Nicholas Winton

Úmrtí 106letého zachránce více než šesti stovek židovských dětí Sira Nicholase Wintona se stalo předmětem velkých oslav životního díla tohoto muže u nás i ve Velké Británii. Právem. Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu – to jsou slova sv. Pavla. Winton, který organizoval výjezdy židovských dětí z tehdejšího Česko-Slovenska a později Protektorátu a jejich umístění v adoptivních rodinách Velké Británie, jim zachránil životy. Jinak by skončily v nacistických ghettech nebo v plynových komorách Treblinky či Osvětimi.

Winton byl slušný člověk, náležející k bohaté horní vrstvě. Narodil se r. 1909 v Londýně v rodině židovských přistěhovalců z Německa. Stal se majetným a vlivným burzovním makléřem, který svých peněz a kontaktů využil pro záchranu dětí židovských soukmenovců z Čech a Moravy. Těžko ale mluvit o nějaké náboženské motivaci této dobročinné aktivity. Jeho rodiče byli liberální Židé, kteří po příjezdu do Anglie čistě formálně přijali křest v anglikánské církvi. Nikdy se ale nestali praktikujícími věřícími a syna Nicholase vychovávali v duchu náboženského synkretismu a relativismu, typickém pro tehdejší velkou buržoazii. Winton nikdy nebyl praktikujícím údem nějaké náboženské komunity. Co a jak věřil o Bohu, úzkostlivě tajil, podařilo se mi najít pouze tyto 2 jeho výroky na dané téma:

„To, co já si myslím o Bohu, není vždy přijato pozitivně, protože já nejsem věřící. Ale kdyby se lidé chovali podle víry a podle náboženství, které vyznávají, tak by svět byl mnohem lepší.“

„Jestliže věříte v Boha, tak nerozumím, proč by měl být rozdíl věřit jako křesťan, žid nebo muslim. Základ všech náboženství: dobro, etika, nezabíjet a starat se o své rodiče – je stejný. Myslím, že lidi by měli míň dbát o to, co je v náboženství rozděluje, ale víc o etiku.“

S tím katolík nemůže souhlasit ani omylem. Winton – soudě podle těchto citátů – byl typický agnostik a relativista, i když nezapře sympatii k náboženské víře, pokud vede ke správné etice podle přirozeného mravního zákona. Při jeho práci na záchraně dětí mu vydatně pomáhaly nejrůznější křesťanské charitativní organizace. Jeho motivace vyplývala nejspíš z přirozeného lidského soucitu, nikoli z nějakého náboženského přesvědčení. Tím ale, že nebyl lhostejný k osudu druhých a nezištně poskytl pomoc, zahanbil mnohé křesťany, kteří zavřeli svá srdce a neudělali nic, i když mohli.

To je objektivní stránka celého případu. Existuje ale ještě ta druhá, manipulativní, na níž se podílejí mainstreamová média a protikatolické kruhy v zákulisí. Winton je vyzvedáván jako příklad altruismu – a to právem. Proč se ale mlčí o jiných osobnostech, které vykonaly více než on? Proč „více“? Protože Winton při své akci neriskoval ani vězení, ani život, vše probíhalo na základě regulérní dohody s německými i britskými úřady, Wintonova oběť pro děti z českých zemí spočívala pouze v penězích, času a námaze, které tomu věnoval. Existuje ale celá plejáda dalších, kteří poskytovali pomoc i za cenu ohrožení osobní svobody a dokonce života – o těch ale oficiální politická a mediální scéna zarytě mlčí. Proč? Z prostého důvodu. Mezi těmito hrdiny mají absolutní převahu křesťané, především katolíci – a to se jaksi „nehodí do krámu“.

U nás v době deportací Židů r. 1942 byl např. zatčen představený salesiánů v Praze dr. Śtěpán Trochta, poválečný biskup v Litoměřicích. Až do konce války ho nacisté věznili v koncentračních táborech Mauthausen a Dachau, kde málem přišel o život. Důvod zatčení? V salesiánském domě, který vedl, byli ukrýváni nějací Židé před deportací. Proč se nikde nepíše a nehovoří vedle Wintona i o mons. Trochtovi jako o „zachránci českých Židů“, který riskoval více než on, totiž vězení a potažmo i smrt? Takových případů bylo u českého kléru víc, mnozí kněží riskovali např. rozsudek smrti tím, že falšovali matriky, aby z Židů udělali Árijce a uchránili je tak od transferu.

To, co dělal v českých zemích Winton, provozoval již nejméně od r. 1935 v nacistickém Německu katolický Spolek sv. Rafaela (St. Raphaelsverein), úzce spojený s německým episkopátem. Zařizoval Židům ohroženým v Německu kvůli své rase pasy k výjezdu do zahraničí a k pobytu v některé evropské nebo americké zemí. Nebylo to snadné, protože málokterý stát byl ochoten Židy přijímat. Spolek sv. Rafaela byl r. 1941 nacisty zakázán. Podařilo se mu stovky Židů i s celými rodinami dostat za hranice a tím je uchránit od smrti. Proč dnes nikdo nevzpomene ani slovem tuto záslužnou práci katolické organizace? Vatikán vykonával diplomatický nátlak na USA a země Latinské Ameriky, aby nezavíraly hranice před židovskými uprchlíky. Úspěch se dostavil pouze v případě Brazílie, Haiti a Panamy.

Mnoho katolických klášterů, institucí i jednotlivých věřících v zemích ovládaných nacisty během deportací, zahájených v lednu 1942, ukrývalo Židy, ačkoliv za to hrozil soud a koncentrační tábor, v okupovaném Polsku dokonce trest smrti. Tam také byly mnohdy i celé katolické rodiny vyvražděny kvůli pomoci Židům, např. Ulmovi na jihu země, jakož i řada duchovních osob. V Polsku hitlerovci zrušili většinu klášterů, a z těch, které zůstaly, prakticky všechny byly zapojeny do nějaké formy pomoci Židům, zejména ženské řehole (více viz ZDE).

Proč se veřejnost vůbec nedozvídá o nunciovi Sv. stolce v Maďarsku arcibiskupu Angelovi Rottovi, který po obsazení země Němci r. 1944 vydával tamním Židům vatikánské pasy, aby mohli vycestovat a tak se zachránit před deportacemi? Spolupracoval při tom se známým švédským diplomatem Raulem Wallenbergem, jenž vyvíjel tutéž činnost.

A poslední nepříjemná otázka: Proč dosud světová média mlčí k tomu, že z 9 tisíc Židů v Římě se jich více než 7 tisíc zachránilo v katolických institucích včetně těch, jež se nacházely na území Státu Vatikán? Proč není papež Pius XII., který k tomu vydal pokyn, náležitě oceněn jako zachránce životů tisíců Židů a proč je naopak dehonestován jako zbabělec, který mlčel? Nebylo to bez rizika, neboť v době německé okupace Říma od podzimu roku 1943 do léta r. 1944 hitlerovská správa neustále naznačovala možnost obsazení Vatikánu a transferu papeže. Své zatčení a potažmo život riskovali všichni kněží, vysocí církevní hodnostáři, řeholníci, řeholnice i katoličtí laikové, kteří se podíleli na ukrývání římských Židů. Totéž se týkalo i celé střední a severní Itálie obsazené nacisty. To, že 80 procent tamních Židů přežilo a uniklo odvozu do Osvětimi, je především zásluhou Katolické církve, což se nedá upřít a zpochybnit. Jak to, že bezprostředně po válce byl Pius XII. téměř všemi židovskými organizacemi vyzvedáván za to, že statisíce Židů v Evropě buď přímo, nebo nepřímo zachránil, ale dnes je líčen málem jako spoluviník Hitlera na vyhlazení Židů?

To jsou jen některá, ta základní fakta, která tvoří pouze špičku ledovce. Nicméně z nich dostatečně vyplývá, že současná zednářská režie světových dějin má enormní zájem na tom, aby se katolický altruismus ve vztahu k pronásledovaným Židům za války zcela ignoroval, i když s sebou nesl riziko smrti, a naopak byly vyzvednuty zásluhy nenáboženských lidí, byť se žádným rizikem spojeny nebyly. Inu, svět se nesmí dozvědět o katolických obětech lásky k bližnímu, to se stává čím dál víc tabu, bohužel i v našich církevních médiích, ovládaných modernisty.

PhDr. Radomír Malý

Poznámka šéfredaktora: Je opravdu paradoxní, jak nespravedlivě historie rozčlenila bojovníky proti holokaustu. Nejznámějšími a nejoslavovanějšími z nich jsou Winton a Schindler, kteří sice prokazatelně hodně pomohli stovkám židů, ale přitom skutečně nic (nebo téměř nic) neriskovali. Pouze investovali svůj čas, peníze a námahu. Naproti tomu lidé, kteří riskovali všechno a s nasazením života nejen svého, ale i ostatních svých nejbližších, zachránili mnohem více lidí, jsou opomíjeni. Včetně těch, co svůj život ztratili. Připomeňme si některé z nich:

Elisabeth Abegg

Bl. Pavol Peter Gojdič

Zofia Kossak

Giovanni Palatucci

Damaskinos Papandreou

Bl. Sára Salkaházi

Irena Sedler