„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“

Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt.

Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš-pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni. Ale Ježíš Kristus, ten, který o sobě prohlásil, že pouze On je Cesta, Pravda a Život, a nikoli jenom jeden z myslitelů a zakladatelů světových náboženství, se pro ně stal „úhelným kamenem“, který zuřivě odhazují.

Vzpomínám si na kázání dominikánského kněze a vězně bolševického režimu P. Jakuba Zemka ještě v době hluboké totality. Vyprávěl, jak jel brněnskou tramvají a vedle něho seděl výstředně oblečený mladík, přímo prototyp „chuligána“, a měl na prsou velký kříž s korpusem. Pater se ho zeptal: „Mladý muži, proč nosíte ten kříž? Vy jste nábožensky založený?“ Dostal odpověď: „Vůbec ne, vždyť já nejsem ani pokřtěný. Slyšel jsem ale, že na tomto kříži kdysi dávno zemřel zakladatel křesťanství pro své přesvědčení – a já si toho velice vážím.“

Nalejme si čistého vína. Pokud ono „vyznání“ nevěřícího mladíka v tramvaji mělo za tehdejší éry totalitního ateismu svoji hodnotu v tom, že on se nebál takto veřejně demonstrovat svoji úctu k ukřižovanému Kristu, tak dnes je objektivně nutno toto odmítnout jako falešné a zavádějící. Bohočlověk Ježíš Kristus nezemřel totiž za „své přesvědčení“, nýbrž za spásu každého z nás, všech lidí. Právě toto nejen všechny protikatolické -ismy, ale i současný neomodernismus a liberalismus uvnitř Církve odsouvají do pozadí, ne-li přímo popírají. V knihách Schillebeeckxe, Kuenga, Schockenhofa a dalších expertů pokoncilní destrukce uvnitř Církve, pokud se tam vůbec vyskytují věty o utrpení a smrti Bohočlověka pro naši spásu, tak s ironickými poznámkami o „středověké teologii“, „krutém Bohu, který má zálibu v týrání“ apod. Když před lety naše kina promítala nádherný film Mela Gibsona „Umučení Ježíše Krista“, Tomáš Halík si pospíšil s diskvalifikujícím vyjádřením o „sadomasochistických vizích A. K. Emmerichové“.

Přitom rozjímání o umučení Páně byla až do II. vatikánského koncilu podstatou prožívání svatopostní doby. U kléru i u věřících. Nikoli pro nějakou „sadomasochistickou zálibu“ v utrpení, jak nesmyslně a hloupě tvrdí Halík, ale aby si člověk neustále připomínal, co vše musel Boží Syn Ježíš vytrpět, abych já, ubohý hříšník, mohl – budu-li chtít – získat věčný život v trvalé blaženosti a nerozlučném přátelství s Pánem. Vize těchto strašlivých muk dal Bůh člověku skrze mnohé mystiky a mystičky proto, aby se varoval života v těžkém hříchu právě z úcty a vděčnosti vůči Bohočlověku, jenž tolik vytrpěl pro jeho věčnou záchranu před záhubou v pekle, aby žasnul nad tak šokujícím a rozumem nepochopitelným projevem lásky. A nejsme odkázáni jenom na vidění omilostněných duší. Pán nám zanechal jako trvalou relikvii svého umučení turínské plátno. Když ho ještě před válkou zkoumal český lékař-ateista R. W. Hynek, prohlásil za zázrak, že muž v něm zavinutý přežil už jenom bestiální římské bičování a nevykrvácel při něm, nadto potom další útrapy křížové cesty: korunování trním (jednalo se o dlouhé ostny zabodávající se do lebky), bolest břevna kříže na vykloubeném rameni, pády na zem přímo obličejem atd. Dr. Hynek po zjištění všech těchto skutečností (a také pod vlivem stigmatizované vizionářky Teresie Neumannové) konvertoval ke katolické víře a napsal o svých výzkumech knihu „Muž bolesti“.

Bůh Syn dobrovolně zvolil a přijal toto strašlivé utrpení a krutou smrt z nekonečné a nevysvělitelné lásky k člověku. Židovský sanhedrin ho odsoudil za rouhání, jehož se měl dopustit tím, že se prohlašoval Bohem a doopravdy jím byl. Kaifáš, Annáš a další předáci židovského národa velmi dobře věděli o nadpřirozeném původu Ježíše, vždyť celý Jeruzalém byl plný zpráv o jeho zázracích, především o vzkříšení Lazara ležícího už 4 dny v hrobu. Kristus nemohl před veleradou říci, že není Bohem, neboť Božství bylo jeho podstatou, nejednalo se o pouhé „přesvědčení“. Vydávat Krista za mučedníka svých názorů na reformu židovského náboženství, jak se lze v mnoha dnešních modernistických publikacích a článcích dočíst, je proto zavádějící a rouhavé, neboť těžce degraduje ústřední motiv naší víry v Krista. Ježíš nepatří k žádným „mučedníkům svobody svědomí za své filozofické nebo náboženské přesvědčení“ á la Sokrates, Mani apod., nelze s tím srovnávat ani mučednictví mnoha křesťanů, zemřelých pro něho na popravištích, které právem obdivujeme a uctíváme. Ježíš trpěl a zemřel z lásky k nám, aby každému člověku umožnil přístup do nebe.

Sv. Tomáš Akvinský na více místech v Teologické summě píše, že Bůh nemusel zvolit pro smrt Syna tak strašlivou smrt, ke spáse by plně postačilo Vtělení a modlitba Bohočlověka. Jenže to by bylo příliš laciné. Bůh je láska, miluje a chce, aby i člověk miloval. Nelze najít účinnější prostředek ke vzbuzení lásky člověka k Bohu než Kristův kříž se všemi doprovodnými hrůzami. Já člověk chci jít do nebe – a mého Pána to tolik stálo. Nebe není zadarmo a když Boží Syn za mne prolil tak hrůzným způsobem svoji krev, aby mne zachránil před peklem, tak mne to musí vést k tomu, abych dal najevo, že si toho vážím – a proto z lásky ke Spasiteli a z vděčnosti za to, co pro mne udělal, se budu snažit žít tak jako On a varovat se života v těžkém hříchu, ztráty posvěcující milosti, která je pro mne záchranným produktem jeho utrpení.

Kristovo ukřižování přesahuje čas a prostor a mysticky trvá až do konce světa. I můj život je tajemně vtažen do tohoto dramatu. Panna Maria v La Salette ukázala vizionářce Melanii vedle kříže kladivo a kleště. Zeptala se jí: „Chceš být v životě kladivem, které mému Synu zatlouká hřeby do jeho ran a tak zvětšuje jeho bolest, nebo chceš být kleštěmi, které mu hřeby z rukou vytahují a jeho bolest mírní?“ To je existenciální otázka „na tělo“ pro každého z nás.

Člověk se vzpírá, chtěl by sice do nebe, ale „light“, bez většího úsilí a námahy. Kristova demonstrace Boží lásky na kříži je mu nepříjemná, protože jej vyzývá ke změně života – nikoli z povinnosti, nýbrž právě z lásky. Člověk je touto láskou zasažen, sv. Pavel píše, že „láska Kristova nás pudí…“. Pohled na kříž a pravda o veškerém utrpení, jež Spasitel podstoupil, nenechává člověka v klidu, neumí pochopit tuto úžasnou lásku, cítí jenom, že by se měl pokusit aspoň trochu ji opětovat. Jenže to je právě to těžké, protože se neobejde bez obětí: nutno skoncovat s životem v těžkém hříchu, přestat krást, podvádět, žít v konkubinátu, brát antikoncepci atd. atd. atd.

Proto je snadnější a pohodlnější sesadit Ježíše z jeho trůnu Božství – a prohlásit za pouhého člověka. A samotný člověk, zatížený dědičným hříchem tak jako všichni, nám nemohl získat nebe svou smrtí na kříži, to mohl udělat pouze Bohočlověk. Ježíš jako jeden z mnoha mučedníků svobody svědomí a náboženských mudrců je hoden úcty, proto není nutné šetřit chvalozpěvy na něj, ale nelze ho následovat v životě a snažit se realizovat jeho přikázání, on přece žil v jiné historické epoše a tak jako každý člověk se mýlil. Tuto tendenci lze snadno vypozorovat i v pokoncilní církvi, neomodernisté zdůrazňují právě aspekt Ježíšovy revoluční nauky a mučednictví pro ni, aspekt smrti za naši spásu prohlašují za relikt středověku.

Pane Ježíši, Spasiteli a Vykupiteli lidského pokolení, dej nám prosíme milost, ať nikdy nepřestaneme žasnout nad Tvojí pro nás nepochopitelnou a nevysvětlitelnou láskou. Ať právě ona nás inspiruje ke změně života, k opravdovému pokání a k věrnosti Tvé svaté Církvi a její nauce. Amen.

PhDr. Radomír Malý