Mons. Athanasius Schneider

Nový obsáhlý rozhovor o obrácení židů, muslimské hrozbě, antikoncepci a dalších otázkách

Daniel Blackman

Známý a respektovaný pomocný biskup z Astany v Kazachstánu Mons. Athanasius Schneider poskytl tento obsáhlý a nekompromisní rozhovor během své týdenní cesty do Anglie na konci února. Překlad přinášíme se svolením portálu ChurchMilitant.com, kde bylo interview zveřejněno 6.3.2016, i jeho autora. Originál najdete na http://www.onepeterfive.com/exclusive-interview-bishop-athanasius-schneider-on-evangelization-zika-freemasonry-the-orthodox-more/

Biskup Schneider se v exkluzivním rozhovoru pro nezávislého anglického novináře Daniela Blackmana zabývá celou řadou kontroverzních otázek, např. evangelizací ve vztahu k židům a muslimům, nedávnými výroky papeže o viru Zika a antikoncepci, svobodnými zednáři v řadách hierarchie, a hovoří o tom, proč odmítá dovolit, aby mu strach zabránil učit všechny pravdy katolické víry.

Cesta biskupa Schneidera, kterou organizoval zakladatel a vydavatel irského listu Catholic Voice Anthony Murphy, zahrnovala několik Mší sv., rekolekce pro kněze a přednášky v chrámu sv. Augustina v Ramsgate a ve vzkvétajících kostelech svěřených Institutu Krista Krále v New Brightonu a Kněžskému bratrstvu sv. Petra ve Warringtonu. Pan biskup se rovněž zastavil v oxfordské oratoři.

Zde je přepis rozhovoru.   

Daniel Blackman: Navštívil jste Anglii už několikrát. Co se vám tady líbí a co je zvláštního na katolících, s nimiž se tady setkáváte?

Mons. Schneider: Nádherné je setkávat se s mladými kněžími i laiky. Je to pro mě povzbudivé. Jsem přesvědčen, že stále předávají dál vznešené tradice anglických katolíků, které byly známy celému světu. Byli pronásledováni a položili život za katolickou víru.

Myslím si tedy, že dnešní situaci v Církvi v této hluboké krizi přijímají dobří katoličtí laici a kněží, zejména tady v Anglii, stejně jako v oněch dobách mučedníků, vyznavačů i kněží. Je povzbuzující, že jsou angličtí katolíci věrní svému vznešenému katolickému dědictví.

Daniel Blackman: Povězte mi něco o svém modlitebním životě. Které pobožnosti jsou pro vás obzvlášť důležité?

Mons. Schneider: Od mládí mám hlubokou úctu k Nejsvětější Svátosti, zejména v eucharistické adoraci. Té se věnuji každý den, mám-li možnost. Pro život katolického kněze ji považuji za nezbytnou. Máme samozřejmě Mši sv., která je každý den tou nejdůležitější věcí, proto se na ni velmi důkladně připravuji, a modlíme se breviář. Každý kněz by se měl snažit o každodenní adoraci, kdykoli je to možné. Být v přítomnosti Pána v Nejsvětější Svátosti, vést s Ním důvěrný dialog, to je nutnost – mám to moc rád.

Daniel Blackman: V Církvi existují dlouhé dějiny židovských konvertitů: Alphonse Ratisbonne, sv. Edith Steinová, hlavní rabín města Říma za 2. světové války Eugenio Zolli a později bývalý ortodoxní rabín Jean-Marie Eli Satbon. Přesto nedávný dokument Komise pro mezináboženské vztahy se židy říká, že Církev nemá žádnou oficiální organizovanou misii zaměřenou na obracení židů (č. 40-49).¹ Je tomu nyní tak? Jde o změnu dřívějšího učení a praxe?

To je opravdu omyl. Odporuje to slovům našeho Pána, který řekl: „Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl „všechny národy kromě židovského“. Řekl všechny národy – a „křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ježíš řekl: „Neuvěříte-li ve mne, nebudete mít život.“ Pronesl to i k židům a říká to stále i židům v naší době. Také oni musejí uposlechnout smlouvu s Bohem, kterou ustanovil Ježíš. Proto apoštolové kázali židům v synagoze. Po dva tisíce let se Církev vždy modlila za obrácení židů. Je to akt milosrdenství a lásky. Církev židy vyzývá a povzbuzuje, aby přišli ke Kristu. Byli konvertité, dokonce světci obrácení ze židovství. Alphonse Ratisbonne založil pro evangelizaci židů řeholní kongregaci.

Pro mě to tedy platí stále a žádný církevní dokument to nemůže zrušit, protože něco takového odporuje slovům našeho Pána, odporuje to apoštolům a všem neměnným a trvalým slovům Církve po dva tisíce let.

Daniel Blackman: Tento dokument vzešel zevnitř Církve, z oficiálního vatikánského úřadu. Jak je to možné?

Mons. Schneider: To je velmi smutné. Tento dokument není a ani nemá v úmyslu být neomylný. Není to autentické vyjádření Magisteria. V dějinách Církve existovaly některé dokumenty pastorační povahy, které měly dočasnou hodnotu a obsahovaly omyly, a tento dokument omyly obsahuje. Co není neomylné, může být mylné. Opakuji, že Církev trvale učí pouze výroky ex cathedra nebo výroky univerzálního Magisteria – učení papežů a biskupů za dlouhou dobu, za mnoho staletí. Zmiňovaný dokument však obsahuje novou nauku, názor, teorii.

Daniel Blackman: Biskupské konference Anglie a Walesu a Německa vyzývají, aby se velkopáteční modlitba za židy v tradičním ritu změnila tak, aby byla v souladu se současnou mezináboženskou praxí ve vztahu k židům.² Bylo by to dobré? Je na dosavadní modlitbě něco špatného?

Mons. Schneider: Nevím, co chtějí, ale je třeba vidět pravdu. Je to proti milosrdenství a lásce k židům. Jestliže je miluji, chci, aby poznali a milovali Ježíše, aby mohli být obmyti a očištěni Jeho Drahocennou Krví a aby poznali Nejsvětější Trojici. Proto se musím modlit za jejich obrácení. Zpochybňují to němečtí a angličtí biskupové – nejde o všechny biskupy. Existují, jistě – znám biskupy, kteří s tím nesouhlasí. Nepovažuji ten názor za správný. Je agresivní. Jde o administrativní nomenklaturu, která tvrdí, že reprezentuje všechny biskupy nějakého národa. Tato metoda fungování biskupské konference je sama o sobě velmi problematická. Působí proti struktuře Církve, která je od Boha.

Daniel Blackman: Žijete v zemi, která je asi ze sedmdesáti procent muslimská. Jaké jsou vaše zkušenosti se životem ve většinově muslimské zemi? Existuje tam spolupráce, nebo konflikt? Stávají se muslimové katolíky?  

Mons. Schneider: Díky Bohu je tam mír a harmonie. Lidé jsou velmi tolerantní a není tam žádné nepřátelství. V mentalitě a kultuře lidí není žádný extremismus a vláda velmi aktivně podporuje mezináboženský dialog. Velmi ostražitě brání extremismu a extremisty dokonce vypovídá ze země.

Vláda organizuje setkání, která mají za cíl sdílení společných hodnot ve společnosti. Není na nich nic teologického, jde jen o to přispět ke zlepšení společenského života lidí, což považuji za velmi pozitivní. Například pokud jde o současnou genderovou ideologii, muslimové mají díky Bohu na tuto věc stejný názor. Společně odsuzujeme genderovou agendu a vlivy, které jsou proti rodině.

Daniel Blackman: Evropa utrpěla několik islamistických teroristických útoků – Paříž, vážné obavy v Belgii, také Blízký Východ, části Afriky, Pákistán a další. Proč k tomu dochází?

Mons. Schneider: Nevím přesně, jak vznikl Islámský stát, ale vidíme, že by nebylo možné, aby měli tolik zbraní, kdyby je nefinancoval a nepodporoval někdo silný. Obchodují se zbraněmi v takovém měřítku, jaké není možné bez nějakého mocného státu, který jim poskytuje – možná přes prostředníky – finance a zbraně, které potřebují.

Další věc, na niž bych chtěl upozornit, je tato: Mezinárodní společenství — USA, NATO — má dost síly na to, aby s Islámským státem skoncovalo, a mohlo to udělat hned na začátku. Mají dobré, velmi dobré tajné služby, které o vzniku ISIS už věděly, ale oni neudělali nic. EU, NATO, USA neudělaly nic, přestože o tom věděly. Vzniku ISIS nezabránily. Mají dost síly, ale přesto dovolily teroristické hnutí ISIS.

Daniel Blackman: Čím myslíte, že to může být?

Mons. Schneider: Neznám jejich úmysly, úmysly mocných našeho světa, západních států. Nevím, proč tomu nezabránily. Můžete říci, že to nepřímo podporovaly. Může to být tak, že mají nějaké politické cíle. Plánují prostřednictvím ISIS vyvolat invazi mnoha muslimů do Evropy a způsobit tak destabilizaci v samém srdci Evropy, nejen na Blízkém Východě. Tak masivní přítomnost lidí z jiné kultury s radikálnějším pojetím islámského náboženství časem vyvolá konflikty a napětí s místními obyvateli. Způsobí všeobecnou nestabilitu a zmatek. Možná chce někdo mocný této nestability využít k nějakému účelu.

Daniel Blackman: Má Katolická církev misijní poslání vzhledem k muslimům?

Mons. Schneider: To je také naše povinnost, ano. Jsou vykoupeni Kristem a musejí Krista poznat stejně jako židé. Evangelizovat muslimy v islamistických zemích je však velmi obtížné. Je to velice nebezpečné. V těchto zemích ale přinejmenším můžeme vydávat svědectví a být tam přítomni. Mám zkušenost s lidmi z muslimského prostředí, kteří začínají hledat Krista a ptát se na pravdu, a tak jsem zažil obrácení mezi lidmi, které osobně znám.

Protože jsme svobodní a protože v Evropě dosud nežijeme v zemích s islámskou většinou – zatím, říkám, protože to může přijít – můžeme a měli bychom toho využít k misiím mezi našimi muslimskými bližními – ne k proselytismu, který není mravně správný, ale k evangelizaci.

Daniel Blackman: Církev dlouhou dobu, po řadu staletí, odsuzuje zednářství. Z nového kodexu kanonického práva však všechny zmínky o zednářství zmizely a už nevidíme dokumenty ani neslyšíme církevní představitele o něm mluvit. Může to vyvolávat dojem, že zednářství už není nebezpečné. Zednářské lóže také vřele přijaly papeže Františka.

Mons. Schneider: Zednářství je svou samotnou podstatou neslučitelné s křesťanskou či katolickou vírou, protože je protikřesťanské. Zednáři popírají Krista a popírají objektivní pravdy, podporují relativismus, který je v protikladu k pravdě, k evangeliu. Podporují tedy věroučné omyly zednářské filosofie. To je s křesťanskou, katolickou vírou neslučitelné.

Zednářství má také esoterický aspekt, který je nekřesťanský. Mají rituály a obřady, které jsou esoterické, což zednáři otevřeně připouštějí, a tyto obřady odporují víře. Jejich symboly a rituály ukazují, že jsou proti božským pravdám evangelia. To dokazuje, že zednářství je jiné náboženství. Opakuji: zednářství je jiné náboženství, náboženství anti-Krista.

I když konají dobré skutky, dobročinnost atd., tyto nebezpečné věci zůstávají. Jejich filantropie není omluvou pro to, abychom zednářství akceptovali, jen kvůli jejich dobročinné práci. Nikdy neuznám jejich nauku a rituály, které odporují Božím pravdám evangelia. Církev to nikdy nemůže připustit. Deklarace Kongregace pro nauku víry o svobodném zednářství z roku 1983³ stále platí. Být zednářem je podle této deklarace smrtelný hřích – ani papež František tento zákon nezrušil. Toto učení je oficiální a stále platné.

Daniel Blackman: Zednářské weby a publikace pravidelně mluví příznivě o papeži Františkovi. Proč v poslední době papeže Františka chválí?

Mons. Schneider: To nám musejí říct oni. Není jasná známka toho, co svými tvrzeními sledují, jaké jsou jejich úmysly.

Daniel Blackman: V roce 2013 při zpátečním letu z Ria de Janeiro se papež František zmínil o zednářské lobby. Kardinál Ravasi nedávno v italském listu Il Sole 24 Ore vyzýval k novému dialogu a mluvil o společných hodnotách se zednáři. Zvítězilo v Církvi zednářství?

Mons. Schneider: Samozřejmě víme, že svobodné zednářství je jedním z nejsilnějších vlivů na všech úrovních lidské společnosti. To je zřejmé a jasné. Teoreticky, je-li někdo podporovatelem, vůdcem velmi vlivné protikřesťanské organizace, má tendenci infiltrovat se do organizace, která je jeho nepřítelem, to je velmi logické. Je tedy logické, že za mnoho staletí se pokusili infiltrovat do Církve na různých úrovních a pravděpodobně se jim to podařilo – to je mi jasné.

Je těžké konkrétně prokázat, identifikovat, kdo je členem. Je to velmi obtížné a nebezpečné, protože někdo může být z členství obviněn a pak se prokáže, že oficiálně členem není. Je to velice nesnadné vzhledem k utajování a esoterismu svobodného zednářství.

Že má duchovní osoba, kněz, biskup nebo kardinál nějaké spojení se zednáři, můžeme předpokládat podle toho, co říká. Slýcháme kněze mluvící jasně jako zednáři. Když otevřou ústa, používají slova a pojmy, které jsou typicky zednářské. Takový člověk by mohl být členem, což se musí prokázat, ale přinejmenším když mluví, má zednářského ducha. Třeba není formálně členem, ale někteří biskupové a kardinálové mluví jasně v zednářském duchu. Zdůrazňuji, že to neznamená, že jsou oficiálně členy zednářské lóže.

Daniel Blackman: Papež František se nedávno setkal s ruským pravoslavným patriarchou. Jaký je váš názor na tuto schůzku? Přinese jednotu s Římem, nebo povede k synodální Církvi, která dovoluje svaté přijímání znovusezdaným?

Mons. Schneider: Za prvé samotné setkání, to, že se uskutečnilo, je důvodem k radosti, protože pravoslavní jsou silná církev s krásnými a autentickými tradicemi, obrazy, úctou k Panně Marii, andělům, se zbožnou liturgií, krásně slouženou Mší sv., pokáním, postem, mnišskými tradicemi – zachovali si mnoho katolických hodnot.

Zdá se mi, že schůzka byla politicky podmíněna. Byla svolána velice narychlo a motivována spíše politicky. Nemyslím si, že bude mít vliv na to, jestli se Církev stane synodální nebo jestli se usnadní přistupování ke svatému přijímání rozvedeným znovusezdaným, jako to umožňuje pravoslavná církev.

Souhlasím s důraznými výroky papeže a patriarchy o rodině a proti genderové ideologii i proti pronásledování křesťanů – ale to, s čím nesouhlasím, je vyjádření o uniatech. Je to nespravedlnost, protože uniaté si v minulosti, od Florentského koncilu v 15. století, přáli jednotu s papežem. Bylo to pozitivní a přineslo to mnohé plody – světce, mučedníky – a nemůžeme tedy říci, že to bylo špatné.

Také vyjádření k proselytismu — to bylo obvinění Katolické církve. Já žiji v pravoslavné oblasti a Církev proselytismus neprovádí. Tento výrok byl nespravedlivý. Myslím si proto, že Svatý stolec ustoupil nátlaku patriarchy. Zdá se, že pravoslavní nadiktovali některé body, které se mají přijmout, a to je proti pravdě a spravedlnosti. Takový dialog není skutečným ekumenickým dialogem. Dialog musí být bratrský, na lidské rovině rovnoprávný, a všechny tyto kompromisy, které poškozují pravdu a spravedlnost, ovoce skutečné jednoty nepřinesou.

Daniel Blackman: Papež František opět poskytl tisku rozhovor v letadle cestou zpět z Kuby. Komentoval virus Zika a užívání antikoncepce. Mluvil o případu konžských řeholnic a o rozlišování. P. Lombardi výrok papeže vysvětloval. Filipínští biskupové otevřeně vyzvali ke změně nauky Církve v této oblasti. Je to skutečně diskuse, kterou se Církev má zabývat, nebo jde o manévr lidí uvnitř Církve i mimo ni, kteří chtějí, aby se učení Církve o antikoncepci změnilo?

Mons. Schneider: Je to jasně součást plánu na změnu pravd Církve v mravní oblasti, v záležitosti antikoncepce. To všechno je plán, velký nátlak a program. V Církvi v dnešní době existuje nebezpečí praktického připuštění rozvodu a podávání svatého přijímání rozvedeným. Jde o praktické popření nerozlučitelnosti manželství.

Daniel Blackman: Mluvíte o reformě anulačního procesu?

Mons. Schneider: Ano, i reformovaný proces anulace manželství podle mě obsahuje nebezpečí banalizace a povrchnosti při samotném procesu. Sám v sobě, v nových normách, obsahuje nebezpečí útoku proti posvátnosti a nerozlučitelnosti manželství. Zacházet se svatou věcí povrchně a ukvapeně, banálně, je nezodpovědné. Teoreticky nyní nové normy odporují odvěké praxi Církve, protože v tomto procesu vždy existoval předpoklad platnosti manželství. Ta se vždycky předpokládala v zájmu obrany svátosti. Nové normy však od počátku předpokládají neplatnost manželství. To je nebezpečná změna mentality.

Je to útok ducha tohoto světa, a tak je tomu i u antikoncepce. Pravdy Církve jsou neměnné a vždycky takové zůstanou. Papež Pavel VI. v Humanae vitae a papež Jan Pavel II. ve Veritatis splendor a Familiaris consortio učí, že antikoncepce je sama o sobě vnitřně špatná. Neexistují žádné okolnosti a žádné výjimky, které omlouvají vnitřně špatný skutek. Papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. to potvrdili.

Daniel Blackman: Nahlas mluvíte o mnoha důležitých otázkách a poskytujete věřícím jasné a pravé katolické učení. Nebojíte se, že přijdou útoky? Zdá se, že ze sebe děláte terč: biskupa lze přeložit, rozpoutat útoky v médiích, zničit jeho dobrou pověst.

Mons. Schneider: Nebojím se a nemám žádné obavy z možného přeložení nebo útoků, protože smyslem mého života a veškerou mou ambicí jsou pravdy Kristovy a to, abych zůstal věrný Bohu, aby mě ocenil Bůh, ne biskupové, sdělovací prostředky, a dokonce ani papež ne, ale především abych zůstal věrný svému svědomí a slibům, které jsem dal Kristu při křtu a při biskupském svěcení: že pravdu zachovám čistou a celou a budu ochoten za ni položit i život. To je má touha a můj cíl. Nestarám se o to, co řeknou lidé. Je směšné bát se lidského mínění, které se zítra změní. Musím se starat o to, co si myslí Bůh. Lidé velmi rychle pomíjejí, Boží mínění zůstává, a proto se snažím na prvním místě líbit Bohu.

Jsem pomocný biskup v diecézi. Jsem šťastný, a až mě papež přeloží, on to udělá a já poslechnu a touhu hájit pravdu si ponesu s sebou všude.

Daniel Blackman: Největší ctnost je láska. Které skutky duchovního a tělesného milosrdenství jsou dnes u křesťanů nejpotřebnější?

Mons. Schneider: Především jde o hierarchii hodnot. Nejdůležitější je to, co je věčné a nesmrtelné, a to je duše, věčné hodnoty a věčný život. Potřebnější jsou tedy skutky lásky, jejichž cílem je předat bližnímu věčný život a věčné hodnoty, pomoci mu zachránit jeho duši. Samozřejmě, lidem v nouzi, hladovým a podobně, musíme zároveň neprodleně pomoci – pomáhat je velmi přirozené, je třeba to dělat. Ale jako katolíci nemáme na mysli jen rozdávání jídla a oblečení, ale musíme také rozdávat světlo víry. Na to nesmíme zapomínat. To je pravá, autentická láska k bližnímu. Miluj Boha především a bližního jako sebe.

Bůh nás žádá, abychom Ho milovali celou svou myslí, silou, srdcem. To si vyhradil pro sebe. Ježíš nás naučil milovat druhé jako sebe a milovat druhé tak, jako On miloval nás. Musíme tedy milovat láskou Kristovou. Přišel, aby zachránil naše duše – nikoli především nebo jenom naše tělo, ale naši duši – a aby nám dal svou božskou pravdu. Za spásu našich duší prolil krev.

Musíme se vzájemně milovat tak, jak nás miluje Kristus. Naším hlavním úkolem tedy je milovat Boha, dávat přednost Bohu a Jeho pravdě i v našem pomíjivém životě, být připraveni stát se mučedníky pro Krista a milovat druhé jako sebe a jako Kristus miloval nás, když sám sebe obětoval pro dobro druhých.

Děkuji vám.

Přeložila Lucie Cekotová