PhDr. Radomír Malý

Nejhorší na současném stavu Církve je zmatek. Jak se mají věřící v tom všem vyznat, konkrétně v navzájem si odporujících vyjádřeních čelných kardinálů za situace, kdy papež se vyslovuje nejasně a vyhýbavě?

Konkrétně: Ohledně exhortace papeže Františka Amoris laetitia, která otevírá  možnost přijímání Těla Páně „za určitých okolností“ lidem žijícím v hříšných svazcích, prohlásili opakovaně kardinálové Raymond L. Burke, Carlo Caffara a  Walter Brandmüller, že se nejedná o závazný dokument učitelského úřadu Církve. To ovšem vyvolalo kategorický nesouhlas vídeňského kardinála Schönborna, známého zastánce přístupu znovusezdaných rozvedených ke sv. přijímání. V rozhovoru pro italský list Corriere della Sera (informace o něm poskytuje portál www.katholisches.info 7.7.2016) důrazně připomíná, že AL je dokumentem řádného magisteria velké důležitosti a veškeré předchozí dokumenty magisteria týkající se tématu manželství a rodiny (např. Casti Connubii Pia XI. nebo Familiaris Consortio Jana Pavla II.) „musí být čteny ve světle AL“, prý podobně jako dokumenty I. vatikánského koncilu „musí být čteny ve světle II. vatikánského koncilu“, neboť to nové, aktuální, je prý závažnější než to starší. Výše zmínění kardinálové naopak zdůrazňují, že aktuální dokumenty musí být v souladu s předchozí naukou a podle ní poměřovány a hodnoceny. Pokud jí odporují, postrádají závaznost učitelského úřadu.

Pro katolíky sledující vývoj v současné Církvi tady ovšem vyvstává závažná otázka: Komu máme věřit, když sami kardinálové si v tak důležitém tématu navzájem odporují? Na to existuje jediná možná správná odpověď: Nespoléhejte na lidi, ale na nauku, na to, „quod semper, ubique et ab omnibus creditum est“ (co vždy, všude a ode všech bylo věřeno). Katolická církev od prvopočátku učila, že lidé žijící v nových svazcích po občanském rozvodu řádného svátostného manželství se nacházejí objektivně ve stavu těžkého hříchu a proto nemohou ke svátostem, leda v případě, když se zavážou žít spolu čistě jako bratr a sestra, pokud není reálný návrat k životu v platném původním manželství. To potvrzuje zejména FC Jana Pavla II.

AL je s tím v rozporu, neboť připouští, že někteří lidé v neregulérních svazcích se objektivně nenalézají ve stavu těžkého hříchu (nerozlišuje mezi objektivním a subjektivním stavem) a otevírá možnost jejich přístupu k Eucharistii, což kardinál Schoenborn při prezentaci AL řekl naprosto otevřeně. Co míní Schönborn dnes svými slovy v Corriere della Sera, že „dřívější dokumenty (tj. CC a FC) musí být čteny ve světle AL“? Znamená to, že předchozí výroky magisteria o nemožnosti znovusezdaných rozvedených a dalších věřících žijících v hříšných svazcích přijímat Eucharistii přestávají od vydání AL platit a biskupové, kněží i věřící jsou povinni se podřídit, poněvadž toto vyjádření magisteria je nejnovější? Ano, nové dokumenty magisteria týkající se víry a mravů mohou mít přednost před staršími za předpokladu, že nové vyjádření nebude v rozporu s tím starým, tradovaným od pradávna. Jenže tady rozpor evidentně existuje a jestliže kardinál Schönborn nepřímo žádá, aby „ve světle“ AL byly anulovány výroky CC a FC, které jí odporují (nejspíš uslyšíme tirádu o tom, že „v tehdejší době měly svou závaznost a oprávněnost, dnes ale vývoj pokročil…“), tak jak mají potom katolíci brát výroky učitelského úřadu vážně? Co je to za církevní magisterium, jehož teze nemají nadčasovou, věčnou platnost a mohou být kdykoliv podle „ducha času“ měněny? Čím se pak Katolická církev liší od protestantských denominací, které měnily a mění svoji věrouku a mravouku od dob Lutherových a Kalvínových neustále, až dospěly k současnému stavu, kdy některé směry popírají nejen zázraky Kristovy, ale i víru v osobního Boha a považují i homosexuální „manželství“ za požehnání?

Ještě větší nehorázností Schönborna je potom věta, že „I. vat. koncil musí být vykládán ve světle II. vat. koncilu“. Věroučně úplný nemysl. I. vatikánský koncil byl přece dle vlastního vyjádření dogmatickým koncilem, zatímco II. vatikánský, opět dle vlastního vyjádření, koncilem pastoračním. Při studiu teologie jsem se učil, že dokumenty věroučného koncilu mají vždycky a pokaždé větší váhu a důležitost než dokumenty koncilu čistě pastoračního. Má snad pan kardinál Schoenborn jinou učebnici dogmatiky? Jinou, než ty, které dříve sám napsal a kde sám tvrdí něco jiného než co nyní říká v rozhovoru pro Corriere?

Hlavním nebezpečím, které ze Schönbornova rozhovoru pro Corriere vyplývá, je zpochybnění neomylnosti Církve a nadčasové, věčné platnosti její nauky ve věci víry a mravů. Církev, která může kdykoliv podle „ducha doby“ měnit svou nauku, již není a přestává být Katolickou církví a propadá se na úroveň protestantských sekt. Ještě díky Bohu máme výše zmíněné kardinály, kteří hlásají ve věci manželství a rodiny autentickou a neměnnou pravdu. Jenže při současném trendu Církve pod taktovkou papeže Františka kolik jich bude za pár let? Tím naléhavější je proto výzva věřícím, aby znali katechismus a pravdy víry, kterým Církev učila od počátku a nenechali se mást. A zároveň aby důvěřovali Pánu, který svou Církev neopustí a v příhodný okamžik zasáhne.

PhDr. Radomír Malý