Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.¹ Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat.

Centrálním bodem ideologie, která poháněla pokoncilní reformu liturgických knih, je zničení tradičního chápání Mše jako oběti, to jest jako zpřítomnění Kristovy Oběti na Kalvárii, Oběti, kterou Syn přinesl Otci. Bez římského kánonu, jehož se reformátoři pokusili zcela zbavit, ze tří nových eucharistických modliteb není zřejmá skutečnost, že Mše je oběť. To je to, oč jde, když se někdo snaží tvrdit, že sama podstata Mše spočívá v orientaci versus populum. Většina katolíků dnes věří, že Mše je společná hostina a úkolem kněze je pronést slova, která změní chléb a víno v Tělo a Krev Krista pro účely svatého přijímání. Mše je tu pro ně. Kněz stojící čelem k lidu toto chápání snadno vyvolává a zároveň nutí k silně horizontálnímu prožívání Mše. Téměř univerzální praxe přijímání na ruku vstoje ve frontě, jako když čekáme ve fastfoodu na sendvič, je výsledkem úmyslného potlačování přijímání vkleče do úst, přičemž věřícím se tvrdí, že vestoje a na ruku je po 2. vatikánském koncilu jediný způsob. Naprostý nesmysl. Naprostá ideologie.

Obhajoba celebrace versus populum P. Lombardim nemá kromě ideologie žádné jiné opodstatnění. Tvrdit, že odstavec 299 Všeobecných pokynů k Římskému misálu (IGMR) je základem celebrace versus populum jako nutné normy, je nestoudnost. O významu latinského textu v této části IGRM se toho napsalo už hodně, nehledě na jeho překlad. Mnoho let jsem učil latinu a trvám na tom, že závěr, že Mše se vždy musí celebrovat čelem k lidu, nelze z odstavce 299 vyvodit. Zájmeno quod, které uvozuje větu vztažnou, se nemůže vztahovat k celebraci Mše versus populum. Kromě toho Kongregace pro bohoslužbu již v září 2000 odmítla výklad, že důsledkem odstavce 299 je povinné zavedení volně stojícího oltáře a tudíž i povinné celebrace versum populum.

Samy rubriky Pavla VI. navíc předpokládají, že kněz celebruje ad orientem. Je frustrující muset to opakovat pořád dokola, ale skutečnost je taková, že většina našich biskupů rubriky nejspíš nikdy nečetla ani v angličtině, natož v latině. Rubriky u Orate fratres uvádějí: Stans postea in medio altaris, versus ad populum…. Jasný a snadný překlad zní: „Stojí uprostřed oltáře a obrátí se k lidu…“ Proč by se měl obracet k lidu, jestliže už stojí čelem k němu? I další rubriky vyzývají kněze, aby se obrátil k lidu. Znovu říkám, že je únavné to pořád vysvětlovat, ale poté, co jistí mocní zpražili kardinála Saraha, je nutno některá fakta zopakovat a ukázat, že nepřátelství vůči chápání Mše sv. jako Nejsvětější Oběti (přes všechny zbožné řeči) živila a živí čirá ideologie.

Mnohé z toho, co se dnes děje, a důvod, proč k tomu může docházet, souvisí se zdivočelou papolatrií. Je ironické, že 2. vatikánský koncil toho tolik a s takovým nadšením namluvil o kolegialitě mezi biskupy a papežem, přičemž realitou po koncilu je vysoce centralizované papežství, jehož moc se zdá být bez hranic. Spekulace o rezignaci Benedikta XVI. jsou zřejmě nekonečné. Snad si představoval, že papežská moc a papežská autorita jsou dvě naprosto odlišné věci a že je dokonale možné vzdát se moci a zachovat si autoritu, neboť, jak někdo řekl, moc pochází z úřadu, zatímco autorita se získává. To je látka k úvaze. Avšak prohlašovat v tomto kontextu, že mimořádná forma nikdy nesmí ani nemůže nahradit formu řádnou, jak to učinil P. Lombardi, nemá žádnou oporu ani v motu proprio Summorum pontificum, ani v racionálním myšlení, ani v žádném dokumentu Magisteria.

Co můžeme s touto ostudnou epizodou dělat? Nic moc, kromě modlitby. Modlit se, ano, a hodně. Avšak pokud jde o mě a moje stádo, budeme se i nadále klanět Bohu v Nejsvětější Oběti Mše sv. nikoli tak, že se kolem stolu díváme jeden na druhého, ale tak, že se společně obracíme čelem k Pánu.

P. Richard G. Cipolla

Překlad Lucie Cekotová

http://rorate-caeli.blogspot.com/2016/07/contra-cardinal-sarah-bitter-and.html