Omylnost papežů (3.)

Omyly papežů

Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:

Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).

Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:

Sv. Petr (zemř. cca. 64): Bůh dovolil, aby první papež upadl do vážného omylu, jako by tím měla být Církev varována, že papežové jsou neomylní jen v určitých mezích. Před ukřižováním zapřel Krista. Při jiné příležitosti odmítal jíst s konvertity z pohanství, aby neurazil přísnější křesťany ze židovství, což vedlo sv. Pavla k jeho známému napomenutí.1 Katolická encyklopedie2 k tomu říká:

Protože tento čin naprosto odporoval Pavlovým zásadám i praxi a byl by mohl vést ke zmatku mezi konvertity z pohanství, adresoval apoštol Pavel sv. Petrovi veřejnou výtku, neboť se zdálo, že Petrovo chování naznačuje přání nutit konvertity z pohanství, aby se stali Židy a přijali obřízku a židovský zákon … Pavel, který správně viděl rozporuplnost Petrova jednání a chování křesťanů ze židovství, bez váhání hájil zásadu, že židovský zákon se na konvertity z pohanství nevztahuje.

Papež sv. Viktor I. (189-98): Západní a východní křesťané spolu dlouhodobě nesouhlasili ve věci data slavení Velikonoc. I když předchozí papežové tento rozdíl tolerovali, sv. Viktor se pokusil věc násilně vyřešit a několik východních biskupů kvůli tomu exkomunikoval. Za tuto přehnanou přísnost a odklon od politiky předchozích papežů ho kritizoval sv. Irenej.

Papež sv. Marcelin (296-304): Císař Dioklecián v době pronásledování křesťanů nařídil odevzdání posvátných knih a obětování bohům. Sv. Marcelin prý ze strachu vyhověl a později se z toho kál. Názory historiků na to, zda k tomu skutečně došlo, se různí. Katolická encyklopedie nicméně uvádí:

Na druhou stranu je pozoruhodné, že jméno tohoto papeže jako jediné chybí v římském Chronografu, který poprvé vyšel v roce 336, zatímco všichni ostatní papežové počínaje Luciem I. tam uvedeni jsou …

Je opravdu nutno připustit, že některé kruhy v Římě chování papeže za Diokleciánova pronásledování neschvalovaly … Je možné, že papež Marcelin se mohl ve vhodnou dobu ukrýt v bezpečné skrýši, jako to učinilo mnoho dalších biskupů. Je však také možné, že si po vydání ediktu zajistil vlastní imunitu; to by se mu v Římě bylo přičítalo jako slabost, jeho památka tím mohla utrpět, a proto byl v Chronografu … vynechán…

Papež Liberius (352-366): V situaci, kdy mnoho biskupů podporovalo ariánskou herezi, a pod tlakem císaře papež Liberius přistoupil na exkomunikaci neochvějně ortodoxního sv. Atanáše a souhlasil s nejednoznačnou teologickou formulací. Později se za svou slabost kál, ale stal se prvním papežem, který není uctíván jako svatý.

Papež Honorius I. (625-638): Papež Honorius přinejmenším nepřímo akceptoval monotheletský blud, byl za to odsouzen svým nástupcem papežem sv. Agatonem a papežem sv. Lvem byl kritizován za to, že byl přinejmenším nedbalý. I když jeho činy nejsou nijak v rozporu s papežskou neomylností – Honorius nevyslovil definici ex cathedra – způsobily vážné škody, neboť poskytly materiál kritikům papežství. Jak říká Katolická encyklopedie: „Je jasné, že žádný katolík nemá právo Honoria obhajovat. Byl to heretik, nikoli úmyslně, ale fakticky …“

Papež Štěpán VI. (896-897): Na slavné „synodě mrtvých“ – události, kterou někteří historici považují za nejpokleslejší chvíli papežství – papež Štěpán exhumoval mrtvolu svého předchůdce papeže Formosa, oblékl ji do papežských rouch, posadil na trůn a soudil za údajná porušení církevního práva. Formosus byl shledán vinným a všechny jeho úkony jako papeže prohlášeny za neplatné, posléze byla jeho mrtvola hozena do Tibery. Formosovi přívrženci později Štěpána odstranili a uvrhli do vězení, kde byl uškrcen.

Papež Jan XII. (955-964): E. R. Chamberlin ve své knize The Bad Popes3 popisuje povahu papeže Jana XII. takto:

Zdá se, že Jan byl ve svém vztahu k Církvi puzen k tomu, aby zaujal kurs úmyslné svatokrádeže, která daleko přesahovala příležitostné užívání smyslových rozkoší. Jako by ho temná stránka jeho povahy ponoukala k tomu, aby v maximální míře zkoušel svou moc jako nějaký křesťanský Caligula, jehož zločiny byly obzvlášť strašlivé vzhledem k úřadu, jenž zastával. Později byl konkrétně obviňován z toho, že Lateránskou baziliku proměnil v nevěstinec, že on a jeho kumpáni znásilňovali poutnice přímo v chrámu sv. Petra, že dary chudých na oltáři se kradly jako příležitostná kořist.

Nezřízeně se oddával hazardu, při němž vzýval jména oněch zdiskreditovaných bohů, kteří jsou dnes všeobecně považováni za démony. Jeho sexuální apetit byl neukojitelný – v římských očích jen malý zločin. Co horšího, jeho příležitostné společnice v loži nebyly odměňovány občasnými dárky, ale půdou (str. 43-44).

O jeho skonu píše J. N. D. Kelly v Oxfordském slovníku papežů4: „Dostal srdeční záchvat, údajně když byl v posteli s vdanou ženou, a o týden později zemřel.“

Papež Benedikt IX. (1032-44; 1045; 1047-8): Benedikt IX. byl zvolen díky úplatkům, které zaplatil jeho otec. Kelly říká, že „jeho osobní život byl skandálně násilný a neřestný, a to i když vezmeme v úvahu, že zprávy mohou přehánět.“ Katolická encyklopedie soudí: „Byl ostudou Petrova stolce.“

Papež Jan XXII. (1316-34): Papež Jan XXII. učil heterodoxní postoj, že blažené duše nevidí Boha hned po smrti, ale až při vzkříšení, což je variantou tzv. „teorie o spánku duše“. Teology své doby za to byl přísně kritizován a později tento názor odvolal. Stejně jako u Honoria nebyly Janovy činy v rozporu s papežskou neomylností: tento názor vyslovil v kázání, nikoli v podobě formálního věroučného výroku. Jak však soudí James Hitchcock ve své knize History of the Catholic Church,5 „zůstává nejzřetelnějším případem potenciálně heretického papeže v dějinách Církve” (str. 215).

Papež Urban VI. (1378-89): Katolická encyklopedie popisuje Urbana jako „vrtkavého a svárlivého“ muže, jehož „celá vláda byla sérií neštěstí.“ Kardinálové se ho pokusili nahradit jiným papežem, Klementem VII., čímž začalo neblaze proslulé čtyřicetileté Velké západní schizma, kdy si nároky na papežský trůn činili nejprve dva a poté tři muži. Spor rozděloval nejen teology, ale dokonce i světce. Sv. Kateřina Sienská patřila ke světcům, kteří podporovali Urbana, sv. Vincenc Ferrerský podporoval Klementa.

Papež Alexandr VI. (1492-1503): Tento papež z rodu Borgiů, který měl od svých milenek mnoho dětí, notoricky využíval papežského úřadu k prosazování zájmů své rodiny.

Papež Lev X. (1513-21): Lev X. je papež, který se proslavil výrokem: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal.“ Katolická encyklopedie říká:

Tato věta pravdivě ilustruje papežovu rozkoš milující povahu a nedostatek serióznosti, který byl pro něj charakteristický. Nebezpečím ohrožujícím papežství nevěnoval žádnou pozornost a bezuzdně se oddával zábavám, které se nabízely v hýřivé hojnosti. Byl posedlý neukojitelnou láskou k rozkoši, která byla typickým rysem jeho rodiny. Měl zalíbení v hudbě, divadlu, umění a poezii jako kterýkoli zhýčkaný světák.

Lev byl papežem v době Lutherovy revolty, k níž se nepostavil moudře. Katolická encyklopedie pokračuje:

Když se obrátíme k politickým a náboženským událostem Lvova pontifikátu… změní se zářivý lesk, který prostupuje jeho mecenášství v oblasti literatury a umění, brzy v nejhlubší temnotu. Jeho známá mírumilovnost změnila politickou situaci v nepříjemné dědictví; klid se pokusil udržet pomocí exhortací, které však nikdo neposlouchal

Jediným možným verdiktem nad pontifikátem Lva X. je to, že byl pro Církev nešťastný… Von Reumont přiléhavě říká: „Lev X. je do velké míry odpovědný za skutečnost, že víra v integritu a přednosti papežství, v jeho mravní a obnovující sílu a dokonce i v jeho dobré úmysly poklesla tak hluboko, že lidé mohli prohlásit, že starý pravý duch Církve zanikl.“

Mohli bychom uvádět další případy, ale tyto dostatečně ukazují, jak velice vážně se papežové mohou mýlit, když nevykonávají své mimořádné Magisterium. A mohou-li se papežové mýlit i ve věcech, které se týkají nauky a řízení Církve, je bez diskuse, že se mohou vážně mýlit ve věcech politiky, vědy, ekonomiky a podobně. Jak napsal kardinál Raphael Merry del Val ve své knize The Truth of Papal Claims z roku 1902:6

Ať je jakkoli velká naše synovská úcta ke všemu, co [papež] říká, ať musí být jakkoli velká naše poslušnost vůči vedení Nejvyššího Pastýře, netvrdíme, že každé jeho slovo je neomylné, ani že musí mít vždy pravdu. Tím spíše se nám ani nesní o tom, že by byl neomylný nebo jakkoli nadřazen jiným, když mluví o věcech, jež jsou vědecké, historické či politické, nebo že by se nemohl dopustit chyby v úsudku, jde-li o současné události, lidi a věci (str. 19).

I dnešní biskup může… zásadně nesouhlasit s papežem, který ve svém úsudku může jednat způsobem, jenž je náchylný k tomu, aby svedl z cesty ty, kdo mu jsou svěřeni … Tato hypotéza je zcela možná a nijak neničí ani neumenšuje primát papeže (str. 74).

Jak napsal teolog Karl Adam v knize The Spirit of Catholicism z roku 1935:7

Muži, skrze něž se na zemi předává Boží zjevení, podle zákona svého bytí podléhají omezením své doby. Rovněž podléhají omezením své individuality. Jejich specifický temperament, mentalita a povaha musejí ovlivňovat, a také ovlivňují způsob, jímž předávají pravdu a milost Kristovu … Může a musí se tedy stávat, že pastýř a stádce, biskup, kněz i laik nejsou vždy hodnými zprostředkovateli a příjemci Boží milosti a že když to, co je nekonečně svaté, prochází přes ně, občas to překroutí nebo pokřiví. Kdekoli jsou lidé, tam musí být i omezený pohled a úzkoprsost úsudku. Vždyť nadání je vzácné a genialita přichází jen tehdy, když ji vyvolá Bůh. Vynikající papežové, biskupové velké duchovní síly, geniální teologové, kněží nadaní mimořádnými milostmi a zbožný lid: to musí být nikoli pravidlo, ale výjimka … Církev má od Boha záruku, že neupadne do omylu, pokud jde o víru nebo mravy, ale nemá žádnou záruku toho, že každý čin a rozhodnutí církevní autority bude vynikající a dokonalé. Průměrnost a dokonce i vady jsou možné (str. 248-9).

Pro katolíky je právě tak důležité mít na paměti, že papežové jsou sami o sobě omylní, jako skutečnost, že jsou neomylní, když mluví ex cathedra.  Mnoho upřímných katolíků na tuto pravdu zapomnělo, nebo se zdá, že ji chtějí potlačit. Když papežové nedávné doby řekli nebo udělali něco podivného či dokonce zjevně nemoudrého, tito apologeté to odmítali připustit. Zaplétali se do logických kliček, když se snažili dokázat, že pochybný výrok nebo čin je dokonale nevinný nebo dokonce sděluje nějaký hluboký pohled, jen kdybychom byli ochotni ho vidět. Kdyby tito katoličtí bloggeři a apologeté byli existovali v předchozích staletích, někteří z nich by bezpochyby své čtenáře ujišťovali, že východní biskupové exkomunikovaní papežem Viktorem si o to museli koledovat a že sv. Irenej měl být zticha, nebo že se nás papež Viktor synodou mrtvých snažil poučit o nějaké hluboké duchovní pravdě, jen kdybychom ho poslouchali, nebo že Liberius, Honorius a Jan XXII. ve skutečnosti prohlubovali naše chápání nauky, a nikoli mátli věřící.

Tímto druhem „propagandy“ se ti, kdo se v ní angažují, jen zesměšňují. Co je horšího, škodí to Církvi a duším. Z katolicismu to dělá orwellovskou záležitost, jako by papež mohl svým nařízením i z naprostých novot a převracení dosavadní nauky nějak udělat maskované předávání pokladu víry. Víra katolíků, kteří takovou kognitivní disonanci nedokážou snést, tím může být otřesena. Nekatolíci, které taková intelektuální nepoctivost odpuzuje, mohou mylně usoudit, že aby člověk mohl být katolíkem, musí se změnit v korouhvičku.

Trpká pravda je, že Kristus někdy nechává svého Náměstka se mýlit, jen v určitých mezích, ale někdy vážně. Proč? Částečně proto, že papežové, stejně jako my všichni, mají svobodnou vůli. Ale částečně právě proto, aby ukázal, že (jak řekl kardinál Ratzinger) „nedojde k naprosté destrukci“ – dokonce ani papežem. Abychom ještě jednou ocitovali Katolickou encyklopedii, tentokrát její soud o výsledku Velkého západního schizmatu:

Gregorovius, kterého nikdo nemůže podezírat z přehnané úcty k papežství… píše: „Časné království by tomu podlehlo; ale organizace království duchovního byla tak skvělá, ideál papežství tak nezničitelný, že toto nejvážnější schizma posloužilo jen k tomu, že demonstrovalo jeho nerozdělitelnost“ … De Maistre zastává stejný názor z propastně odlišného úhlu pohledu: „Tento mor současníků je pro nás historickým pokladem. Slouží k tomu, aby ukázal, jak pevný je trůn sv. Petra. Která lidská organizace by takovou zkoušku přestála?“ AKTUALIZACE: Vážený Dr. Edward Peters, vynikající kanonista, můj článek laskavě komentuje na svém blogu8. Na rozdíl od toho, co ve svém článku říkám já, tvrdí, že Ordinatio sacerdotalis Jana Pavla II. ve skutečnosti představuje výkon mimořádného Magisteria. Jeho argumenty jsou přesvědčivé.

Edward Feser

S laskavým souhlasem autora přeložila podle originálního článku na jeho blogu Lucie Cekotová

1 Ga 2,10-14

3 Chamberlin, E. The Bad Popes. New York: Dial Press, 1969.

4 Kelly, J. The Oxford Dictionary of Popes, Oxford: Oxford University Press, 2010.

5 Hitchcock, James. History of the Catholic Church: from the Apostolic Age to the Third Millennium. San Francisco: Ignatius Press, 2012.

6 Merry del Val, Raphael. The Truth of Papal Claims. London: Sands & Company, 1902.

7 Adam, Karl a Justin McCann. The spirit of Catholicism. New York: Macmillan Co., 1937.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *