Řeckokatolíci „přes palubu“!
Sv. Josafat Kuncevič, mučedník unie
Papež František se 12.2. setkal s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem I. Bylo publikováno 30 bodové prohlášení, na němž nutno pozitivně ocenit společné odsouzení potratů a eutanázie. Znepokojující však je čl. 25 této deklarace, jehož podpisem papež František fakticky „háže přes palubu“ katolíky byzantského obřadu:
„Doufáme, že naše setkání přispěje také ke smíření tam, kde mezi řecko-katolíky a pravoslavnými existují napětí. Dnes je zřejmé, že dřívější metoda ´uniatismu´ pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu. Nicméně, církevní společenství, která se objevila v těchto historických okolnostech, mají právo existovat a podnikat vše, co je nutné k uspokojení duchovních požadavků svých věřících a současně se snažit žít v pokoji se svými sousedy. Pravoslavní a řecko-katolíci mají zapotřebí se smířit a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití.“
Jinými, méně diplomatickými slovy se zde ve skutečnosti na adresu řeckokatolíků říká: Správně jste neměli vůbec vzniknout, to, že jste se odtrhli v minulosti od pravoslaví, bylo obrovskou chybou. Když ale už existujete, byť vlastně omylem, tak si existujte, ale nezavdávejte žádnou příčinu ke konfliktům. Je to v principu totéž, jako když rodiče řeknou svému dítěti: Ty jsi vlastně byl(a) počat(a) omylem, stala se chyba, ale když už jsi na světě, tak budiž, ale varuj se všeho, co by mohlo vyvolat nějaké hádky a spory.
Nejsem katolíkem byzantského, nýbrž latinského ritu, nicméně v hloubi srdce přesto cítím urážku. Řeckokatolíků si hluboce vážím a miluji byzantskou liturgii, hlavní mučedník unie s Římem biskup sv. Josafat Kuncevič má svůj svátek i v latinském liturgickém kalendáři. Nebyli to katolíci, kdo po II. světové válce násilím nutil pravoslavné k odpadu od jejich víry a k přestupu na katolicismus, ale naopak pravoslavná hierarchie s pomocí komunistického totalitního režimu v Sovětském svazu, v Československu a v Rumunsku prováděla násilnou pravoslavizaci řeckokatolíků. Stovky a tisíce mučedníků z řad řeckokatolíků – duchovních i laiků – kteří volili raději gulag nebo smrt, než by odpadli od jednoty s Petrovým stolcem, jsou a zůstanou nadále zářivě bílou stránkou církevních dějin bez ohledu na to, že se jich papež František zříká, poněvadž jsou nepohodlní jeho ekumenickým plánům.
Setkání papeže a moskevského patriarchy bylo jistě principiálně dobrou věcí. Osobně si velmi vážím hluboké víry prostých pravoslavných věřících v zemích bývalého Sovětského svazu a mám v úctě pravoslavné mučedníky komunistické éry z dob Lenina a Stalina, jakož i z poválečných let. Nutno však vidět i druhou stránku věci, totiž tu, že režimem dosazená pravoslavná hierarchie se po válce spolupodílela na komunistických zločinech krvavé perzekuce ukrajinských, rusínských, slovenských a rumunských řeckokatolíků, jejichž jedinou „vinou“ byla neohrožená věrnost katolické víře a římskému papeži.
Nyní jim právě římský papež dává najevo, že se tím vším stali nepříjemnou „zátěží“. Základy byly položeny už před cca 20 lety v tzv. katolicko-pravoslavné deklaraci z Balamandu, nyní se tento postoj stal oficiálním motem dalších pravoslavně-katolických rozhovorů. Opět typické katolické kapitulantství: My se v zájmu „ekumenického dialogu“ distancujeme od své minulosti a obětujeme na tento oltář všechny statečné mučedníky pro jednotu s pravou církví Kristovou, pravoslavní se však nemusí omluvit ani za spoluúčast svých tehdejších hierarchů na komunistických zločinech proti řeckokatolíkům.
Nicméně pravda se umlčet nedá. Tisíce řeckokatolických krvavých i nekrvavých mučedníků zůstanou nadále a trvale svědky víry, našimi přímluvci a vzory.
PhDr. Radomír Malý
Ten chlap za tri roky ponfitikátu zničil toho toľko, že je ťažké vôbec sa k tomu vyjadrovať.
Niekedy mám pocit, aby bol pápežom už aspoň 20 rokov.
Hádam by aj stačilo…
Vyprosujem mu večnú slávu, čím skôr.
Bůh nám dal velkou milost, že máme papeže Františka. Když jsou přátelé lídři světových náboženství, zajisté je budou následovat ovce a to znamená světový mír. To není málo.
Na prvním místě má být spása duší, nikoliv světový mír.
„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ Mt 16, 25
Není tak důležité blaho pozemské, blaho světa, jako spása duší a nalezení života věčného.
Není důležitý tolik světový mír, jako to, že Katolická církev je první mezi náboženstvími a jediná pravá víra, která se nemá stavět na úroveň náboženství ostatních.
Snad Bergoglio moze tym svetovych mierom kandidovat na miss 🙂 Kazdopadnie je iluziou mier vez Krista. Vojny a Islamsky stat potvrdzuju tuto pravdu.
HLAVNĚ KLID A DUŠI V PEKLE
Děkuji, souhlasím.
Snad jen s jednou výtkou. Trpět mučednictví lze jen pro víru pravou, katolickou. Tou „pravoslaví“ bezpochyby není. Obdobně bychom mohli obdivovat „mučednictví“ budhistů, muslimů, židů. „Pravoslavní“ věřící tak mučedníky dozajista nejsou.
Každý, kdo je mučen pro své přesvědčení, je mučedník. Jde o to, jestli to jeho přesvědčení je správné. To je věc objektivity a subjektivity jeho svědomí.
Otázky svědomí rozebírá etika.
Martyr trpi za pravu vieru
Mýlíte se.
Myslím, že mučedníkem je v širším smyslu opravdu každý, kdo je z nějakého důvodu (u?)mučen. Ne každý mučedník je však samozřejmě automaticky svatým mučedníkem sensu stricto. Svatým mučedníkem je pouze ten, kdo je zabit pro svoji katolickou víru.
Takže vlastně patriarcha Kirill I. uznal, že řeckokatolíci mají právo existovat….
…
Jinak, je to obdivuhodné historické setkání. Modleme se, aby se otevřela možnost cesty sv. otce do Moskvy. Panno Maria Fatimská, oroduj za nás!
Pax
Jan
To bude ovšem podle předpovědí znamenat začátek konce světa.Jen aby bylo jasno.
Co je prosím špatného na víře ve smíření mezi katolíky byzantského obřadu a pravoslavními? Nebylo by osožnější doufat v takové smíření, než pořád zpomínat tyto staré rány? Proč nepoukážete i na pronásledování, kterého se v rakouské monarchii dostávalo pravoslaví na úkor katolické církve?
O žádné opravdové smíření nepůjde . Proklamace je jedna věc , skutky druhá .
Poučte mne, jaké pronásledování? A co by konečně bylo zlého na pronásledování křivoslavných lží?
Pronásledování násilím jevždy špatné. Na našem území známe celou řadu příkladů, kdy byly celé vecnice rakouskými a uherskými úřady pronásledovány, lidé byly vězněni a mučeni za jejich vůli vrátit se do pravoslavé církve. To jsou historické fakty, ktere by bylo potřeba říct současně s těmi o událostech v 50. a 60. letech.
Na smíření jako takovém samozřejmě nic špatného není, je však třeba rozlišovat otázku sjednocení a otázku smíření. To první nemá nikdo právo obětovat na úkor toho druhého. Smíření může sjednocení předcházet, musí být ale prostředkem ke sjednocení, nikoliv daní za rezignaci na jednotu.
Pane Poljakove, uveďte prosím konkrétní doklad, kdy byly celé vesnice v Rakousku nebo v Uhersku pronásledovány a lidé mučeni, aby odpadli od pravoslaví. V Rakousku toleranční patent r. 1781 uděloval náboženskou toleranci i pravoslavným, což v Rakousku a v českých zemích bylo bezpředmětné, neboť tady žádní pravoslavní nežili, v Uhrách potom existovala i před tolerančním patentem jistá míra tolerance jak vůči evangelíkům, tak i vůči pravoslavným, kteří žili na Podkarpatsku. Naopak je třeba říct, že být v 17. a 18. století v Uhrách pravoslavným bylo existenčně lepší než být řeckokatolíkem, neboť uherská latinská hierarchie, pocházející převážně z bohaté šlechty, se chovala vůči protestantskému a pravoslavnému duchovenstvu sice s odstupem, ale korektně, zatímco vůči řeckokatolíkům (uniatům) povýšeně, řeckokatoličtí kněží např. neměli nárok na desátky, nebyli osvobozeni od roboty apod., museli hledat zastání až v Římě. Nevím nic o pronásledování pravoslavných a jejich násilném nucení k uniatismu.
V r. 1902 se obec Iza začala vracet k pravoslaví a v r. 1904 obec Velké Lúčky. Obrátily se na metropolitu v Karlovcích, který jim poslal kněze, aby provedl organizaci a konal duchovní správu. Maďarské úřady však kněze vyhostily pod záminkou, že politicky agituje, a metropolitovi zakázaly pomáhat tomuto hnutí.
Jak bránily úřady návratu do pravoslaví, ukazuje případ Semena Feledije z obce Stebníka na východním Slovensku, který si přinesl z Ameriky pravoslavnou modlitební knížku. Úřady se o tom dozvěděly, Feledije odvedli četníci, knížku musel vydat a byl deportován do Zborova, kde ho nutili, aby vyzradil, kdo má v obci ještě takovou knížku. Když řekl, že neví, byl svázán, bit a odveden do Bardějova, uvězněn, odsouzen na 13 měsíců do káznice v Budapešti.
V r. 1903 se Iza stala cele pravoslavnou. O jedné neděli začali místní rolníci zpívat v chrámu vyznání víry bez vsuvky „i od Syna“ (filioque) a oznámili státní správě svůj přestup k pravoslavné víře. Tím začala jejich křížová cesta. Vesnice byla zaplavena policisty – žándáry. Začaly domovní prohlídky. Konfiskovány byly pravoslavné modlitební knihy a dokonce i ikony. Trvalo to několik měsíců. Policisté rolníky okrádali, všelijak pronásledovali a obtěžovali jejich ženy. V zoufalství někteří pak začali říkat: „Je čas, aby přišli Rusové a byli vyhnáni Maďaři.“ To stačilo na obvinění z vlastizrady. Mnohé zatkli a 22 jich bylo přivlečeni k soudu.
Rolníci z Izy byli r. 1904 státním zastupitelstvím v Marmarošské Sihoti obžalováni pro pobuřování proti uniatskému náboženství a pro velezradu. Pak bylo obvinění změněno na neurčité „pobuřování proti maďarskému národu“. Sedm rolníků z Izy bylo odsouzeno na 5 let vězení a k zaplacení 2.180,- zlatých.
Rolníka Joakima Vakarova a Vasila Kamenja, odsoudili ke 14 měsícům vězení a k zaplacení velké pokuty. Dále je odsoudili k úhradě vysokých soudních výdajů. To vše je dočista zruinovalo. Jejich hospodářství bylo podlomeno policejním obležením a k zaplacení pokut byl v dražbě prodán jejich majetek, dobytek, pole, hospodářské a bytové zařízení… Z vězení vyšli jako žebráci. Jejich rodiny žily vydržovány z prostředků pravoslavné obce v Ize.
Vláda rozhodla postavit v Ize na náklady vesničanů četnická kasárna. Joakim Vakarov byl brzy policií chycen a ubit k smrti. Vesničané ho pohřbili bez kněze, pouze se zpěvem „Svatý Bože…“ (Než aby dovolili přijít knězi uniatskému.) Smrt Vakarova jen upevnila pravoslavné hnutí. Do pravoslaví přešly i další vesnice.
Téhož roce Ivan Házi a druzí z Velikých Lúček podali žádost na ministerstvo vnitra o povolení k založení pravoslavné náboženské obce, odpověď však nedostali. Také občané z Izy poslali r. 1904 žádost prostřednictvím advokáta dr. A. Kleina v Marmarošské Sihoti, jemuž museli zaplatit napřed 5.000,-, ale odpověď nedošla. Hlavnoslužnovský úřad v Delze r. 1912 potrestal pravoslavné v Lipši za to, že se modlili doma a nechodili na bohoslužby uniatského kněze, pokutou 200 korun a pravoslavné v Terebli pro tentýž „přestupek“ pokutou 400,- korun. Největšími pomahači uniatské církve byli maďarští četníci. Kdo vezl dítě křtít k pravoslavnému kněz v Miškolci (kde se podařilo pravoslavnému knězi udržet se), kdo nešel ke zpovědi k uniatskému knězi, u koho byly nalezeny modlitební pravoslavné knížky nebo ikony, byl od četníků zbit.
Jak jsme již viděli a dále uvidíme, ačkoliv byla v Rakousko-uherské monarchii ústavně zaručena náboženská svoboda, nevztahovalo se to na pravoslavné. Bylo možno přestoupit z římsko-katolické církve k jakémukoliv náboženství, třeba i k židovství, jen ne k pravoslaví. (Připomeňme, že v Praze byl pravoslavný kněz Nikolaj Ryžkov za veřejnou pravoslavnou bohoslužbu, kterou vykonal před pravoslavným chrámem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, odsouzen rakousko-uherskými soudy k trestu smrti.)
Rolníci se obrátili s prosbou o vyslání kněze k srbskému biskupovi Bogdanovičovi v Budapešti. Ten se však zděsil možného konfliktu s vládou a delegaci nepřijal. Pak se rolníci obrátili do Karlovců k srbskému patriarchovi Brankovičovi (všichni pravoslavní v maďarské části impéria byli v jurisdikci srbské církve). O ruském knězi nemohli ani snít.
Patriarcha Brankovič popsal tuto návštěvu: „Objevili se u mne rolníci z vesnice Iza a prosili, abych je přijal do lůna pravoslavné církve, a žádali pro sebe vyslání kněze… řekl jsem jim, že když vidím teror, který tam vláda rozpoutala, neodvažuji se dát jim kněze. Rolníci sklopili zraky, ale pak se vzpamatovali a pevně mi řekli: »Ty jsi pravoslavný biskup, a my tě zveme na Strašný Boží soud, a tam se budeš odpovídat Pánu Ježíši Kristu.« Tak jsem se rozhodl splnit svou povinnost a poslat k nim kněze… Jenže v té době se mukačevský uniatský biskup dozvěděl, že vesnice Iza dostane pravoslavného kněze, pospíšil si do Vídně a donesl císaři, že jestli přijde do těchto míst pravoslavný kněz, tak on biskup zůstane bez diecéze, protože národ okamžitě přestoupí do pravoslaví. Císař přikázal, aby mi vyřídili, že on si nepřeje ustanovení pravoslavného kněze pro vesnici Iza. V Rakousko-uhersku je ústava jen pouhou fikcí, rozhoduje přání krále… takže jsem kněze neposlal a nyní mne bude soudit Bůh na Strašném posledním soudu.“
Obyvatelé Izy si konali potřebné obřady sami a děti posílali tajně k rumunskému knězi, který je křtil. Modlitební dům, který si postavili, byl policií zbořen. Věřícím policie zakázala, aby se scházeli ke společným modlitbám. Leč Izu následovaly další vesnice, které přecházely do pravoslaví.
Náboženské poměry na Zakarpatské Ukrajině na začátku 20. století do r. 1918 jsou nejlépe ilustrovány činností archimandrity Alexije, který se narodil 12. 9. r. 1877 v Jasině v karpatoruské rodině uniatské, ale cítění pravoslavného. Vychodil obecnou školu a dále se sám vzdělával. Po odbytí vojenské služby se rozhodl neženit a věnovat se probuzení svého národa. R. 1906 odcestoval do Kijeva, aby poznal pravoslaví v zájmu hnutí v Ize a Vel. Lúčkách, jež byly střeženy policií, aby tam odněkud nepřišel pravoslavný kněz. V mládí byl novicem uniatského kláštera Kiš-Baranja, ale jeho citlivá duše se nemohla smířit se lživostí unie, a monastýr opouští.
Pak odešel do Svaté Země a na Athos, kde v Panteleimonovském monastýru přestoupil do pravoslaví. Poté se vrátil do vlasti, vybral 10 mladíků a odešel s nimi do Jabločinského monastýru v Cholmščině, absolvoval bohoslovecký kurs a 15. 8. 1910 byl postřižen na mnicha, a tamním arcibiskupem Evlogijem (Georgievskim) vysvěcen na jeromonacha (kněz – mnich). V jeho osobě získalo Zakarpatí svého náboženského vůdce.
Když se o něm dozvěděli v Ize, obrátili se k němu s prosbou, aby se u nich stal knězem.
Archiepiskop žitomirský Antonij (Chrapovický) vycházel Karpatorusům všemožně vstříc a aby pro ně mohl vykonávat kanonické funkce, obrátil se v r. 1910 k cařihradskému patriarchovi Joachimovi III. s žádostí o kanonickou delegaci pro Zakarpatskou Ukrajinu a o několik řeckých antiminsů. Jeden z těchto antiminsů obdržel od Antonije v Kijevě i otec Alexij Kabaljuk (podle prohlášení m. Antonije z 5. 6. 1920). Novosadský biskup Irinej napsal 4. 2. 1927: „Mám oficiální listinu notáře mukačevského z roku 1906 č. 155 o prohlášení 131 osob, občanů z Vel. Lúček, že byli přijati do pravoslavné církve srbským knězem v městě Egeru v eparchii novosadské.“
Poněvadž otec Alexij nemohl jet do vlasti přímo z Ruska, odebral se napřed na Athos, odkud s řeckými dokumenty odešel k metropolitovi karlovickému s prosbou, aby ho ustanovil knězem v rodném kraji. Byl jmenován výpomocným duchovním u o. Matěje Ančina v Miškolci.
Doposavad se udržuje pověst o tom, jak se do vesnice obležené policií otec Alexij tajně dostal: v povozu naloženém fůrou sena.
Otce Alexije nemohly zastavit žádné překážky, utrpení či pronásledování. Šel tam, kam ho táhla jeho ohnivá víra a touha poskytnout svému národu duchovní oporu. Pracoval v civilním zaměstnání, protože nechtěl žít za prostředky svých chudých farníků. Obcházel všechny vesnice, které přešly k pravoslaví: křtil, oddával, konal svaté tajiny, sloužil bohoslužby, posiloval ve víře.
Osm let čekali na Kabaljuka pravoslavní, nežádajíce uniatské kněze o udělení svátostí. Proto musel v Ize v jednom dni pokřtít 200 dětí starých i 8 let, sezdat desítky snoubenců a podat svaté přijímání více než tisícovce věřících. V průběhu dalších dvou dní pokřtil dalších 400 rolníků z okolních vesnic.
Podle údajů z maďarských novin „Oz ešt“ (Večer) přešlo v této době jen v Marmarošské oblasti do Pravoslaví více než 14 tisíc lidí. Toto číslo výmluvně charakterizuje pravoslavné obrození na Uherské Rusi.
Odpovědí bylo další zesílení pronásledování. Policie obkličovala chrámy, prohledávala domy, konfiskovala knihy, modlitebníky, křížky, ikony. Do všech pravoslavných vesnic přišlo četnictvo. Rolníkům ukládali vysoké pokuty, modlitební domy byly zavírány. Všechny, kteří přestoupili k pravoslaví, dávali do vazby. Avšak přesto další vesnice přešly k pravoslavné církvi. Na otce Alexije byl pak vyhlášen skutečný hon.
Tehdy začaly maďarské noviny psát proti pravoslaví. Do Izy bylo posláno vojsko a mnoho lidí bylo uvězněno. Chtěli chytit i o. Kabaljuka, ale on se ukryl ve voze, na němž byla naložena sláma. V noci odešel přes hranice do Haliče, na Rus a do Ameriky, kde byla veliká karpato-ruská kolonie. Tam pokračoval s mučedníkem Alexandrem Chotovickim ve svém misionářském zápase. Stovky tisíc Karpato-rusů se tam vrátily k otcovské víře.
Z Ameriky si otec Alexij dopisoval se svými věřícími, kteří zůstali doma. Rakousko-uherské úřady však začaly dávat do vězení každého, kdo dostával dopisy s americkou známkou. Uvězněno bylo několik stovek lidí včetně příbuzných otce Alexije.
Policie se začala uchylovat k mučení. Pravoslavné přivazovali ke stromu, aby nohama nedosáhli na zem. Když člověk takto visel hodinu, z nosu, úst a uší tekla krev. Když nešťastník ztrácel vědomí, polévali ho vodou, aby neomdlel a trpěl dál. Ve vesnici Ležie kvůli mučení zemřela žena. Mnozí absolvovali „mučící strom“, ale pravoslaví se nezřekli. Jiní hledali záchranu v lesích a horách. Jedenáct dívek, které vedla sestra o. Alexije Vasilisa, tajně přijalo mnišské postřižení, odešlo do lesů, kde si tyto monašky postavily dům a žily tam dle mnišských pravidel. Když se o nich dozvěděla policie, našla je, servala z nich šaty a jenom v košilích je nahnala do ledové řeky, kde je držela dvě hodiny, a pak byly uvrženy do vězení. Zde jsou jména těchto svatých vyznavaček: Marie Vakarova, Pelagie Smolik, Anna Vakarova, Maria Mador, Pelagia Tusť, Pelagia Ščebraň, Paraskeva Ščebraň, Julianna Azaj, Maria Prokun, Maria Dovganič, Anna Kameň.
V r. 1910 zůstali pravoslavní lidé opět bez kněze, a tak se obrátil s žádostí o spolupráci na Rusko. Do ruského Jabločinského monastýru Cholmské eparchie byli posláni kandidáti na kněžské svěcení: Vasilij Kameň, Vasilij Vakarov a další. Arcibiskup Evlogij a graf V. A. Bobrinský je s láskou přijali v monastýru.
Odchodu otce Alexije z Izy využili uniati a rozšířili pověsti, že nebyl knězem, a tak všechny křty a sňatky že nejsou platné a že proto prý utekl. To zapůsobilo na pravoslavné skličujícím dojmem; to byl jeden z důvodů, proč se o. Alexij vrátil domů, kde byl hned zatčen.
Již dva roky před jeho zatčením byl připravován monstrproces, jímž se mělo dokázat, že „pravoslavní moskofilové“ jsou protistátním živlem a že pracují na odtržení území obydleném Karpatorusy od Maďarska a jeho připojení k Rusku. Ministerstvo vnitra koncem r. 1911 nařídilo vyšetření pravoslavného hnutí. Vyzvědačský aparát skládající se z detektivů, četnictva a uniatských kněží (Kimák, Azary aj.) ač pracoval neúnavně, přece potřeboval plných 18 měsíců než sebral nějaký „usvědčující materiál“. Za právní zástupce se přihlásilo 17 advokátů z různých národů, aby hájili obžalované bezplatně.
Začal druhý Marmaroš-sihoťský proces. 23. 7. 1913 byla zveřejněna žaloba, v níž 94 sedláků (mezi nimi i kněží o. Grigorij Gricak a o. Nikolaj Sabov) bylo obviněno spolu s Kabaljukem z vlastizrady.
Maďarský královský prokurátor Andor Illeš odevzdal soudu akta č. 5919/1913; pravilo se v nich: „Obviňuji Alexandra Kabaljuka (jako mnich: Alexij), 36 let, uniatského věrovyznání, lesní dělník (ruský mnich)…“ Následoval výčet ostatních osob. „Tyto osoby mají vztah s grafem Vladimírem Bobrinským, ruským poddaným, předsedou »Ruského národního svazu«, členem Dumy i synodu, s Evlogijem Cholmským, Antonijem Žitomirsko-volyňským, pravoslavnými ruskými biskupy, s athonskými, cholmskými, kijevskými, počájevskými a jabločinskými mnichy a dostávají od nich peněžní podporu. S těmito osobami … uzavřeli dohodu, jejímž cílem je obrácení uniatského obyvatelstva, žijícího v Marmaroši … na pravoslavnou ruskou víru. To vše dělali s cílem připojení těchto území k ruskému státu a podřízení žezlu ruského cara. Vedly je z části materiální pohnutky a z části pak láska k pravoslavné ruské víře, která slouží ruské nacionální myšlence.“
Žaloba vinila Vasila Postáka, že přechovával pět pravoslavných ikon, jiné pak že měli modlitební knížky kijevského a petrohradského vydání. Sám mukačevský uniatský kněz Fircák prohlásil v přípise okresnímu náčelníku, že jejich obsah nemá v sobě nic protistátního.
Přelíčení bylo stanoveno na 25. 11. 1913. Ministerský předseda Tisza svolal poradu ministrů za přítomnosti uniatského biskupa Pappa, ale ukázalo se, že proces není ještě dosti připraven, a proto byl odložen na 19. 12. Přelíčení trvalo 2 měsíce. Důkazů o velezradě nebylo, avšak museli být odsouzeni, proto docházelo k nejnesmyslnějším obviněním, jako např. z přestupování do pravoslaví, ze styku s Kabaljukem, rozšiřování časopisů „Russkaja Pravda“ a „Víra i Cerkov“ (tyto časopisy byly zakázány až po začátku procesu), ze zpěvu pravoslavných písní aj. Docházelo k nejnehoráznějším svědeckým tvrzením. Tak Azary, uniatský kněz v Ize, přísahal, že trojramenný kříž je symbolem „ruského panslavismu“. Obhájce mu však dokázal, že týž kříž byl až do tohoto procesu i v jeho chrámě v Ize. Vyšetřující soudce Brenner se tázal Dim. Simulíka: „Jakého jsi náboženství?“ Simulík odpověděl: „Jsem pravoslavný.“ Brenner: „Cože, ty jsi moskalského náboženství? Četníku, vezměte toho chlapa a vyzpovídejte ho!“ Četník zbil Simulíka, že sotva mohl pohnout. Atd.
Před vynesením rozsudku předstoupil před soud o. Kabaljuk, který měl právo posledního slova, a slavnostně pravil: „Kde se hledá pravda, tam je místo svaté – jako chrám. Zde stojí věřící i já jako kněz. A v tomto chrámu přísahám, že nejsem vinen a nic jsem nepáchal proti vlasti. Vše, co jsme udělali, učinili jsme v jménu náboženství, a proto v této při má poslední slovo Kristus.“ Předseda soudu netrpělivě zakřičel na o. Alexije, který pokračoval: „Ať bude rozsudek jakýkoliv, přijmeme jej. Jestli máme trpět, budeme trpět za svatou věc. Prošel jsem tři kontinenty zeměkoule. Byl jsem v Americe, když jsem se dozvěděl o svém obvinění a ihned jsem spěchal domů, kam mne táhla láska k vlasti. Jestli stádce trpí, místo pastýře je uprostřed trpících. Tam nahoře (pozdvihl ruce vzhůru) vědí, že nás vede jen náboženská pravda a ne protistátní činnost“ (Ruský národní hlas, Užhorod, 29. 12. 1933).
Dne 3. 3. 1914 byl vynesen rozsudek, v němž byl otec Alexij Kabaljuk odsouzen na čtyři a půl roku vězení a k pokutě 1.000 korun; otec Nikolaj Sabok ke 3 letům, ostatní dostali od 2,5 let do 6 měsíců – bylo to dalších 32 lidí odsouzených k vězení úhrnem 40 let a k pokutě 6.000 korun.
Brzy po skončení soudu daroval svatý car Nikolaj II. otci Alexiovi zlatý náprsní kříž za jeho vyznavačský zápas a v pravoslavných chrámech na Rusi byly slouženy pobožnosti k uctění jeho duchovního zápasu.
V době soudního procesu vtrhli četníci do vesnice Iza a zmocnili se Juliany Prokopové a jejích sester. Deportovali je do kasáren, kde je dlouho mučili a nutili, aby se zřekly pravoslaví. Pak je na mrazu polévali vodou a poté je policisté vyvedli na ulici, aby postrašili obyvatelstvo. Tady je obnažili a dlouho bez slitování bili. Vyznavačky byly voděny po ulicích vesnice bosé a s nepokrytou hrudí, četníci se jim vysmívali a doufali, že se konečně zřeknou pravoslaví. Jenže obyvatelé se k tomu postavili odmítavě a na ulici nikdo nevyšel. Uniatský kněz Andrej Azarij, který policii pozval, přikázal, aby Juliánu přivedli k němu. Opět se pokoušel přesvědčit ji, aby se odřekla pravoslaví. Sliboval jí pomoc, jestli se alespoň „na oko“ zřekne „moskalské víry“. Říkal jí: „Je mi tě líto, proč ty, tak mladá, odsoudila ses k mučení.“ Juliána však zůstala neotřesenou a mučení pokračovalo ještě tři měsíce. Žádná ze Juliániných sester se nezřekla pravoslaví.
Začátkem roku 1914 přijeli z Ruska do Izy jeromonaši otec Amfilochij (Vasilij Kameň), otec Matfej (Vasilij Vakarov) a otec Serafim (posléze byl zabit ve válce). Byli ihned zatčeni a odvezeni do města Chust. Prvé dva pustili z vězení do domácího vězení, ale otce Serafíma poslali do armády. Na začátku první světové války byl uvězněn otec Amfilochij a s ním 40 rolníků. Otce Amfilochije odsoudili ke 4 letům žaláře.
Juliánu Prokopovou se sestrami také uvěznili a s ozbrojeným doprovodem deportovali do Chustu. Před tím, než do Chustu vstoupila ruská armáda, žalářníci sestry propustili. I po odchodu Rusů zůstaly sestry věrné pravoslavné víře a v noci se scházely k modlitbám. Pro duchovní vedení docházely za otcem Amfilochijem do košického vězení. V roce 1917 – znovu domácí vězení všech sester; tentokrát přísnější. Musely se třikrát denně hlásit na policejní stanici k výslechu. V r. 1918 zbili policisté Juliánu, takže málem umřela. Celé tělo bylo pokryto ranami, rozbitá hlava, zlámaný nos. Veškeré toto mučení bylo doprovázeno přesvědčováním, aby se alespoň vnějškově vzdala vyznávání pravoslavné víry a mnišského způsobu života. Juliána se ničeho nezřekla. Zkrvavenou ji policisté odnesli do sklepa a zasypali pískem. Ke dveřím postavili stráž, aby se tam nikdo nemohl dostat. Čtvrtý den se Juliána probrala. Četníci neočekávali, že přežije; odnesli ji tedy k otci a zavolali lékaře. Juliána však odmítla lékařskou pomoc a byla uzdravena Božím zázrakem.
Když v Maďarsku vypukla revoluce, pravoslavné už nechali na pokoji. Otec Amfilochij pokračoval ve službě v Ize.
Juliánie Prokopová byla v r. 1924 postřižena na monašku se jménem Paraskeva a stala se igumenií ženského monastýru ve městě Marmaroš. Pochována je ve Svatonikolském monastýru v Mukačevě.
Můžete prosím uvést zdroj?
ACAB
Abych trochu osvětlil schizmatickou propagandu, kterou tu sáhodlouze šíří p. Poljakov: V Rakousko-Uhersku se v 19. i 20. století těšili „pravoslavní“ plné náboženské svobodě (na rozdíl od katolíků, zvláště řeckokatolíků, v tehdejším Rusku). Podle posledního sčítání v roce 1910 tvořili „pravoslavní“ v celé monarchii skoro 9% obyvatelstva, v samotných Uhrách pak přes 14%, a „pravoslavným“ Srbům a Rumunům nikdo nekladl při vyznávání jejich víry žádné překážky. V posledních několika letech před první světovou válkou ovšem ruská propaganda (velkou roli v ní hrál pověstný volyňský a žitomirský arcibiskup Antonij Chrapovickij) zesílila své působení mezi Rusíny v monarchii a úřady monarchie proti ní začaly zasahovat, a to jak v Uhrách (sem spadá marmarošský proces 1913-1914), tak v rakouské Haliči (1914). V procesech bylo sice dokázáno spojení obžalovaných „moskalofilů“ (tak se říkalo v Haliči příznivcům Ruska) s Ochranou (tj. tajnou policií ruské říše), ale rozsudky byly rakousky mírné – ve lvovském procesu v Haliči byli (v červnu 1914) obvinění osvobozeni, jenom v uherském marmarošském procesu byli nakonec obvinění odsouzeni k trestům vězení. Souzeni byli všichni za vyzvědačství a vlastizradu, a jak se ukázalo po příchodu ruské armády do Haliče v roce 1914, tato obvinění „moskalofilů“ se zakládala na pravdě. Během války potom v Haliči zasahovaly jak ruské úřady proti řeckokatolíkům, tak rakouské úřady proti moskalofilům, ale to už je další kapitola. Jakkoli srovnávat tuto „perzekuci“, prováděnou z politických důvodů v několika málo vzrušených letech před válkou, s nelidským dlouhodobým pronásledováním řeckokatolíků v ruské říši je přirozeně nestoudnost.
Vidím, že dr. Zahradník už mne s odpovědí panu Poljakovovi předešel, právě jsem se chystal napsat jinými slovy totéž. Jen bych ještě dodal: Pane Poljakove, i z Vašeho příspěvku vyplývá, že v Rakousko-Uhersku měli pravoslavní náboženskou svobodu a mohli legálně existovat, měli svou hierarchii a veškerou církevní strukturu. V carském Rusku naopak uniaté byli postaveni mimo zákon až do r. 1905, kdy car Mikuláš II. jim udělil částečnou svobodu. Když car Mikuláš I. v 50. letech 19. stol. navštívil papeže bl. Pia IX., ten mu přivedl řeckokatolické řeholnice, jež uprchly z Ruska a přímo před carem vypověděly o mučení a popravách uniatů v Rusku. Car se rozčílil a uraženě odjel z Říma. Srovnávat toto s tím, co popisujete, kde šlo nikoli o náboženství, ale o ruskou agitaci, je opravdu nestoudnost, nota bene to, co popisujete, je něco absolutně nesrovnatelného s komunistickou likvidací řeckokatolíků, jejich popravami a deportacemi do gulagů, odkud se značná část už nevrátila.
Ad Pavel Zahradník: Bohužel, očividně nechcete uznat, že někteří věřící prostě v latinizované řeckokatolické církvi být nechtěli. Protože bohužel míra latinizace (odmítání tajiny přijímání dětěm, křest jenom politím, atd.) dosáhla míry, která byla v rozporu s podmínkami unie. Je smutné, že na jedné straně neváháte neustále připomínat útlak v ruskými úřady a útlak v ČSR po r 1948 a nejste ochoten připustit, že stejný útlak tady byl až do r. 1918 ze strany rakouských a uherských úřadů.
Ad Radomír Malý: Skutečně ste si jist, že jenom když jde o pronásledování katolicismu, jde o pronásledování víry a když jde o pronásledování pravoslaví, tak o pronásledováí víry nejde? Nechtělo by to trošičku více velkodušnosti? Nakonec svatý otec Vás k takové velkodušnosti a odpuštění nabádá a žádá jí od Vás!
Ještě k odpovědi p. Poljakova: Vaše tvrzení, že za Rajouska-Uherska byli“pravoslavní“ vystaveni „stejnému útlaku“, jako byl útlak řeckokatolíků za carského Ruska a v komunistické ČSR po r. 1948, je zcela absurdní. Opakuji, že za carského Ruska i u nás za komunismu byla řeckokatolická církev zcela zakázána a její příslušníci násilím obráceni na caroslaví, zatímco v Rakousko-Uhersku byla „pravoslavná“ církev naprosto legální, měla své státem uznané biskupy, své metropolity (ve Sremských Karlovcích a Černovicích), ti zasedali ve vídeňském Herrenhausu či v horní komoře uherského sněmu, byli vyznamenávání vysokými státními řády atd. atd. Je ovšem přirozené, že se zvláště uherské vládě (notabene sestávající převážně z členů Liberální strany, kterým bylo jinak zcela lhostejné, zda v té které vesnici žijí katolíci, „pravoslavní“ nebo třeba buddhisté) nelíbilo, když v době před 1. světovou válkou do vesnic nepříliš daleko od hranic s Ruskem pronikali „misionáři“ z Ruska (nikoli tedy vyslaní kompetentními rakousko-uherskými „pravoslavnými“ biskupy!), to jest ruští agenti, vyškolení v Počajově a slibující vesničanům, že brzy přijde přes Karpaty ruský car s pravoslavným vojskem a založí zde ráj na zemi, a tyto agenty i jimi svedené občas trestali. Tresty se nám mohou zdát mírné, nebo naopak přísné, ale nic to nemění na skutečnosti, že byly vynášeny z politických důvodů a že „pravoslavná“ církev v Rakousko-Uhersku bez jakékoliv překážky fungovala dál. I když Vaši popové budou stokrát mluvit o „stejném útlaku“, nic to nemění na skutečnosti, že je to prostě tvrzení zgruntu lživé.
Je zajímavé, proč pravoslavní, když byli tak utiskováni za Rakousko- Uhersko bojovali, i proti pravoslavnému Rusku? Jako např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Svetozar_Boro%C3%ABvi%C4%87_von_Bojna
Vidím, že Václav Malý je opět chytřejší než Vatikán.
3 dny se radujme a volejme „SLÁVA, SLÁVA, SLÁVA“
P.S. Před revolucí jsem s nadějí a obdivem četl Vaše samizdatové texty, ale nyní Vás již opravdu nemusím. Dostal jste se do slepé uličky
Čtete-li doktora Malého tak dlouho, možná byste si mohl za tu dobu alespoň zapamatovat jeho jméno…
Odpověď panu Poljakovovi: Já přece ve svém článku výslovně píši, že si velmi vážím statečnosti pravoslavných pronásledovaných sovětským režimem. Mučednictví těchto statisíců pravoslavných křesťanů nijak nezpochybňuji a skláním před nimi hlavu, i když se nejedná o mučednictví pro pravou katolickou víru. Nicméně jedná se o mučednictví pro vyznání Krista a to je jistě záslužné a hodné ocenění.
Z Vaší strany bych proto vice versa uvítal, kdybyste stejným způsobem ocenil poválečné mučednictví katolíků východního obřadu v Sov. svazu a jiných komunist. zemích, uznal vinu pravoslavné hierarchie, nota bene dosazené komunistickou mocí (většina patřila k agentům ne-li přímo důstojníkům KGB a budila odpor též u řady prostých pravoslavných věřících, A. Solženicyn se s touto ruskou pravoslavnou církví neidentifikoval a stal se údem jiné autokefální pravoslavné církve) a přestal obviňovat řeckokatolíky v Rak.- Uh. z útlaku pravoslaví, který nikdy neexistoval, neboť pravoslavná církev tady legálně fungovala na rozdíl od postavení řeckokatolíků v carském Rusku nebo v komunistickém Sov. svazu.
Strom poznáme nejlépe po ovoci a já věřím že tenhle strom opravdu přinese dobré ovoce. Že dojde nejenom ke smíření ale k plnému a viditelnému sjednocení církve katolické, řecko-katolické a pravoslavné. Dříve nebo později a doufám že to bude dřív než umřu. Rád bych se toho dožil. Věřím i tomu že tenhle bod nebude řecko-katolickým bratřím a sestrám vadit. Těm kterých se týká.
Až papež se všemi biskupy světa zasvětí Rusko.
Vzácná (téměř) shoda.:) Obnovení zasvěcení by, dle mého, velmi prospělo (nejen) jednotě křesťanů. A pokud se naplní proroctví stigmatizovaného kněze Ruffiniho, mohl by tak učinit tento papež. Ale je to podle mne téma na modlitbu.
Jan
Stalo se v roce 1984. Viditelným důsledkem byl pád komunismu, železné opony, ukončení studené války a události okolo svatořečení Anežky České. V pokoji a míru, bez obětí na životech.
Nestalo se v roce 1984, protože Rusko (jakkoliv je jeho chování a důraz na mezinárodní právo politologicky velmi nadějné) nebylo s biskupy celého světa zasvěceno a není katolické.
Bergooglio tak nakonec učiní donucen trestem. Hordy půlměsíce táhnou a on je už dokonce nepřímo vyzval ke znásilňování evropských žen, když Evropu přirovnal k neplodné Sáře, která se z přílivu imigrantů zaraduje. Voda za na něj už vaří.
Ad renda – otázkou nikoli řečnickou je, jestli není těch cca 100 roků od tohoto požadavku příliš pozdě, aby to pomohlo, když už puch komunismus zaneřádil celý svět…
Ad Tomáš – jsem přesvědčen že na obnovení zasvěcení se všemi otci biskupy není pozdě. A je třeba se modlit…aby pak už nebylo pozdě.
Jinak tato diskuse byle vedena zde:
http://www.duseahvezdy.cz/2013/09/01/rozhlednuti-20130901/
Jan
Pane Paxi, nevím , že by bylo někde psáno, že pro konečné vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie musí být nutně Rusko zasvěceno o sto let později, než jak si původně Panna Maria přála. Já spíše vím o Jejím poselství, kdy se slzami v očích říkala, že už nemůže udržet trestající ruku svého Syna, když se svět nebude modlit Růženec a Rusko nebude zasvěceno. Pokud mi něco uniklo, uvítám poučení.
Ještě otázka:
Ad Tomáš – jsem přesvědčen že na obnovení zasvěcení se všemi otci biskupy není pozdě.
Jak se dá katolicky vysvětlit víra v zasvěcení s modernisty, kteří všemu katolickémnu odporují a stali se služebníky „Božího lidu“ namísto Božími?
Ad Tomáš. Domnívám se, že této věci příliš nerozumíte. Poproste Pannu Marii Fatimskou, aby Vám vyprosila správné pochopení. Jinak se mi zdají Vaše otázky poněkud nelogické. V jedné věci se asi shodneme. …První pátky, první soboty v měsíci…sv. Růženec
Jan
pan Contras, měl by si pospíšit https://gloria.tv/media/ZJQsy6MCo5e po tom podlomení mu něco červeného vyskočilo z nosu
Pane Václave, řeckokatolická církev je přece již po staletí součástí Církve, tam si tedy žádné viditelné sjednocení přát nemusíme, to už je dávno realitou. U pravoslavné církve tomu tak bohužel není a modlíme se za to (např. nedávno v Oktávu jednoty s Petrovým stolcem), aby se do katolické církve co nejdříve navrátila. Nepůjde tedy o nějaké „tripartitní“ sjednocení, jak z Vaší poznámky vyplývá, ale o návrat do unam sanctam cathólicam et apostolicam Ecclésiam. Jednota mezi řeckokatolíky a pravoslavnými pak z tohoto kroku vyplyne automaticky.
Neviem ci pouzivanie slov martyri a pravoslavni ako je to v texte je koser z pohladu katolika.
Jako Balamandy , plivnutí do očí uniatům .
Plné znění deklarace:
https://svetkrestanstva.postoj.sk/10790/plne-znenie-prelomovej-deklaracie-papeza-frantiska-a-patriarchu-kirilla
Pax
Jan
Nebeský krok pro jednotu?
http://www.orol.tv/videos/matka-jednoty-zjavenie-panny-marie-na-ukrajine/
Pax
Jan
Len doplním. Jedna sa v Dzubliku o grekokatolikov, nie pravoslavnych.
Zase nějaká falešná zjevení, jako by jich nebylo dost!
Nevím, proč by mělo být nepravé.
Rozhodně to nemá co do činění s pseudopatriarchou Antonínem „exkomunikačkou“ Dohnalem-Eliášem.:) Ono když se u nás řekne baziliáni, Ukrajina, naskočí neblahá konotace….:(…nutno rozlišovat.
Jan
Jane, je toto zjevení Církví schváleno? Jak se k tomu staví místně zodpovědný katolický ordinář?
Myslím, že odpověď snad lze najít v tom filmu,
nebo zde:
http://djublyk.at.ua/
Pax
Jan
ad Jan: nemám teď čas koukat na celý film, co jsem tam zachytil je, že bývalému vladykovi papež Jan Pavel II. přislíbil zřízení vyšetřovací komise a že současný vladyka tam již 3x byl, ale jasné stanovisko mi jasné není. Pokud ho Vy znáte, byl byste tak laskav a podělil se o ně s ostatními?
Hledal jsem hledal, na Wikipedii je „The local bishop supported and promoted the visions.“. Musel bych se možná jinak probírat ukrajinštinou…Rozhodně se jeví zjevení jako věrohodné a jak to bývá, definitivní výrok asi ještě nepadl. To by bylo uvedeno.
Takže jako Litmanová. (ta je na tom asi o něco lépe, tam zjevení skončila a čeká se snad jen na konečný výrok.
(Lze spekulovat, že bude pozitivní, protože např. otec biskup udělil za určitých podmínek odpustky, což by těžko učinil při nepravém nebo podezřelém zjevení – udělení odpustků je církevně-právní akt)
http://www.horazvir.sk/
http://www.horazvir.sk/slovo_arcibiskupa.php
Pax
Jan
Ještě odkaz na Wiki:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dzhublyk
(výraz Джублик se hned tak nedá přetransformovat:))
Jan
„(…) Dnes je zřejmé, že dřívější metoda ´uniatismu´ pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu. Nicméně, církevní společenství, která se objevila v těchto historických okolnostech, mají právo existovat a podnikat vše, co je nutné k uspokojení duchovních požadavků svých věřících a současně se snažit žít v pokoji se svými sousedy. Pravoslavní a řecko-katolíci mají zapotřebí se smířit a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití.“
No to je výborné! (ironie)
Takže jednak, uniatské hnutí je passé (což se dalo v duchu II. Vaticana čekat) – Mučedníci, například svatý Josafat Kuncevič O.S.B.M., zvaný „Dušechvat“, mají smůlu. A druhak je veškerý proselytismus (misie pravé Víry katolické mezi tzv. pravoslavnými) nejen nežádoucí, ale de facto „ve jménu pokoje“ zakázán.
Satan si mne ruce: „Čím dál tím líp!“
Je zajímavé, jakou máte Vy „tradiční katolíci“ starost o církve byzantského obřadu. Přitom kdyby ste se zeptali mnoha věřících, tak by Vám řekli, že pro ně dnes představuje větší riziko latinská církev a její neustálé snahy o zavádění´(nebo udržení) latinských praktik a nevůle k návratu k východní tradici. Např. přijímání dětí, jehož zavedení brání v apoštolském exarchátu latinskou církví dosazený biskup, používání červeného vína atd. Bylo by asi nejlépe, kdyby ste už východní církev nechali konečně na pokoji a přestali do ní zasahovat. Pak se domluví i s bratri pravoslavními.
Marginálie, které jsou na západě lepší vám vadí?
Tak to jste měl asi zůstat u „pravoslavných“, protože tyhle „pravoslavizační“ tendence lze pozorovat u modernismem zasažených greko již delší čas.
Pane Poljakove, tady Vám dávám částečně za pravdu. Nikoli však v tom, že by latinská církev bránila „přijímání dětí“, pokud je mi známo, tak v řeckokatolické církvi od jejího založení (tj. od brestské a užhorodské unie na přelomu 16. a 17. stol.) funguje první sv. přijímání tak jako u katolíků latinského ritu, u pravoslavných se však udílí současně se křtem a myropomazáním.
Dnešní řeckokatolíci se ale bojí něčeho jiného, čehož se nebáli před II. vat. koncilem: modernisté v lat. církvi na ně totiž tlačí, aby používali národního jazyka místo liturgické církevní slovanštiny, aby učili katechismus „v duchu“ II. vat. koncilu, mluví se dokonce i o zkrácení sv. liturgie, aby prý „netrvala déle než u římskokatolíků“ (rozuměj: Novus Ordo), dokonce se ozývají hlasy, aby prý umožnili podávání na ruku (což je vyloučeno vzhledem k podávání podobojí) apod. Tento tlak nahrává skutečně pravoslavným, kteří tyto změny kategoricky odmítají, vím o řeckokatolických věřících, kteří opravdu inklinují spíše k pravoslaví než k uniatismu, neboť se jim příčí současný neomodernismus v Katolické církvi. Takové je tedy ovoce těchto „progresivistických“ hokuspokusů.
Trady katolíci chodí i na byzantský obřad . A dnes se nejedná o latinizaci , ale nomakinazaci východního ritu.Řeckokatolíci bohužel chodí i na NOM…lebo je kratšia .
Anička Kateřina, môžem sa Vás opýtať, odkiaľ čerpáte svoje misiologické poznatky? Píšete: „A druhak je veškerý proselytismus (misie pravé Víry katolické mezi tzv. pravoslavnými) nejen nežádoucí, ale de facto ,ve jménu pokoje´ zakázán.“
Môžem Vás ubezpečiť, že rímskokatolícke misie v Rusku pokračujú a budú pokračovať v nezmenenom rozsahu napriek spoločnej deklarácii pápeža Františka a patriarchu Moskvy a celej Rusi Kirilla. V roku 2005 tragicky zahynul v Rusku môj rodák, rímskokatolícky kňaz Ján Hermanovský, ktorý bol jedným zo slovenských misionárov, pôsobiacich v Rusku. Napísal som o ňom niekoľko článkov. Jeden z nich je na: http://www.magnificat.sk/old/mrosa/0305/spomienka.htm.
Keďže popri publicistických a literárnych aktivitách robím občas odborné preklady z nemčiny a ruštiny do slovenčiny a sporadicky aj naopak, pred niekoľkými rokmi ma požiadal jeden misionár, ktorý sa chystal na misie do Ruska, aby som mu preložil do ruštiny doklad, ktorý potreboval k tomu, aby mohol vycestovať na územie Ruska. Veľa slovenských misionárov pôsobilo a pôsobí v Rusku. Niektorých z nich som aj osobne poznal. Rímskokatolícka cirkev v Rusku má asi 1,5 milióna veriacich, čiže 1 % obyvateľov Ruska sú rímskokatolíci. Ako sa v jednom rozhovore vyjadril metropolita arcidiecézy Matky Božej v Moskve, Mons. Paolo Pezzi, ruskí rímskokatolíci majú zatiaľ málo vlastných kňazov, preto aj naďalej potrebujú misionárov z cudziny a slovenskí misionári sú vždy vítaní. (http://www.farnostsabinov.sk/data/ine/Svetove_misie_2014-01.pdf)
Misie Rímskokatolíckej cirkvi do Ruska nemožno zastaviť napriek spoločnej deklarácii pápeža Františka a patriarchu Moskvy a celej Rusi Kirilla. Kaša sa nikdy neje taká horúca ako sa navarí. Rast Rímskokatolíckej cirkvi v Rusku je nezvratný fakt bez ohľadu na to, či v budúcnosti dôjde k celoplošnej únii Katolíckej a Pravoslávnej cirkvi.
Doporučuji k přečtení jeden literární skvost o vybíjení polských uniatů pravoslavnými Rusy. Je to útlá knížečka – tři novely, napsal ji Władysław Stanisław Reymont a jmenuje se Z chelmské země.
Ježíš oznámil Vassule, že dá svůj Dar jednoty obou církví (katolické a pravoslavné), pokud se dohodnou jejich představitelé na společném datu slavení Velikonoc.
Pomineme-li otázku, zda je Vassula pravý prorok či ne, snad se shodneme v tom, že společné datum slavení Velikonoc by byla jistě dobrá věc a znamením společné víry v Ježíšovo vykupitelské Dílo vůči nevěřícím.
Můj dotaz zní, zda je známo panu Dr. Malému, příp. jiným diskutujícím, jak bylo pokročeno v tomto ohledu?
Docela dobrá analýza je zde. Podle všeho se zdá, že otázka data Velikonoc nebude ani na pořadu letošního pan-ortodoxního koncilu (viz zde).
Je snad společné datum slavení Velikonoc tak důležité? Pokud vím, tak na Podkaprpatské Rusi, kde pracovali před válkou moji rodiče, slavili i řeckokatolíci Velikonoce jiné datum než latiníci – a přesto to byla jedna a tatáž Církev se stejnou věroukou a mravoukou a s jednou a toutéž viditelnou hlavou. Ani dnes při úsilí o jednotu s pravoslavnými se nelze koncentrovat a upnout na společné datum slavení Velikonoc, přednost mají otázky dogmatické a mravoučné. Katolíci nemohou akceptovat pravoslavné popírání očistce nebo žehnání 2. manželství po rozvodu, to jsou zásadní problémy, nikoli rozdíly v datu Velikonoc.
Souhlasím, otázky dogmatické a mravoučné mají jistě přednost. Bohužel současný ekumenismus právě na toto rezignoval, tak mu už zbývá jen se soustředit na ty méně podstatné problémy – ty mají navíc často i tu výhodu, že jsou pro média „politicky korektní“ (na rozdíl třeba od rozvodů) a mnohem lépe uchopitelné (na rozdíl třeba od otázky očistce).
Otázka data Velikonoc je výhradně otázkou uznání Gregoriánského kalendáře a opuštění kalendáře Juliánského, který se rozchází s přírodou o 3 dni každých 400 let. Pravoslavní tak uvízli ve schizofrenii – život žijí podle jednoho kalendáře a liturgii slaví podle druhého. Vzpomeňme na VŘSR slavenou v listopadu…
Na jedné straně je rozdílné datum Velikonoc prkotina (bohužel křičící do světa, že křesťané nejsou schopni se domluvit ani na tom, kdy vstal Ježíš z mrtvých), na druhé straně memento: nejsou-li se schopni domluvit ani na této technické trivialitě, jak se domluví na složitých otázkách teologických, liturgických atd.?
Naozaj uz niet zavaznejsiego problemu…
jistě, schizmatici všech zemí , spojte se! heslo které razí nynější římský pontif a tu vaši schizmatičku si vetkněte, už tady byla přepírána milionkrát
Poselství od Vassuly vůbec není možno brát na lehkou váhu. Je potřeba je zkoumat.
Pokud vidíme to hašteření a a vzájemné „střílení“ křesťanů na sebe z různých stran jejich barikád, je potřeba opravdu se zeptat, jestli jsme otevřeni Duchu Svatému.
Kristus dal zaslíbení Církvi o jejím učitelském úřadu.
…ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš 16, 18)
Buď pastýřem mých ovcí. (Jan 21, 16)
Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi … (Matouš 18, 18)
Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny … (Jan 20, 23)
Jděte ke všem národům … a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Matouš 28 ,19-20)
Pokud ale žít bez Ducha Svatého, tato zaslíbení nám nepomohou, protože máme svobodnou vůli.
Nepodceňujme proto žádná tzv. soukromá zjevení. Zjevení Panny Marie ve Fatimě bylo také jen soukromé, ale bylo bráno na lehkou váhu. Druhé fatimské tajemství je toho důkazem. Mohlo se zabránit druhé světové válce.
Katolík nemůže Vassulu brát vážně, protože to je médium, skreze které žvaní démon .
Vassula je falešný prorok.
Pane Marečku, poselství řecké pravoslavné věřící Vassuly Ryden jsou falešná.
Možná by nejen Vám, ale i panu Mildovi pomohly následující informace:
Kritický web o Vassule Ryden a TLIGu:
*************************************
EN: A critical website on Vassula Ryden&“True Life in God“ – http://www.pseudomystica.info/tlighome.html
FR: Un site critique sur les messages de la Vraie Vie en Dieu de Vassula Rydén – http://www.pseudomystica.info/tlighome_fr.html
IT: Un sito critico sui messaggi della Vera Vita in Dio di Vassula Rydén – http://www.pseudomystica.info/tlighome_it.htm
ES: Un sitio crítico sobre los mensajes de la Verdadera Vida en Dios de Vassula Rydén – http://www.pseudomystica.info/tlighome_sp.html
Vassula Ryden tady fakt ještě chyběla! To snad neni možný….
Vassula ani nevypadá jako omilostněná osoba.
Jako ženská z hospody.
Pokud by někoho zajímalo, jak se na setkání papeže s moskevským patriarchou dívá archieparcha ukrajinské řeckokatolické církve Mons. Svjatoslav Ševčuk, může si zde přečíst jeho trpká slova. Na dokreslení jak deklarace vznikala: přestože Mons. Ševčuk je členem Papežské rady pro jednotu křesťanů a přestože dokument připravovala za katolickou stranu právě tato dikasterie, ho osobně se nikdo na nic neptal a teď jen čeká, jestli mu „obskurní místa“ (sic) dokumentu alespoň někdo vysvětlí. Sám to hodnotí slovy „o nás bez nás“.
Jako nejkontroverznější nevidí bod 26. delkarace, bod 25. až tak kriticky nehodnotí, vidí v něm jistý posun proti Balamandské deklaraci (ta podle něj byla pravoslavnými přímo používána k popření práva řeckokatolíků na existenci, teď alespoň je možnost jejich existence připuštěna). Odmítnutí uniatismu byla prý ultimativní podmínka moskevského patriarchátu podmiňující setkání v Havaně.
Docela pikantní je pak jeho odkaz na Lk 22,31-32 v odpovědi na závěrečnou otázku, zda nejasná deklarace neovlivní vztah řeckokatolíků ke Svatému otci.
Díky za odkaz.
Omlouvám se za překlep – chtěl jsem napsat „Jako nejkontroverznější vidí bod 26. delkarace, bod 25. až tak kriticky nehodnotí, …“
K tématu je docela dobrý historický exkurs v článku od R. de Mattei The ‚historical‘ meeting between Francis and Kirill
Básnická nadsázka(!):
Kdyby „proti sobě“ stály dvě theologické komise, kde jednu by duchovně vedl stigmatizovaný sv.Pio z Pietrelciny a druhou Serafim ze Sarova, tak by trvalo sjednocení katolické církve a pravoslavné církve v jednotě víry, svátostí a autority tak cca 2-3 roky – (i když nechci omezovati dolní časovou hranici zázrakův Hospodinových:))).
…
..
🙂
Kdyby někdo z pověření duchovní autority např. provedl komparativní analýzu katechismu otce Kardinála Tomáška a pravoslavného biskupa Pavlíka-Gorazda, našel by nadobyčejnou shodu (snad) ve většině „res“ – týkající se víry a mravů….. Tím nechci snižovat důležitost rozdílů.
Rok 1054 je poněkud daleko. Ale…
————
Vtip: jaký je rozdíl mezi katolicismem a pravoslavím?
Ne snad viditelně příliš veliký a přesto propastný.
Propastí….je politika…:)
————-
Ale ani to nemusí být do budoucna pravda. Říká se: kdo touží, hledá způsoby, kdo ne, hledá…důvody.
Panno Maria Fatimská, oroduj za nás.
Čestnějšuju Cheruvim i slavnějšuju bez sravněnija Serafim, bez istlenija Boga Slova rodšuju, suščuju Bogorodicu Ťa veličajem.
(pokud dojde k pravému sjednocení, tak to bude přímluvným dílem Matky Boží.)
(i když se to snad zdá dnes některým „jurodivé“:))
Pax
Jan
Což mi připomíná jednu krásnou modlitbu:
Ó neposkvrněná Panno, my služebníci tvoji a dítky sv. římsko-katolické Církve, s důvěrou počítajíce na Tvou mocnou ochranu, prosíme Tě pokorně, račiž od Boha Ducha sv., k uctění a oslavení toho, co od Otce a Syna od věčnosti vychází, plnosť jeho darů milosti vyprositi ku blahu našich pobloudilých bratří, odloučených od nás Řeků, aby, osvíceni Jeho oživující milostí, do lůna katolické Církve se navrátili pod neomylnou správu jejího nejvyššího pastýře a učitele na zemi, římského papeže, a aby jsouce s námi tak nerozlučitelnými svazky téže víry a téže lásky věrně spojeni, Nejsvětější Trojici konáním dobrých skutků s námi oslavovali a zároveň též Tobě, ó Panno a Matko Boží milosti plná, česť prokazovali nyní a na věky věků, amen.
Třikráte Zdrávas Maria…
(Odpustky obdařil papež Pius IX. 11. června 1869, české znění podle Vondruška, K.: Odpustková knížka, Praha, 1890, p. 140)
i Serafim Svarovský musel přiznat omyl,chtěl-li být spasen
https://gloria.tv/media/JHagv3X361G
A DRUHÉMU SE ŘÁDNĚ PODLOMILA KOLENA https://gloria.tv/media/ZJQsy6MCo5e
Takže hlavně že vadí např. Vassula Ryden (k té se, minimálně v této diskusi, nevyjadřuji)
Zato nevadí patriarcha Eliáš:)))) Antonín „exkomunikačka“-Dohnal, vysokopřeosvícený schismatik.:)))!!
Pane Theofile – :((
Jan
teď jsem si toho všimnul, tak to se omlouvám všem za ten rafinovaný odkaz na schizmatiky Eliáše Dohnala