S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
[Jezuita] P. [Antonio] Spadaro ve svém článku říká, že pastorační praxe v Německu může být radikálně odlišná od pastorační praxe v Guineji. [1] Jak by to tak mohlo být, jestliže mluvíme o téže nauce a téže pravdě Kristově? Celé toto pojetí mi připadá velmi znepokojivé.
Diecézní biskupové jsou ve svých diecézích učiteli víry. Biskupové – a tím spíše papež – jsou však povinni nejvyšší poslušností Kristu a živé tradici, skrze niž k nám Kristus ve své Církvi přichází. Nemůžeme si vyrobit Církev podle dané doby nebo podle místních nápadů.
Podle mé vlastní zkušenosti mohou být biskupské konference velmi užitečné, ale také mohou působit velmi škodlivě v tom smyslu, že jednotliví biskupové už svou odpovědnost za učení víry a vládu v souladu s tímto učením neberou tak vážně, jak by měli. Může vzniknout nápad, že prý učení a vedení biskupa bude určovat biskupská konference.
Když je řeč o takové biskupské konferenci, jaká existuje ve Spojených států (kde je mnoho biskupů), je jasné, že nejde o účinný nástroj, jak řešit pastorační otázky, které se dotýkají pravd víry. Kdyby se mělo například stát, že pastorační praktiky týkající se lidí žijící v neregulérních manželských svazcích by měly být ponechány na uvážení biskupských konferencí nebo jednotlivých diecézních biskupů, skončili bychom jako další protestantská denominace.
Jsme jedna Církev na celém světě: jedna, svatá, katolická a apoštolská Církev. V době, v níž žijeme, je nutno tyto čtyři vlastnosti velice zdůrazňovat.
Otázka: Nedávno zveřejněné dokumenty (vydaná motu proprio) papeže Františka k procesu prohlášení manželství za neplatné vedly mnohé lidi k přesvědčení, že Církev zmírňuje své učení o nerozlučitelnosti manželství a že dosáhnout prohlášení neplatnosti bude brzy snazší. Mohl byste prosím vysvětlit, co budou tyto změny skutečně znamenat na pastorační úrovni?
Odpověď: Pokládám za prakticky nemožné, aby se změny nařízené v motu proprio uskutečnily do 8. prosince. [2] Jsou radikální a dotýkají se samotné podstaty procesu prohlášení neplatnosti manželství jako způsobu, jak dospět k pravdivému úsudku o návrhu na prohlášení neplatnosti. Například myšlenka, že existuje mnoho případů, které lze snadno rozsoudit, takže by někdo mohl přijít za biskupem a do 45 dnů mít rozsudek, zkrátka odporuje reálné situaci. Většina návrhů je velmi složitých – krach manželství obvykle je velmi složitá situace. Existuje nemnoho případů, kdy někdo někoho podvedl, co se týče skutečnosti, že již byl vázán předchozím manželstvím. Nevinná strana se domnívala, že jde o platné manželství, ale tak to nemohlo být, protože ten druhý byl již vázán jiným svazkem. To lze snadno prokázat dokumenty.
Většinou – a mám v tomto směru dlouhou zkušenost – jsou však tyto případy velmi složité a vyžadují pečlivé vyšetření lidmi, kteří se na tuto práci připravovali. Řada biskupů mi čestně a bez vlastní viny řekla: „Já nejsem schopen soudit případy neplatnosti manželství. Kromě základního studia kanonického práva jsem to nikdy nestudoval. Proto posílám na kněze na řadu let na studia, aby to mohli dělat.“ Moje odpověď těmto biskupům zní: „Právo vás nikdy nezavazuje k tomu, abyste dělali něco, čeho nejste schopni, jinými slovy něco, co poctivě dělat nemůžete.“ Věřícím proto mají odpovědět: „Nejsem schopen to rozsoudit, a proto předávám váš případ manželskému soudu, který je určen k tomu, aby spravedlivý rozsudek vydal.“
Myslím, že celá záležitost reformy procesu prohlášení manželství za neplatné potřebuje velmi seriózní revizi, zejména s ohledem na některé z nejzávažnějších otázek. Například k výkonu rozhodnutí o prohlášení neplatnosti již nadále není nutné získat druhé souhlasné rozhodnutí. Často se argumentuje tím, že to papež Benedikt XIV. zavedl teprve v 18. století, a tak tomu skutečně bylo. Udělal to však z velmi vážného důvodu: už tehdy docházelo v udělování prohlášení neplatnosti manželství ke zneužitím. Avšak i tehdy, už před zavedením požadavku druhého souhlasného rozsudku, soudilo případy neplatnosti manželství kolegium soudců. Případ prostudovalo tři až pět soudců (někdy i víc), kteří o návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodli. K rozhodnutí ve prospěch neplatnosti bylo třeba většiny soudců. Nyní v mnoha diecézích případy neplatnosti soudí samosoudce.
Jsme tedy v situaci, kdy o návrhu na prohlášení neplatnosti manželství může kladně rozhodnout jeden člověk, aniž by jeho rozsudek podléhal povinné kontrole. To není správné. Není to seriózní postup, jak soudit záležitost, která se dotýká samotných základů života společnosti i Církve! Případ se nejen neřeší seriózně, ale celé břemeno se klade na soudce. To není spravedlivé. Kdybych byl soudcem, nepřijal bych odpovědnost za souzení těchto případů. Nevěřím, že rozhodnutí samosoudce poskytuje dostatečnou záruku obrany posvátnosti manželství. V tak vážné záležitosti úsudek mě jediného nestačí. Každý, kdo někdy pracoval u soudu, to chápe. Tato myšlenka je velmi naivní a sentimentální. Soustřeďuje se jen na člověka, který přijde a řekne: „Moje manželství bylo neplatné a žádám Církev, aby vydala rozsudek, že můžu uzavřít nový sňatek.“ S takovým člověkem je třeba jednat s velkým soucitem, ale jeho manželství je veřejný životní stav v Církvi, který se tudíž týká i partnera a celé řady rodinných vztahů, obvykle včetně dětí.
Soustředit pozornost jen na to, že se pokusíme najít rychlé řešení pro tohoto jednoho člověka, aby mohl uzavřít manželství (nebo zplatnit svazek, který již uzavřel civilně), znamená strašlivě ublížit celé řadě lidí, jichž se toto manželství týká, a to nikoli náhodou a do určité míry farizejsky. Je to skutečný zásah, který ovlivní mnoho lidí: rodiče, děti, sourozence, přátele a tak dále. Týká se toho, co v životě považujeme za nejposvátnější.
Boží milosrdenství
Otázka: Protože vstupujeme do Roku milosrdenství vyhlášeného papežem Františkem, je důležité uznat, že synodní o otcové důkladně diskutovali o potřebě milosrdenství a lásky k těm, kdo nežijí podle církevních předpisů. Neměli bychom se však vyvarovat falešného soucitu, který kromě hříšníka přijímá a toleruje i hřích?
Odpověď: Ano, přesně o to jde. Boží milosrdenství je odpovědí na pokání a pevné odhodlání se napravit. Marnotratný syn se vrátil k otci, poté co se kál za to, co udělal. Řekl otci, že už není hoden být jeho synem, a prosil ho, aby ho přijal zpět jako služebníka. Chápal, co udělal, a kál se. Na to otec reagoval svým milosrdenstvím. Viděl, že jeho syn prožil obrácení srdce.
Také lidi, kteří žijí v těžce hříšné situaci a přicházejí k Církvi, přijímáme s láskou. Vždycky milujeme hříšníka, ale musíme vidět, že člověk hřích uznává a snaží se nad ním zvítězit, že činí pokání a snaží se napravit škodu, kterou hřích způsobil. Jinak se milosrdenství devalvuje a nemá smysl.
Obávám se, že lidé říkají „milosrdenství, milosrdenství, milosrdenství“, aniž by tomu rozuměli. Ano, Bůh je Bohem milosrdenství. Ale milosrdenství je velmi obsažný pojem – souvisí s naším důvěrným vztahem k Bohu a s naším uznáním nekonečné Boží dobroty, naší vlastní hříšnosti a potřeby vyznání hříchů a pokání. Vrháme se do Božího milosrdenství, ale také prosíme o milost změnit svůj život a pravdivě se odhodlat k nápravě.
Vidíme to v evangeliích, v setkáních našeho Pána s hříšníky. Je velmi soucitný, ale vždy s nimi mluví velice jasně. Ženě přistižené při cizoložství řekl, aby šla a už nehřešila (srov. J 8,11). Podobně když se setkal se Samaritánkou u Jakubovy studny, zeptal se jí na manžela. Když odpověděla „nemám muže“, řekl jí: „Správně jsi řekla: ‚nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž“ (J 4,17-18). Odloučit milosrdenství od pravdy znamená milosrdenství zrazovat a dělat z něj něco jiného, než čím ve své podstatě je, to jest výrazem Boží lásky.
Otázky kladl Don Fier
Odpovídal Raymon Leo kardinál Burke
Přeložila a poznámkami opatřila Lucie Cekotová
Poznámky:
[2] Rozhovor se uskutečnil ještě před 8. prosincem 2015, kdy obě motu proprio vstoupila v platnost. Pozn. překl.
