Christos voskres! Voistinno voskres!
Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal z mrtvých! Tímto pozdravem se o Velikonocích zdraví východní křesťané, řeckokatolíci i pravoslavní. Je v něm úžasná duchovní síla. Na pozdrav „Christos voskres (Kristus vstal z mrtvých)!“, odpoví pozdravený „Voistinno voskres (opravdu vstal z mrtvých)!“ Původ tohoto zvyku tkví v evangeliu sv. Lukáše 24,34. Když se dva učedníci vrátili z cesty do Emauz k apoštolům a sdělili, že se jim vzkříšený Ježíš zjevil na cestě, že vstal z mrtvých, apoštolé odpověděli: „Pán opravdu vstal z mrtvých…“
Komunisté r. 1950 postavili řeckokatolickou církev na Slovensku mimo zákon. Kněží, kteří odmítli nucený přestup k pravoslaví, byli uvězněni. V kriminále se jim snažili agitátoři „vymýt mozek“ ateistickými přednáškami. Jednou, když jich shromáždili několik desítek a řečník „dokazoval“, že Bůh neexistuje, přihlásil se jeden starý kněz, že má dotaz. Přednášející mu udělil slovo. On se obrátil ke shromážděným spolubratřím s pouhými dvěma slovy: „Christos voskres!“ Všichni sborově odpověděli: „Voistinno voskres!“ A bylo po přednášce. Stačila pouhá tato dvě slůvka, aby rozmetala celou konstrukci bolševických neznabohů na padrť.
Zmrtvýchvstání je pečetí vykupitelského díla Kristova, důkazem jeho Božství a pravdivosti jeho nauky. Jedná se o nejlépe doloženou realitu v dějinách starověku. Prázdný hrob viděl každý obyvatel Jeruzaléma a každý návstěvník tohoto města. Vzkříšeného Pána neviděli pouze apoštolé a zbožné ženy, ale stovky lidí, možná i tisíce. Sv. Pavel píše v 1 Kor 15,6 o jeho zjevení „více než 500 bratří najednou…“ a aby nebylo žádných pochybností, dodává, že „většina dosud žije…“, čili můžete je navštívit a ověřit si to. Sv. Lukáš v úvodu ke Skutkům apoštolů zase uvádí, že Ježíš „po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije…“ (Sk 1,3).
Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je ve starověku nejprůkaznější historickou událostí. Žádná jiná se nemůže opřít o svědectví tolika konkrétních osob, které nota bene byly právě pro ně ochotny jít na smrt a mnozí ji také podstoupili. Tyto argumenty se velmi těžko vyvrací. Proto se už od osvícenství uchylují nepřátelé Církve nikoli k přímé polemice za účelem zpochybnění těchto svědectví, ale k nepodloženým tezím, že jde o „legendu“. Poukazují též na drobné rozdíly ve vyprávění evangelistů, které naopak jsou argumentem pro pravost a pravdivost, neboť i dnes, když média referují o nějaké události, nepopisují všechny detaily shodně, záleží na úhlu pohledu, zdroji informace, důrazu na to, co autor považuje za nejdůležitější atd. Každý, kdo někdy pracoval jako novinář, toto ví. Proto se evangelisté rozcházejí např. v počtu žen, které přišly ke hrobu apod. Je to doklad, že se jednalo o konkrétní živou událost, kterou se snažíli evangelisté každý po svém zpracovat.
Francouzský spisovatel Husymans ve své knize „Pouť lurdská“ píše: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“ Jestliže to platí o jakémkoliv zázraku Boha, tím spíše potom o největším Božím zázraku v dějinách – o Zmrtvýchvstání Bohočlověka Ježíše Krista. Ten je největším kamenem úrazu pro lidskou nevěru a odboj proti Bohu, skutečným biblickým „úhelným kamenem“. Britský agnostický filozof Bertrand Russell se holedbal, že kdyby se octl po smrti před Božím majestátem a měl se zodpovídat, proč nevěřil a nedodržoval Boží zákon, tak by řekl: „Pane, neposkytl jsi nám dostatek důkazů.“ Jenže tváří v tvář Zmrtvýchvstání Pána nebude mít nikdo výmluvu, proto tolik křečovité snahy zpochybnit je a odsunout mezi „mýty“.
Tyto tendence pronikly satanovou lstivostí i do křesťanství. T. G. Masaryk počátkem 20. století opakovaně nabádal německé protestantské pastory, aby tichou cestou „vyšoupli“ Zmrtvýchvstání Krista z náboženské výuky. Bylo to celkem zbytečné, protože v té době už málokterý evangelický duchovní věřil v realitu Pánova vzkříšení. Tzv. racionalistická biblická kritika vykonala své. Ani Katolická církev jí nebyla ušetřena, modernističtí heretikové Loisy, Tyrrell a další přebírali tyto teze od protestantů, papež sv. Pius X. je odsuzuje jako součást „snůšky všech herezí“, tj. modernismu, v encyklice „Pascendi“ a v dekretu „Lamentabili“ r. 1907.
Dnešní pokoncilní neomodernisté uvnitř Církve na modernismus a biblický racionalismus počátku 20. století věrně navazují. S kardinálem Waltrem Kasperem svorně všichni tvrdí – a lze to slyšet i od některých ambonů v kostele – že prý „Zmrtvýchvstání Ježíše není historickou událostí“, protože údajně „při samotném aktu vzkříšení nikdo nebyl“. Jenže: a) Není to pravda, byli tam vojáci, kteří hlídali hrob a od nichž získal evangelista sv. Matouš informaci, co se vlastně tu noc odehrálo. b) Je to zcela v rozporu s principy logiky – u katastrof letadel poslední doby, kdy všichni lidé zahynuli, taky nikdo z žijících nebyl – ale kdyby někdo prohlásil, že se právě z toho důvodu nejedná o historické události, tak by nejspíš skončil u jistého lékaře. Prázdný hrob a spousta lidí, jimž se vzkříšený Spasitel zjevil, normálně uvažujícímu člověku se zdravou soudností stačí jako důkaz, že Ježíš opravdu vstal živý z hrobu s oslaveným tělem. Reálně se to událo, jde tedy o historickou událost, ať už se to komu líbí či nikoliv.
Tím ale neříkáme, že jde „pouze“ o historickou událost, jakou byly třeba zavraždění Caesara nebo bitva u Actia. Kristovo Zmrtvýchvstání mnohonásobně přesahuje pojem „historická událost“, protože má existenciální význam pro každého z nás. Odhaluje člověku jeho budoucnost: I on podobně jako Ježíš se dočká svého povýšení v oslaveném těle, když se mu zcela odevzdá, nechá se jím vést a bude se snažit plnit jeho přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Pouze On, Spasitel a Boží Syn je zárukou naplnění opravdové důstojnosti člověka. Papež sv. Lev Veliký řekl ve svém kázání: „Křesťane, poznej svou důstojnost!“ Dnes se lidská důstojnost spolu s lidskými právy skloňuje ve všech pádech v ústavách a zákonících většiny států světa včetně toho, co ji naopak přímo popírá: „právo“ ženy na potrat, „právo“ homosexuálních a lesbických párů uzavírat sňatky, „právo“ na eutanázii atd.
Neomodernisté v současné Církvi často vidí „důstojnost“ člověka a křesťana tímtéž úhlem pohledu, který je totálně odlišný od pohledu Kristova. Pravá důstojnost člověka je ale zakotvena ve Zmrtvýchvstání Bohočlověka a lze ji naplnit pouze za předpokladu, že člověk bude realizovat pravý opak toho, co se dnes tak honosně vydává za „lidská práva“. Prostě a jednoduše: Když ukřižovaného a vzkříšeného Krista, Spasitele a Vykupitele lidstva, prohlásí svým Pánem a Králem a nechá se jím vést v osobním životě. On, jenž obětoval za moji spásu svůj život, mi skrze své Zmrtvýchvstání nabízí oslavu a povýšení mého lidství ve svém věčném Království.
Pán ovšem žádá, aby jeho Království začalo už na této zemi, nikoli až na věčnosti, proto jeho Zmrtvýchvstání se událo v konkrétním čase a na konkrétním místě, rovněž tak i jeho zjevení apoštolům, ženám a dalším lidem. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je vítězstvím věčného Krále a slavnostním prohlášením jeho nároku vládnout nad touto zemí a nad každým pozemským královstvím, proto sv. Pavel na závěr své apologie Zmrtvýchvstání Páně umísťuje větu: „On totiž musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Kralovat v mém nitru – a zároveň kralovat nad pozemskými vladaři tou formou, že pozemské zákony nebudou v rozporu s jeho přikázáními a řádem, jež On sám hlásá skrze svatou, katolickou, apoštolskou církev, kterou založil.
Vítězný Zmrtvýchvstalý Pane Ježíši Kriste! Děkuji Ti za Tvé Umučení a Vykoupení. Děkuji Ti i za Tvé Zmrtvýchvstání a prosím Tě, dopřej mně nehodnému dosáhnout po Tvém druhém příchodu také této důstojnosti věčného života s oslaveným tělem. Dej mi také prosím tu milost, abych se řídil tvými přikázáními a nespustil se nikdy Tvého vedení, a také abych nezanedbal jedinou příležitost napomoci k vítězství Tvého království už na této zemi, abych nikdy nepolevil v boji proti zákonům odporujícím tvé věčné Pravdě. Amen.
PhDr. Radomír Malý
Dvě velmi subtilní věci: u Zmrtvýchvstání uvnitř Hrobu nikdo nebyl. Lze se snad domnívat, že to, co se dělo uvnitř zapečetěného hrobu viděli pouze andělé a zachráněné duše (viz třeba mystička Marie z Agredy). Toto Vzkříšení (viz Turínské plátno) je nejintimnější věcí na světě. Vojáci stáli vně.
Nicméně, dle Písma jsou později jasnými svědky. Proč jinak ten text s úplatky, předáky, vojáky, když kdyby bylo jinak, stačilo říci : „zéloti“ nás přepadli a tělo odnesli:).
Římští vojáci nebyli žádní zbabělci. Byli speciálně vycvičeni, byli nesmírně houževnatí a jen tak něco s nimi nepohnulo.Povšimněme si, jak reagovali vojáci, kteří byli na stráži u Ježíšova hrobu, když najednou nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl odvalil kámen od hrobu (Mt 28,2-4). „Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví“.
…
Druhá věc. Neustále zdůrazňovaná věc – že Ježíšovo Zmrtvýchvstání není nějakou „resuscitací“ těla.
1. Není přirozenou resuscitací těla: např. klinická smrt. Po Ukřižování, popisovaném věrně Evangelii by nebylo možné odsouzence takto vzkřísit.
2. není ani zázračným vzkříšením jako Lazar. Tam jde o vzkříšení do současné podoby života. (Lazar opět umírá).
3. Ježíš Kristus má však už tělo proměněné. Nicméně věc je jasná, nezpochybnitelná historická událost. Více pak o „nevěřícím sv. Tomáši“.
Pax
Jan
Christos voskrese iz měrtvych, směrtiu směrť poprav i suščim vo groběch život darovav! Alliluja!
Ad „resuscitace těla“: Ti, kteří proti tomu brojí a bojí se, aby to tak křesťané nechápali (např. Halík), ve skutečnosti „objevují Ameriku“. Katolická nauka mluví celá dvě tisíciletí jasně o oslaveném, nikoli „resuscitovaném“ těle, resuscitované tělo jednou zemře, oslavené však nikoliv (směrtju směrť poprav, jak správně uvádíte).
Kausa strážných má jeden zajímavý aspekt. Římská armáda používala opravdu drastické tresty za jakékoliv zaviněné selhání. Kdyby hlídka usnula na stráži, opustila stanoviště, utekla před přesilou nebo tvrdila že byla přepadena a nikdo by nebyl zraněn a neměl poškozenou výstroj tak by je byl Pilát nechal podle vojenských řádů svléknout do naha a umlátit holemi k smrti. Tento trest vykonávali spolubojovníci z jednotky. To že vykládali na popud židovských starších že usnuli a zůstali naživu vypovídá o naprosto mimořádné situaci. Argumentem pro zmrtvýchvstání jsou také pohřební plátna. Kdyby někdo chtěl ukrást mrtvé tělo tak by ho pohodlně odnesl stažené a zabalené a plátna by nesundával.
„Zmrtvýchvstání Ježíše Krista je ve starověku nejprůkaznější historickou událostí.“
Technicky vzato je zmrtvýchvstání Ježíše Krista „doloženo“ 4 zprávami anonymních autorů, z nichž 2 opisovali od třetího. Zprávami, sepsanými několik desítek let poté, co se ty události měly stát.
Technicky vzato, Zmrtvýchvstání je dosvědčeno spousty svědků (řecky martyros znamená svědek a také mučedník).
Za nesmysl se nežije a neumírá. S láskou a odpuštěním v srdci, při zdravém rozumu a s duchovním nadhledem.
Jan
Odpověď panu Josefovi: Jste na obrovském omylu, pane:
1) Evangelisté nejsou žádní „anonymní autoři“, ale lidé s konkrétním jménem, o jejichž životě leccos z prvokřesťanských pramenů víme. I když nevylučujeme, že se na sepsání mohlo podílet více lidí, např. sekretáři, jimž to evangelisté diktovali, redaktoři textu atd., nelze popřít, že hlavní podíl tady má ten, koho ranná církev uvádí jako autora;
2) Nejde o 4, ale o 5 zpráv, 15. kap. 1 Kor sv. Pavla je také zprávou o Zmrtvýchvstání;
3) 2 z evangelistů (Mat a Jan) byli sami očitými svědky popisovaných událostí – a za toto svědectví byli ochotni prolít i svou krev;
4) Evangelisté neopisovali „dva od třetího“, to by potom neexistovaly drobné nesoulady v detailech. Matouš uvádí, že ke hrobu přišly 2 ženy (Marie Magd. a druhá Marie), Mar 3 (MM, II. Marie a Salome), Luk 3 (MM, II. Marie a Jana), k tomu ale dodává: „…a ještě některé další“. Kdyby opisovali jeden od druhého, tak by byla ve všem absolutní shoda. Připouštíme však, že tito 3 evangelisté zvaní synoptikové mohli použít nějaký stejný písemný zdroj, obsahující řeči a skutky Ježíšovy, k němuž připojili své osobní zážitky, informace z vyprávění druhých apod. Existence tohoto pramene by ovšem vyvracela Vaši tezi o tom, že zprávy o Zmrtvýchvstání byly sepsány „několik desítek let poté“. Nikoliv, v tom případě by musely být napsány mnohem dřív. Koneckonců tyto zprávy byly sepsány nejpozději 20 let po událostech, ale i kdyby později, tak přece jen všechny ještě za života generace Kristových současníků, kteří byli svědky jeho života a zázraků;
5) Pramenem víry podle katolické nauky není pouze Písmo, nýbrž i posvátná Tradice, založená na ústním hlásání. Zmrtvýchvstání Páně, tzn. prázdný hrob a zjevování se Krista v oslaveném těle byly hlásány od prvopočátku ještě dříve, než byla sepsána evangelia. A právě za toto hlásání byli ochotni očití svědkové těchto událostí podstoupit mučednickou smrt;
6) Znáte ze starověku nějakou „průkaznější“ historickou událost, o níž máme časově bližší zprávy než pouhých „několik desítek let poté“ (ve skutečnosti ale mnohem dřív, viz výše)?
K bodu 6: obávám se, že i kdyby to byla nejprůkaznější starověká událost, jako argument to nemusí moc fungovat, protože pořád je ta průkaznost zjevně velmi malá. To vynikne například srovnáním s docela nedávnou existencí a činností plynových komor, ještě větším množstvím zpráv o nich, k událostem časově ještě mnohem bližších, o hmatatelných pozůstatcích nemluvě — a přesto ani to vše nepřesvědčilo současnou řekněme morální hlavu („tradičního“) katolicismu a s ním i další katolíky (např. jednoho zdejšího významného autora). Těžko se pak divit, že někdo jiný neuvěří přece jen méně doloženým skutečnostem.
Ad Matěj: Člověk má svobodnou vůli a může odmítnout uvěřit tomu, čemu věřit nechce. Proto už osvícenec Kant popřel objektivitu pravdy, vyjádřené její korespondenční teorií jako shodu poznání se skutečností a nahradil ji subjektivismem. Katolická víra ale spočívá na objektivitě pravdy a její poznatelnosti v mezích lidského rozumu. Do této poznatelnosti patří i argumenty o historicitě Zmrtvýchvstání Krista.
A jak tedy přesně definována ta poznatelnost objektivní pravdy v mezích lidského rozumu, zejména s konkrétním ohledem na argumenty o historicitě Zmrtvýchvstání Krista? Přiznám se, že v tomto jsem nedovzdělán, tak třeba mě tu někdo poučí. Rozumím správně, že katolík musí zastávat tvrzení, že zmrtvýchvstání není (jen) předmětem víry, ale že je to (i) rozumem poznatelná historická skutečnost? Pokud ano, z čeho přesně to vychází? (A pokud ne, co přesně vlastně znamená to, co říkáte?)
Pokud mluvím o rozumové poznatelnosti objektivní pravdy, mělo by být možné nejen říct, která konkrétní fakta do toho spadají, ale i jak přesně to rozumové poznání může probíhat, podobně jako v matematické teorii mohu říct, která tvrzení jsou dokazatelná a typicky pro ně i ukázat nějaký konkrétní důkaz. Pokud tedy mám dogmata „Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být poznán s jistotou z věcí stvořených přirozeným světlem rozumu“ a „Boží bytí není pouze předmětem přirozeného rozumového poznání, nýbrž také předmětem nadpřirozené víry“, mělo by být možné specifikovat, která konkrétní „fakta“ o Bohu jsou poznatelná přirozeným rozumovým poznáním, a nadto by mělo být u každého možné vždy i pokračovat „a to takto: …“.
Kam tím mj. směřuji: pokud historicita Zmrtvýchvstání patří mezi rozumově poznatelná fakta, předpokládám i zde existenci konkrétního procesu toho poznání, tedy že mám nějaký postup, jak to pozná(vá)ní má probíhat. Ten by pak mělo jít stejně tak dobře aplikovat i na jiné události, třeba na ty plynové komory. Pak by například mohlo vyjít (pochopitelně záleží, jak přesně to rozumové poznání historicity má fungovat), že není možné zastávat rozumovou poznatelnost historicity Zmrtvýchvstání a zároveň popírat historicitu plynových komor, že takový postoj by byl logicky nekonzistentní, jeho případný držitel by zjevně trpěl pomateností mysli.
Ad Matěj: Rozumová poznatelnost Kristova Zmrtvýchvstání vyplývá ze svědectví řady lidí, jak jsem uvedl v článku i v diskuzi výše. Tito očití svědkové prázdného hrobu a Krista, jenž se jim zjevil živý, byli ochotni za toto svědectví jít na popraviště a také šli. To je rozumové poznání na stejné úrovni jako poznatelnost plynových komor, gulagů apod., poznatelnost doložená svědectvím mnoha hodnověrných osob.
Ad Josef:O Ježišovom pôsobení máme mnohé svedectvá nielen z Biblie. Písali o ňom aj židovskí autori, ktorí rozhodne neboli priaznivcami Ježiša Krista. Práve naopak, boli z tábora jeho úhlavných nepriateľov. Americký autor Lee Strobel vo svojej knihe „Kauza Kristus“ cituje vyjadrenie amerického profesora Wilcoxa, ktorý vo svojom článku, uvedenom vo vedeckom zborníku, uvádza: „Tradičná židovská literatúra, hoci spomína Ježiša iba veľmi striedmo (a v každom prípade je nevyhnutné k týmto zmienkam pristupovať opatrne), podporuje tvrdenia evanjelia, že Ježiš uzdravoval a činil zázraky, aj keď považuje tieto jeho aktivity za čarodejníctvo.“ (citované podľa: Strobel, L. Kauza Kristus. Bratislava: Porta libri/Návrat domov, 2000. ISBN 80–968 354–4 – 0, s. 85)
Ten istý autor cituje aj iných odborníkov, napríklad významného amerického vedca, profesora Blomberga, považovaného v USA za jednu z popredných kapacít na biografie Ježiša Krista, inak nazývané aj evanjeliá. Profesor Blomberg uvádza: „V neskorších židovských spisoch je Ježiš nazývaný čarodejníkom, ktorý zvádzal Izrael – čo potvrdzuje, že naozaj konal úžasné zázraky, hoci pisatelia polemizujú o zdroji jeho moci. Hoci sa tu ponúka vynikajúca príležitosť na vyhlásenia typu: ,Kresťania vám budú tvrdiť, že konal zázraky, ale my vám teraz chceme povedať, že to nie je pravda.´ To jeho oponenti nikdy netvrdia. Ba naopak, svojimi výhradami v skutočnosti priznávajú, že to, čo evanjeliá píšu – že Ježiš konal zázraky – je pravda.“ (citované podľa: Strobel, L. Kauza Kristus. Bratislava: Porta libri/Návrat domov, 2000. ISBN 80–968 354–4 – 0, s. 52)
Ostatne, o zázrakoch Ježiša Krista písal aj židovský historik Jozef Flavius, ktorého spisy sú považované kresťanskými aj nekresťanskými historikmi za hodnoverné mimobiblické zdroje. Jozef Flavius napísal o Ježišovi dlhú pasáž, ktorá sa nazýva Testimonium Flavianum. Pozoruhodné sú nasledujúce vety: „Asi v tom čase žil Ježiš, múdry človek, ak ho naozaj možno volať človekom. Pretože to bol niekto, kto konal prekvapujúce divy a bol učiteľom ľudí, ktorí majú radi pravdu. Získal si mnoho Židov a mnoho Grékov. On bol Kristus. Keď ho Pilát potom, ako si vypočul obvinenia od ľudí najvyššie postavených medzi nimi, odsúdil na ukrižovanie, tí, ktorí ho mali milovať na prvom mieste, mu neprejavili svoju náklonnosť.“ (citované podľa: Strobel, L. Kauza Kristus. Bratislava: Porta libri/Návrat domov, 2000. ISBN 80–968 354–4 – 0,, s. 78)
Toto Flaviovo svedectvo o Ježišovi je ako celok všeobecne považované za autentické, až na niekoľko vsuviek, ktoré boli do textu vložené neskôr. Preto je potrebné rozlíšiť autentický text a interpolácie, vsunuté do textu neskôr. Tieto vsuvky by totiž Flavius ako židovský autor nenapísal. Po očistení pôvodného textu od vsuviek dostaneme takéto originálne znenie Flaviovho svedectva: „Asi v tom čase žil Ježiš, múdry človek. Pretože to bol niekto, kto konal prekvapujúce divy a bol učiteľom ľudí, ktorí majú radi pravdu. Získal si mnoho Židov a mnoho Grékov. Keď ho Pilát potom, ako si vypočul obvinenia od ľudí, najvyššie postavených medzi nimi, odsúdil na ukrižovanie, tí, ktorí ho mali milovať na prvom mieste, mu neprejavili svoju náklonnosť.“
Pre nás sú všetky tieto svedectvá mimoriadne významné, pretože dokazujú, že aj najúhlavnejší nepriatelia Ježiša Krista v podstate potvrdzujú to, čo sa píše v evanjeliách. Teda, že Ježiš bol mimoriadny muž, ktorý konal zázraky, bol učiteľom ľudí, ktorí milovali pravdu a mal veľa nasledovníkov.
My pochopiteľne veríme, že Ježiš Kristus bol pravý Mesiáš, Bohočlovek, Boh aj Človek v jednej osobe. Ak Vy, Josef, neveríte v božský pôvod Ježiša Krista, nemôžete spochybniť existenciu mimoriadnej osobnosti ľudských dejín, Ježiša Krista, ktorá je hodnoverne dokázaná kresťanskými aj mimokresťanskými prameňmi.
Ad Karol Dučák: To, co píšete, se ale týká historicity Ježíše Krista, my však se tady zabýváme otázkou pravdivosti jeho největšího zázraku – Zmrtvýchvstání – a to není jedno a totéž. Historicitu Krista dnes už málokdo popírá, neboť je potvrzena celkem 5 mimokřesťanskými spisy (Tacitus, Lukianos ze Samosaty, Mara bar Sarapion, Josephus Flavius, Talmud) a úředním dokumentem „Acta Pilati“, který se sice nedochoval, ale odvolávají se na něj sv. Justin a Tertullian. Dnešní nepřátelé Církve a jejích neomodernističtí pomahači uvnitř ní nepopírají historicitu Ježíše (jehož si ale tranformují do podoby pouhého náboženského reformátora a lidového vůdce, nikoli Syna Božího), ale popírají nebo alespoň zpochybňují jeho Zmrtvýchvstání, prof. Halík např. ve své „Noci zpovědníka“ zmateným tvrzením, že ukřižování a vzkříšení jsou „jedna a tatáž událost, která se odehrála současně“.
Pán Dr. Malý, ja som predsa na Vašej strane. Mňa o pravdivosti najväčšieho zázraku – Zmŕtvychvstaní – presviedčať nemusíte. Ja som o ňom presvedčený absolútne. Ostatne, nepriamo to dokazujú aj vedecké výskumy Turínskeho plátna.
Len jeden detail: „V závere (uverejnenom v decembri 2011) najnovšieho, päť rokov trvajúceho výskumu, ktorí realizovali vynikajúci vedci zo Strediska jadrového výskumu vo Frascati pri Ríme, sa uvádza, že odraz ľudského tela na Turínskom plátne vznikol v dôsledku prudkého výbuchu elektromagnetickej energie – akoby prudkého svetelného záblesku, ktorý spôsobil pripálenie vonkajších vláken tkaniny. Takto vznikol ideálne plochý, nedeformovaný obraz. Vedci zistili, že tajomný záblesk energie, ktorý spôsobil vznik obrazu, musel mať silu 34 000 miliárd wattov ultrafialového vákuového žiarenia. Pomocou súčasných prístrojov je možné vytvoriť žiarenie so silou niekoľko miliárd wattov ultrafialového vákuového žiarenia. Vyplýva z toho jednoduchý záver: Moderná veda nedokáže vytvoriť podobizeň, aká sa zachovala na Turínskom plátne.“(http://www.milujtesa.org/nr/veda_a_viera/clovek_musi_mat_silnu.html)
Inými slovami, Pán Ježiš vstúpil pri svojom Zmŕtvychvstaní do svojho tela takou masívnou energiou, aká mnohonásobne prevyšuje technické možnosti súčasnej ľudskej civilizácie!
Takže ja mám k dispozícii mnoho argumentov na potvrdenie toho, že Zmŕtvychvstanie naozaj bolo zázrakom všetkých zázrakov. Mňa o tom presviedčať netreba. Naopak, snažím sa argumentami podporiť Vaše tvrdenia, pán Dr. Malý. A to, že sú v Cirkvi mudrlanti, ktorí prevracajú na ruby učenie Cirkvi, ma rozčuľuje rovnako ako Vás.
Ad Karol Dučák: Ano, já vím, že jste na mojí straně, svůj příspěvek jsem vůbec nezamýšlel jako polemiku s Vámi, pokud to tak vyznělo, tak se omlouvám.