Kardinál Burke

Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.

+ + +

Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?

Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.

Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.

V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.

Jak je zjevné v článku P. Spadara, filozofický předpoklad týkající se argumentace v dokumentu především celkově není správný. Za druhé je naprosto neslučitelný s katolickým učením. Například se tam tvrdí, že existují pravdy víry, ale také něco, co se tam nazývá „pravdy dějin“ (tj. měnící se doby). My chápeme, že časy se mění a že se musíme vyrovnávat s novým vývojem, ale také chápeme, že podstata věcí zůstává stále stejná. Existuje pravda, s níž musíme poměřovat změny, s nimiž se setkáváme v čase. To v závěrečném dokumentu synody není jasné, zejména je-li článek P. Spadara míněn jako pravdivý obraz myšlení synody. Pokud tomu tak je, je třeba přistoupit k určitým závažným vysvětlením.

Pokud jde o mě, myslím, že nejlepší by bylo, aby závěrečnou zprávu nadále zkoumali skuteční učitelé víry. Věřím, že v kontroverzních otázkách, jimiž se závěrečná zpráva zabývá, nedojde k žádným dalším krokům, neboť se dotýkají samotných základů naší katolické víry.

Článek P. Spadara například vyvolává dojem, že existuje nějaký druh řešení situace osob v neplatných manželských svazcích, které by jim umožnilo přijímat svátosti, kromě toho, jak to Církev chápala vždy: rozhodnutí svědomí žít jako bratr a sestra, pokud se partneři nemohou rozejít, a potom přijímání svátostí na místě, kde nevznikne pohoršení z toho, že lidé vidí, že spolu žijí, i když je známo, že jsou vázáni předchozím svazkem. Vyvolávání dojmu, že existuje nějaké jiné řešení na „interním fóru“, je falešné, u lidí provokuje falešná očekávání a působí zmatek, pokud jde o povahu svědomí a mravní pravdu, jíž se naše svědomí vždy musí přizpůsobovat.

Synoda přinesla zjevně i dobré plody, například důraz na přípravu na manželství a její zásadní důležitost. Za sebe bych rád viděl větší důraz na přípravu na manželství, a to jak vzdálenou, tak bezprostřední. Myslím, že katecheze je základní otázkou dnešní pastorační péče o lidi povolané k manželství a o rodiny. Máme generace katolíků, kteří svou katolickou víru příliš nechápou, a to včetně učení Církve o svátostné povaze manželství a o rodině. Především tuto nauku je třeba zdůrazňovat, dětmi počínaje.

Když jsem se jako malý učil náboženství z Baltimorského katechismu, jedna z prvních definic, které jsem se naučil, se týkala svátosti manželství. To se teď už neučí. Mladým lidem by se v době, kdy se připravují na manželství, mělo dostat intenzivní katecheze. Ta by však měla být prohloubením toho, co již znají. Musíme také vychovávat věřící obecně, mnozí z nich mají chabé náboženské vzdělání a v současné sobě jsou v těchto věcech vedeni ke zmatku.
Otázka: Závěrečná zpráva přece jen pochválila velké rodiny, potvrdila otevřenost k životu a vyzvala ke „znovuobjevení“ dokumentů Magisteria, které podporují kulturu života (např. Familiaris consortio sv. Jana Pavla II. a Humanae vitae bl. Pavla VI.). Jak to lze účinně přeměnit v žitou víru na farní úrovni v kultuře, kde více než 50 procent katolíků (aspoň máme-li věřit průzkumům) neakceptuje učení Církve o antikoncepci?

Odpověď: Také zde jde o otázku katecheze. O dokumentech, jako je Humanae vitae a Familiaris consortio, se nedá mluvit jen obecně, téměř jako bychom mávali transparentem. Ve farnostech je třeba je pečlivě studovat a kněží o nich musejí kázat a ilustrovat tak pravdy, které tyto dokumenty tak skvěle podávají.

Jestliže víme – a jsem si jist, že víme – že kultura naprosto odporuje učení obsaženému v těchto dvou dokumentech, jestliže víme – a jsem si jist, že víme – že mnozí věřící nemají dobré náboženské vzdělání a mají sklon řídit se spíše tím, co si myslí kultura, než tím, co učí Církev, musíme si uvědomit, že je naší povinností hlásat ve věcech manželství a rodiny evangelium tak, jako by to bylo poprvé. Podle mého soudu je to jediná odpověď.

Důležitým důvodem, proč se snažit pomáhat manželům žít pravdu o manželství, je ten, že děti se základním pravdám o manželství učí doma, pozorováním vztahu mezi rodiči. Děti vědí – a to i když o tom rodiče nemluví – když jejich rodiče používají antikoncepci. Vědí, když se jejich rodiče bezvýhradně nemilují. Také musíme zdůrazňovat, že domov je prvotním místem evangelizace, co se manželství a rodiny týče. Musíme pomáhat těm, kdo se snaží žít pravdivě podle svého manželského slibu, aby vytrvali a sílili. U těch, kdo s tím bojují, musíme uznat, že potřebují obrácení života, a snažit se je láskyplně vést k pravdě.

Vážně zavádějící

Otázka: Když synodní otcové citovali část odstavce 84 Familiaris consortio, ukončili citaci těsně před důležitou větou: „Církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek.“ Její vynechání vás jistě zarmoutilo, zejména vzhledem k nedávnému italskému vydání vaší knihy o Eucharistii Divine Love Made Flesh. Proč byla podle vašeho názoru tato nauka v závěrečné zprávě vypuštěna? Nemá to vyvolávat zdání, jako by Církev uvažovala o změně jednoho ze svých dogmatických učení?

Odpověď: Tak to samozřejmě je, o tom není sporu. Odstavec závěrečné zprávy k tomuto tématu je velmi závažným způsobem zavádějící. Vyvolává falešný dojem, že prezentuje nauku Familiaris consortio, kterou také dokládá dokument Papežské rady pro výklad textů zákonů [na nějž závěrečná zpráva rovněž odkazuje]. Závěrečná zpráva synody naznačuje, že Familiaris consortio a dokument Papežské rady otevírají přístup ke svátostem pro lidi v neregulérních svazcích. Je to přesně naopak.

Skutečně mě zarmoutilo, že se závěrečná zpráva zarazila před citováním úplné nauky Familiaris consortio v této věci. Pravda, kterou předkládá ve Familiaris consortio sv. Jan Pavel II., byla v dokumentu synody především překroucena, stejně jako pravda doložená a zdůrazněná v dokumentu Papežské rady. To mě samo o sobě velmi zklamalo, zejména vezmeme-li v úvahu, že k tomu došlo na úrovni biskupské synody.

Zároveň mě to zneklidnilo, protože jsem věděl, že lidé jako P. Spadaro a jiní to zneužijí a budou tvrdit, že Církev svou nauku v tomto směru změnila, což prostě není pravda. Jsem opravdu přesvědčen, že celý závěrečný dokument synody se měl zabývat kompletní naukou Familiaris consortio. Podle mé zkušenosti z mimořádné synody v roce 2014 to bylo, jako by papež Jan Pavel II. nikdy neexistoval. Když čteme závěrečný dokument synody, bohatství Magisteria Familiaris consortio, které je tak krásným dokumentem, tam nenajdeme. Teď by byla ideální doba ho znovu objevit a prezentovat v celé jeho bohatosti. Člověk z toho má silný dojem, že přestože se opakovaně tvrdilo, že na synodě nejde o uvolnění nauky nebo disciplíny Církve ve věci nerozlučitelnosti manželství, nakonec se tím ve skutečnosti řídilo všechno. Vždyť když P. Spadaro uvažuje o všem, co závěrečný dokument obsahuje, a poukazuje na představu, že tato synoda dokázala to, co se té předchozí nepodařilo, je to velmi znepokojivé. V tom k sobě musíme být poctiví. Něco tady není v pořádku.

Svědomí a pravda

Otázka: Někteří synodní otcové zdůrazňovali „neporušitelnost svědomí“, když mluvili o kontroverzních tématech (např. o svatém přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané páry). Zdá se však, že nebylo řečeno mnoho o nutnosti formování svědomí člověka v souladu s objektivní pravdou. Živě se pamatuji na profesora morální teologie, u něhož jsem studoval, který často opakoval: „Neseme vinu za všechno, co jsme mohli a měli vědět.“ Prosím poučte čtenáře o přesném učení Církve o formování svědomí.

Odpověď: Je pravda, že svědomí je, jak to nazval kardinál John Henry Newman, „prvotním náměstkem Kristovým“. Jinými slovy, je to Boží hlas, který mluví k našemu srdci od prvního okamžiku stvoření o tom, co je správné a co špatné, co je dobré a co zlé, co je v souladu s Jeho plánem pro svět a co nikoli. Newman dále vysvětluje, že aby svědomí mohlo plnit svou velmi důležitou úlohu, musí se formovat v souladu s pravdou. Svědomí není nějaký druh subjektivní pravomoci, kde tvé svědomí ti říká jednu věc a moje svědomí mi říká opak. Jde o něco, co nás spojuje, neboť obě naše svědomí, jsou-li v souladu s pravdou, nám budou říkat totéž.

Newman dále řekl, že Pán poučuje naše svědomí vírou, rozumem a skrze své viditelné zástupce na zemi (papeže a biskupy ve společenství s ním, to jest Magisterium). Vůbec tedy nejde o něco subjektivního. Musíme jednat podle svého svědomí, to nám ale může být neomylným rádcem pouze tehdy, je-li formováno jak rozumem, tak pravdami naší víry, přičemž obojí spolu vždy souhlasí.

Krásnou katechezi na téma svědomí pronesl papež Benedikt XVI. v projevu k římské kurii před Vánocemi v roce 2010. Tato katecheze vycházela z toho, co o svědomí učil blahoslavený kardinál Newman, jeden z největších učitelů Církve v této věci.
Otázka: S tím souvisí další téma. Zpráva tiskové agentury Catholic News Agency ze 16. října 2015 citovala jednoho vysoce postaveného preláta, který měl říci, že „je otázka, zda sexuální úkony v druhém civilním manželství lze hodnotit nezávisle na životních okolnostech“ a tvrdil, že je nerealistické, aby se znovusezdaní rozvedení vzdali sexuální aktivity [3]. Tento postoj v rozhovoru pro LifeSiteNews z 21.10.2015 důrazně vyvrátil kardinál Francis Arinze. [4] Můžete prosím něco říci k úloze, kterou mohou hrát „životní okolnosti“ v posuzování objektivně hříšných skutků?

Odpověď: „Životní okolnosti“ jsou okolnosti, v nichž žijeme podle pravdy. Jinými slovy, za všech životních okolností musíme následovat Krista konáním Otcovy vůle. Mravní pravdy nemůžete posuzovat podle kontextu – tomu se klasicky říká proporcionalismus nebo konsekvencionalismus.

Tento způsob myšlení například tvrdí, že i když potrat je vždycky špatný, jste-li v situaci velkého tlaku, mohl by být za daných konkrétních okolností přípustný. To prostě není pravda. Jsme povoláni k tomu, abychom svou katolickou víru žili hrdinsky. I ten nejslabší člověk dostává od Krista milost, aby žil pravdu v lásce.

Životní okolnosti posuzujeme podle Kristovy pravdy. Jestliže někdo nevěděl o mravním zlu, které je obsaženo v nějakém skutku, jenž je objektivně těžce špatný, je možné, že není vinen v tom smyslu, že by se dopustil hříchu (aby se člověk dopustil smrtelného hříchu, musí vědět, že jde o hříšný skutek, a přesto se svobodně rozhodnout ho spáchat).

Životní okolnosti však nijak nemění objektivní morálnost skutku. Objektivní pravda vyzývá „životní okolnosti“ k radikální proměně. Říkat lidem, kteří spolu žijí v neregulérním svazku, že jsou povoláni k tomu, aby žili čistě jako bratr a sestra, znamená říkat jim, že dostanou milost, která je k životu v čistotě nezbytná. Tato milost vychází z manželství, jímž jsou skutečně vázáni. To je přesně to, co se od nás očekává.

Otázky kladl Don Fier

Odpovídal Raymon Leo kardinál Burke

Přeložila a poznámkami opatřila Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] http://www.tedeum.cz/2015/12/09/j-em-burke-ani-synoda-ani-papez-nemohou-odporovat-pravde-o-eucharistii-a-manzelstvi/

[2] https://catholicismpure.wordpress.com/2015/11/10/fr-antonio-spadaro-synod-laid-foundations-for-access-to-the-sacraments/

[3] http://www.tedeum.cz/2015/10/21/synoda-den-sedmnacty-kardinal-pell-bitva-vizi-lacine-milosrdenstvi-heterodoxie-od-nemecka-po-indii-synodni-vetsina-proti-zmenam-uceni/

[4] http://www.tedeum.cz/2015/10/23/synoda-den-devatenacty-vznik-noveho-dikasteria-zaverecna-zprava-a-nezadrzitelny-pokrok-teologie-je-marx-vetsi-nez-kristus-pravoslavny-metropolita-poucuje/

Zdroj: http://thewandererpress.com/breaking/interview-with-cardinal-burke-insights-on-the-state-of-the-church-in-the-aftermath-of-the-ordinary-synod-on-the-family/