Pět kategorií výroků Magisteria

Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology.  Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.)  Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:

1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.

2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.

3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110).  Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká:

Vůči tomuto učení učitelského úřadu ve věcech, které samy o sobě nejsou neměnné, má zůstat pravidlem vůle upřímného se podřízení. Může se však stát, že si teolog položí otázky, které se podle různých případů týkají vhodnosti, formy nebo i obsahu nějakého zásahu učitelského úřadu.¹

Proto

nejsou vyloučena napětí mezi teologem a učitelským úřadem… Nevyvstávají-li totiž z pocitu nepřátelství a odporu, mohou se stát dynamickou silou a podnětem pro učitelský úřad i teology, aby plnily své vlastní úlohy a usilovaly o dialog…²

Jeho [teologovy] námitky tak přispějí ke skutečnému pokroku, neboť budou podněcovat učitelský úřad k předkládání církevní nauky způsobem prohloubenějším a lépe zdůvodněným.³

Donum veritatis však také vysvětluje, že za normálních okolností i oprávněné pochybnosti po dalším zkoumání dané otázky nakonec vyústí v souhlas. Důkazní břemeno, tedy odůvodnění nesouhlasu, je na pochybujícím teologovi.

Taková neshoda by nemohla být ospravedlněna, kdyby byla založena pouze na tom, že platnost toho učení není zcela jasná, nebo na domněnce, že opačný názor je pravděpodobnější. Taktéž by nepostačoval úsudek osobního svědomí teologa, neboť toto svědomí nepředstavuje autonomní a výlučnou instanci k posuzování pravdivosti nauky.⁴

Jak jasně říká Donum veritatis, teologové také nemohou svůj nesouhlas v těchto případech legitimně vyjadřovat s polemickým duchem nebo k ovlivnění Magisteria používat taktiku politického nátlaku, ani ze sebe dělat alternativní Magisterium.

Jak podotkl William May, nejpřijatelnější scénář, kdy „teologové mohou vznášet otázky tohoto druhu, by byl takový, aby se odvolali na jinou nauku Magisteria, která je jistější a definitivnější a o níž se domnívají, že je s ní zpochybňované učení neslučitelné“ (An Introduction to Moral Theology, str. 242).

4. Výroky prozíravého rázu („indolis prudentialis“), které vyžadují vnější poslušnost, ale nikoli vnitřní souhlas. Jak poznamenává Dulles (Magisterium, str. 94), kardinál Ratzinger uvedl jako příklad tohoto druhu rozhodnutí Papežské biblické komise z počátku 20. století. Dulles podotýká, že jiným příkladem by byla opatrnost Církve k přijetí heliocentrismu v 17. století. Výroky tohoto druhu jsou „prozíravé“, jelikož se snaží obecné zásady víry a mravů prozíravě aplikovat na podmíněné konkrétní okolnosti, jako je stav vědeckého poznání v určitém historickém okamžiku. Neexistuje žádná záruka, že představitelé Církve včetně papežů posoudí správně tyto okolnosti nebo to, jak na ně nejlépe aplikovat obecné zásady. Proto i když Donum veritatis říká, že by byla chyba, „kdyby se z některých určitých případů vyvozoval závěr, že učitelský úřad Církve se většinou mýlí ve svých prozíravých úsudcích“, nicméně:

V oblasti těchto zásahů prozíravého rázu se stalo, že některé dokumenty učitelského úřadu nebyly uchráněny nedostatků. Pastýři nepostihli vždycky ihned všechna hlediska nebo celou složitost nějaké otázky.⁵

Jak naznačují uvedené příklady, výroky 4. kategorie se obvykle týkají postojů, které teologové ve svých dílech nebo přednáškách předkládají jakožto odpovídající katolické nauce. Jde o to, aby příliš ukvapeně veřejně nepodporovali nějakou myšlenku, která se může, ale nemusí ukázat jako správná, ale jejíž vztah k záležitostem víry a mravů je složitý a omyly by mohly uškodit víře lidí, kteří v dané věci nejsou odborníky. To je to, čemu se říká „vnější poslušnost, ale nikoli vnitřní souhlas“. Maximum, k čemu se zde může vyzývat, je „uctivé mlčení“, ale jelikož Donum veritatis připouští, že teolog může v zásadě legitimně vznášet otázky k výrokům 3. kategorie, je evidentní, že jsou takové otázky legitimní i u výroků kategorie 4. Podle všeho (například) by teolog v zásadě mohl legitimně říci: „Ve své vědecké a přednáškové činnosti se budu držet toho a toho rozhodnutí Papežské biblické komise, avšak uctivě žádám, aby komise toto rozhodnutí znovu zvážila ve světle těchto a těchto faktorů.“

Příklady „prozíravých“ úsudků, jimiž se zabývá Donum veritatis a které diskutuje Dulles ve svých komentářích k tomuto dokumentu, vesměs velmi těsně souvisejí s principiálními záležitostmi víry a mravů, i když výroky mají nižší autoritativnost než výroky 1.-3. kategorie. Například prozíravá rozhodnutí týkající se heliocentrismu a moderních historicko-kritických metod v biblistice měly zabránit ukvapeným soudům ve věci správné interpretace Písma.

O výrocích papežů a jiných představitelů Církve, které nemají žádné takové významné naukové důsledky, ale zabývají se problémy politiky, ekonomiky apod., se však také často mluví jako o „prozíravých úsudcích“, protože se rovněž snaží aplikovat obecné zásady víry a mravů prozíravě na podmíněné konkrétní okolnosti. Donum veritatis ani Dulles ve svém komentáři se o úsudcích tohoto druhu nezmiňují, ale z jiných výroků kardinála Ratzingera je jasné, že představují pátou kategorii učení Magisteria.

5.Výroky prozíravého rázu ve věcech, v nichž mezi katolíky může existovat legitimní rozdílnost názorů. Příkladem by bylo mnoho výroků papežů a jiných představitelů Církve k politicky kontroverzním otázkám, jako je válka nebo trest smrti. Tyto konkrétní příklady uvedl kardinál Ratzinger v memorandu na téma „Hodné přistupování ke svatému přijímání: obecné zásady“⁶ z roku 2004, v němž uvedl:

Ne všechny mravní otázky mají stejnou mravní váhu jako potrat a euthanasie. Například jestliže je katolík ve sporu se Svatým otcem ve věci užívání trestu smrti nebo rozhodnutí vést válku, nebude z tohoto důvodu pokládán za nehodného přistupovat ke svatému přijímání. I když Církev napomíná občanské autority, aby usilovaly o mír a neválčily a aby při trestání zločinců byly uvážlivé a milosrdné, přesto může být přípustné chopit se zbraní k odražení agresora nebo se uchýlit k trestu smrti. Na vedení války a užívání trestu smrti může mezi katolíky existovat legitimní rozdílnost názorů, na potrat a euthanasii však nikoli. (Zdůraznění Edward Feser)

Všimněte si, že kardinál Ratzinger dokonce říká, že katolík může „být ve sporu“ s papežem, pokud jde o užívání trestu smrti a rozhodnutí vést válku, a přesto být hoden přistupovat ke svatému přijímání – což by nemohl říci, kdyby nesouhlas s papežem v těchto věcech byl smrtelným hříchem. Z toho vyplývá, že neexistuje vážná povinnost souhlasit s papežovými výroky k nim. Kardinál rovněž říká, že „na vedení války a užívání trestu smrti může mezi katolíky existovat legitimní rozdílnost názorů“, přestože papež Jan Pavel II., za něhož kardinál Ratzinger v dané době působil, pronesl velmi silné výroky proti trestu smrti a válce v Iráku. Z toho plyne, že papežovy výroky k těmto věcem katolíky nezavazovaly ani pod lehkým hříchem, neboť rozdílnost názorů by nemohla být „legitimní“, kdyby nesouhlasit s papežem v těchto záležitostech byl hřích, byť lehký. Kardinál Ratzinger v memorandu rovněž výslovně říká, že katoličtí voliči a politici musejí být proti zákonům dovolujícím potrat a euthanasii a zdržet se svatého přijímání, jestliže na těchto zlech formálně spolupracují. Naopak nevznáší žádný požadavek na chování (např. hlasování) katolíků, kteří nesouhlasí s papežem ve věci trestu smrti nebo rozhodnutí válčit. Papežské výroky v těchto záležitostech, na rozdíl od výroků kategorie 4, tedy evidentně nevyžadují žádnou vnější poslušnost, tím méně souhlas. Takovým prohlášením mají katolíci věnovat vážné a uctivé uvážení, ale nic víc.

Současná teologická díla teologů věrných Magisteriu často uznávají.tuto kategorii výroků prozíravého rázu, s nimiž katolíci nemusejí souhlasit. Například J. Michael Miller (v současné době arcibiskup z Vancouveru) ve své knize The Shepherd and the Rock: Origins, Development, and Mission of the Papacy píše:

Do této kategorie spadá podpora Jana Pavla II. finanční odměně rovnající se odměně za jiné druhy práce pro matky, které doma pečují o děti, nebo jeho výzva ke zrušení dluhů zemí Třetího světa jako prostředku ke zmírnění obrovské chudoby. Katolíci mají svobodu nesouhlasit s těmito papežskými pokyny jakožto způsoby, jak zajistit spravedlnost. Mohou předložit k diskusi alternativní praktická řešení, za předpokladu, že akceptují mravní zásady, které papež ve svém učení předkládá (str. 175).

Germain Grisez uvádí, že existuje pět typů případů, kdy se souhlas nevyžaduje (The Way of the Lord Jesus, sv. 2, str. 49).  První by byly případy, kdy papež a jiní církevní představitelé nemluví o záležitostech víry a mravů. Za druhé případy, kdy sice mluví o záležitostech víry a mravů, ale vyjadřují se pouze jako individuální věřící nebo soukromí teologové, nikoli z titulu oficiálního úřadu. Třetí typ jsou případy, kdy učí ve svém oficiálním úřadu, ale provizorně. Čtvrtý jsou případy, kdy papežové nebo jiní představitelé Církve přednášejí nezávazné argumenty pro učení, které samo o sobě pro katolíky závazné je. Pátá skupina případů nastává tehdy, když předkládají pouze disciplinární směrnice, s nimiž katolík může legitimně nesouhlasit, i když jich musí uposlechnout.

Možná stojí za povšimnutí, že právě citované práce mají Nihil obstat a Imprimatur.  Důvod, proč stojí za to se o tom zmínit, a zároveň důvod, proč je zároveň namístě zdůraznit význam memoranda kardinála Ratzingera, spočívá v tom, že někteří katoličtí autoři mají sklon obviňovat jiné katolíky, kteří nesouhlasí s papežskými výroky na politicky kontroverzní témata, z „disidentství“. Například se občas tvrdí, že každý katolík, který je důsledně „pro-life“, musí nejen souhlasit s výroky papeže odsuzujícími potrat a euthanasii, ale i s výroky, které kritizují trest smrti nebo válku v Iráku, nebo podporovat určitou ekonomickou politiku. Vyskytují se názory, že katolíci, kteří odmítají učení Církve o potratu a euthanasii, jsou „levicoví disidenti“, a katolíci, kteří nesouhlasí s výroky papeže o trestu smrti, válce v Iráku nebo určité ekonomické politice, jsou „pravicoví disidenti“ – jako by obě strany byly neposlušné vůči Církvi a jako by šlo o neposlušnost téhož druhu.

V tom se odráží v nejlepším případě teologická ignorance. V nejhorším je to intelektuálně nepoctivé a demagogické. Katolík, který nesouhlasí s naukou Církve o potratu či euthanasii, odmítá výrok Magisteria 1. nebo 2. kategorie – něco, co není nikdy přípustné. Katolík, který nesouhlasí s tím, co poslední papežové řekli o trestu smrti, válce v Iráku nebo určité ekonomické politice, však nesouhlasí s výrokem 5. kategorie – což považuje za přípustné sama Církev. Proto katolíci, kteří odsuzují jiné za nesouhlas s výroky 5. kategorie, se sami stávají těmi, kdo se ocitá mimo učení Církve – nemluvě o tom, že tím dávají najevo nedostatek spravedlnosti a lásky.

Edward Feser

S laskavým souhlasem autora přeložila podle originálního článku na jeho blogu Lucie Cekotová. 

Poznámky: