Koncem února byl v Českých Budějovicích promítán americký „dokumentární film“ Tichá inkvizice, který se týká protipotratového zákona v Nikarague a jeho dopadů. Pořadatelé promítání se obrátili na pana Lukáše Krutského, organizátora českobudějovického pro-life pochodu, zda by hnutí pro-life nevyslalo někoho, kdo by se zúčastnil následné diskuse.

Jelikož film se do značné míry zabývá lékařskou tematikou a v rámci jihočeských pro-life aktivit nevíme o žádném lékaři, obrátil se Lukáš nejprve na Hnutí Pro život ČR s nadějí, že by mohlo takového odborníka dodat, nebo že by nám někdo z jeho lékařských odborníků mohl film odborně orecenzovat. Bohužel v tomto jsme byli zklamáni, pročež jsme museli vystačit s vlastními silami. Za jihočeské hnutí pro život se promítání a následné diskuse nakonec zúčastnilo šest lidí, včetně Lukáše Krutského, otce Miroslava Šaška a mojí maličkosti, přičemž diskusi na naší straně po většinu času dominoval právě otec Šašek (kterému tímto ještě jedno děkuji). Diskuse se jen částečně týkala filmu a umělých potratů – do značné míry se odchylovala k tematice žen v nouzi, kde se diskutující obou stran cítili asi podstatně erudovanější. Koneckonců sám film tomu nahrává.

Ač se film Tichá inkvizice hrdě nazývá „dokumentární film“, ve skutečnosti představuje velmi jednostrannou a manipulativní potratářskou agitku. Jak názvem tak obsahem zuřivě napadá jak nikaragujský protipotratový zákon, tak i Církev jako jeho „příčinu“ a ukazuje pečlivě vybrané „negativní dopady“ zákona. Nicméně po jeho shlédnutí překvapivě zjistíme, že jsme se toho vlastně mnoho nedozvěděli. Ač Dr. Cerratová o zákonu hodně mluví a říká, že jde o pár větiček, nikde se nedozvíme jeho znění. Ony vzorové případy jsou prezentovány pouze Dr. Cerratovou, a to v tak osekané podobě, že si o nich nelze udělat objektivní názor. Za celý dokument nepotkáme nikoho, kdo by prezentoval opačný postoj a zákon hájil (ačkoliv z filmu jasně plyne, že takových je dost i mezi lékaři na oddělení, kde Dr. Cerratová působí…)

Ona doktorka je navíc zdroj krajně nedůvěryhodný – ačkoliv se snaží hrát roli soucitné a pomáhající lékařky vysokých morálních standardů, člověk ani nemusí vidět logo IPASu¹ na jejím plášti, aby v ní identifikoval zapálenou propotratovou aktivistku, úplně stačí už jen obsah její řeči, demonstrující naprosté pohrdání životem nenarozených a přesvědčení o tom, že těhotenství je jen okolnost, že s plodem je možno až do narození udělat cokoliv, co matce a světu kolem vyhovuje. Hrdě se například hlásí k tomu, že pro „ohled na matku“ vykonala potrat u plodu dostatečně starého na to, aby zde byla určitá naděje na jeho přežití i při uměle vyvolaném předčasném porodu. O jeho záchraně ale evidentně vůbec neuvažovala.

Dále je ve filmu prezentován případ ženy, kterou lékaři nechtěli léčit z rakoviny, aby neohrozili její plod. Posléze léčbu zahájili s tím, že dítě léčba nijak zvlášť neohrozí, ovšem dítě zemřelo a matka časem také. Film to prezentuje tak, aby se člověk bez větší představivosti upnul k tomu, že lékaři v intencích zákona vydupaného si Církví upřednostnili zájmy plodu před zájmy matky a stejně nakonec zemřeli oba. Nicméně tady narážíme na fakt, že Církev nezakazuje léčbu ohrožující plod. Buď tedy zákon přesně neodráží katolickou morálku, nebo jsou zde zásadní fakta zamlčována či zastírána. (Je např. docela dobře možné, že lékaři původně vzhledem k rozvinutému stadiu oné rakoviny plic dospěli k závěru, že matku už nelze zachránit, pročež chtěli zachránit alespoň dítě. A že naopak díky potratářům a jejich nátlaku nepřežilo nakonec ani ono.)

Josh Craddock k tomu ve své recenzi (celou ji naleznete anglicky ZDE, překl. zde citované části je dílem Lucie Cekotové) poznamenává:

Dr. Cerratová dokola vykládá příběhy o vcestné placentě, infekci a rakovině v těhotenství. Argumentuje tím, že potrat je v těchto případech odůvodněný. Několikrát během dokumentu doporučuje nelegální užití misoprostolu, složky RU486, která v případě nesprávného použití způsobuje komplikace ohrožující život. Její doporučení jsou v rozporu s Výborem pro vynikající praxi v péči o zdraví matek², jehož členové ve velkém rozsahu přednášejí o léčbě rakoviny v těhotenství, porodnictví ve vysoce rizikových případech a zdravotních komplikacích těhotenství, a to i v rozvojovém světě. Své závěry vyložili v Dublinské deklaraci, která prohlašuje, že „pro záchranu života ženy není přímý potrat z lékařského hlediska nutný.“

Na rozdíl od filmu Dublinská deklarace uznává „základní rozdíl mezi potratem a nezbytnou léčbou, která se provádí pro záchranu života matky, i když tato léčba vede ke ztrátě života nenarozeného dítěte.“ Jestliže, jak tvrdí Dr. Cerratová, panuje mezi lékaři zmatek, pokud jde o toto rozlišování, mělo by nikaragujské ministerstvo zdravotnictví přijmout směrnice, které by to objasnily, aniž by přitom došlo k legalizaci tzv. terapeutického potratu. Tvrdit, že určité lékařské zásahy jsou potrat, je však nepřesné a necitlivé k matkám, které truchlí nad ztrátou svého dítěte. Těchto případů by neměli zneužívat propagátoři potratu, právě to se nicméně ve filmu A Quiet Inquisition děje.

Film se snaží přesvědčit publikum, že legalizace potratu sníží mateřskou úmrtnost v Nikaraguji. Tento zjednodušující návrh odmítá uznat, že hlubší příčinou mateřské úmrtnosti jsou chudoba a nedostatek rozhodující infrastruktury zdravotní péče. Obě příčiny jsou ve filmu evidentní a vyplývají z více než čtyřiceti let vlády socialistů a stagnujícího ekonomického rozvoje. Tyto základní příčiny nemůže legalizace potratu vyřešit.

Řešením vysoké mateřské úmrtnosti v rozvojovém světě namísto toho je zajištění přístupu ke kvalitní prenatální péči každé ženě, zvýšení počtu kvalifikovaných porodních asistentek, posílení systémů zdravotní péče a zaměření se na vzdělání žen a zmírňování chudoby. Tento pokrok učinila Chile, jedno z nejbezpečnějších míst pro těhotné matky a jejich nenarozené děti na západní polokouli.

Já bych k tomu jen dodal, že Dr. Cerratová nejenže rozdíl mezi léčbou a potratem neuznává, ale ani tam, kde se nabízí více možností, vůbec záchranu plodu nezvažuje. Což o jejím uvažování a morálních standardech říká naprostý opak toho, co se film snaží předstírat. Jak už jsem uvedl na příkladu výše.

Film Tichá inkvizice bude jistě perlou ve výkladní skříni potratářské propagandy, ale věřím tomu, že přemýšlivý a poučený člověk v něm najde více argumentů proti jeho zamýšlenému poselství, než argumentů, které je podporují. Otázkou ovšem je, kolik jeho diváků spadá do této kategorie.

Ignác Pospíšil

1 IPAS je propotratová organizace s nadnárodní působností, jejímž cílem je „podporovat uplatňování sexuálních a reprodukčních práv žen“, zejména v zemích třetího světa a zejména všude tam, kde zákony dosud legální potraty omezují (pozn. Lucie Cekotové).