Sv. Valburga a její rodina

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Valburga pocházela z jihoanglického Wessexu. Narodila se okolo roku 710. Jejím otcem byl sv. Richard pocházející z královského rodu. V římském martyrologiu je uveden jako Richardus, peregrinus, tedy Richard, poutník. Své přízvisko získal díky pouti do Říma, kterou s rodinou vykonal roku 720. Na cestě ale zemřel a byl pohřben v italské Lucce. Matka svaté Valburgy, Wuna (též Bona), není historicky doložena, tradičně se doplňuje do „svaté“ rodiny a uvádí se, že byla sestrou (či alespoň příbuznou) sv. Bonifáce.

Valburžin bratr Willibald se narodil kolem roku 700, zemřel 7. července 787/789 v Eichstättu. Vydal se s otcem na pouť do Říma a zůstal v Itálii, kde vstoupil do benediktinského kláštera na Monte Cassinu. Poté si jej vyžádal Bonifác jako misionáře do střední Evropy, aby jej pověřil správou eichstättské diecéze. Není možné přesně říci, kdy se ujal biskupské funkce, ale nebylo to před rokem 740, kdy po desetiletém pobytu opustil Monte Cassino a na přání papeže Řehoře III. odešel na misie do francké říše pomáhat Bonifácovi. I druhý Valburžin bratr Wunnibald šel s otcem na pouť do Itálie, rovněž tam zůstal, aby také po několika letech následoval Bonifáce v misii do střední Evropy. Společně s Willibaldem založil klášter v Heidenheimu a stal se jeho prvním opatem. Zemřel snad 18. prosince 761.

Na tomto místě je třeba zmínit širší kontext misie sv. Bonifáce. Bonifác (původním jménem Winfried) se narodil, stejně jako Valburga a její bratři, v jihoanglickém Wessexu mezi léty 672 a 675. Na misii do Evropy se vydal pod vedením svatého Willibrorda poprvé už v roce 716, ale neuspěl. O dva roky později zamířil při dalším pokusu nejprve do Říma za papežem Řehořem II., aby si vymohl jeho pověření. To se podařilo, navíc dostal jméno Bonifatius. Působil nejprve opět po boku Willibrorda, později jako samostatný misionář v Durynsku, Hesensku, resp. na území dnešního Německa. Na území, které Bonifác christianizoval, již byli dříve křesťané, krajinou chodili franští a severoitalští misionáři, jak to ostatně dokládají archeologické nálezy zbytků kostelů ze sedmého století. Význam Bonifácovy misie je ale nesmírný v tom, že v oblasti vybudoval pevnou církevní strukturu napojenou na Řím. V tom jej podporoval i papež Řehoř III., který ho ustanovil arcibiskupem s povolením světit nové biskupy na misijním území. Bonifác stanovil přesné hranice některých diecézí (Pasov, Řezno, Salzburg, Freising), jiné nově založil (Eichstätt, Würzburg, Buraburg). Do všech dosadil nové biskupy, Valburžina bratra Willibalda zahrnul také do svých plánů a vysvětil jej na biskupa se sídlem v Eichstättu.

Valburga se dostala na území dnešního Německa před rokem 742, patrně se svými bratry. Zatímco Willibald měl na starosti vedení eichstättské diecéze, Wunnibald a Valburga se stali řeholními představenými v nově založeném dvojitém klášteru v Heidenheimu (byla tam oddělená část pro řeholníky a řeholnice). Po bratrově smrti (761) dokonce Valburga vedla obě části kláštera. Legenda o ní praví, že klášter řídila s pokorou, dobrotou a láskou; přijímala četné dary pro klášter a z přebytků pak živila strádající. Žila o dost déle než její bratr Wunnibald, jako datum úmrtí se uvádí 25. únor 779.

Willibald jako první biskup se stal přirozeně po smrti v Eichstättu prvním patronem tamní kapituly a diecéze. Valburga zemřela v Heidenheimu a přesun ostatků (kanonizace) do biskupského města proběhl až zřejmě roku 870. Zařadila se jako patronka diecéze po bok svého bratra Willibalda. Z Valburžina hrobu se stalo záhy významné poutní místo. Také i proto, že hrobem pronikala vlhkost, která ostatky nejen že nezničila, ale dokonce pod hrobem začal vytékat tzv. valburžin olej, který působil mnohé zázraky a uzdravení. Valburga tradičně byla vzývána jako patronka proti očním chorobám, proti kašli a proti pokousání psem.

Úcta k sv. Valburze je dnes živá samozřejmě nejvíce v eichstättské diecézi, kde se každoročně konají oslavy této světice – Walburgafest. Její obliba však přesahuje hranice Bavorska, kostely jí zasvěcené jsou řídce rozesety po celém Německu, existují i známé kostely sv. Valburgy v Brugách a Antverpách. Světice je obvykle zobrazována jako abatyše s pastýřskou berlou, v ruce mívá lahvičku se zázračným olejem.

Valburžinu „svatou“ rodinu spojuje také několik věcí s českými zeměmi. Úcta k celé rodině se okrajově rozšířila i do českých zemí, neboť eichstättské biskupství organizovalo misie i ke Slovanům na naše území. Dodnes existují na našem území některá zasvěcení sv. Willibaldovi a sv. Valburze, zvláště v jihozápadních příhraničních regionech. Známá je např. kaple sv. Valburgy na zámku v Hrádku u Sušice. Zajímavostí je, že Karel IV., zbožný císař, který schraňoval mnohé relikvie svatých, získal část ostatků sv. Richada (Valbružina otce) do Prahy.

Ačkoli život svaté Valburgy a její rodiny na nás dnes může působit poněkud vzdáleně, nebojme se ji vzývat při nemocech očních či proti kašli. Při vzpomínce na ni také můžeme prosit za benediktinský řád, za světové misie a za celou německou církev.

Jan Slepička

Použitá literatura:

FLACHENECKER, H. Církev vytváří identitu: Svatý Willibald a svatá Valpurga a jejich rodina. In: Světci a jejich kult ve středověku. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Praha 2006.

FRANZEN, A. Malé církevní dějiny. Praha 1995.

CHLUMSKÝ, J. Sv. Valburga, dostupné z http://catholica.cz/index.php?id=618 [20. 2. 2016].

ŘÍČAN, R. MOLNÁR, A. Dvanáct století církevních dějin. Praha 2008.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *