Navedení k životu zbožnému: XVI. Rozjímání 8.: O nebi.

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Vzývej ho za osvícení.

Úvahy

1. Představ si krásnou, jasnou noc, a pomysli, jak milo jest pohlížeti na nebe plné třpytících se hvězd, větších a menších. Přidej k tomuto půvabu klidného nočního nebe půvab krásného dne, a to tak, že by sluneční jasnost nevadila viděti jasně také hvězdy a měsíc, a když si to vše představíš, směle řekni, že všecka ta krása dohromady není nic proti krásám a půvabům nebeským. Ó jak žádoucí a rozkošné jest to město pokoje pokoje věčného!


2. Představ si a pozor vznešenost, krásu a množství obyvatel oněch blažených míst: miliony a miliony andělů, cherubínů a serafínů, sbor apoštolů, zástupy mučedníků, vyznavačů, panen, svatých žen. Jest to množství nesčíslné. Ó, jak je ta společnost šťastna! A nejmenší z nich je krásnější než veškeren svět. Což když bude lze viděti všechny vespolek? A jak šťastni jsou, Bože můj! Z úst jejich bez ustání zaznívá sladká píseň věčné lásky; bez ustání okoušejí neproměnitelné veselosti; zahrnují se vespolek nevýslovnými radostmi a žijí v blaženém vědomí nerozlučitelného obcování.

3. Uvažuj posléze, jaké štěstí jim Bůh daroval, dopřáv jim, aby požívali jeho samého a dávaje jim dále patřiti na svou nevýslovně krásnou a milou tvář, čímž vlévá do jejich srdce jako celé řeky rozkoše. Jaké to štěstí býti na vždy spojen se s vým svrchovaně dobrým Pánem! Svatí jsou v ráji jako blažení ptáci, kteří bez ustání poletují a prozpěvují ve vzduchu božství samého, jež je obklopuje ze všech stran nepochopitelnými rozkošemi. Tam každý, jak nejlépe dovede a nemaje žádné závisti, zpívá chvály Stvořiteli: „Buď na věky dobrořečen, náš dobrotivý a svrchovaný Pane, Stvořiteli a Spasiteli, jenž jsi k nám tak milostiv a činíš nás tak štědře účastné své slávy.“ A Bůh zase žehná věčným požehnáním všem svým svatým: „Buďte navěky požehnáni, milí tvorové moji, kteří jste mi sloužili tak statečně a nyní mne věčně budete chváliti s tak velikou láskou.“

City a předsevzetí

1. Podivuj se této vlasti nebeské a vychvaluj ji. – Ó, jak jsi krásný, nebeský Jeruzaléme můj, a jak šťastní jsou obyvatelé tvoji!

2. Kárej své srdce, že bylo až dosud lehkovážné a uchylovalo se s cesty, vedoucí do oněch slavných a blažených příbytků. – Proč jsem se tolik vzdalovala od svrchované rozkoše? Ó mne bídné! Pro radosti tak prchavé a nehodné zřekla jsem se tisíckrát a tisíckráte radostí věčných a nevýslovných! Co jsem myslila, že jsem pohrdala věcmi tak žádoucími pro věci marné a bezcenné?

3. Vzbuď nyní velkou touhu po příbytku tak rozkošném. – Poněvadž se ti zalíbilo, dobrotivý a svrchovaný Pane můj, přivésti mne zase na své cesty, nechci se již nikdy vraceti nazpět! Pojďme, duše má, do toho odpočinku věčného; ubírejme se do té požehnané země, která nám jest zaslíbena; co bychom ještě činili v tomto Egyptě?

Vzdávám se tedy takový a takových věcí…, které by mne odvracely od mé cesty nebo by mne zdržovaly.

Budu naopak činiti ty a ty věci …, které mne mohou na pravou cestu uváděti.

Děkuj Bohu, obětuj mu, pros ho. – Otčenáš. Zdrávas.

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *