Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby

Ježíš hovoří s farizeji.

Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a  2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).

Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve.

Kdo to vlastně byli farizeové? Když Ježíš začal učit, byl židovský svět rozdělen na mnoho naukových směrů, jak na to upozorňuje Písmo sv. i historikové, např. Josef Flavius (37-100 po Kr.) v Židovských starožitnostech a ve Válce židovské. Hlavními skupinami byli farizeové a saduceové. Farizeové dodržovali náboženské příkazy do nejmenších detailů, ztratili ale ducha Pravdy. Byli pyšnými lidmi, kteří falšovali proroctví týkající se příchodu Mesiáše a intepretovali Boží zákon podle svých vlastních názorů. Saduceové, pochybující o nesmrtelnosti duše a odmítající většinu svatých knih, učili ještě závažnější bludy. Obě skupiny zpochybňovaly vládu sanhedrinu (velerady), ačkoliv ten byl v době Ježíšově řízen saducey.

V Matoušově evangeliu máme tři zmínky o saduceích, Marek je vzpomíná pouze jednou, farizeové naproti tomu se v obou evangeliích vyskytují mnohokrát. V kap. 23 Matoušova evangelia se nachází otevřená obžaloba na jejich adresu: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, kteří dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, avšak opustili jste to, co je v zákoně důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Toto jste měli činiti a ono nepomíjeti…“ (Mat 23,23).

Sv. Tomáš Akvinský, když komentuje tento úryvek, vysvětluje, že farizeové nebyli pokáráni Pánem za to, že odevzdávali desátky, ale za to, že podceňovali závažnější, především duchovní přikázání. S odvoláním na sv. Jana Zlatoústého Tomáš píše, že se zde jedná o vztah, nikoli o povinnost (Summa Theologica, II-IIae, q. 87 ad 3).

Sv. Augustin, když komentuje popis farizeje u sv. Lukáše (18,10-14), říká, že byl odsouzen ne pro své činy, ale proto, že se holedbal svojí domnělou svatostí (List 121 1,3). Podle Augustina farizej nebyl odsouzen za půst (Lk 18,11), ale „proto, poněvadž se pyšně vynášel nad celníka“ (List 36 3,7). V principu „postit se dvakrát týdně je v případě osoby, jakou byl farizej, bez zásluh, zatímco v případě pokorného věřícího nebo skromné osoby je to náboženským činem“ (List 36 4,7).

Nejhutnější definici farizea podal však sv. Bonaventura: „Pharisaeus significat illos qui propter opera exteriora se reputant bonos; et ideo non habent lacrymas compunctionis“ (Kazanie De S. Maria Magdalena, Opera omnia, Ad Claras Aquas, t. IX). „Farizeové jsou ti, kteří se pokládají za dobré pro
své vnější skutky, a v důsledku toho jim chybí slzy zkroušenosti.“

Ježíš odsoudil farizeje, protože znal jejich srdce: byli hříšníky, kteří se považovali za svaté. Pán však své věrné učil, že samotné konání vnějších skutků nestačí. To, co dělá tento skutek dobrým, je nejen jeho předmět, ale hlavně úmysl. Platí ale též opak: Nestačí dobrý úmysl, když mu chybí odpovídající dobré skutky. Strana farizeů – k níž náleželi Gamaliel, Nikodem a Jozef z Arimatie, jakož i sám sv. Pavel – byla lepší než strana saduceů, protože navzdory svému pokrytectví měla v úctě zákon. Naproti tomu saduceové – k nimž patřili i velekněží Anáš a Kaifáš – jím pohrdali. Farizeové byli pyšnými konzervativci, saduceové nevěřícími progresisty. Obě strany spojovalo odmítnutí Božského poslání Ježíše Krista (Mt 3,7-10).

Kdo jsou farizeové a saduceové naší doby? Můžeme odpovědět s jistotou: ti, kteří před synodou, v jejím průběhu a po ní se pokoušeli (a dále budou pokoušet) změnit praxi Církve – a tím její doktrínu týkající se manželství a rodiny.

Ježíš vyhlásil nerozlučitelnost manželství a podepřel ji přirozeným právem, které Židé opustili. Farizeové a saduceové odmítli jeho nauku, popřeli jeho božská slova – a nahradili je svými názory. Falešně se odvolávali na Mojžíše asi tak, jako inovátoři současnosti údajně sahají k tradici prvních staletí a falšují tím dějiny a doktrínu Církve.

Proto statečný biskup a obránce pravověrnosti Mons. Athanasius Schneider psal o objevení se „neomozaistických praktik“: „…noví žáci Mojžíše a farizeů – při užívání takových slovních obratů jako ‚cesta rozlišování‘, ‚doprovázení‘, ‚rozhodnutí biskupa‘, ‚plnější integrace do života Církve‘ atd. – fakticky zpochybnili nerozlučitelnost manželství a rovněž zrušili šesté přikázání, když předpověděli možnost sejmutí odpovědnosti za hříšné soužití z osob, žijících v neregulérních svazcích.“

Saduceové jsou inovátoři otevřeně hovořící o odmítnutí nauky a praxe Církve. Farizeji jsou ti, kteří ústy hlásají nerozlučitelnost manželství, v praxi ji ale pokrytecky popírají, když navrhují „individuální“ přestupování mravního zákona. Opravdoví učedníci Kristovi však nejsou ani ve straně neofarizeů, ani neosaduceů, tzn. modernistických skupin. Jsou ve škole sv. Jana Křtitele, který stále vyučuje na duchovní poušti naší doby. On, který odsuzoval farizeje i saduceje jako „plemeno zmijí“ (Mt 3,7) a káral také Heroda Antipu za jeho cizoložství, nebyl člověkem tvrdého srdce, hnala ho kupředu láska k Bohu a k duším. Pokrytci a lidmi tvrdého srdce byli Herodovi poradci, kteří tvrdili, že jeho stav zatvrzelého hříšníka se dá skloubit s naukou Písma sv. Herodes zabil sv. Jana Křtitele proto, aby udusil hlas pravdy. Přesto však hlas předchůdce Páně zaznívá i po uplynutí dvaceti staletí.

Ti, kteří brání zdravou nauku, nejdou ve stopách farizeů a saduceů. Kráčejí ve stopách sv. Jana Křtitele i samotného Spasitele.

Prof. Roberto de Mattei

Originální znění článku vyšlo italsky 11. listopadu 2015 v Corrispondenza Romana. Podle polské verze na PCH24.pl přeložil PhDr. Radomír Malý. Odkazy doplnila redakce. Vyšlo i v němčině a angličtině.

9 Responses to Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby

  1. Ľudovít Košík napsal:

    kto sa mýli? Ján Krstiteľ, ktorého obhajoba manželskej nerozlučnosti a vernosti stála život, alebo novodobí najvyšší predstavitelia Cirkvi, ktorí na synode chceli a usilujú sa spochybniť overenú a dvoj tisícročnú prax Cirkvi postavenú na Ježišových slovách Čo Boh spojil, nech človek nerozlučuje. Kto tu prichádza v baránčom ruchu najvyšších Cirkevných predstaviteľov a čo ich teorie prinášajú pre život Cirkvi a sveta? Súdiť nás nebude synoda ani pápež ale Kristus ako Sudca ako nám to prisľúbil v svojom slove. Zdá sa že si dnes musíme vyberať vernosť medzi dnešnými najvyššími predstaviteľmi Cirkvi a Ježišom, ktorému pripravoval cestu Ján Krstiteľ.

  2. Jakub M. napsal:

    čistě technická: Ze jména Roberto de Mattei vede hypertextový odkaz na biografii Radomíra Malého.

  3. Jaroslav napsal:

    Papež v závěrečné řeči zmínil, že by přivítal ještě větší odvahu a pastorační přívětivost synodních otců. Jak rozumím jeho činnosti a uvedeným slovům? Jsem přesvědčen o tom, že papež není svobodný, že musí plnit příkazy svých elitářských soudruhů v zájmu nastolení celosvětové humanistické náboženské společnosti bez „ztrnulých, tj. neživotných“ dogmat. Současná imigrační politika je také součástí tohoto plánu, papežem, který sdílí názor, že islám je pokojné náboženství, podporovaná. Papež František podle mne patří mezi tzv. sluníčkáře, kteří se vyznačují falešným mesiášstvím a morálním manekýnstvím libujícím si v předvádění vlastní ušlechtilosti. Nemohou nebo nechtějí pochopit cíl plánované a financované imigrace (organizovaný příliv imigrantů je ovšem jen střípkem této agendy anonymních sociálních plánovačů, jejichž cíle jsou mocenské, ne-li přímo okultní) – na jedné straně rozvrat a oslabení státních a národních struktur a občanských práv Evropy, aby přestala být konkurentem USA, kterým s dolarem hrozí bankrot; na straně druhé, s papežovým požehnáním vážnější dopad s výsledkem ideologického, politického a kuturního procesu dezintegrace křesťanské civilizace, odstranění národních kultur původních obyvatel Evropy a vznik nové „negroidní euroasijské rasy“ ovládané elitou, aby mohly být evropské národy sjednoceny pod jedinou vládou. Současný papež se stává svým plíživým odklonem od Tradice hlavním spoluviníkem tohoto globálního projektu dobytí Evropy, jak prohlásil 27. února tohoto roku exponent Muslimského bratrstva Jusúf al Karadáví, že islám bude vládnout a bude pánem světa. Znamením vítězství bude dobytí Říma. Evropa bude okupována, křesťané budou pobiti a muslimové se rozmnoží a stanou se silou, která bude kontrolovat evropský kontinent. V zakládacím aktu džihadistického chalífátu, v kázání v mešitě v Mosulu 4. června 2014 svolával Abú Bakr al-Bagdádi muslimy, aby se sním sjednotili. Pokud to učiní, slíbil jim, že islám dorazí až do Říma a ovládne ho. Abu Muhamad al-Adnani, mluvčí Islámského státu v Iráku a Velké Sýrii oznamuje: Dobudeme váš Řím, vaše kříže rozbijeme na kusy a vaše ženy odvedeme do otroctví. Ne tedy Merkelová s Obamou, ale papež, farizejsky naznačující změnu praxe Církve! Paradoxně tak dnes v Římě nezaznívají slova, jimiž papež sv. Pius V. a bl. Inocenc XI. vyzývali k svaté válce a zastavili dobyvačný postup islámu u Lepanta a u Vídně.
    Papež Benedikt se nechtěl nebo odmítl podřídit, a proto musel odstoupit, nebo to raději vzdal sám. Škoda, že neměl větší odvahu se vzepřít a otevřeně vystoupit, zvolit tuto formu nekrvavého mučednictví, ale v jeho letech se to dá pochopit.

Napsat komentář: Jakub M. Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *