PhDr. Radomír Malý

Jak oznámilo internetové vydání časopisu „Polonia Christiana“ (pch24.pl 15.6.2015), americký historik a spisovatel polského původu Richard Lukas měl dostat prestižní literární Cenu Janusze Korczaka za publikace o nacistické genocidě židovského národa, kterou uděluje židovská Liga proti hanobení. Jenže ouha! Tento autor čerstvě vydal svoji nejnovější knihu „Zapomenutý holocaust“, kde nepíše o hitlerovské perzekuci Židů, ale katolických Poláků, mezi nimiž dominují duchovní osoby. To rozzlobilo židovskou Ligu natolik, že na poslední chvíli změnila své rozhodnutí. Lukas cenu nedostal.

Proč ten hněv? Pan Lukas totiž v knize předložil dokumenty, že nacistická nenávist nesměřovala pouze proti Židům, ale také proti Polákům, zejména proti katolickému duchovenstvu. Počet polských kněží a řeholních osob, popravených nebo umučených v německých koncentrácích, činí cca 3 tisíce osob, mezi nimi jsou 4 biskupové. Velmi často se tak stalo právě za pomoc Židům (v okupovaném Polsku byl za to stanoven trest smrti). Tisíce dalších biskupů, kněží a řeholníků byly odvezeny do koncentračních táborů. Není náhodou, že v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě převažují na tabulce věnované Arijcům, kteří s nasazením vlastního života pomohli Židům, polská jména. Přitom osud Poláků se od osudu Židů příliš nelišil. V Generálním Gouvernementu (Němci okupované území bývalé Polské republiky, dále jen GG) byly zavřeny všechny polské vysoké i střední školy, Poláci směli vykonávat jen méně kvalifikované práce. Tvrdě byly pronásledovány všechny projevy náboženského cítění na veřejnosti, když policie našla při pouliční razii u někoho růženec nebo svatý obrázek, putoval dotyčný do koncentráku. Když Němci v září r. 1939 vtrhli do Polska, elitní oddíly SS hromadně vraždily polské civilisty. Západní část Polska, tzv. Povartí, byla přičleněna k říši a polské obyvatelstvo odtud vyhnáno do GG. Ti, kteří zůstali, byli zařazení do zvláštních pracovních táborů, ve skutečnosti likvidačních, většina jich tam zahynula nebo je esesáci povraždili. Americký historik Timothy Snyder uvádí ve své knize „Krvavé země“, že němečtí nacisté vyvraždili celkem 2 miliony Poláků, další 2 miliony jich vymordovali Sověti ve své okupační zóně na východ od řeky Bug (Molotov-Ribbentropův pakt), zbývající 2 miliony potom zahynuly v důsledku válečných operací.

Tyto údaje, zpracované Lukasem, se ale židovské Lize nelíbí. Prý „zveličuje“ utrpení polského obyvatelstva a hlavně – srovnávat prý pronásledování Poláků s perzekucí Židů je „neomalenost“ a „urážka židovského národa“. Jakoby pouze Židé měli „patent“ na to být obětí nacistického vyvražďování. Předložit údaje o likvidaci Slovanů, katolíků aj. je „politicky nekorektní“. Jen Židé od nacistů trpěli, ostatní – pokud přímo nekolaborovali a neudávali – se chovali až na nepatrné výjimky lhostejně. Říci, že tomu tak nebylo, vyžaduje dnes odvahu.

Samozřejmě tím nebagatelizujeme strašlivou genocidu evropských Židů během nacistické vlády nad Evropou. Nebyla však první, ani poslední v moderních dějinách. První proběhla za Francouzské revoluce v letech 1792-4 v krajině Vendée, kde bezbožečtí jakobíni vyvraždili 200-600 tisíc katolíků, poněvadž se nechtěli vzdát své víry. Během I. světové války mohamedánští Turci zlikvidovali minimálně 1,5 milionů křesťanských Arménů.

Němečtí nacisté vymordovali podle oficiálních údajů 6 milionů Židů. Mnozí tento údaj zpochybňují jako zveličený, ale neprávem. Faktem je, že počet 6 milionů se netýká plynových komor v koncentračních táborech, na ně připadají pouze 1,5-2 miliony, nejvíce v Osvětimi (cca 1 milion), zbytek v dalších vyhlazovacích lágrech (Treblinka, Majdanek, Belźec…). Podstatně více Židů s celými rodinami však povraždila německá Einsatzkomanda SS (a jejich pomahači z řad Litevců, Lotyšů, Estonců a Ukrajinců) při tažení Němců na východ po napadení Sovětského svazu (tam žilo až 10 milionů Židů). Z důvodů politické korektnosti se také dnes nepíše o tom, že statisíce Židů zahynuly v ghetech, na čemž se kromě německých esesmanů podepsala i židovská elita. Nacisté v ghetech východoevropských měst záměrně týrali jejich obyvatele hladomorem, který se ovšem netýkal členů tzv. Judenratů (židovských rad), tj. židovské samosprávy. Ti žili v přepychu, kšeftovali s Němci a pořádali pro ně opuletní hostiny s prostitutkami, zatímco jiní Židé v ghetech, zvláště malé děti, umírali hladem. Kdo zemřel, musel být položen na chodník před dům, aby ho potom uklízecí četa odvezla. V ghetech ve Varšavě nebo v Lodži denně bylo odklízeno několik desítek mrtvol. Hodně Židů bylo také umláceno nebo ukopáno židovskou policií v ghetech, která sice nesměla mít střelné zbraně, ale vlastnila dřevěné tyče. Židy určené do plynových komor vybíraly právě Judenraty. Skutečnou zločineckou zrůdou byl předseda Judenratu v Lodži Chaim Rumkowski, který sám nakonec neunikl Osvětimi. Je pravděpodobné, že esesáci ho do plynu poslat nechtěli, nicméně jeho soukmenovci, kteří něco věděli o jeho zločinech proti lidskosti, jej zaživa upálili v peci.

Genocida Židů, ať už se nazývá „holocaust“ (celopal), nebo „šoa“ (vyhlazení) nebyla poslední genocidou moderních dějin. Desítky milionů lidí se staly obětí komunistického masového vraždění nikoli z rasových, ale z třídních a náboženských důvodů v sovětském Rusku před válkou, po ní potom další desítky milionů v komunistické Číně při tzv. „kulturní“ revoluci, dále v Koreji a ve Vietnamu. Dodnes trvá systematická likvidace lidí z třídních a náboženských důvodů v komunistické Severní Koreji, nejnovější genocidu, tentokrát opět z náboženských důvodů, praktikují muslimové prostřednictvím ISIS, Al Kajdy a dalších militantních organizací. A nelze opomenout ty současné nejhorší masové vraždy – vraždy nenarozených dětí umělým potratem.

Každá vražda člověka, zvláště masová, je zavrženíhodná v nejvyšším stupni, ať už z rasových, politických, třídních nebo náboženských důvodů. Jestli si ale někdo – zvláště ten, kdo tyto hrůzy vůbec neprožil, konkrétně američtí Židé – nárokuje patent na to, aby pouze oběti jeho etnika byly pokládány za největší, ne-li jedině hodné tohoto názvu, pak jde jednoznačně o politický a ideologický zájem, který je nutno odsoudit. Odmítnutí židovské Ligy přiznat Richardu Lukasovi literární cenu je projevem židovského imperialismu a nacionalismu, který se uchyluje k nechutnému citovému vydírání okolního světa, k politickému zneužití památky obětí hitlerovského vyvraždění evropských Židů. Nacistická genocida nebyla spáchána pouze na Židech, značné oběti přinesli i katoličtí Poláci, Rusové a další etnika. Hitlerovská perzekuce si vzala na mušku i Katolickou církev, jíž mimo jiné vytýkala právě „ochranu a pomoc Židům“. Měla pravdu, papež Pius XII., jehož by někteří židovští rabíni málem postavili posmrtně před soud jako válečného zločince, má na svém kontě záchranu 8 tisíc Židů v Římě (90 procent tam žijících) přímo (poskytováním úkrytů v církevních budovách včetně samotného Vatikánu), nepřímo potom v celé Evropě téměř 800 tisíc (prostřednictvím diplomatických intervencí, vystavováním falešných pasů k vycestování, organizováním úkrytů apod.). A jestli někdo Piovi XII. vytýká, že mluvil málo a opatrně o šoa, tak každému rozumnému je snad jasné, že kdo provozuje ilegální činnost (a poskytování pomoci Židům ilegální činností jednoznačně bylo), tak na sebe právě v zájmu těch, kterým pomáhá, neupozorňuje nadměrným mluvením. Ostatně byl to Vatikán jako první stát světa, který 5.5.1943 informoval většinu vlád, že Židé do německých koncentračních táborů na území okupovaného Polska nejsou sváženi kvůli práci, ale že je tam vraždí (uvádí Pierre Blett Pius XII.)

Nebudeme popírat a znevažovat židovské oběti holocaustu, ale ohrazujeme se proti tomu, aby pouze Židé byli prezentováni jako pronásledované etnikum a a by každý, kdo upozorní na vyvražďování jiného etnika nebo jiné náboženské skupiny obyvatelstva, byl okamžitě ocejchován jako ten, kdo „uráží“ židovský národ, jak se stalo Richardu Lukasovi.

PhDr. Radomír Malý

Poznámka: Autor bude po tento týden mimo území ČR, takže patrně nebude moci v tyto dny reagovat na připomínky a dotazy čtenářů.