Kněz básník P. Karel Dachovský nežije

P. Karel Dachovský

Náhlá úmrtí bývají často opravdovým požehnáním pro lidi žijící v milosti posvěcující, protože netrpí fyzickými bolestmi a jdou buď přímo, nebo po pobytu v očistci do nebe, zato však těžkou ranou pro pozůstalé – a nejen pro ně. Též pro ty, kteří je měli rádi a kteří s nimi s láskou spolupracovali na dobrém díle. Přesně toto byl případ kněze, básníka a vydavatele P. Karla Dachovského z Prahy.

Narodil se r. 1949, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, jako mladý inženýr ekonomie se stal řeholníkem františkánského řádu, který za komunismu – tak jako všechny řehole – byl zakázaný. Spolupracoval s opravdovým hrdinou neoficiálního řeholního života P. Janem Bártou, jehož životopis později napsal. V ilegalitě byl vysvěcen na kněze mým dlouholetým duchovním vůdcem a vězněm 50. let P. Václavem Razikem, tajným biskupem. P. Karel neušel pronásledování StB,  nakonec se mu podařilo emigrovat do Velké Británie. Po listopadu r. 1989 se vrátil a založil vydavatelství Řád, které od r. 1994 vydávalo samostatné periodikum téhož názvu, vycházející třikrát do roka.

Velkou láskou P. Karla už od mladých let byla duchovní poezie. Sám psal zdařilé básně s hlubokým náboženským obsahem, v Řádu pak dával prostor řadě jiných katolíků, pokoušejících se o totéž. Řád byl snad jediným katolickým periodikem, které se tomu věnovalo a tím navazovalo na prvorepublikovou revui téhož názvu, kterou nejdříve zakázali nacisté a poté r. 1948 komunisté. V tomto starém Řádu publikovali své básně Václav Renč, Jan Zahradníček a vůbec celá plejáda katolických mistrů slova. P. Karel chtěl právě na tuto tradici navázat.

Řád však nebyl pod jeho redakcí pouze literárním časopisem. Věnoval se i ochraně nenarozeného života a měl to napsáno i v tiráži. Přinášel četné články a informace o zločinech potratů a vůbec o dění v Církvi se zaměřením na ochranu nenarozeného života. P. Karel také vydal ve svém nakladatelství publikaci „7 statečných bojovníků proti interrupcím v USA“, kde demaskoval tzv. demokracii a svobodu západního světa, který posílá do vězení lidi jen proto, že měli odvahu nazvat zločin zločinem. Psal také životopisy svatých brožurkovou formou. Byly u zbožných katolíků oblíbené a četly se.

Zdravotní stav přinutil P. Karla k odchodu do invalidního důchodu. Vypomáhal jako kněz v několika pražských farnostech, nejdéle v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí. Ve svých kázáních se zaměřoval na obranu katolické morálky, zejména nenarozeného života. Kostel sv. Rocha býval při jeho mších plný, pod vlivem kázání P. Karla došlo i k několika konverzím. To ovšem nenalezlo pochopení u pražských modernistů, zastávajících pokoncilní teologii přizpůsobování se tomuto světu. P. Karel byl z kostela sv. Rocha vytlačen. Je signifikantní, že dnes se tam žádná liturgie neslouží, zatímco v době, kdy tam celebroval P. Karel, býval chrám plný. V posledních letech vykonával P. Dachovský duchovní službu u sester boromejek v Praze.

Zemřel náhle 11. srpna krátce poté, když mu sdělili v nemocnici úmrtí jeho hospitalizované sestry Dagmar, která mu vedla domácnost. Pohřeb obou sourozenců současně se konal 21. srpna v kostele sv.Anny v Praze na Žižkově. Obřady vedl pomocný biskup mons. Václav Malý. Mnozí účastníci pohřbu včetně mne však byli zklamáni tím, že v kázání vůbec nepadla zmínka o časopisu Řád, o aktivitě zesnulého na obranu nenarozených (P. Karel se také modlíval před porodnicí a rozdával protipotratové brožury a letáky), o jeho duchovní poezii a o požehnaném pastoračním působení u sv. Rocha. Je zřejmé, že právě tyto aktivity P. Karla byly někomu i po jeho smrti nepohodlné.

Na závěr mi snad čtenáři odpustí něco poněkud osobního. P. Karel byl mým přítelem a spolupracovníkem, na jeho časopisu Řád jsem se spolupodílel svými články a informacemi ze světových médií o dění v Církvi. Velmi dobře jsme spolu vycházeli a perfektně se mi s ním spolupracovalo. Přiznám se, že jeho smrt mne velice zarmoutila. Ještě pár dní před svým úmrtím se se mnou P. Karel domlouval na termínu 10. září, do kdy bych mu měl dodat své články do dalšího čísla Řádu. Už mu je nedodám. Jenže pardon, co to plácám. Vlastně ano, dodám, jenže nikoli na pozemskou adresu. De facto své příspěvky nemusím ani psát, stačí jen myšlenka, protože na věčnosti je všechno jinak. A jak znám P. Karla, nepřestane ani v nebi vydávat Řád. Nikoli písemnou formou, ale jinou, duchovní a nám těžko pochopitelnou. Vždyť v nebi – jak napsal sv. Bernard – je všechno to dobré, co na zemi takto právem vnímáme – mnohonásobně větší a dokonalejší. Takže, drahý Otče Karle, přijměte tuto moji víru jako mé rozloučení s Vámi a ujištění, že naše spolupráce, které jsem si tolik vážil, nekončí. A díky za všechno.

PhDr. Radomír Malý

10 Responses to Kněz básník P. Karel Dachovský nežije

  1. je to smutná zpráva. Nedávno pan Vlček, nyní P. Dachovský…

    • Tomáš napsal:

      Pán si volá své věrné k sobě a možná svou přímluvou u Boha budou nyní pomáhat Církvi mnohem intenzivněji, než jim dovolili omezené pozemské síly.

  2. Pavol napsal:

    U sv. Rocha se koná liturgie, ve středu a v neděli 2x NOM a 4x do roka i tradiční liturgie, vždy v pondělí od 18:00. Nejbližší bude 1. pondělí ve školním roce 7.9.2015 o 18:00.

    • dr. radomír malý napsal:

      Byl jsem u kostela sv. Rocha v den pohřbu P. Dachovského a žádné oznámení o sloužení liturgie tam nebylo. Krom toho jedna paní, jejíž jméno neznám, účastnice pohřbu, mi říkala, že u sv. Rocha se liturgie neslouží. P. Dachovský mi již před léty, poté, co musel odejít od sv. Rocha, řekl totéž. Ale prosím, ziji v Brně, nikoli v Praze, takže pokud v nejnovější době setam opě liturgie začala sloužit, tak se omlouvám, ale nemohl jsem to vědět.

  3. David napsal:

    Dej mu Pán Bůh věčnou slávu!

  4. mila napsal:

    “ Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval..“

    V jednom z posledních čísel Řádu napsal P. Karel i svůj stručný životopis. Snad to tedy byla i Boží Prozřetelnost, která ho k tomu vedla.
    Díky za Řád, Otče, i Vám, pane doktore Malý. Bude mi chybět.

  5. KIANDRA napsal:

    Mám v ruce „prokopské listy – měsíčník nejen pro žižkovské farníky č.269“ a asi vůbec ne pro ty, kdo P. Dachovského osobně znali i jeho neokleštěnou víru a kterým „neinformovanost“ biskupa Malého musela být podezřelá. P.Dachovský svou důslednou obranou nenarozeného života i katolického pohřbu do země zůstává i po smrti disidentem v lůně modernisticky zglajchšaltované české Církve. Proto musel zmizet jako
    persona non grata u brány do věčnosti, kterou olšanské hřbitovy – pro mnohé i když ne pro všechny –
    evokují.
    Podle tabulky v měsíčníku mše s latinským ordinariem
    se slouží nikoli u sv.Rocha ale v kostele sv.Prokopa
    jednou za čtvrtletí v tridentském ritu. Listy obsahují spoustu nezávadných a dá se říci i zbožných textů. Nicméně v rubrice Duchovní servis (str.19) se
    mezi 10 otázkami ukazuje čertovo kopýtko:
    „Zemřel vám někdo blízký a chcete se s ním důstojně
    rozloučit na hřbitově nebo v krematoriu? Chcete uložit
    jeho urnu na hřbitově? Kontaktujte kněze co nejdříve po úmrtí, je dobré datum a čas rozloučení nebo uložení
    urny domluvit dříve s knězem než s pohřební službou.“
    Není mi známo, že by se římská Církev kdy smířila s pohřbem žehem, který u nás za mého mládí propagovali
    bezvěrci i protestanté. (Bohužel jsem neviděl žádného
    protestanta protestovat proti potratům).
    Naopak, mám v ruce římský misál Kř.akademie z r.1967
    (tedy po všemocném koncilu), v jehož zpovědním zrcadle
    stojí otázka s hvězdičkou (normálně těžký hřích):
    Mám úmysl dát se po smrti zpopelnit?
    Kdo a kdy rozhodl jinak?
    Jinými slovy, máme se pořád čemu divit. Dnes:
    Účast hierarchie na pohřbech disidentů (i když pohříchu mlčenlivá.) Za časů Jana Pavla II, jsme se divili důverným návštěvám P.Halíka ve Vatikáně (ty mi tehdá potvrdil dobře informovaný otec Dachovský), stejně jako se dodnes divíme tehdejšímu papežově rozhodnutí povolat do římské kurie hvězdu letošní podzimní synody kardinála Kaspera, pominu-li samotné jmenování kardinálem.
    Fazit. Spalování zemřelých označila Církev plným právem za novopohanství. Kremace se příčí úctě k lidskému tělu i jeho ostatkům. Popelnicová pole skončila příchodem křesťanské kultury. Podle úvahy
    „prokopských listů“ na str.15 máme být pokračovateli
    Ježíšova životního stylu ve světě. To beru. Ježíš vstal z hrobu, nikoli z urny.

    • Petr Buben napsal:

      KIANDRA se ptá:
      Není mi známo, že by se římská Církev kdy smířila s pohřbem žehem, který u nás za mého mládí propagovali
      bezvěrci i protestanté. (Bohužel jsem neviděl žádného
      protestanta protestovat proti potratům).
      Naopak, mám v ruce římský misál Kř.akademie z r.1967
      (tedy po všemocném koncilu), v jehož zpovědním zrcadle
      stojí otázka s hvězdičkou (normálně těžký hřích):
      Mám úmysl dát se po smrti zpopelnit?
      Kdo a kdy rozhodl jinak?
      ————————–
      Odpověď
      Pohřeb žehem se začal rozmáhat v 19. století (objevil se už za francouzské revoluce). Představoval obvykle anti-katolické vymezení.
      Papež Lev XIII. pohřeb žehem zavrhl a varoval před ním, ale udělil výjimku indickým katolíkům (kde spalování zemřelých představovalo společenský a kulturní standard a nebylo tedy oním anti-katolickým výrazem), stejně jako dovolil spalování amputovaných částí těla (i zde má ale preferenci uložení do země).
      Zákaz pohřbu žehem byl zdůrazněn v r. 1925 papežskou komisí pro výklad kanonického práva. Kremovaný nesměl mít církevní pohřeb, církevní tresty padaly i na ty, kdo byli v krematoriích zaměstnáni nebo se nějak podíleli na tomto způsobu pohřbívání.
      Za 2. sv. války se řešila otázka urny s popelem toho, kdo byl spálen aniž by si to sám přál. Zde se věc řešila pohřbem urny. Církevní pohřeb zde samozřejmě odmítnut nebyl.
      Pohřeb žehem byl povolen v r. 1963 svatým officiem. Zdůrazňuje se priorita pohřbu do země a to, že pohřeb žehem nesmí být výrazem anti-křesťanského smýšlení a vymezení se vůči církvi. Důvodem pro tuto změnu bylo to, že žeh přestal být pro mnoho lidí právě anti-křesťanským gestem opozice vůči církvi.
      V r. 1977 kongregace pro božský kult vyhlásila, že obřady za přítomnosti urny jsou možné, ale nesmí být stejné jako v přítomnosti těla zemřelého.

      Suma sumárum, výjimky ze zákazu žehu byly již dávno před koncilem.
      Obecná možnost pohřbu žehem přišla v době koncilu.

      Důvodem pro striktní odmítání žehu („nikdy kremaci“) bylo to, že představoval anti-katolické gesto.

      Důvodem pro umírněnější odmítání žehu („raději ne kremace“) je oslabení symboliky spojené s lidským tělem a jeho důstojností jako Chrámu Ducha svatého, jako následování Krista i ve smrti apod.

      První důvod (striktní) do značné míry pominul, lidé se spalují obvykle proto, že to vyjde levněji nebo proto, že je to ekologičtější (jakkoli se o tom dá pochybovat). Ne proto, že by tím chtěli vyjádřit své antikřesťanství.
      Druhý z důvodů (umírněný) stále platí a platit bude vždy.
      Církev proto zrušila striktní zákaz, ale vyjadřuje preferenci pohřbu do země. Samozřejmě platí nadále odmítání kremace jako výrazu antikřesťanství.

  6. br. Felix OFM napsal:

    Tyto stránky opravdu nemám rád, ale dostal jsem se na ně z Protiproudu. Je mi líto, že pan doktor Malý napsal tento nekrolog sem a ne tam. Ale musím napsat jedno. Karel hořel, Řád jsem mu několik let tiskl a dobře jsme se znali. A několik dní, možná to byly jen desítky hodin po jeho smrti pozemské, se mi začala dít neuvěřitelná věc, děje se dosud a od samého začátku nemám pro ni jiné vysvětlení, než že to dělá Karel. Karle, prosím Tě, pokračuj. Moc Ti děkuji. V každodenní modlitbě díků za toto Tvé konání, Felix.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *