokátů). Formulace aplikačních návodů nechávají i přes dílčí konkrétnost velký prostor pro „pravdivé lhaní“ svědků (kupř. o údajně spatřeném domácím násilí což argument neplatnosti nově je), či křivým znaleckým posudkům (typicky pocházejícím z civilních rozvodově-opatrovnických řízení kde jsou prefabrikovány běžně v neprospěch otců). Tak rozvolněná a nečistě uplatnitelná měřítka předchozí podoba Kodexu vylučovala. Mechanismus, umožňující zneužití řízení, byl vytvořen s pečlivostí a je průběžně zdokonalován.
Hledání pravdy církevním tribunálem je iluzorní. K soudům míří rostoucí počet žalob. Okolnost, že po změnách Kodexu se lze zbavit manžela/manželky snadno, je obecně známa. Soudy se nijak obšírně nezabývají zjišťováním pravdy. (Bergoglio pro zefektivnění „úřední výroby nesezdaných“ zavedl okleštěná a zkrácená řízení a dokonce řízení zcela formální – souhlasí-li oba manželé s „neplatností“, obdrží úřední dobrozdání obratem.) Pokud žalovaný manžel oponuje neplatnosti, soudu postačí i zjevně vykonstruovaná argumentace kterou žalující dodá, či kterou si i přímo soudní aparát vytvoří (kupř. církevně-znalecký posudek o osobnosti člověka, s nímž se církevní znalec přitom nikdy nesetkal – znám).
K destrukci manželství (po civilní úrovni) nedochází naráz, ale posloupností odstředivých postojů, událostí. Je-li zákon postaven a uplatňován tak, že zločincům je běžně přisouzena nevina a beztrestnost, zločiny se množí. Je-li v obecné známosti, že církevní úřady vcelku snadno anulují svazky, svátostně oddaní manželé se méně rozpakují rozvést se a znovuoženit/provdat civilně. Vždy – během manželské krize, v předrozvodové a rozvodové fázi – vědí o vysoké míře pravděpodobnosti, že církevní úřad manželství označí za neexistující. Církevní hierarchie tedy podstatně usnadňuje rozhodování manželů řešit vztahové krize rozvodem, likvidací rodiny. Nabízí věřícím „produktový balíček“ – k civilnímu rozvodu nádavkem obdrží snadný „rozvod“ církevní.
(Alternativní možnost – doživotně spočívat v hříšném konkubinátu, nebudit navenek příliš pohoršení a přistupovat svatokrádežně ke svátostem – prosazuje vcelku úspěšně pod Bergogliovým apoštolátem a při argumentací že se jedná o „čiré milosrdenství“ kasperovská klika biskupů a kněží (Amoris laetitia).
Dobrý Duch si nepřeje, aby se Jeho církev rozpadala v manželské úrovni. Zlý duch si toto přeje.
Impotence je překážkou ať je to zatajeno či není. Jinak hlavní rozdíl mezi starým a novým kodexem co do podkladu anulací je kánon, který je dostatečně gumový a je aplikován tak, že ne již pouze skutečná duševní choroba (halucinace, bludy, či porucha vědomí), ale i běžné neurosy ba i poruchy osobnosti, které nejsou v pravém slova smyslu nemocí, ale spíše charakterovým defektem, jsou důvodem neplatnosti.
To, že je někdo narcis či hysterik by dříve zkrátka k anulaci nemohlo projít.
Využití poruch osobostí vychází mj. z neblahého vlivu levičáckého pojetí viny jako nemoci, která potřebuje terapii, ačkoliv se tradičně vina léčila výpraském, krminálem či šibenicí dle závažnosti.
Co se domácího násilí týče, byl bych velmi opatrný, většina nařčení z domácího násilí ženami jsou výmysly často pachatelek domácího násilí, protože skutečné oběti o tom nechtějí mluvit a mají tendenci agresora krýt a hájit. Pachatelé a pachatelky domácího násilí mají zpravidla jak už výše uvedeno poruchu osobnosti, což není nemoc v pravém slova smyslu, a nebrání tak člověku absolutně se ovládat. Tací lidé vědí co dělají, mohou užít případně prostředky k ovládání včetně psychofarmak, a jsou ta své jednání odpovědní, mohou ho tedy ovládat a nelze uvažovat o tom, že se jedná o stav, který z psychických důvodů vážně brání plnit podstatné povinnosti plynoucí z manželství.
Ad Contrs: Jen malá poznámka – impotence je sice překážkou vzniku manželství, nicméně pokud partner i přesto, že je informován o neplodnosti svého protějšku, souhlasí se sňatkem a uzavře ho s ním, manželství je platné. Nota bene Církev uznávala v minulosti i tzv. svatojosefská manželství, tj. dobrovolně bez sexu.
Pletete se. Přesněji zaměňujete impotenci (neschopnost vykonat manželský akt), která vznik manželství znemožňuje, a neplodnost (neschopnost zplodit manželským aktem potomstvo), kdy manželství uzavřít lze, s tím ale, že pokud postižený o své neplodnosti ví, je povinen o ní před svatbou informovat svého partnera (pokud by ji před ním zatajil, byl by sňatek neplatný).
kánon 1098 – který činí manžleství uzavřené pod vlivem podvodu co do vlastnosti vážně narušující soužití neplatným je novum CIC 1983 v CIC 1917 neexistoval.
Máte pochybnosti o jeho oprávněnosti? Já tedy rozhodně ne…
Ad Ignác Pospíšil: Nemám před sebou starý kodex z r. 1917, vím ale, že jsem se na teologickém studiu učil, že manželství je platné při jakémkoliv defektu jedné strany, pokud nic není zatajeno druhé straně a ta je ochotna navzdory tomu manželství uzavřít. Jinak starý kodex pečlivě rozlišoval mezi „naplněním“ manželství a „impotencí“ či „neplodností“ (v dané souvislosti to není až tak důležité). Manželství dle starého kodexu bylo neplatné, když nedošlo k „naplnění“, tj. pohlavnímu aktu po svatbě (non consumatum), ovšem za předpokladu, že s tímto pohlavním spojením bylo počítáno. Když u snoubenců před svatbou i druhá strana věděla o impotenci té druhé a přesto se oba rozhodli manželství uzavřít, bylo manželství platné. Jak už jsem uvedl v předchozím příspěvku, existovala i tzv. svatojosefská manželství, tj. zcela bez sexu (k tomu se obě strany dobrovolně zavazovaly), mezi nimi bývaly i případy impotence jedné ze stran, o níž mluvíte.
Nemám pochybnosti o jeho oprávněnosti, pouze konstatuji, že anulace z tohoto důvodu není u sňatků uzavřeních za trvání CIC 1917 retroaktivně možná.
Určitě? Není implicitně obsažen v jiných podmínkách, třeba souhlasu?
matěj napsal:
6. 10. 2016 (14:27)
Mně připadá, že to omluvou systému je. Ten proces hledá pravdu a předpokládá, že to je zájmem zúčastněných stran. Pokud to není jejich zájmem a jsou ochotni lhát pod přísahou, nejde s tím přece nic moc rozumného dělat. Nelze přece apriori předpokládat lživost svědectví ap., to by se pak celé to církevní právo mohlo zrušit/osekat.
@ Dvě věcné poznámky:
1) z čeho pramení Vaše poznání, že dnešní církevní soudy hledají pravdu? Jakou pravdu? Boží nebo tu jejich?
2) „ženský génius“ je na vrcholu a podle slov mnoha páterů z KHS se má muž ženě obětovat! To si nevymýšlím, bylo mi to i řečeno. Že to není v souladu se sv. Pavlem http://www.biblenet.cz/app/b?book=Eph&no=5 ? Nikoho, vážený, absolutně nikoho z KHS páterů to nezajímá (!!!) a když se jich na to přímo zeptáte, odpovědí je jen jejich rozpačité krčení ramen a ještě Vám řeknou (buď přímo nebo nepřímo), že je chyba ve Vás a ne v ženě. Tak jaképak hledání pravdy?
Dřív když byl problém mezi manžely. zašlo se na faru. Pan farář vyslechl, rozhodl a i kdyby trakače padaly a motyky lítaly vzduchem, nejel přes to vlak. Jak přestane být Boží Slovo Zákonem nejvyšším, nastává anarchie. A tu máte dnes a denně kolem sebe. Stačí jen pořádně otevřít oči.
Ženský génius? K tomu přikládám jeden vynikající komentář:
en taková domněnka
Hnutí pro život ČR objevilo, že příčinou potratů je to, že muži nejsou rytíři.
V islámských zemích potraty nejsou.
Tamní muži rytíři by ženě, kterou by myšlenka na potrat napadla, podřízli hrdlo.
Ale nesouvisí situace Západu, který se řítí kamsi, říkají, že do neznáma, s ženou?
Jak se říká, všechno nové začíná v Církvi staré.
Jak to dnes vypadá v kostelích?
Za jakýmsi stolkem, přejmenovaným na oltář, se krčí v kostele osamocený kněz.
Čte se čtení.
Fousatého Jeremiáše paroduje kalhotová lektorka.
Čte se žalm.
Svatého Davida imituje zmalovaná žalmistka.
Jsou přímluvy.
Za věci našeho Pána oroduje jakási paní.
A jak to vypadá v lodi?
Místa pro ženy zabírají ženy, místa pro muže zabírají také ženy.
A tento podivuhodný úkaz již přešel do občanské společnosti.
Muži si berou rodičovskou.
Muž tahá kočárek.
Poloodhalená žena je na mnoha reklamách, je běžná v médiích.
Nestačí, že ženy mají volební právo, ony musejí mít i povolební kvóty.
Nejmocnější ženou světa je podivínská bezdětná figurka.
Jiná figurka kandiduje do vedení kdysi nejmocnější země světa.
Není náhodou ten islám tak virulentní proto, že v něm vše řídí muž?
Jen taková domněnka.
A zdalipak to někdy napadne aktivistky pomáhající ubohým muslimským běžencům?
Že časem na tyto pomocnice někdo někdy hodí hadr a je samotné hodí do kouta?
Budeme to západní kolotání pozorovat.
A až bude zřejmé, co zvítězí, řekneme:
Nebyla to jen domněnka.
Více zde: http://verumetbonum.webnode.cz/
Důvod je zřejmý – ti lidé (církevní právníci především) už nevěří v Boha. Nevěří, že to, co reprezentují, je skutečné. Obdobně pastýři typu papeže Františka.
Ty tresty za hříchy proti Duchu svatému, zjevene pravdě, budou veliké.
Davide, ty stránky Verum et Bonum píšete Vy?
Ne, já jsem pouhým čtenářem.
Když to řeknu hodně cynicky odpovím vtipem:
Přijde žena k doktorovi a říká: pane doktore, vždy jednou za čtrnáct dní manžel přijde po několika pivech a hrozně mně zmlátí, ale jinak je zlatý. Doktor na to: budete vždy při příchodu manžela kloktat heřmánek, tady je recept. Za měsíc žena přijde a nadšeně hlasí: pane doktore, zabralo to. Doktor jen suše konstatoval: Já věděl, že bude stačit držet hubu.
a) Ten proces má hledat pravdu. Jistě, kromě křivopřísežných svědků mohou být i špatní soudci. A co jako? Mně nějak uniká, kam má vést argumentace nehodnými nositeli úřadů ap., jako by snad existovali nějací bezhříšní soudci, kněží, laici, manželé, … (Navíc Vy jste, a teď už to snad nezmotám, přece psal, že Vaše manželství anulováno nebylo.)
b) Ten odkaz asi úplně nechápu, první mi tam v daném kontextu samozřejmě padne do oka verš 25, našel jsem správně? 😉 Jinak je pochopitelně nemožné soudit konkrétní situaci či její zhodnocení pátery KHS, když nemůžeme naplnit zásadu audiatur et altera pars (že je chyba jen v druhé straně si často ve sporu myslí obě strany, takže že si to myslíte i Vy, ještě nemusí dávat úplně objektivní obraz situace). Ale i kdybyste měl pravdu a chyba byla jen na druhé straně, pokud tato na faru zajít či rozhodnutí pana farář se podřídit odmítne, co jiného Vám zbývá, než se „obětovat“ (byť to možná není úplně nejvhodnější termín)? Jsem myslel, že právě o tom se tu již dobrou půlhodinu bavíme, že to manželství prostě trvá, i „ve zlém“, copak nepamatujete? Co je pohoršujícího na tom to připomínat? 🙂
http://www.duseahvezdy.cz/2016/09/27/rozvraci-papez-frantisek-umyslne-papezsky-ucitelsky-urad/#comment-57358
Co mi zbývá?
Nechodit se radit s pátery z KHS a podle svého čistého a zbožného svědomí na základě Božího Slova a zpovědního zrcadla (tedy toho jediného katolického) jednat tak, abych dodržoval křestní sliby, které jsem složil za vlastní děti a příležitostně poučovat nevěrnou manželku o tom, že jedná proti všem slibům, které složila Bohu
Pokud ovšem Vy podléháte páterům z KHS, je to zcela Vaše soukromá věc, kterou si klidně můžete nechat pro sebe a která nemá nic společného s katolickou věroukou, protože sektářství jakéhokoli druhu (protestantstvím počínaje) není s katolickou vírou nikterak slučitelné.
Ještě nějaký dotaz?
Pokud si dobře vzpomínám – pan papež přece hned ze začátku řekl, že má dostatek lásky a pokory, aby šel proti tomu, co učila církev po celá staletí… čemu se tedy lze divit…?
Rodiny na sebe musí vzít odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak se stanou první obětí zla, jež se dnes ve společnosti šíří.
http://rcmonitor.cz/kardinalburke/burke_chester.pdf
Zajímavé: „V životě svatých manželských párů vidíme, jak se v nich odráží nádhera pravdy o spojení jednoho muže a jedné ženy ve věrné, trvalé a plodné lásce.“ — ale v době přednášky přece nebyl žádný manželský pár prohlášen svatými, aby bylo na kom co vidět, stalo se tak poprvé až za několik měsíců…
Ale? Jak to že ne? Prostudujte si životopisy svatých, kteří žili v manželství.
Co třeba Jindřich a Kunhuta?
Hmmm, děkuji, o nich jsem nevěděl a ani jsem je nebyl schopen dohledat, když jsem se při čtení chtěl podívat na ty příklady. Nicméně teda, pokud jste četl i tu přednášku — a ostatně i jen z tohoto citátu — to asi není příklad, který měl autor na mysli, pokud složili slib cudnosti a nezplodili žádné potomky, nevím, jestli lze mluvit o „plodné lásce“ v kontextu přednášky o prokreativním manželství, rodině ap.
Ano, smysl „plodné lásky“ si lze vyložit různě. A to jak v rovině zplození dětí, tak tím, že taková láska vytváří prostor pro konání dobra a příkladný křesťanský život jako takový.
Na „schopnost“ vyhledání stačí internetový vyhledávač. Při troše snahy… Nevěřím, že byste to nedokázal.
http://catholica.cz/
další páry – sv. Akvila a Priscilla, Xenofont a Marie, bl. Alois a Marie Beltrame Quattrocchiovi…
K debatě přikládám odkaz na článek o domácím násilí. Ač nepostihuje každý aspekt, ilustrativní je (https://www.novinky.cz/domaci/284851-jak-zneplatnit-cirkevni-snatek-treba-obvinenim-z-domaciho-nasili.html).
Zmiňuje m.j. známou okolnost, že tzv. domácí násilí je prvek značně zneužívaný v soudních řízeních. Webové dokumenty sdělují, že některé z forem d.n. se dopouštějí přinejmenším ekvivalentně ženy jako muži, ač žalobkyněmi (odůvodněnými, mnohdy však vylhanými) jsou téměř výlučně ženy (fyzické násilí je jedním ze cca 10 způsobů chování spadajících pod domácí násilí, pojem ´násilí´ je formulován a zdůvodňován nemálo plasticky). Mým pohledem je bezesporné, že označení za pachatele tzv. domácího násilí se stalo nástrojem běžně sloužícím feministnímu naturelu a cílům v řízeních rozvodových a potažmo opatrovnických (3/4 rozvodových žalob indukováno ženami, s téměř vždy snahou matky získat potomky do výlučné péče).
Analogicky, pokud žena u církevního soudu označí muže (ač křivě) za násilníka a jí věrné příbuzenstvo takto ´dosvědčí´, řízení spěje ke zpětně postulované ´vadě platnosti svazku z důvodu mužovy psychické nekompetence´. Délka manželského žití ´tyrana´ a počet potomků nejsou protiargumentem – „takto dlouho ženu/děti trápil a úspěšně zastrašoval“.
Zde též zmíněné poruchy osobnosti, kategorie nemocí které ještě nedávno do mezinárodní klasifikace nemocí nepatřily [podobně jako homosex], jsou zneužívané pro civilní i církevní řízení též. Jde o okolnosti, dílem formulované napohled konkrétně a mající i návodná diagnostická kritéria. Avšak, kritéria dobře aplikovatelné na silné, zjevné psychické patologie, však ze strany ´znalců´ velmi plasticky přisuzovaná i lidem průměrně normálním. [Obdobou zlovolných prohlášení „velká část církevních svazků není platně uzavřená“ jsou v civilním sektoru prohlášení „desítky procent občanů trpí poruchou osobnosti“.] Příklad – světově uznávaný Minnesotský test osobnosti (MMPI) se stovkami otázek a statistickým zpracováním označí osobnost za nevybočující z normálu; přesto znalec osobnost označí jako porušenou, kupříkladu ´na základě osobního pohovoru, a Rohrschachova testu´ – verbální interpretace deseti abstraktních skic (dle literatury existuje cca 150 ´škol´ výkladu rohrschachovských obrázků, přesto tento subjektivní přístup je brán jako důkazná metoda).
Žádá-li manželka v opatrovnickém řízení znalecký posudek, je si předem téměř jista, že bude označena za osobnostně optimální a otec dětí za nějak podměrečnou. Pak přiložit civilní posudek k církevní žalobě je zárukou obdržení atestu o neplatnosti. Církevní soud má sice své znalce, v jejich faktické pravomoci je potvrdit posudek civilní (i včetně okolnosti, že s ´vyšetřovaným´ se třeba osobně ani nesetkali).
Zde popisuji způsoby ´opření se církevního tribunálu o pravdu´ a aniž tak zamýšlím, dávám účinný návod kudy dosáhnout zneplatnění (pro zainteresované však nic neznámého).
Tribunál nemůže jít proti civilně-soudním závěrům. Účinně použít civilně-soudně či církevně-soudně vylhané či zfabulované ´důkazy´ pro zneplatňování svazků umožnily až paragrafy CIC 1983 ´zjišťující psychickou nekompetenci´, zvětšiny nepřítomnou.
Je jisté, že podstatná část zneplatňujících rozsudků je tedy objektivně neplatná, bez ohledu na diecézní razítka na nich. Úřední razítko neznamená souhlas Pána. Osoby, takto křivě vyvázané z manželství a žijící v dalším svazku spočívají ve smrtelném hříchu – zde ´nevědomost/dobrá víra ve spravedlnost´ nerozhoduje.
Salámovité usnadňování nepravdivých zneplatnění manželství (rozmělnění Kodexu – pokoncilně 1983 a Bergogliovým Motu proprio 2015) produkuje nejen stále rostoucí počet zkáz církevních rodin, ale zároveň znemožňuje rostoucímu počtu duší přiblížit se ve Věčnosti Pánu. Zločiny, spojené se zfabulovanými anulacemi manželství, se nedotýkají jen pozemského života ale působí věčné utrpení. Obdobně Amoris laetitia – ´svátostní cizoložníci´ omilostnění bez potřeby lítosti ´správně rozlišujícím´ knězem či biskupem.
Nejedná se o ´milosrdenství´ v nijaké podobě – ani pozemské, natož posmrtné. Naopak, jde o do Nebe volající zločiny, strhující skrze působení Zlého duše do zatracení. Bergoglio tímto počínáním údajně ´šíří milosrdenství´, údajně ´rozlišuje důležité´, přičemž čini opak – spolusměruje mnoho svěřených mu ovcí do věčné propasti.
Je to tak, jak píšete.
ANO, ROZVRACÍ A TO ZCELA ÚMYSLNĚ
http://christnet.cz/clanky/5796/liturgie_jako_rukojmi.url