Tradiland? Stav katolického tradicionalismu ve Francii

There is a deeply rooted conviction among French Catholics, in particular French bishops, that Traditionalism – or as it called with a very negative innuendo « intégrisme » – is nothing but a … (prof. Luc Perrin)

Historické podhoubí  

Chceme-li zkoumat vývoj katolického tradicionalismu ve Francii, musíme si v první řadě uvědomit, jak moc se liší od vývoje, který je typický pro jiné země, Českou republiku nevyjímaje. Vydání papežské motu proprio Summorum Pontificum totiž situaci ve Francii zásadně nezměnilo. Na rozdíl od skokového nárůstu zájmu o latinskou mši, který následoval v zemích zejména západní Evropy s následnými velmi rozličnými – i rozčilenými – reakcemi (italský biskup Luca Brandolini neváhal mluvit o nejsmutnějším dni svého života), situace ve Francii zůstala stabilní. Nejblíže se v tomto ohledu Francii přibližuje USA, kde docházelo k pozvolnému růstu posledních dvacet let a Summorum Pontificum tento trend dramaticky nezměnilo.

Jinou situaci nalézáme v Německu, kde vydání motu proprio způsobilo viditelný zlom:

Tradicionalistické zázemí je pak ještě podstatně silnější a má bohatší kořeny ve Francii než v USA. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit zpět do historie. Objevíme zde také jeden vroubek, který – ačkoliv s dnešními francouzským tradicionalismem, který je politicky téměř vždy monarchisticky vyhraněn, nemá mnoho společného – jakkoliv je z větší části nespravedlivě vykonstruován, je však klíčový pro pochopení dnešního vnímání tradicionalistických hnutí zejména ze strany liberálních a levicových pozorovatelů, kteří necítí potřebu se oprostit od předsudků.

Na zádech italského integrismu dodnes nalézáme tíži případu Umberta Benigniho, katolického kněze a církevního historika, známého především svou prací pro organizaci Sodalitium Pianum, hnutí působící zejména během pontifikátu svatého papeže Pia X. s cílem vyhledávat a potírat modernismus v církevních řadách. Síť spolupracovníků hnutí byla mimořádně vrstevnatá a zejména ve Francii působila pod názvem La Sapinière.Skupina byla v roce 1921 rozpuštěna na základě „změny poměrů“ a sám Benigni začal brzy inklinovat k fašismu, v němž viděl spojence proti liberálnímu uspořádání světa, proti svobodnému zednářství a proti židovskému spiknutí.

Francouzští integristé zaplatili však mnohem větší cenu za činnost člověka, který byl sám agnostikem a k římské církvi pociťoval pouze „obdiv“, zatímco křesťanství jakožto náboženství odmítal po většinu svého života až na dobu krátce před smrtí, kdy opět uvěřil v Boha a přijal svátosti. Charles Maurras byl intelektuálem nacionalistické pravice, na rozdíl od Benigniho byl však monarchistou a spojení trůnu s oltářem jej bytostně přitahovalo. Paradoxně pro své názory měl Maurras za pontifikátu sv. Pia X. skončit na indexu zakázaných autorů, k čemuž nedošlo jen proto, že představoval cennou „římskou spojku“ za časů antiklerikální třetí republiky.

Katolicismus zkrátka Maurras miloval, katolíkem však nebyl. Vyjadřoval své nejhlubší pohrdání k tzv. sociálnímu Evangeliu, odsoudil vydání encykliky Rerum Novarum,  často církev kritizoval pro nedostatek radikalismu v sociálních otázkách. Sám byl mimořádně aktivní, inteligentní a loajální, mluvil celou řadou jazyků, napsal neuvěřitelných 147 knih a desetitisíce novinových článků, malou hrstku francouzských monarchistů konce 19. století rozmnožil na statisíce příznivců. Zbožňoval autoritu a řád, který na církvi obdivoval. Právě to se mu stalo osudným, když později vstřícně vystupoval vůči režimu ve Vichy, který považoval za naplnění některých svých ideálů. Na konci války byl proto souzen za kolaboraci, objektivita procesu však dodnes vyvolává rozpaky.

Maurrasovo hnutí Francouzská akce, vydávající stejnojmenný deník, patřilo však za třetí republiky ve Francii k nejvíce procírkevním médiím, bylo royalistické a volalo po návratu katolické monarchie, proti útisku církve ve Francii, proti antiklerikalismu, čímž si pochopitelně získalo přízeň celé řady církevních činitelů. Pro Maurrasův názor na křesťanství i nesmlouvavou kritiku posledních sociálních encyklik, které považoval za socialistické, se však Francouzská akce roku 1926 přece jen dostala na index. To vedlo k velkému rozdělení francouzské církve. Kardinál Billot byl zbaven kardinálského klobouku, rektor francouzského semináře v Římě Le Floch byl odvolán. Pozdější hlavní představitel francouzského tradicionalismu arcibiskup Marcel Lefébvre byl obdivovatelem Billota i Flocha, stejně tak jeho bratr René, ačkoliv ani jeden z nich nepatřil k Francouzské akci ani nikdy nepodpořil její filozofii.

Tuto skutečnost je opět třeba vidět v kontextu. V té samé době se totiž ve Francii začal rojit trend tzv. dělnických kněží. Jako ve většině případů, i zde stál na počátku možná dobrý úmysl, který se ale zcela zvrhl a způsobil nemalé škody. Na jeho počátku stál dobrotivý kardinál Emmanuel-Célestin Suhard, který měl ušlechtilý nápad: když dělničtí muži přestávají chodit do kostela, co kdyby chodili kněží za nimi? Založil s tímto cílem seminář v Lisieux, kde začal vychovávat první „dělnické kněze“, kteří budou chodit do fabrik a závodů a tam evangelizovat. Už papež Pius XII. musel činnost dělnických kněží zakázat, protože se mezi nimi začalo vyskytovat stále více a více přesvědčených socialistů. Zákaz byl však papežem Pavlem VI. zrušen.

Generace „dělnických kněží“ dnes ve Francii pomalu dožívá, naprostá většina se svými názory v průběhu života dostala zcela mimo oficiální učení církve, nejčastěji k marxistickým revolučním teoriím. Lze tedy bez nadsázky říci, že namísto aby evangelizovali církvi vzdálené dělníky, stali se sami církvi ještě vzdálenější než oni dělníci a dopady jejich působení jsou přesným opakem původního záměru kardinála Suharda. A v tomto kontextu lze chápat pravicovější nastavení řady kněží sympatizujících s některými postoji Francouzské akce i počáteční odpor vůči zatím jen plíživé, ale přece jen již patrné snaze církve přiblížit se „dnešnímu člověku“.

Geneze  a vývoj po Druhém vatikánském koncilu  

Tyto snahy vyvrcholily během Druhého vatikánského koncilu, kdy jim byla otevřena všechna okna a dveře a jejich omamný dým proniknuvší do církve se následně přetransformoval v tajemného ducha koncilu, který se ještě výrazně odchýlil od nových mantinelů, které sám koncil vytyčil. Čtenář, který dočetl až sem, jistě tuší o této skutečnosti více. Tlak však vytváří protitlak a tak už od padesátých let na pozadí vášnivých debat mezi „pokrokovými kněžími“ přitahovaných podezřele často komunistickou ideologií či jejími soft verzemi, a integristy, zásadně odmítající jakékoliv změny pro „charakter doby“, vznikalo tvůrčí napětí.

Toto tvůrčí napětí produkovalo množství  neformálních i formálních setkání, sdružení, sítí, klubů, papírů, letáků na integristické straně, která si s probíhajícím koncilem začala uvědomovat, že stojí v opozici. Vývoj francouzského tradicionalismu od toho okamžiku byl proto tak brzký a energický, že základní struktury byly vytvořeny. Jednalo se zejména o katolické laiky, intelektuály, kteří neváhali obětovat čas a peníze, ale i kněze. V první linii se v letech 1963 až 1964 nacházel například Georges De Nantes, katolický kněz, který otevřeně odmítl závěry koncilu a v roce 1966 byl potrestán suspenzí a divinis.  Již v roce 1964 je také založeno francouzské odvětví organizace Una Voce, jako reakce na vydání instrukce Inter Oecumenici. Cílem sdružení bylo bránit liturgickou tradici církve.

Na samotném koncilu se však našla nikoliv malá skupina odpůrců jeho průběhu i závěrů, kteří varovali před dopadem koncilních reforem. Mezi jejich nejviditelnější zástupce patřil francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre. Muž s tváří ošlehanou poryvy větru z afrických plání, biskup v Tulle, arcibiskup v Dakaru a generální představený Otců sv. Ducha, býval velkým oblíbencem papeže Pia XII. Jak těžce nesl onu změnu poměrů nejlépe vykresluje jeho vlastní výrok z roku 1976: „Stále dělám jen to, co jsem dělal po 50 let svého života a přijímal za to gratulace papežů, zvláště Pia XII., který mě poctil svým přátelstvím. Jak je možné, že dnes, dělaje stále totéž, jsem kvůli tomu považován téměř za nepřítele Církve?“

Lefebvrova osobnost je pro pochopení rozvoje tradicionalismu ve Francii klíčová. Více než dvacet let strávil v Africe, v Gabonu, kde v kněžském semináři vychoval první generaci tamních kněží, a v Senegalu, kde výrazně napomohl rozvoji křesťanství stavbou kostelů, škol i seminářů. Byl misionářem tělem i duší, svoji práci miloval, jako vnější znak nosíval kupříkladu i „bradku“, charakteristickou právě pro misionáře. Podstatnější je, že se jednalo o člověka, který věděl, jak budovat africké církve od nuly a tato zkušenost se mu později nesporně hodila.

Skupina francouzských seminaristů v Římě nakonec Lefebvra přesvědčila, aby založil svůj vlastní kněžský seminář, kde bude probíhat experiment tradice. Výchova, výuka i liturgie „po staru“. Lefebvre nevěřil v úspěch nové liturgie, předpokládal vyprázdnění kněžských seminářů a noviciátů a byl přesvědčen, že se tomuto trendu dokáže vyhnout, zachová-li vše v původním stavu. Podrážděná reakce na experiment tradice dorazila z opačného spektra, když se právě vzniknuvší frankofonní seminář ve Fribourgu pokusil zakázat tamní biskup Pierre Mamie, ale tento úkon nebyl v souladu s církevním právem. Seminář se poté přesunul do Ecônu, kde dokázal pojmout větší počet zájemců.

Zatímco v Ecônu vyrůstala první pokoncilní generace tradicionalistických kněží, diecézní i řeholní klérus ve Francii se polarizoval a došlo k vyčlenění skupiny, která se ztotožnila s integristickými postoji. Že na tomto vyčlenění měla svůj lví podíl i vnitrocírkevní politika budiž důkazem citát Henriho Bruckbergera, generálního kaplana Francouzského odporu, tedy hnutí bojující proti německé okupaci za 2. sv. války: „Dnes se knězi povoluje půjčit svůj kostel pro použití muslimy nebo buddhisty, Tibeťany nebo Patagónci, hippies, Papuánci, nePapuánci, kluky, dívkami, nejednoznačnými, nevyhraněnými, obourukými, obojživelníky nebo kočovníky – ale pokud si ubohý kněz přeje sloužit mši, pro kterou byl sám ten kostel postaven (a to nikoliv hierarchií, ale lidem samotným), a jestliže si francouzský národ přeje jít na tutéž mši, která se zde sloužila po staletí, pak na ně dopadne všechen hněv francouzského episkopátu.“

Ačkoliv po nástupu kardinála Martyho, arcibiskupa Paříže v roce 1977, došlo k 54% poklesu návštěvnosti Pařížanů na mši a rušení mnoha farností i uzavírání kostelů, přece se pro tradicionalisty nenašel ani jeden kostel, kde by mohli pokračovat ve vysluhování tradiční liturgie. Ti se tak scházeli každou neděli v Salle Wagram, zanedbaném sále poblíž Vítězného oblouku, jehož pronájem se platil ze sbírek a kam každou neděli zavítaly tisíce Pařížanů. Mši zde sloužíval stařičký Monsignor Ducaud-Bourget, kněz téměř osmdesátiletý, asketického vzezření, který se odmítl novou liturgii naučit.

Za Ducaudem-Bourgetem však vážili cestu i jiní kněží, kteří měli zájem sloužit mši „postaru“. Michel de Fommervault z nedaleké pařížské farnosti, později člen Bratrstva svatého Petra, nebo Louis Coache, doktor církevního práva, pozdější kritik CIC 1983, který byl zbaven své farnosti za zorganizování procesí k poctě Svátosti oltářní (s odvoláním v Římě nakonec uspěl, na nátlak kardinála Villota se však do farnosti nemohl vrátit). Radikalita v Salle Wagram narůstala spolu s vědomím, že „není v Paříži bohoslužebného místa, kde by se scházelo více lidí“. Zejména mládež začínala požadovat radikálnější řešení situace.

A tak 12. dubna 1977 tradicionalisté vedeni Ducaudem-Bourgetem, Michelem de Fommervaultem a Louisem Coachem obsadili pařížský kostel sv. Mikuláše z Bodláčí. Stovky lidí odmítaly kostel opustit a ten se pomalu stával centrem boje, v němž nechybělo násilí. Zatímco mládež „strážila kostel“, pařížské arcibiskupství opatřilo soudní příkaz na vykázání tradicionalistů soudním vykonavatelem, policií či vojskem. Státní úřady byly však maximálně neochotné k jakékoliv akci. A tak je tomu dodnes jen s tím rozdílem, že o vyklizení kostela už nikdo neusiluje. Časem si zde vytvořilo své hlavní francouzské sídlo Bratrstvo sv. Pia X. a to také dodnes kostel spravuje. V neděli jsou zde čtyři mše, které navštíví více než 6000 lidí.

Skupiny

Největší vliv a rozsah má ve Francii dodnes Bratrstvo sv. Pia X. Dílo arcibiskupa Lefevbra rostlo po dlouhá léta utěšeně. V současnosti kněží Bratrstva tvoří méně než pět procent francouzského kléru, je mezi nimi však okolo deseti procent všech francouzských novokněží, nepočítaje další tradicionalistická společenství a řehole, které sledují linii arcibiskupa Lefebvra. Po celé Francii má Bratrstvo okolo stovky škol všech úrovní a je svými kněžími zastoupeno ve všech diecézích. Podle odhadů La Croix disponuje budžetem srovnatelným s největšími francouzskými diecézemi, a to výhradně z darů věřících. Ostatně, třetinu majetku věnoval Bratrstvu tradicionalista do morku kosti – Louis De Funes.

Z Bratrstva sv. Pia X. se po Římem odsouzeném svěcení čtyř biskupů Marcelem Lefevbrem v roce 1988 vyčlenilo Bratrstvo sv. Petra, také ono je slušně teritoriálně zastoupeno, působí ve většině diecézí a má přes sto francouzských kněží a třicet seminaristů. Bratrstvo sv. Petra je v plném společenství s Římem, stejně jako Institut Krista Krále, kde francouzští kněží tvoří největší část neopresbyterů. Institut působí i v bývalých francouzských koloniích, zejména v Gabonu, a kromě liturgie se speciálně zaměřuje na školství.

Podobný status má rovněž francouzská záležitost, Institut Dobrého Pastýře, který vznikl v roce 2006 a zakoupil malý kněžský seminář v diecézi Chartres. Bohoslovci tu však zůstávají jen na studia filosofie. Ke studiím teologie se pak vypravují do Říma, kde studují na tamních papežských univerzitách. Hrany se významně obrousily během pontifikátu Benedikta XVI. Mimochodem, představeným Institutu je Philipe Laguérie, který kdysi jako chlapec pomáhal obsazovat Mikuláše z Bodláčí…

Vliv Summorum Pontificum na dění ve Francii byl však přece jen velmi významný v jednom ohledu. Bratrstvo Sv. Pia X. opustilo na 180 kněží a odešlo pracovat francouzských diecézí či jiných institutů, kam přinášejí svoji katolicitu tak diametrálně odlišnou od cesty, jakou se církev ve Francii vydala po Druhém vatikánském koncilu. A tak lze dnes bez nadsázky zažít ve francouzských diecézích dvě naprosto různé církve, které spolu nemají vůbec nic společného. „Dělnické kněze“ i tradicionalisty.

Současný stav

Katolický tradicionalismus ve Francii je mimořádně různorodý, obsahuje řadu proudů, které sice spíše existují vedle sebe, ale spojuje je navzájem katolicita, která se pořád ještě dosti významně liší od té prezentované většinou církevních struktur. Přes ochotu některých biskupů, podporovanou zejména v období pontifikátu Benedikta XVI., tradicionalisty integrovat, převládá „vyhnívací“ postoj a netečnost. Ačkoliv se stále jedná o menšinové prostředí,  je francouzská církev rozhodně nejblíže „evoluční cestě zpět“.

Zásadním činitelem je skutečnost, že počty praktikujících katolíků jakož i každoročně svěcených kněží neustále klesají. Podle posledního průzkumu se ke katolické víře dnes ve Francii hlásí 64% obyvatel, přičemž toto číslo stále klesá (v mladé generaci je již zhruba stejný počet lidí bez vyznání), naprosté minimum však víru praktikuje –  na mši pravidelně chodí jeden z dvaceti Francouzů. Klesá rovněž počet křtů a biřmování. V tomto prostředí se tradicionalistům daří vyniknout díky disciplinovaným věřícím s vysokou natalitou.

Samostatnou kapitolou je počet vysvěcených kněží, který každoročně klesá. V celé Francii je dnes okolo 14 000 katolických kněží, z nichž však pouze polovina je mladší 75 let. V diecézi Langres připadá dnes na jednoho kněze na padesát farností. Počet vysvěcených diecézních kněží nepřesahuje číslo 100. Pro celou Francii. Bývá to spíše méně. Tradicionalisté začínají tak tvořit čtvrtinu všech novosvěcenců, pravděpodobně však ještě více, neboť nejvíce diecézních seminaristů hned po Paříži má nenápadná diecéze Toulon-Fréjus, jejíž biskup je vůči tradicionalistům přátelsky naladěn a v semináři probíhá výuka tradičního ritu.

Dalším významným činitelem je aktivita a míra angažovanosti. Tradicionalisté stojí za proslulými protesty proti antikřesťanským divadelním představením, během nichž tvář Krista pokryta výkaly nezpůsobila výrazné protesty francouzského episkopátu, stojí také zčásti za velmi výraznými za protesty „La Manif Pour Tous“ proti homosexuálnímu manželství a adopci dětí těmito páry. Kupodivu se nejedná o relikt let dávno minulých, tradicionalisté nabízí mladou tvář církve reprezentovanou mladšími a přesvědčenými až zaťatými jedinci.

Zatímco v rámci zmírající francouzské církve jsou tradicionalisté vidět, je jich příliš málo na to, aby mohli cokoliv ovlivnit jinde než na místní úrovni. Společensky jsou zcela marginální skupinou, tou však jsou dnes i praktikující katolíci jako takoví. Ačkoliv bývají tradicionalisté spojováni někdy nespravedlivě spojováni s Národní frontou Marine Le Pen, která je zcela sekulární stranou, mnohem častěji jsou zastoupeni mezi nijak neorganizovanými royalisty upínajícími se k tužbám po zrušení republiky a obnovení spojení trůnu a oltáře. A proto ti mladší jen protočí panenky, když slyší – Maurrasisté!

Tradiland je malý, ale dravý, dalo by se říci. A mladý.

Lucie Amálie Sulovská

Poznámky redakce:

S laskavým svolením autorky přezato z jejího blogu, kde lze příspěvek podpořit kliknutím. Odkazy do textu doplnil šéfredaktor.

16 Responses to Tradiland? Stav katolického tradicionalismu ve Francii

  1. Ignác Pospíšil napsal:

    Docela by mne zajímalo, jak se ve Francii projevila krize FSSPX a jaké postavení tam má odpor… Škoda, že se o tom nezmiňuje…

    • Tomáš napsal:

      I tak je to obšírně zpracované. Ono není jednoduché porozumět všem souvislostem, které vedly k určitým skutkům. A stejně, jak lze jen těžko porozumět tomu, co vedlo k odštěpení FSSPX na FSSP (velká radikálnost mons. Lefebrvra? nečekané nedovolené vysvěcení čtyř biskupů? rozdělení, které do řad FSSPX záměrně vnesl modernistický Řím nějakým tajným působením? atd. atd.), tak je těžké pochopit souvislosti, které vedli k oddělení „hnutí odporu“ od FSSPX. Kromě toho, důsledkem všeho je, že věřící křesťan katolík, který chce svou víru brát vážně a dle staleté tradice Církve, neví, kde je pravda. Pochybuje o Římské Církvi (kvůli mnohým modernistickým výstřelkům a to i proti přirozenému zákonu, jež se nevyhnuly ani samotnému papeži), pochybuje o FSSP (kvůli kolaboraci s moderním Římem), pochybuje o FSSPX (kvůli údajné kolaboraci s moderním Římem – jak se někde uvádí, že probíhají tajná jednání generálního představeného FSSPX s Římem) a pochybuje i o „hnutí odporu“ (kvůli údajnému tíhnutí k sedisvakantismu, k antisemitismu a nacismu atd.), což působí nesmírnou radost jedinému stvoření: ďáblovi.

    • KM napsal:

      Ano, to by měl.
      FSSP totiž, na rozdíl od „odporu“, za tradiční katolíky nepovažuji. Nestačí sloužit tridentskou mši (Rahner, de Chardin, Congar a de Lubac ji také sloužili). Tradiční katolík nemůže přijímat omyly II. vatikánského koncilu, což FSSP oficiálně činí. Dále FSSP za svůj ústavní dokument považuje Motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988. Neznám v církevních dějinách horší dokument než MP ED. Je výrazem koncilní zrady Církve a modernistického, sv. Piem X. odsouzeného, pojetí tradice.

      Krize FSSPX se ve Francii projevila tak, že biskup Tissier, který se této krizi snaží přinejmenším verbálně a v náznacích čelit (otázku, zda dostatečně, ponechme bez odpovědi), byl přeložen do USA, aby byl umenšen jeho vliv ve Francii, který byl značný.

      Představený franc. distriktu P. Régis, který byl poněkud kritický vůči novému směřování FSSPX, se zřekl funkce a odešel do kláštera, místo něho byl dosazen P. Bouchacourt proslulý výrokem „Židé se nedopustili Bohovraždy.“
      Letos vyhrožoval dominikánům z Avrillé prostřednictvím právníků, že musí odstranit ze svých stránek citáty abp. Lefebvra, protože prý porušují autorská práva.
      http://www.ikatolici.cz/umlcovani-arcibiskupa-lefebvra-ze-strany-predstavitelu-fsspx/

      Říká se, že kdyby měl P. Régis odvahu ozvat se proti zrádnému vedení FSSPX otevřeně, mnoho kněží by ho následovalo. Takto to ale dopadlo tak, jak to obvykle bývá, že většina zůstává tam, kde je, něco si myslí, možná něco opatrně naznačí, ale dávají přednost zajištěnému místu.

      P. de la Rocque pronesl 9. září kritické kázání vůči koncilu, které bylo z oficiálních stránek franc. distriktu FSSPX odstraněno. http://www.cathinfo.com/catholic.php/Fr-Patrick-de-la-Rocque-Bombshell-sermon-attacked-by-SSPX

      V březnu tohoto roku prior FSSPX v Perpignanu P. de la Motte odmítl udělovat svátosti 87leté paní V., které chodila do místní kaple po mnoho desetiletí. „Provinila“ se tím, že jednu neděli pozvala k sobě domů bp. Williamsona, který tam sloužil mši sv., pronesl přednášku o antiliberálních encyklikách a dal si s ní a několika přáteli čaj.
      Když se jeden věřící zajímal, jaký veřejný hřích tato paní spáchala, že jí byly odepřeny svátosti, pan prior odpověděl, že paní V. varoval, když se poprvé dozvěděl o jejím plánu pozvat bp. Williamsona. Vše, co po ní žádá je, aby napsala dopis, kde se omluví za toto pozvání a slíbí, že upustí od proselytismu pro falešný (sic) odpor a že v budoucnu k sobě domů nepozve „žádnou osobu z odporu“ (sic).

      Bezradná paní V. se zeptala kaplana svého priorátu, kde tedy může splnit svou velikonoční povinnost. Ten jí blahosklonně odpověděl, že může jít do místního kostela spravovaného FSSP.
      Mezitím byl o věci informován P. Christian „Židé-se-nedopustili-Bohovraždy“ Bouchacourt, nedávno jmenovaný představený francouzského distriktu, který prohlásil, že opatření P. de la Motte „nesměřovaly ani proti víře ani mravům“, jelikož pozvání bp. Williamsona k někomu domů „není mravně dobré“ (sic), neboť bpW. je prý „rozvraceč“, „jedná jako vlk“ a „rozděluje tradici“. Je důležité příkazy pana priora poslouchat, neboť „role priora zajišťuje jednotu jeho stáda“ a v každém případě „organizace priorátu není demokratická“.

      Mezitím se P. de la Mote rozhodl připojit ke koncilní církvi a Bratrstvu sv. Petra. Jeden z jeho dosavadních kaplanů prohlásil k věřícím, že „P. de la Motte odchází od FSSPX do služeb diecéze Versailles“ a žádá všechny přítomné, aby se zdrželi jakýchkoliv projevů odsuzování.

      Nový prior P. Rousseau pokračuje v politice vydírání, kterou začal jeho předchůdce.

      http://www.lasapiniere.info/archives/2148

      Také se říkalo, že bp. Fellay se do Francie bojí, že věřící jsou na něj naštvaní.

      Biskup Faure společně s dominikány v Avrillé otevřeli před dvěma měsíci seminář, kde je zatím asi 7 seminaristů.

      • Bepp napsal:

        Dík za doplnění, neměla jsem snahu vyhnout se Odporu z nějakých ideologických důvodů, jako spíš z důvodu, že opravdu nevím, jak velká ta skupina je ve Francii, jaký je její vliv na tamní „rozjeté“ FSSPX a nepodařilo se mi to dohledat. Uznávám však, že minimálně o dominikánech z Avrillé zmínka zaznít měla a vůbec mě mrzí, že jsem nedopracovala část o těchto klášterech. L.

  2. David napsal:

    Ano, to je velký problém „tradice“. Je jich málo a ještě se drolí na „odpor“ a sedesvakantisty a já nevím na jaké ještě skupiny, které se navíc ještě mezi sebou požírají. Stejně tak jsou na tom i protestantské sekty. Bylo tomu tak ale i v minulosti, podobně popisoval realitu v Čechách koncem 15. století již Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.

    • nino napsal:

      Drolenie je problem v hladani pravdy?

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Určitě ne, problémem je pýcha přesvědčení, že mám víc pravdy než ten druhý a tudíž mu mohu diktovat, co a jak. Ale o drolení přece jasně mluví i Pán Ježíš, že ano? :-)

  3. nino napsal:

    Velky problem je, ze reakcia tzv. Tradicie vznikla az pred pol storocim. V tej dobe uz velmi dlho bol katolicizmus pod vplyvom osvietenstva, znacne zdeformovany. V tom je zasadny problem tzv. tradicneho katolicizmu a castych dezorientacii v nom sa vyskytujucich. S tzv. KHS ho spaja silny vplyv osvietwnstva, minimalne.

  4. Eppur Simuove napsal:

    Škoda, že P. Juchelka skončil tam kde skončil. Jako kněz +Williamsonova hnutí mohl být věřícím užitečnější.

  5. Naštěstí o tom nerozhodujete Vy, ale jeho představení.

  6. Teofil napsal:

    zajímalo by mě slečno autorko koho jste postavila do čela a zakladatele odporu

    • opičí mozeček napsal:

      Slečna Sulovská dobře ví, že odpor žádného vůdce nemá.

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Když víte, že to dobře ví, tak nechte slečnu Sulovskou pěkně odpovědět a neberte si slovo jejím jménem. :-) Tedy pokud nejste její tiskový mluvčí. :-) I když, přiznám se, takovou odvahu, abych měl za tiskového mluvčího „opičí mozeček“, já osobně nemám. :-) Ale proti gustu žádný dišputát. :-)

Napsat komentář: Eppur Simuove Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *