S řídící pákou a růžencem

Hrabě de Grunne

S řídící pákou a růžencem – příběh katolického vojáka hraběte de Grunne

Stíhací eso je vcelku mladý pojem. Obvykle označuje pilota stíhacího letounu, který ve vzdušném boji zvítězí nad pěti protivníky, čímž tohoto neoficiálního statusu dosáhne. Během první i druhé světové války i za válek v mezičase se objevilo velké množství vynikajících stíhacích pilotů, ktetří tento titul právem získali, náš příběh se však týká katolického vojáka, který se stal stíhacím pilotem spíše šťastnou náhodou a nakonec i osudovým okamžikem.

Hrabě Rodolphe Ghislain Charles de Hemricourt de Grunne, jak zní titul a celé jméno našeho pilota, se narodil 18. listopadu roku 1911 v Etterbeeku, obci při okraji Bruselu. Jeho rodiči byli belgický hrabě Charles de Grunne a jeho žena Marie, která pocházela z francouzského hraběcího rodu de Montalembert. Po vypuknutí první světové války rodina odešla do Anglie, kde malý Charles získal vzdělání a znalost anglického jazyka, a později do Francie, odkud se po konci bojů Velké války vrátili do rodné Belgie.

V 18 letech mladý Rudolph odešel studovat zemědělství do severní Afriky, aby se mohl později věnovat správě rodových statků. Poté nastoupil prezenční službu v belgické armádě. Z plánovaného vstupu do belgického letectva ale nakonec sešlo, protože neprošel zdravotními testy, pročež nakonec sloužil u jezdectva. Když jeho sestra získala v roce 1935 pilotní licenci, rozhodl se jako správný letecký nadšenec, že získá alespoň civilní pilotní průkaz, což se mu též podařilo. Zdálo by se, že tím je letecká kariéra mladého šlechtice, katolíka a antikomunisty završena a bude pokračovat maximálně mírumilovným poletováním nad klidnou belgickou krajinou. Do hry však vstoupila válka na Iberském poloostrově…

V roce 1936 vypuklo povstání španělských vlastenců proti zločinné republice a to byla pro hraběte de Grunne výzva, kterou nemohl odmítnout. Odjel do Burgosu, který byl jakýmsi hlavním městem povstání, kde nastoupil službu v pěší jednotce známé jako Centuria Argentinea. O jeho velké skromnosti svědčí to, že fakt, že jde o vycvičeného civilního pilota, vyšel najevo až poté, co byl zraněn a setkal se v lazaretu se zraněným španělským pilotem, který jej odhalil na základě de Grunneho znalostí.

Okamžitě po vyléčení byl přesunut k nacionalistickému letectvu. Nejprve létal v pilotní škole v Tabladě, a poté 1. února 1937 nastoupil u útvaru 3G-11, kde pilotoval průzkumný letoun He-46 německé výroby. O necelý měsíc později byl přesunut k útvaru 1G-2, kde poprvé usedl do kabiny stíhacího letounu He-51B a účastnil se bojů nad aragonskou frontou. Pak následoval krátký pobyt u útvaru 4G-12, kde létal s italským průzkumným letounem Romeo Ro-37. Nakonec byl jako stíhací pilot zařazen do legendární jednotky 2G-3, kde začala slavná epopej belgického rytíře nebes na španělském nebi.

Stíhací eskadra 2G-3, v níž se sešel výkvět nacionalistických pilotů, byla postrachem rudých. Její stíhači, vyzbrojení výkonnými italskými dvouplošníky CR-32 „Chirri“, představovali až do příchodu o generaci pokročilejších stíhačů Polikarpov I-16 a  Messerschmitt Bf-109 skutečné pány španělské oblohy. Prvního vítězství dosáhl hrabě de Grunne, toho času poručík, 14. srpna 1938 nad Aragonem, když během nacionalistické ofenzívy ve spolupráci s ostatními piloty sestřelil republikánský Polikarpov I-16.

Následovalo dalších 10  vítězství, o to cenějších, že jich dosáhl v kabině CR-32 “Chirri“ proti nepřátelům látajícím na stíhačkách o generaci pokročilejších, s nimiž se tento letoun (byť obratný a dobře stoupající) nemohl srovnávat. Těsně před koncem války, 2. ledna 1939, získal své poslední vítězství na španělském nebi, v podobě sestřelu Polikarpova I-15 “Chato“. Válku skončil jako nejúspěšnější cizinecký dobrovolník mezi nacionalistickými stíhači.

Na jaře 1939 se vrátil do Belgie, kde za prohlubující se celoevropské krize nastoupil do řad armády. Nejprve nastoupil službu u pozemního útvaru, proti čemuž ovšem vehementně protestoval. Poté byl odeslán do vojenské pilotní školy, kde rychle uznali, že toto stíhací eso je opravdu dobrý pilot, pročež byl zařazen coby stíhací pilot k jednotce vyzbrojené těmi nejlepšími stíhacími letouny, jakými belgické královské letectvo disponovalo: stroji Hawker Hurricane Mk.I.

V září 1939 krize skončila a začala „Drôle de guerre“ (podivná válka – pozn. red.)  Belgie byla nyní nucena hájit svoji deklarovanou neutralitu. Podporučík de Grunne, zařazený u stíhacího útvaru 2/I./2, vzlétal na svém Hurricanu na hlídky proti narušitelům belgické svrchovanosti. Dvanáctého dubna 1940 byl pozemní hlásnou službou naveden na německý (patrně průzkumný) letoun Dornier Do-17, který mu však díky své vysoké rychlosti unikl.

Když boje na přelomu jara a léta skončily okupací Belgie Německem, začala hraběti de Grunne třetí a poslední válečnická etapa. 19. července 1940 byl přijat v hodnosti P/O do řad RAF, nastoupil službu u 32. perutě RAF na letišti Biggin Hill  a po (patrně velmi krátkém) přeškolení na důvěrně známý Hawker Hurricane se zapojil do bitvy o Británii. V rámci intenzívních leteckých bojů nad jižní Anglií si 16. srpna 1940 připsal stíhač Bf-109E, sestřelený nad doverskými útesy. 18. srpna téhož roku zaútočil nad Doverem na německé bombardéry a ve spolupráci s ostatními piloty sestřelil Dornier Do-17, nicméně jeho letoun byl zasažen doprovodnými stíhačkami. Těžce raněný de Grunne musel vyskočit padákem a až do února příštího roku byl hospitalizován v nemocnici. Následovala rekonvalescence v Portugalsku, odkud se na jaře vrátil do Velké Británie.

Kolují určité domněnky o tom, že se za svého pobytu v Portugalsku zabýval zpravodajskými aktivitami, jde však jen o nepoložené spekulace. Tento tichý, zbožný a čestný muž, podle svých spolubojovníků neschopný přetvářky, je velice nepravděpodobným kandidátem na špióna, ať už kterékoliv strany.

Válečná cesta hraběte de Grunne skončila 21. května 1941. Coby pilot 609. (West Riding) Squadron doprovázel během operace “Circus 10“ britské bombardéry Bristol Blenheim v letounu Supermarine Spitfire Mk. II sériového čísla P7436.  Střetl se s Messerschmitty a jeho letoun byl těžce poškozen. Podařilo se mu sice ještě odpoutat a následně vyskočit nad mělčinami Goodwin Sands, záchranné čluny ale nalezly jen prázdný nafukovací záchranný člun. Moře jeho tělo nikdy nevydalo. Podle nejnovějších výzkumů byl jeho přemožitelem patrně nadporučík Willy Stange, Staffelkapitän 8. Staffel stíhací eskadry JG3.

21. července 1941, v den belgického národního svátku, se ve Wellingtonových kasárnách v Londýně konalo předání vysokých belgických vyznamenání in memoriam. Za hraběte de Grunne je převzala jeho sestra Anna. Týž rok o svátku Panny Marie Loretánské vyznamenali de Grunneho svým válečným křížem i vděční Španělé. P/O hrabě de Grunne je též vzpomenut na památníku padlých a zmizelých letců RAF v Runnymede a má i svůj symbolický hrob v belgickém Bruselu. Bojoval s přestávkami pět let, létal operačně na celkem 6 typech průzkumných a stíhacích letounů italské, neměcké a britské výroby a dosáhl 15 vzdušných vítězství.

Antonín Šalanský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *