Umělé oplodnění v Máte slovo
Ve čtvrtek zamířilo do bulvárního diskusního pořadu ČT Máte slovo s M. Jílkovou téma umělého oplodnění, resp. otázka anonymity dárců spermií a požadavku na její zrušení (patřičný díl vizte ZDE). Jde o zajímavé téma, a přestože pořad má díky svému bulvárnímu charakteru a agresívní moderátorce velká omezení, bude užitečné se na něj podívat. Už jen ta přehlídka lží a demagogií, kterou předváděli aktivisté a provozovatelé umělého oplodnění ve snaze bagatelizovat závažná rizika plynoucí z existence anonymního dárcovství, je velmi poučná. Pokusme se teď podívat na některé nejzajímavější body celé diskuse…
Jako hlavní diskutující vystoupili: poslanec Martin Komárek (ANO 2011), doktorka Jitka Řezáčová (šéfka centra asistované reprodukce), katolický publicista Petr Hájek, pravoslavný kněz Libor Halík, Jana Březinová (psycholožka z centra asistované reprodukce) a Petra Hanzelínová (lesbička vychovávající s partnerkou dvě děti z umělého oplodnění). Mimo hlavní řečníky se v řadách diváků jako další diskutující prosadili (z těch, co znám) ještě místopředseda Mladých křesťanských demokratů Pavel Horáček a gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová. Téma se v pořadu objevilo jako reakce na návrh skupiny poslanců okolo Jitky Chalánkové z TOP 09 (v pořadu zastupované poslancem Martinem Komárkem) na zrušení anonymního dárcovství spermií. Pan poslanec ho správně odůvodňoval právy a zájmy při umělém oplodnění počatých dětí.
Na úvodní vystoupení pana poslance zareagovala doktorka Řezáčová, která ihned dala najevo, že bude svůj džob bránit bez ohledu na nějaké vědecké poznání a etiku, když začala bagatelizovat zásadní zdravotnický problém anonymního dárcovství (nemožnost stanovit dítěti rodinnou anamnézu) s odkazem, že údaje se po třicet let archivují, takže není problém se prostě podívat, pokud se do třiceti let nějaké vážné potíže objeví. Takže vlastně ten problém není tak horký. Přitom jako lékařka velice dobře ví, že rodinná anamnéza je extrémně důležitá především coby včasná výstraha – tj. pro prevenci a správné nastavení životního stylu, čímž je možno řadu velkých hrozeb eliminovat nebo alespoň výrazně snížit předem. Proto dodatečné nahlédnutí do materiálů až po zjištění vážných potíží už často nemá význam. (Jinými slovy rodičovskou anamnézu potřebujete, abyste věděli, že dotyčný pochází z rodiny, kde jsou běžné sklony k cukrovce či mozkové mrtvici, abyste mohli zavčas zvolit odpovídající životní styl a preventivní vyšetření. V okamžiku, kdy už cukrovka propukla nebo když dotyčného vykládají v nemocnici po mozkové mrtvici, je vám už rodinná anamnéza na dvě věci.) Nemluvě o tom, že ve 31 letech už nemá uměle reprodukovaný pacient ani tuto možnost – přitom spousta potíží se projevuje až v pozdním věku. Bylo by zajímavé, zda by si podobně zavádějící parádičky dovolila tváří v tvář odborníkovi, který bohužel za pultíky na straně oponentů citelně chyběl.
K paní doktorce Řezáčové se v podobném duchu rychle přidala i kolegyně psycholožka Březinová, která bagatelizovala případnou pozdější touhu takto počatých po poznání svých biologických rodičů s opakovaným vyloženě nesmyslným a pavědeckým prohlášením, že poskytovatel pohlavních buněk přece není rodič. Dárce pohlavních buněk přitom bez jakékoliv pochybnosti JE (biologickým) rodičem, což rozhodně nepostrádá závažné následky pro onoho uměle vytvořeného potomka, který nese polovinu jeho chromozómů. To by neměl být problém pochopit pro každého, kdo dokázal vychodit alespoň střední školu. Jak to může nechápat vysokoškolsky studovaná psycholožka, to mi fakt hlava nebere. Zřejmě se jí to nehodí, tak to prostě chápat nechce.
Otec Halík připomněl možnost, že pokud budou dárci anonymní, může z neznalosti docházet k incestu, což je samozřejmě nežádoucí jak z morálních, tak ze zdravotních ohledů. Na to protistrana reagovala další pozoruhodnou demagogií, že je to vlastně statisticky nemožné. Pominu-li fakt, že je dost pochybné, že by někdo v seriózní studii napsal něco tak pochybného, pak je zde na místě připomenout, že zastánci anonymních dárců sami mluvili v této diskusi o tom, že počet umělých oplodnění by měl v příštích letech velice výrazně narůst, čímž by se to riziko (byť nyní třeba velmi malé) výrazně zvýšilo. Dalším pseudoargumentem bylo tvrzení, že riziko incestu je daleko větší v případě nemanželských dětí. Pomineme-li fakt, že to se netýká problematiky umělého oplodnění (nebudeme přece zpochybňovat předpisy o bezpečnosti práce jen proto, že výrazně více lidí umírá v autě při cestě do práce), tak zde je také zpravidla slušná šance, že se dotyční včas dozví o své příbuznosti od svých rodičů. Ještě větší demagogii pak ale předvedla paní psycholožka v reakci na námitku Pavla Horáčka, který tyto bagatelizace odmítl a připomněl, že dnes není v ČR nijak ohlídáno, kolik může vyprodukovat jeden anonymní dárce dětí. Dotyčná totiž opáčila, že stejně tak nikdo nehlídá notorické záletníky, co spí každý den s jinou a mají tak třeba taky desítky dětí. Jenomže dnes ale ani takoví notoričtí děvkaři a záletníci nemají desítky dětí, protože při dnešním rozšíření antikoncepce se tímto způsobem děti shánějí mnohem hůř než ve středověku. Nechce se mi věřit, že by to paní psycholožce nedocházelo – spíše doufá, že to nedojde těm, co ji poslouchají. Žádnou rozumnější odpověď jsem nezaznamenal ani na podobné námitky MUDr. Preiningerové, snad kromě snahy zbagatelizovat problém poukazem na to, že z žen mnoho plodných vajíček nezískáte – což už ovšem nevzala ani paní Jílková, která správně připomněla, že zde máme taky muže, u kterých to zas až takový problém není… Já bych při té příležitosti připomněl případ dánského dárce, nositele vlohy pro závažnou genetickou poruchu (konkrétně neurofibromatózu I. typu), který zplodil skrze IVF 43 dětí (o tom více anglicky ZDE).
Zajímavé bylo i několikanásobné vystoupení pana Hájka, který se (zcela správně) principiálně stavěl proti nějaké výrobě či velkovýrobě dětí, kterou považuje z jakousi součást konce civilizace. Zde se mu (i paní z publika) dostalo další velmi zavádějící oponentury doktorky Řezáčové, která opakovaně prohlásila, že nejde o (velko)výrobu, ale o léčbu. Což není pravda. Ano, existují metody asistované reprodukce, které lze označit za léčbu. Typickým příkladem metod, které mají nezpochybnitelný nárok na toto označení, jsou metody léčby neplodnosti (hormonální léčba neplodnosti, NAPROHELP) – tedy metody, které se snaží spravit organismus, aby se opět stal plodným. Ale umělé oplodnění nemá na označení slovem léčba žádný nárok, protože nic neléčí a nevyléčí – pouze alternativní cestou vyrobí požadované dítě.
Za hodně hořký vtip lze považovat závěr pořadu, kdy paní Hanzelínová vysvětluje, jak řešila dotaz své čtyřapůlleté dcery na téma „kde má tatínka“ odpovědí v tom smyslu, že šli s partnerkou za doktorem a ten jim dal pulce, díky kterému ji teď mají. Nuže, čtyřiapůleté dítě lze oblbnout poměrně snadno, nicméně ono jednou vyroste…
Co dodat? Rád bych poděkoval otci Halíkovi, panu Hájkovi, panu Horáčkovi a doktorce Preiningerové za to, že se nebáli do pořadu přijít a hájit ta rozumná a správná stanoviska, což jim vyneslo (a jistě ještě vynese) spoustu posměšků a nenávistných výpadů z té druhé, temnější strany. Díky a vydržte.
Článek vyšel i na autorově iDnesáckém blogu, kde lze příspěvek podpořit kliknutím…
http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=524322
„Otec Halík připomněl možnost, že pokud budou dárci anonymní, může z neznalosti docházet k incestu … Na to protistrana reagovala další pozoruhodnou demagogií, že je to vlastně statisticky nemožné“
No já bych tedy taky řekl, že vcelku je. Předpokládám, že když názor druhé strany označujete za „demogogii“, tak to asi máte spočítané.
Tak kolik to je?
1) Statisticky nemožné je natolik absurdní a nevědecký obrat, že by ho žádný seriózní vědec v odborné práci nepoužil… 2) Těžko spočítat něco, co se spočítat nedá, protože nejsou k dispozici data nutná pro výpočet…
Říká se, že v seriozní diskuzi by člověk měl toho druhého interpretovat v tom nejlepším světle – nikoliv v tom nejhorším. Takže pod pojmem „statisticky nemožné“ bych chápal něco jako „ta pravděpodobnost je tak malá, že to nemá smysl řešit“. A mě připadá, že to je smysluplná pozice – vám ne?
Jistěže ne. Při malém množství dárců a projekcích výrazného nárůstu umělých oplodnění do budoucna to je pozice zcela nerealistická.
Takže máte nějaká čísla? Zkuste nějaký model. Pravděpodobně se dostaneme na nějaká čísla typu 1 ze 100.000, možná ani to ne. Mimochodem, vzhledem k tomu, že dnes je možné – a v budoucnu bude asi celkem bez problému – si udělat genetické testy jak na příbuznost, tak na případnou rodinnou anamnézu – tak nějak fakt nevidím, v čem by měl být problém. Věcně. V čem by tedy měl být problém?
Tady nesouhlasím, pojmy „téměř vždy“ a „téměř nikdy“ mají v matematické teorii pravděpodobnosti (a tím pádem i ve statistice) přesně definovaný význam. O nevědeckosti tedy nemůže být řeč.
Opravdu? 🙂
Ano.
In probability theory, one says that an event happens „almost surely“ (sometimes abbreviated as a.s.) if it happens with probability one. (…) „Almost never“ describes the opposite of almost surely: an event that happens with probability zero happens almost never. (Wiki)
Ještě dodám, že „jistý jev“, tj. ten který nastane vždy, a „jev, který má pravděpodobnost 1“ (nebo chcete-li 100 %) NENÍ obecně to samé. Je tam drobný rozdíl. (-:
V článku je ovšem uvedeno nikoliv „almost never“. ale „statisticky nemožné“, což mi nepřipadá jako tentýž termín. Nehledě k tomu, že skutečnosti to prostě neodpovídá: I kdyby to měl být vědecký termín pro pravděpodobnost limitně se blížící nule, při malém množství dárců spermatu, dlouhodobém uchovávání spermií, pravděpodobné možnosti, že u lidí vzniklých umělým oplodněním bude zvýšená potřeba umělého oplodnění, a prognózách samotných umělých množičů, že četnost umělých oplodnění výrazně naroste… – prostě s těmito vstupy se k takovému výsledku dobrat prostě nemůžete…
Jsou takové případy kdy statistika prostě selhává. Namazaný chléb by měl teoreticky padat 50 na 50 ale v praxi téměř vždycky padne tou namazanou stranou na koberec. Významnou roli v tom hraje i délka chlupů a cena koberce. Na chlupatý a drahý Vám padne více než ve 100%. Matematicky to sice není možné ale empiricky ano.
To co tvrdite je naprosty nesmysl. Samozrejme ze pokud upustite chleba na vysku (na hranu, kurkou dolu namazaou stranou do strany…) tak vam chleb spadne s 50% pravdepodobnosti namazanou stranou na zem. To ze kdyz ho shodite ze stolu tak ve vetsine pripadu spadne na zem namazanou stranou protoze pri padu udela rotuje. Tenhle test delali v poradu borici mitu tak si to muzete overit.
Není spíš demagogie to když se někdo odvolává na statistiku a nemá přitom žádné údaje ? Nebo když třeba tvrdí že je vědecky dokázáno že neexistuje Bůh ? Když mluví o skupinové halucinaci ? Skutečná věda nic z toho neuznává a nedokáže. Ten kdo tak činí jde proti vědě a vědcům.
A neni soucasti vedecke diskuze pri vyvraceni nazoru dokazat opak i s daty?
Každopádně je poměrně dobře zdokumentováno, že sexuální přitažlivost se projeví až u poloviny příbuzných, kteří se setkají jako dospělí. Vybíráme si prostě takové partnery, kteří se nám co nejvíce podobají, a pouze společné vyrůstání v raném věku způsobí typickou asexualitu vztahu mezi sourozenci (Westermarckův efekt)
Je načase oprášit prorocký román Aldouse Huxleye Konec civilizace. Vyšel v r. 1932, ale čas na jeho aktuálnosti a naléhavosti nic neubral, spíš naopak. Víra v Boha Otce je nahrazena vírou v mesiáše Forda, společnost je řízena „Světovým státem“ na principu kolektivismu a sériové vyroby. Včetně sériové výroby dětí. A ty jsou během tohoto procesu předurčovány, k jaké kastě budou patřit…
Opravdu si přejeme takovouto společnost?…
Krátce po tomto programu se v televizi opět objevil polský prorocký film Sexmise. Samozřejmě, mohou být různé názory na tento film, ale stojí za to zhlédnout, když už tak jen pro nadčasovou navní otázku dítěte: „a co je to tatínek“, která nám v době vzniku filmu možná byla směšná.