Rozhlédnutí velikonoční 2016
Pochod pro život (2009)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je pondělí velikonoční a my si užíváme Velikonoc. Zpravodajství zahrnuje posledních čtrnáct dní, neb minulý týden bylo (vzhledem ke Svatému týdnu) vynecháno.
Nejvýznamnější dny, svátky a památky tohoto týdne: sv. František z Pauly (so 2.)
Příští týden otevře první neděle po Velikonocích, zvaná Bílá.
Z akcí upozorňuji na národní Pochod pro život v Praze (so 2.)
Modleme se tento týden především za Evropu, smrtelně ohroženou jak islámem, tak sekularismem. Modleme se i za naše duchovní, od prostých kněží přes biskupy a kardinály až po papeže, aby pravou víru nalézali, drželi, vyznávali, hájili a hlásali vždy a všude, vhod i nevhod.
Zpravodajství
Řadu odkazů a zpráv naleznete na facebookových stránkách Duše a hvězdy a Akce Život a ve facebookové skupině Křesťané a křesťanská témata ve společnosti a politice.
Svatý stolec a světová Církev
Biskup Williamson vysvětil spolu s biskupem Faurem pro tzv. hnutí odporu třetího biskupa, P. Tomáše Akvinského, převora kláštera sv. Kříže v brazilském Nova Friburgo.
Zahraničí
Církev bojující ztratila v uplynulých dnech hned několik významných osobností. Na Velký pátek byl v Jemenu muslimy ukřižován unesený salesiánský kněz Tom Uzhunnalil (více ZDE). O Hodu Božím velikonočním zemřela Matka Angelika (1923-2016), zakladatelka EWTN. A na Velikonoční pondělí zemřel po dlouhém boji s těžkou nemocí polský kněz ThDr. Jan Kackowski (1977-2016).
Došlo ke dvěma velkým teroristickým útokům spáchaným muslimskými sebevražednými útočníky. V belgickém Bruselu, kde sídlí ústřední orgány Evropské unie, se sebevražední útočníci odpálili na letišti a v metru a zabili minimálně 32 lidí a asi 350 dalších zranili. K útoku se přihlásil Islámský stát. (K tomuto ZDE.) V pákistánském Láhauru se zase útočník odpálil ve vstupu do parku, kde se scházejí křesťanské rodiny k oslavě Velikonoc. Zabil přes 70 lidí a přes 300 jich zranil, většinu obětí tvoří ženy a děti. Podle místních úřadů je ovšem většina obětí muslimské víry. K útoku se přihlásil pákistánský Taliban. (Více ZDE.)
Prezident Obama navrhl do Nejvyššího soudu USA Merricka Garlanda, známého propotratového soudce. Více anglicky ZDE.
Domácí
Profesor Chmelík a manželé Ucháčovi obdrželi za svoji mnohaletou systematickou práci, kterou věnují myšlence ochrany lidského života od početí, cenu dr. Antona Neuwirtha. Podrobnosti slovensky ZDE.
Do České republiky dnes přiletěl čínský prezident. ČR připravila hlavě zločinného státu skvostné uvítání a česká policie ruku v ruce s čínskými agenty násilím potlačila pokojné protesty proti jeho návštěvě.
Kalendárium + akčník
Podrobnější informace ke kalendáriu pro daný den lze získat kliknutím na jednotlivá data. Podrobnější a dlouhodobější přehled o akcích a očekávaných událostech lze nalézt v Aktualitách na Katopedii, četné odkazy na články o aktuálně připomínaných svatých naleznete na facebookové stránce Svatí, blahoslavení, mučedníci.
Další stránky informující o užitečných přednáškách, počinech a akcích: HPŽ ČR, CENAP, Liga pár páru. Přehled nejvýznamnějších akcí na celý březen 2016 naleznete ZDE.
Do konce června je možno se přihlásit na letošní Setkání katolických dětí (13.-20. srpen, více ZDE), resp. tábory pořádané Kněžským bratrstvem sv. Petra (16.-24. červenec, více ZDE).
28. březen, pondělí – je pondělí velikonoční. Před 205 lety se narodil sv. Jan Nepomucký Neumann (1811-1860), 4. biskup Filadelfie. Připomínáme si sv. Jana Kapistránského (1386-1456), misionáře a generála františkánů.
29. březen, úterý – je úterý velikonoční.
30. březen, středa – je středa velikonoční.
31. březen, čtvrtek – je čtvrtek velikonoční.
1. duben, pátek – je pátek velikonoční a zároveň den aprílových žertíků. Před 150 lety se narodila Eva Marie Lavallière (1866-1929), francouzská herečka a konvertitka.
2. duben, sobota – je sobota velikonoční a my si připomínáme sv. Františka z Pauly (1416-1507), zakladatele paulánů. V Praze proběhne národní Pochod pro život (program ZDE).
3. duben, neděle – je první neděle po Velikonocích, zvaná Bílá.
Odkazy
Řadu odkazů naleznete na facebookových stránkách Duše a hvězdy a Akce Život a ve facebookové skupině Křesťané a křesťanská témata ve společnosti a politice. Samotné uvedení odkazu v seznamu neznamená, že autor tohoto přehledu souhlasí s jeho obsahem či vyzněním, ale jen a pouze že se vyplatí si ho přečíst. I třeba jako odstrašující příklad.
Stálice českého a slovenského tradičně katolického internetu (tj. stránky, které se vyplatí průběžně sledovat, protože jsou kvalitní a pravidelně nabízejí něco nového): Te Deum, Lumen de Lumine, REX!, Dielňa sv. Josefa, Krása liturgie aKompas tradice. Další tradičně katolické stránky naleznete ZDE. Z cizojazyčných stránek doporučuji především: LifeSiteNews.com a Rorate Caeli.
Doporučené petice a kampaně:
OSN: Stiahni LGBT známky z obehu!
PETITION: STOP plan to force Canadian Christian hospitals to euthanize patients
OSN: Uznajte, že zločiny proti kresťanom v Iraku a Sýrii sú genocídou #CallItGenocide
Církev
Benedikt XVI. podle arcibiskupa Gänsweina pomalu slábne
Malawi’s bishops blast gvmt for caving to foreign pressure on abortion, homosexuality
Krize Církve
Nedůstojná a neopodstatněná novota
Cardinal Burke says confusion spreading among Catholics ‘in an alarming way’
Pronásledování křesťanů, uprchlíci, náboženské svobody, lidská práva, charita
Katolický bedekr sekulárního Západu
ACLU Sues Catholic Group That Doesn’t Push Abortions on Sex Trafficking Victims
British magistrate fired for airing opposition to homosexual adoption
Faith leaders decry Canadian Parliament’s vote to shut down religious freedom office
Hnutí pro-life
V České republice chybí minimálně 38 tisíc dětí
9,000 babies saved in Texas as abortions drop a ‘dramatic’ 14 percent
‘Canada is back’: Trudeau Liberals push abortion agenda at UN
Canadian pro-life MP grills UNFPA head on support for China’s coercive population control
This woman woke from her coma after hearing doctors planning to withdraw her life support
UCSF professor: Abortion survivors “should not necessarily receive” medical care
Rodina, manželství a výchova
Dokážu Francúzi zrušiť zákon o homomanželstvách?
Dominican Catholic school bars US ambassador who brings his ‘husband’ on school visits
Survey: The more Americans support gay ‘marriage,’ the less they support marriage in general
To the Shame of Norway, Barnevernet Strikes Back!
Víra a liturgie
Prefekt Kongregace pro bohoslužbu: Účast žen v obřadu mytí nohou není povinná
Ostatní
Chovejte se jako dámy, když z nás chcete gentlemany
Neděle Božího Milosrdenství.(letos 3. dubna. po první sobotě v měsíci)
Vyhlášena pro celou Církev na základě zjevení Našeho Pána Ježíše Krista sv. sestře Faustyně Kowalské.
Myslím si, že letos je třeba toto zdůraznit. Ve svatém roce Milosrdenství se, dle mého, stává svatý obraz (viz třeba
http://www.knihamilosrdenstvi.cz/clanky/obraz-ke-stazeni-19.html )
jakýmsi neoficiálním „logem“ – (nejde o snížení „res“ :)… tohoto roku.
…
Oficiálním obrazem je dílo Marko Rupnika. Přítele cyrilometodějské tradice, slovanů a žáka našeho otce kardinála Tomáše Špidlíka.
http://www.cirkev.cz/archiv/151112-logo-svateho-roku-milosrdenstvi
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marko_Ivan_Rupnik
…
Projděme svatými branami! Christus ressurexit! Christos voskrese!
Pax et bonum
Jan
http://www.novusordowatch.org/wire/divine-mercy-condemned.htm
Nesmysl.:)
http://archive.is/oTUaq
Jan
Pro luterana nesmysl
Nevím, zda myslíte pana Václava Durycha nebo mne. V obou případech, nejsme lutheráni, nýbrž katolíci.:)
Jan
Nemám k tzv. Neděli Božího Milosrdenství nejlepší vztah, a to ze dvou důvodů.
Především se zde předkládá, jako by Boží milosrdenství bylo natolik bezbřehé, že lze zamlčet nebo zamlžit povinnost hříšníka odvrátit se od spáchaných hříchů; jako bychom si byli s Pánem Bohem kamarádi i s těžkými vinami na duši. Současně se tu zamlčuje vážný hřích opovážlivého spoléhání na Boží milosrdenství.
Liturgicky zde dochází k překrytí s nedělí Quasimodo, kdy připomínáme pochybnosti sv. Tomáše, a současně s tzv. Bílou nedělí, která je významná zejm. pro novokřtěnce (a s nimi by ji mělo takto prožívat farní společenství). Poněkud bizarně působí, že se někde ještě navíc drží novéna k Božímu milosrdenství, začínající na Velký Pátek a kolidující s největšími svátky roku. Opravdu ten nejnevhodnější termín.
Chápu, že to vychází ze zjevení sestry Faustyny, ale dovoluji si mít k němu rezervovaný postoj.
Ne. Nic „bezbřehého“ zde není. Četl jste deník sv. sestry Faustyny?
Váš postoj je opravdu „umanutost“. A „liturgická kritika“ poněkud připomíná mínění některých „neo-modernistů“, kteří by snad byli schopni „relativizovat“ svátek Božího Těla (také z rukou „soukromého zjevení“)
Jan
Jedna věc je deník sestry Faustyny (celý jsem ho nečetl, znám ho jen útržkovitě a ve srovnání s jinou duchovní literaturou mne nezaujal – omlouvám se za to), jiná věc je, jak téma Božího milosrdenství církev předkládá. Doufám, že na tento typ umanutosti mám právo.
O slavnosti Božího Těla (po reformě Těla a krve Páně) znám od „neo-modernistů“ jen kritiku, že je to, spolu s velkolepým průvodem, projev jakési zastaralé barokní zbožnosti (to tvrdí např. P. Petr Kolář). Žádnou liturgickou kolizi tam ale nevidím. U Neděle Božího milosrdenství je ten střet s Triduem a velikonočním oktávem očividný a krajně nevhodný.
I u sv. Juliany Kornillionské mohu mít a mám své pochybnosti. Já vůbec celkově na ta soukromá zjevení nejsem. To mi ale nijak nebrání církví stanovenou Slavnost slavit, protože uznávám, že její zavedení bylo vhodné, moudré a užitečné.
On je to vlastně takový dar od Boha ve Velikonočním oktávu. „Bílá neděle“, „Dominica in albis“. Dobře zvolený svátek podle vůle Nebe.
Pax
Jan
Zakríknutý klérus a ubolená cirkev
http://www.lifenews.sk/content/zakr%C3%ADknut%C3%BD-kl%C3%A9rus-ubolen%C3%A1-cirkev
Slovenská cirkev je v nezávideniahodnej situácii. Dostáva sa stále pod väčší tlak pravdoláskarov, ale čo je horšie, aj pod tlak zo strany svojho šéfa – pápeža Františka. Presovaná z dvoch strán si prestáva veriť a stráca pôdu pod nohami.
Markus, tomu rozumiem veľmi dobre. Aj ja sa často cítim byť presovaný z dvoch strán.
Nikdy verejne nevystúpim proti pápežovi, pretože som až príliš nasiaknutý jezuitskou spiritualitou svätého Ignáca z Loyoly, ktorý žiadal od katolíkov bezpodmienečnú poslušnosť voči hlave Katolíckej cirkvi. Na druhej strane však musím verejne priznať, že niektoré trendy súčasnej Katolíckej cirkvi mi berú vietor z plachiet. Za všetky uvediem rozhodnutie pápeža Františka podieľať sa na príprave osláv Dňa reformácie. (https://www.postoj.sk/10175/papez-v-oktobri-zavita-do-svedska-kde-zacnu-slavit-500-vyrocie-reformacie)
Ak čítam správy o príprave tých pompéznych osláv, mimovoľne sa mi derú na pery znepokojujúce otázky: Prečo oslavy?! Je vôbec čo oslavovať? Môže byť tragický deň straty jednoty kresťanského Západu pre akéhokoľvek kresťana dôvodom k oslave? Nie je to celé postavené na hlavu? Ako sa má zachovať racionálne uvažujúci katolík, ktorý sa stotožňuje so závermi Druhého vatikánskeho koncilu a jeho ekumenizmom? Majú si katolíci pripomínať Deň reformácie spolu s protestantmi?
Pripomínať si určite áno. Tak ako si pripomíname každú veľkú tragédiu v dejinách ľudstva. V roku 2012 sme si napríklad pripomenuli 100. výročie potopenia Titanicu. Pripomínali sme si, ale neoslavovali sme. Podobne je potrebné pristupovať aj k reformácii. Pripomínať si ju, ale neoslavovať. Tu totiž niet čo oslavovať.
Deň reformácie musí byť dňom hlbokého smútku v tábore luteránov aj nás, katolíkov. My aj evanjelici by sa mali stretnúť pri pomyselnom Múre nárekov a prelievať horké slzy nad stratou stáročnej jednoty západného kresťanstva. No nielen dňom náreku, ale aj spoločného sypania si popola na hlavu. Nebola to totiž len vina Luthera, že sa západné kresťanstvo rozštiepilo. Bolo by pokrytectvom vykrikovať: „To oni, evanjelici, sú na vine! My, katolíci, sme boli svätí!“ Nebola by to totiž pravda. Veď renesanční pápeži spôsobili hlboký mravný úpadok Cirkvi. Pápež Alexander VI. z rodu Borgiovcov mal nemanželské deti s viacerými ženami, ba pripisuje sa mu aj spoluúčasť na úkladných vraždách. Mal na svedomí zločiny, za ktoré by iný človek musel dostať hrdelný trest. Jeho pontifikát bol skutočným nešťastím pre našu Cirkev. No nielen pápeži, ale aj biskupi sa v čase Lutherovej mladosti často oddávali čisto svetským záležitostiam. Ich osobný život bol v mnohých ohľadoch pohoršujúci. Dušpastierska činnosť nebola na dostatočnej úrovni. Ľudová zbožnosť bola povrchná a neraz hraničila s poverami. Aj teológovia často tápali v nejasnostiach a neistote. Kupčilo sa s odpustkami. Ak by sme my, katolíci, naozaj boli svätí, nikdy by nedošlo k výbuchu reformácie a my by sme si nemuseli pripomínať tragédiu Dňa reformácie.
Lenže to, že si my, katolíci, priznáme spoluvinu na rozštiepení pôvodne jednotného západného kresťanstva predsa neznamená, že sa máme servilne podlizovať protestantom! Toto je v príkrom rozpore s duchom Druhého vatikánskeho koncilu! Naša, jedine naša katolícka viera, je pravá viera. Koncil to jasne, jednoznačne a nedvojzmyselne deklaroval: „Tento posvätný cirkevný snem predovšetkým vyhlasuje, že sám Boh dal poznať ľudstvu cestu, po ktorej ľudia, slúžiac mu, môžu v Kristovi dosiahnuť spásu a blaženosť. Veríme, že toto jediné pravé náboženstvo sa uskutočňuje v katolíckej a apoštolskej Cirkvi, ktorú Pán Ježiš poveril, aby ho šírila medzi všetkými ľuďmi, keď povedal apoštolom: ,Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal.´ (Mt 28, 19-20). A všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä v tom, čo sa týka Boha a jeho Cirkvi, a keď ju poznali, prijať ju a zachovávať.“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 1).
Koncil nežiadal, aby sme pokrytecky nadbiehali protestantom a v mene akéhosi huráekumenizmu robili kompromisy v našej viere. Naopak, Druhý vatikánsky koncil vystríha pred neuváženým prístupom k ekumenizmu slovami: „Tento posvätný cirkevný snem povzbudzuje veriacich, aby sa chránili akejkoľvek ľahkovážnosti alebo nerozumnej horlivosti, lebo by to mohlo škodiť ozajstnému pokroku jednoty. Veď ich ekumenické aktivity môžu byť len plne a úprimne katolícke, a teda verné pravde, ktorú sme prijali od apoštolov a otcov, a v súlade s vierou, ktorú Katolícka cirkev vždy vyznávala…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 24).
V zmysle koncilových dokumentov teda ekumenizmus nesmie byť v rozpore s Tradíciou, ale ani s tradíciou Cirkvi!
Koncil navyše deklaruje: „Bezpodmienečne treba jasne vyložiť celú náuku. Nič nie je také vzdialené od ekumenizmu ako falošný irenizmus, ktorým sa narúša čistota katolíckeho učenia a zatemňuje sa jeho pravý a nepochybný zmysel“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 11).
My sa nemôžeme vzdať našej jedine pravej katolíckej viery, pretože náš koncil učí: „Katolícka cirkev, ktorú Kristus Pán založil, aby priniesla spásu všetkým ľuďom, má naliehavú povinnosť ohlasovať evanjelium“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Inter mirifica, č. 3).
A v inom koncilovom dokumente sa píše: „Dokonalá plnosť prostriedkov spásy sa dá totiž dosiahnuť jedine skrze Kristovu Katolícku cirkev, ktorá je všeobecným nástrojom spásy. Lebo veríme, že výlučne apoštolskému zboru, na ktorého čele stojí Peter, Pán zveril všetky poklady novej zmluvy na budovanie jediného Kristovho tela na zemi…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 3).
A ten istý dekrét na inom mieste uvádza, že „Katolícka cirkev dostala všetku od Boha zjavenú pravdu a všetky prostriedky milosti…“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Unitatis redintegratio, č. 4).
Ten istý dokument ďalej uvádza: „Veriaci musia pri formovaní svojho svedomia bedlivo dbať na posvätné a nepochybné učenie Cirkvi. Lebo podľa Kristovej vôle Katolícka cirkev je učiteľkou pravdy a má za úlohu hlásať a hodnoverne učiť pravdu, ktorou je Kristus, a zároveň svojou autoritou deklarovať a potvrdzovať zásady mravného poriadku…“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 14).
Druhý vatikánsky koncil jasne, jednoznačne a nedvojzmyselne žiadal, aby sme si s hrdosťou zachovávali našu pravú katolícku vieru! Lenže ak ideme spoločne s protestantmi oslavovať Deň reformácie, zriekame sa vlastnej dôstojnosti a stávame sa servilnými lokajmi falošného ekumenizmu, ktorý je síce nádherne vydláždenou cestou, ale cestou do pekla! Nemôžem si pomôcť, ale mne to pripomína situáciu ženy, ktorú by najprv manžel odvrhol kvôli mladšej milenke a po polstoročí by ten neverný manžel pozval svoju odvrhnutú manželku na oslavu 50. výročia rozvodu. Je to postavené na hlavu a ja sa s tým nemôžem stotožniť.
Ťažko skrývam hlboké sklamanie vo svojom vnútri, keď vidím, ako veľmi sa súčasná Katolícka cirkev vzďaľuje od učenia Druhého vatikánskeho koncilu. Je nesporné, že napriek niekoľkým nevhodným formuláciám v koncilových dokumentoch Druhý vatikánsky koncil zachoval pravovernosť katolíckeho učenia. A práve preto nemôžem mlčať, keď vidím, ako sa neustále prekrúca a porušuje učenie koncilu.
Pan Ducák, Jezis Kristus nas varoval: Prídu falosní proroci a v mojom mene zvedú mnohých.
A skutocne prisli: Luther, Calvin, Zwingli, Wicklef, Cramer a dalsí.
Ta tzv. reformácia bol utok diabla na cirkev.
To je fakt, Markus. A naši katolícki predkovia diablovi uľahčili jeho konanie tým, že nežili tak, ako majú katolíci žiť. Ak by boli žili podľa Svätého písma, diabol by nemal šancu. Ale keď pápež Alexander VI. a iní renesanční pápeži patrili k najväčším hriešnikom svojej doby, nebolo sily, ktorá by ubránila Cirkev pred útokmi diabla.
Pane Dučáku, paradoxem může být, že se na protestantizaci možná sám podílíte. Sám jste přiznal, že při mši sv. čtete z Písma, zpíváte nebo přednášíte žalmy a prosby. Pokud se to děje od ambonu a chodíte tam v civilním oblečení, je to protestantský způsob. Pokud jste přítomen bohoslužbě, kde je obětní stůl a kněz zády k svatostánku, je to opět příklon k protestantismu. Jestli nevíte, na přípravě současné praxe vysluhování mše sv. se na II.VK podílelo šest(!) protestantských pastorů.
Msgr. Klaus Gamber, ředitel liturgického institutu v Regensburgu, říká, že nikdy neexistovala v římské ani východní liturgii mše čelem k lidu. Kněz i lidé směřují k Východu, odkud má přijít Kristus v Den soudu. Louis Bouyer ve své knize Architecture et Liturgie nezvratně dokazuje, že neexistuje žádný doklad ze starověku o tom, že by kdy byla sloužena mše čelem k lidu.
Protože jste nadšeným propagátorem II. VK a jeho trpkého ovoce, asi Vám nebude sympatické stanovisko otce Pia:
Otec Pio byl vzorem podřízenosti a úcty ke svým řádovým a církevním představeným, zejména v době, kdy byl pronásledován. Nicméně nemohl mlčet, když viděl, jak zhoubné novoty ničí Církev. Ještě před skončením II. Vatikánského koncilu mu bylo v únoru 1965 sděleno, že brzy bude muset sloužit ad experimentum , tedy na zkoušku, mši v novém ritu v italštině, která bude podle směrnic liturgické komise více vyhovovat „potřebám moderního člověka“. Ihned, aniž spatřil text nového mešního ritu, poslal papeži Pavlu VI. žádost o výjimku z tohoto liturgického experimentu a možnost sloužit i nadále původní tradiční mši. Když mu kardinál Bacci přivezl souhlasnou odpověď, dovolil si otec Pio v přítomnosti papežského vyslance postěžovat: „Pro lásku Boží, rychle ten koncil ukončete!“
Jaroslav, úprimnosť za úprimnosť. Keďže ste otvorili veľa tém, budem odpovedať postupne. S tými liturgickými odevmi máte úplnú pravdu a ja som si toho vedomý. Na svojom pracovisku v Rakúsku však vidím aj horšie liturgické neprístojnosti. Akolytky v civilnom odeve idú k svätostánku, aby z neho vybrali kalichy a patény s hostiami a potom rozdávajú sväté prijímanie. Toto určite nie je správne.
Tieto liturgické neprístojnosti však nemožno v žiadnom prípade pripísať na vrub omše Pavla VI., či snáď samotného pápeža Pavla VI. Tento pápež, ale aj iní pápeži 20. storočia napriek liberalizačným trendom, ktoré časť teológov v Katolíckej cirkvi nepochybne presadzovala, energicky bránili desakralizácii a profanácii posvätných úkonov. Pápež Ján Pavol II. píše: „Každý kňaz, ktorý slávi najsvätejšiu obetu, musí pamätať, že sa pri nej nemodlí sám so svojou komunitou, ale modlí sa celá Cirkev, ktorá aj používaním schváleného liturgického textu vyjadruje svoju duchovnú jednotu v tejto sviatosti… Toto podriadenie sa vysluhovateľa-celebranta ,Mystériu´, ktoré mu Cirkev zverila pre dobro celého Božieho ľudu, sa musí zvýrazniť aj v zachovávaní všetkých liturgických predpisov, týkajúcich sa slávenia najsvätejšej obety. Sú to napríklad predpisy týkajúce sa obleku a osobitne omšového rúcha, ktoré si kňaz oblieka.“ (JOANNES PAULUS PP. II, Epistula ad universos Ecclesiae Episcopos: de SS. Eucharistiae Mysterio et Cultu (Dominicae Cenae), č. 12, s. 144)
Pápež si plne uvedomuje zodpovednosť najvyšších predstaviteľov Katolíckej cirkvi za zachovanie a prehlbovanie úcty ku Kristovi, prítomnému v Eucharistii. Svedčia o tom jeho slová: „Na nás všetkých, ktorí sme z Božej milosti služobníkmi Eucharistie, spočíva osobitná zodpovednosť za názory a postoje našich bratov a sestier, zverených do našej dušpastierskej starostlivosti. Našou úlohou je prebúdzať, predovšetkým vlastným príkladom, všetky zdravé prejavy úcty ku Kristovi, prítomnému a pôsobiacemu v tejto Sviatosti lásky… Končiac tieto úvahy, chcel by som vo svojom mene a v mene vás všetkých, ctihodní a drahí bratia v biskupskej službe, poprosiť o odpustenie za všetko, čo by z akéhokoľvek dôvodu, pre ľudskú slabosť, netrpezlivosť, nedbanlivosť i následkom tendenčného, jednostranného a pomýleného chápania učenia Druhého vatikánskeho koncilu o obnove liturgie mohlo byť príležitosťou k pohoršeniu a ťažkostiam pri vysvetľovaní náuky a pri úcte, ktorá patrí tejto veľkej sviatosti.“ (JOANNES PAULUS PP. II, Epistula ad universos Ecclesiae Episcopos: de SS. Eucharistiae Mysterio et Cultu (Dominicae Cenae), č. 12, s. 145-146)
Problém je v nás, ľuďoch, nie v omši Pavla VI. Všeobecné smernice Rímskeho misála (VSRM) totiž jednoznačne hovoria:
„V sakristii treba pripraviť posvätné rúcha podľa rozličných foriem slávenia bohoslužby (porov. č. 337-341) pre kňaza, diakona a iných posluhujúcich:
a) pre kňaza: albu, štólu a ornát (casula alebo planeta);
b) pre diakona: albu, štólu a dalmatiku, ktorá z vážnych príčin alebo pri menšom stupni slávnosti nemusí byť;
c) pre ostatných posluhujúcich: alby alebo iné rúcha úradne schválené.
Všetci, ktorí si obliekajú albu, pokiaľ to forma samotnej alby nenahrádza, nech si opášu cingulum a založia humerál.“ (VSRM, č. 119)
Ak teda idem ako lektor k ambone, mal by som mať podľa predpisov VSRM oblečenú albu, humerál a mal by som si opásať cingulum. Ale ak to nerobím, nemôžete za to viniť Druhý vatikánsky koncil ani liturgickú obnovu po ňom, pretože tie s tým nemajú nič spoločné. Nerobím to, pretože to tak nerobia kolegyne a kolegovia, ktorí vykonávajú lektorskú službu omnoho dlhšie ako ja. Ja som totiž prišiel do zboru lektorov medzi poslednými. Mohol by som iniciatívne ja začať s obliekaním liturgického odevu, lenže je nás celkove 33 lektorov a obávam sa, že by som bol výnimkou, ktorá potvrdzuje pravidlo. V každom prípade máte pravdu v tom, že všetky osoby, pohybujúce sa v oltárnom priestore, by podľa učenia Druhého vatikánskeho koncilu mali mať liturický odev. Jednoznačne sa mýlite v tom, že liturgické neprístojnosti pripisujete koncilu a liturgickej obnove po ňom. Nikde v liturgických dokumentoch sa totiž nepíše, že by sa v oltárnom priestore mohli pohybovať osoby v civilnom oblečení. Je to jednoznačne nedisciplinovanosť ľudí.
Jaroslav, jednoznačne sa mýlite ohľadne Pánovho stola a postoja celebranta čelom k ľudu. Ak by ste študovali dejiny liturgiky, vedeli by ste, že v ranokresťanskej Cirkvi, 1 500 rokov pred reformáciou, sa slúžili liturgie výhradne na Pánovom stole a liturg bol obrátený zásadne čelom k ľudu. Veď aj apoštol Pavol píše v Prvom liste Korinťanom okrem iného toto: „Nemôžete piť Pánov kalich aj kalich zlých duchov; nemôžete mať podiel na Pánovom stole aj na stole zlých duchov.“ (1 Kor 10, 21)
Jaroslav, hádam nechcete spochybniť apoštola Pavla. Mensa Domini (stôl Pána) patrí nespochybniteľne k Tradícii ranokresťanskej Cirkvi. Až od 4. stor. sa objavuje nepohyblivý kamenný oltár, ktorý bol v starých bazilikách umiestnený pred polkruhovitou apsidou alebo uprostred lode. Ostatne aby som nemusel veľa písať, odkazujem na svoj článok, kde som problematiku rozobral dostatočne podrobne: (Dučák, K. Ranokresťanské korene liturgie Pavla VI. In: PriestorNet. Dostupné na internete: ˂http://www.priestornet.com/2014/10/ranokrestanske-korene-liturgie-pavla-vi.html˃)
Môžete to nazvať archeologizmom, ale rozhodne to nie je prvok protestantizmu! Svet ešte nechyroval o tom, čo je protestantizmus, keď prví kresťania slúžili liturgie pri Pánovom stole a liturg bol obrátený čelom k ľudu.
Ostatne moje tvrdenia potvrdzuje osoba najpovolanejšia, emeritný pápež Benedikt XVI., ktorý ešte ako kardinál Ratzinger vo svojej knihe Geist der Liturgie (Duch liturgie) píše aj o tomto probléme. Citujem z českého prekladu tejto knihy:
„Jak je tomu s oltářem? Kterým směrem se máme modlit při eucharistické liturgii? Zatímco v byzantské sakrální architektuře se více méně podařilo zachovat právě popsanou strukturu, v Římě se vyvinulo poněkud jiné uspořádání. Biskupské sedes bylo přeneseno do středu apsidy. Z toho důvodu se oltář obrátil směrem do chrámové lodi. Zdá se, že takové uspořádání existovalo v Lateránské bazilice a v Santa Maria Maggiore ještě v 9. století… V rámci topografických výzkumů se zjistilo, že chrám sv. Petra směřoval k západu. Pokud tedy chtěl celebrující kněz – jak to vyžadovala křesťanská tradice modlitby – pohlížet k východu, musel být obrácen směrem k lidu – jedná se tedy o důsledek. Z různých důvodů je toto uspořádání dobře patrné v řadě chrámů přímo ovlivněných Svatým Petrem…“
Podľa kardinála Ratzingera teda v Lateránskej bazilike a v Santa Maria Maggiore bol ešte aj v 9. storočí oltár obrátený smerom do chrámovej lode a celebrant slávil svätú omšu čelom k ľudu. Potvrdzujú sa teda údaje v mojom článku a ani kardinál Ratzinger, neskorší pápež Benedikt XVI., ich nevyvracia. Iná vec je, že kardinál Ratzinger spochybňoval správnosť takéhoto postoja celebranta počas liturgie. Kardinál Ratzinger však ani neskôr, už ako pápež Benedikt XVI., nepožadoval zmeniť postoj celebranta počas omše podľa misála Pavla VI. Jeho veľkou zásluhou však je, že do značnej miery upokojil nežiaduce vášne v rámci Rímskokatolíckej cirkvi zjednodušením podmienok pre slávenie tridentskej liturgie, ktorá sa môže bez obmedzení celebrovať ako mimoriadna forma slávenia (forma extraordinaria).
http://sacrumimperium.blogspot.cz/2007/06/novovek-triumf-loveka-alebo-antikrista.html?m=1
Jaroslav, nakoniec ešte pár slov o koncile. Hnevá ma, že mnoho ľudí si z dokumentov DVK urobilo lacný terč. Ak sa im niečo nepáči na súčasnom vývoji Katolíckej cirkvi, majú hneď poruke bleskovú diagnózu: koncil! Kto je na vine? Koncil! Samozrejme, čo iné? To mi pripomína toho doktora z Dobrého vojaka Švejka, ktorý každému pacientovi naordinoval klystír a nemusel sa zdržiavať vyšetrovaním pacienta. Paradoxne, často na koncil kydajú aj ľudia, ktorí koncilové dokumenty nepoznajú ani z rýchlika. Ja som o sebe nikdy netvrdil, že som supermacher, ktorý pochlípal všetku múdru polievku na svete, ale ak som chcel zasvätene písať o koncile, aspoň som si poctivo naštudoval dokumenty koncilu.
Koncilu sa až príliš často pripisujú veci, ktoré vôbec nie sú v koncilových dokumentoch. Napríklad mnohí odporcovia koncilu tvrdia, že deklarácia Dignitatis humanae údajne bráni vzniku katolíckych štátov. Nie je to však pravda. Je tam jedna pasáž, ktorú zacitujem po česky:
„Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu.“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 6).
Čo znamená v praxi formulácia „s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání“?
Na Slovensku sa hlási ku katolíckej viere 67 % obyvateľov, v Rakúsku 62 %. Teda minimálne v týchto dvoch krajinách na základe zvláštnych okolností, teda nadpolovičnej väčšiny katolíkov v krajine, má Katolícka cirkev v zmysle koncilových dokumentov nárok získať v právnom poriadku štátu privilegované postavenie! Teda konštituovať štát, riadiaci sa katolíckou morálkou! To, že si Katolícka cirkev tento nárok často neuplatňuje, už nie je chyba koncilu!
Deklarácia Dignitatis humanae nespochybňuje právo Katolíckej cirkvi vybojovať privilegované postavenie katolíkov v krajinách s nadpolovičnou väčšinou katolíkov. Žiada len, aby inoverci neboli nútení násilím konvertovať na katolícku vieru. A to dúfam nikto nechce. Teda aspoň za seba chcem povedať, že by som nikdy nedôveroval v úprimnú konverziu človeka, ktorý by konvertoval na katolícku vieru pod hrozbou násilia. To radšej mať menej katolíkov, ale poctivých.
Problém deklarácie Dignitatis humanae nie je ani tak v tom, že by hlásala niečo zlé. Jej problémom je istá nevyváženosť. Na mnohých stranách dokumentu sa rozpitváva tolerancia voči inovercom, ale o možnosti konštituovať katolícky štát je tam jedna jediná veta. Preto ľudia môžu nadobudnúť dojem, že sa v dokumente priveľmi zdôrazňuje tolerancia na úkor zdôrazňovania práv katolíkov. Je to napokon do istej miery pravda. Katolícka cirkev sa v minulosti neraz popálila. Na koncile sa napríklad hovorilo o Jánovi Husovi. Cirkev už nechcela opakovať chyby minulosti a tak skočila z jedného extrému do druhého. Kým v minulosti inovercov upaľovala na hranici, dnes by mnohí katolícki teológovia inovercom pomaly vliezli do… Je najvyšší čas vykašľať sa na extrémy a nájsť onú povestnú zlatú strednú cestu. Náš národovec Andrej Hlinka mal heslo: „Cudzie nechceme, svoje si nedáme.“ Toto by mal byť ideál aj pre vzťahy katolíkov s inovercami.
Pane Dučáku, jedna věc je, jak slavila Eucharistii prvotní Církev, jiná je, zda se někdy později v historii někde slavilo „versus populum“, a ještě něco úplně jiného je, zda bychom se k tomu měli vracet.
Historickou skutečností je, jak správně připomínáte, že existovaly chrámy, kde celebrant byl otočený „směrem k lidu“. Ovšem, když už citujete Duch liturgie kard. Ratzingera, je třeba říct, že on nejenže „spochybňoval správnosť takéhoto postoja celebranta“, ale že také jasně dokazuje, že církevní tradicí je jednoznačně sloužení „ad orientem“. Na příkladech Lateránské baziliky etc. pak naopak ukazuje, že tamní dispozice liturgického prostoru byla důsledkem jiných okolností než záměru být otočen k lidu v dnešním pojetí (navíc v těchto případech je sice historicky doložené architektonické uspořádání, není však zcela jasné, jaké postoje věřící během liturgie zaujímali, a přestože existují nejrůznější výklady možné konfigurace věřících, patrně se nikdy nesloužilo „versus populum“ v dnešním slova smyslu).
Ať už to ale bylo jakkoliv, pro naši současnou praxi je mnohem důležitější, jak se následně liturgická tradice vyvinula, než se formou nezdravého archeologismu (viz Mediator Dei) pokoušet obhajovat současnou liturgickou praxi. Je to úplně stejná situace jako v případě přijímání na ruku. Tato novinka, která také nemá žádnou oporu v tradici, je neustále obhajována tím, že kdysi kdesi bylo něco podobného praktikováno. Že to tehdy bylo prováděno za úplně jiné situace, úplně jiným způsobem a s úplně jiným úmyslem, se nechává „taktně“ stranou, stejně jako fakt, že Církev (z dobrých důvodů) tuto praxi již dávno opustila.
Milý pán MichalD, Pán Boh zaplať aspoň za akceptovanie môjho tvrdenia, že v Katolíckej cirkvi existovalo už pred liturgickou obnovou mnoho chrámov, kde bol celebrant obrátený tvárou k ľudu. Pre mňa ale nie je rozhodujúce, či je kňaz obrátený čelom alebo chrbtom k ľudu. Absolútnou prioritou pre mňa je, aby bol kňaz obrátený čelom k oltáru. Oltár má prednostné miesto v kostole, je viac ako svätostánok alebo ambona, lebo kým vo svätostánku sa uschováva Eucharistia, na oltári sa „rodí“. Oltár je teda najposvätnejším miestom v kostole, lebo na ňom sa sprítomňuje Kristova obeta na kríži. Pri tridentskej omši je oltár pod svätostánkom, preto je správne, že je kňaz obrátený týmto smerom. Pri omši Pavla VI. je oltár umiestnený inde ako svätostánok a prednosť má jednoznačne oltár. Nie je pre mňa rozhodujúce, či sa kňaz postaví čelom k oltáru tak, že bude mať veriacich za svojím chrbtom (tak napríklad slúžili košickí rehoľníci tridentskú omšu v našej Bazilike vo Vranove nad Topľou) alebo sa postaví čelom k oltáru tak, že bude zároveň aj čelom k veriacim. Toto je pre mňa podružné. Jediné, čo považujem za dôležité, je, aby bol čelom k oltáru, pretože na oltári sa sprítomňuje Kristova obeta na kríži.
Pane Dučáku, nějak jste se minul s otcem Piem. Vy jeho postoj proroka, neberete vážně, nebo si myslíte, že jste věrohodnější než on? Na jedné straně se divíte příklonu k protestantismu, na kterém se sám nevědomky podílíte, na straně druhé obhajujete koncil, snad jako dílo Ducha sv.
Ušetřil byste si hodně času, kdybyste místo psaní sáhodlouhých traktátů na obhajobu záměrně vyvolaného ducha koncilu (ten je pro rozvrat podstatnější než litera, kterou, jak je zřejmé, si včetně papeže vykládají, jak se komu hodí ) se zamyslel nad postojem Bohem vyznamenaného kněze, kterého neberete v potaz.
Myslíte si opravdu, že kdyby P. Pio byl přesvědčen o přítomnosti Ducha sv. v celém koncilním i pokoncilním dění a o dobrém ovoci, že by se opovážil protestovat?
Blahopřeji Vám, že jste usvědčil mnou zmíněné pány, co zpochybnili současnou praxi čelem k lidu, ze lži:-)
Jaroslav, odpoviem Vám článkom, ktorý uverejnil blog REX!: http://rexcz.blogspot.co.at/2016/03/dopis-otce-pia-papezi-pavlu-vi-1968.html
Je to už po druhý raz, čo mi tento blog urobil veľkú radosť a ja ďakujem jeho redakcii za tento počin. List pátra Pia pápežovi Pavlovi VI., ktorý podpísal všetky dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu, svedčí o hlbokej úcte a pokornej oddanosti pátra Pia vočí pápežovi. Nemám k tomu čo dodať.
To koresponduje s tím, co jsem uvedl ze životopisu P. Pia – „Otec Pio byl vzorem podřízenosti a úcty ke svým řádovým a církevním představeným“, nic víc, nic méně.
Já v tom nehledám žádnou vědu, protestantům ale na ruku nějakým předváděním se nejdu, máslo na hlavě nemám, a proto nemám takové starosti jako Vy:
Na druhej strane však musím verejne priznať, že niektoré trendy súčasnej Katolíckej cirkvi mi berú vietor z plachiet. Za všetky uvediem rozhodnutie pápeža Františka podieľať sa na príprave osláv Dňa reformácie.
Neberte to tak tragicky, sebekritika ještě nikomu neuškodila:-)
Jaroslav, súhlasím s Vami, ale len čiastočne. Páter Pio naozaj bol vzorom podriadenosti a poslušnosti voči cirkevným autoritám. V tom máte jednoznačne pravdu. Lenže nikto mu nenariadil napísať list pápežovi. Veď umieral a nikto by si nedovolil pár dní pred jeho smrťou nakladať naňho ďalšie bremená. Bola to jeho vlastná iniciatíva. Pri čítaní tohto listu musí byť každému jasné, že páter Pio veľmi túžil vyjadriť pápežovi podporu. Prečo? Pretože práve v tom roku 1968 sa doslova lámal chlieb nad budúcnosťou Katolíckej cirkvi. Nie počas koncilu ani po vydaní Holandského katechizmu v roku 1966, hoci mi je jasné, že Holandský katechizmus spôsobil Katolíckej cirkvi nesmierne škody. Pre budúci vývoj Katolíckej cirkvi mal kľúčový význam práve rok 1968, keď umieral páter Pio.
V tomto roku zasiahli Katolícku cirkev 3 zdrvujúce údery zvonku. Prvým boli študentské nepokoje. V európskych univerzitných centrách šírila generácia, narodená po roku 1945, všeobecné povstanie proti všetkým spoločenským autoritám. Aj proti autoritám Katolíckej cirkvi. Heslo študentov znelo: Je zakázané čokoľvek zakazovať. Ďalšími ranami pre Cirkev boli sexuálna revolúcia a nový nástup feminizmu. Aj vo vnútri Katolíckej cirkvi sa odohrala prevratná udalosť, ktorá ju znovu rozdelila. Mnohí seriózni cirkevní považujú za traumatický zlom vo vývoji Katolíckej cirkvi publikovanie encykliky Humanae vitae 25. 7. 1968. Vedelo sa, že táto otázka bola vyňatá z prejednávania na koncile a na pápežovi Pavlovi VI ležala zodpovednosť za budúci smer vývoja Katolíckej cirkvi. Obrazne aj doslova. Ak by pápež povolil silnému nátlaku ultramodernistov a liberálov, svet by mu doslova padol k nohám. Do Katolíckej cirkvi by sa pohrnuli tisíce liberálnych kňazov, ktorí len čakali na to, že pápež opustí tradíciu Katolíckej cirkvi. Pápež si však zvolil krížovú cestu a zachoval vernosť tradícii. Bol to pre mnohých šok, pretože kolovali správy o tom, že odborná komisia na koncile vyjadrila iný, liberálnejší postoj. Svet to pápežovi Pavlovi VI. nikdy neodpustil. Nepriatelia Cirkvi využili encykliku na fanatické útoky proti Katolíckej cirkvi, ktorú líčili ako spiatočnícku, autoritársku inštitúciu, patriacu do minulosti. Získali, žiaľ, na svoju stranu aj nemálo katolíckych teológov a laikov, ktorí sa Cirkvi začali odcudzovať. Štyridsaťtisíc kňazov opustilo svoje posty a veriaci začali hromadne opúšťať kostoly.
Pápež Pavol VI. ostal nepochopeným, osamelým mužom na pápežskom stolci. Jeho srdce zraňovali mnohé okolnosti. Najviac útoky zvnútra Katolíckej cirkvi. Našli sa však v Cirkvi aj ľudia, ktorí ostali verní pápežovi a jedným z nich bol práve páter Pio. Práve tento moment aspoň trochu uľahčil pápežovi jeho osobný kríž.