Sv. František Saleský

Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.

Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným.

Pravím tedy nyní, že jest potřebí, abychom očistili svou duši ode všeliké náklonnosti ke všedním hříchům; jinými slovy: nesmíme v sobě vědomě udržovati vůli, že chceme setrvávati ve hříchu všedním, ať tom, ať onom. Bylo by jistě velmi nehodné takové smýšlení, že chceme docela vědomky ve svém svědomí chovati věc Bohu tak nemilou, jako jest vůle chtíti se mu nelíbiti. Hřích všední, byť by byl sebe menší, jest Bohu nemilý, i když se mu neprotiví tolik, že by nás pro to chtěl zavrhnouti nebo zatratiti. Ale jestliže také všední hřích se Bohu protiví, jistě příchylnost a náklonnost ke hříchu všednímu není nic jiného než rozhodnutí vůle naší, že se chceme boží Velebnosti protiviti a nelíbiti. Jest možné, aby ušlechtilá duše netoliko chtěla Bohu se nelíbiti, ale dokonce si chtěla oblibovati jemu se nelíbiti?

Takové náklonnosti, Filotheo, se přímo protiví zbožnosti, tak jako náklonnost ke hříchu smrtelnému se protiví lásce boží. Ony oslabují síly duševní, překážejí božím potěšením, otevírají bránu pokušením a ačkoliv nezabíjejí duše, činí ji svrchovaně nemocnou. „Mouchy umírající,“ praví kazatel, „kazí libost mastí.“ (Kazat. 10, 1.) Chce totiž říci, že když mouchy se nezdržují na masti, nýbrž jen ji okusí a zase odlétnou, nezkazí než to, co vezmou, kdežto ostatní mast zůstává neporušena; ale když zahynou v masti, berou jí všecku cenu a zkazí ji úplně. Tak také hřích všední, když vejde do zbožné duše, ale nezdrží se v ní dlouho, nezpůsobí jí veliké škody, ale když takové hříchy zůstávají v duši skrze náklonnost, kterou duše k nim má, tenkráte jistě kazí líbeznost masti, to jest svatou zbožnost.

Pavouci neusmrcují včel, ale kazí jim med pavučinami, které v úlech upřádají, jím zastírají plásty, takže tím překážejí včelám v jejich díle; tak hřích všední neusmrcuje naší duše, ale alespoň kazí zbožnost a špatnými zvyky a náchylnostmi vadí mohutnostem duševním, takže duše nemůže ukazovati tu hbitost lásky, v níž zbožnost záleží. Ale jako ono podobenství týká se včel, přebývajících v úlech, tak to, co praveno o hříchu o hříchu všedním, se naplňuje tenkráte, když hřích všední přebývá v našem svědomí skrze náklonnost, kterou k němu máme. Řekneme-li nějakou malou lež, Filotheo, vybočíme-li trochu z míry ve svých slovech, ve svém chování, v pohledech, v obleku, v zábavě, ve veselí – takové věci nezpůsobí naší duši škody, jestliže hned, jak tito duchovní pavouci vejdou do našeho svědomí, je odtamtud vypudíme a zaženem jako včelky vyhánějí z úlů pavouky. Ale jestliže jim dovolíme, aby zůstávaly v našem srdci a dokonce ještě si v nich libujeme a je rozmnožujeme, tenkráte brzy uvidíme med svůj zkažený a úl svého svědomí v nepořádku a plný pavučin. Ale opakuji, co jsem již řekl: jest možné mysliti si, že by se ušlechtilé duši líbilo nelíbiti se svému Bohu, že by ji těšilo býti mu nepříjemnou, že by si žádala chtíti to, o čem ví, že mu jest nemilé?

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný