K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)

Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách

V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.


V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.

V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).

V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.

V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).

V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.

Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.

Vést snoubence po cestě přípravy na manželství

K bodu 39 lze jen podoktnout, že příprava na manželství je dvojí: všeobecná, tj. posílení nebo dokonce obnovení víry snoubenců včetně základních pravd věrouky, morálního učení církve, oživení zájmu o mši svatou a modlitbu, a specifická s ohledem na plánované manželství, která zahrnuje v duchovním ohledu poučení o svátosti manželství, právech a povinnostech manželů, hříších vyskytujících se v manželském životě, katolické výchově dětí. Všeobecná příprava může být u dobře zformovaných věřících nadbytečná; stejně tak specifická příprava v případě sňatku ovdovělých. Dokument správně zdůrazňuje čistotu života snoubenců před uzavřením manželství a je vhodné na to upozornit včetně toho, čemu se mají v této době snoubenci vyhnout.

Doprovázení v prvních letech manželského života

K bodu 40 bych ještě doplnil potřebu katolicky vedených poraden pro manžele, které by umožnovaly podchytit problémy jejich soužití již na samém jejich začátku. Kromě toho cennou pomocí po manžele je společná účast na mši svaté bez nějakých rozptylujících vlivů, čemuž může napomoci i služba hlídání malých dětí, které se jí ještě vědomě nedokáží zúčastnit způsobem odpovídacím jejich věku, a během mše svaté mohou vyrušovat. Rovněž dobře vedená modlitební společenství manželů mohou přispět k většímu sepjetí jejich života s Kristem a čelit pocitům samoty u maminek upoutaných k péči o své malé děti.

Povzbuzování manželů k ochotě mít více dětí by mělo být doplněno také hlásáním hříšnosti antikoncepce, zvláště pak takové, která může zahubit již počatý život. Vždy je třeba vyváženě ukazovat dobro a povzbuzovat k němu a zároveň varovat před zlem a jeho důsledky.

Pastorační péče o ty, kdo žijí v občanském manželství nebo spolu žijí bez uzavřeného sňatku

Tento oddíl navazuje na oddíl „Pravda a krása rodiny a milosrdenství vůči zraněným a křehkým rodinám“ a nebudu tu opakovat předchozí jeho kritiku.

Dokument nezmiňuje situaci těch katolíků, kteří nejsou církevně sezdáni, ale žijí v občanském sňatku a z různých důvodů chtějí jej ukončit a uzavřít manželství před Bohem a církví s někým jiným. V některých případech rozvodové řízní před civilním soudem trvá nepřiměřeně dlouho a čekání na něj do uzavření církevního sňatku je pro nastávající manžely (u kterých jejich stávající „manželství“ je z pohledu církve neexistující) nežádoucí či obtížné, případně hrozí, že upadnou do hříchu proti 6. přikázání, V takových případech považuji za vhodné více využívat ustanovení can, 1130 (a navazujících) o tajně uzavíraném manželství. Jestliže církev právem neuznává za manželství pouhý civilní sňatek uzavřený katolíky, tak by se měla dle toho i navenek chovat.

V bodě 41 se doporučuje „poukazovat i na konstruktivní prvky těch situací, které mu ještě nebo již neodpovídají“. Nemyslím, že je to správné, vždyť v každém zlu je i nějaké dobro. Když bych to poněkud přehnal, tak dodržet smlouvu, kterou se někdo zaváže k vykonání něčeho zlého (např. nájemný vrah) ukazuje, že ctí, co slíbil, a neuteče třeba s přijatou zálohou.

V rozhovorech s lidmi, kteří nežijí v manželství, je třeba sice postupovat „s trpělivostí a citlivostí“ (zmíněné v bodě 43) v tom smyslu, abychom je hned prvními slovy neodradili či nenaštvali, ale posléze je nutné jim říci nepříjemnou pravdu o jejich životě.

V bodě 42 není zmíněn případ nepokřtěných, kteří si slíbili celoživotní věrnost, ale neformalizovali své manželství před státní autoritou, která v některých zemích a časech ani nemusí vést nějakou matriku sňatků.

Je uvedeno, že „jsou faktické svazky velmi početné“ „především proto, že vstup do manželství je ze sociálních důvodů vnímán jako luxus a k faktickým svazkům nutí hmotná nouze“. Není jasné, proč by tomu tak nebylo i u faktických svazků; jde tu spíše o obavy z narození dětí, ať již v manželství nebo mimo ně.

Rozdíl mezi neplatnými pouze občanskými sňatky katolíků a mezi jejich společným (sexuálním) soužitím není podstatný; není tedy důvod to rozlišovat, jak to činí dokument.

Pečovat o zraněné rodiny

V tomto oddílu se píše o pastorační péči o odloučené, rozvedené bez nového sňatku, rozvedené a znova sezdané, rodiny s jedním rodičem. Dokument se dosti jednostranně zaměřuje na pastoraci těch, kdo žijí v hříchu, a opomíjí ty, kdo nezaviněně trpí opuštěním manželského partnera nebo jeho nezájmem, případně neplněním jeho povinností k dětem. Nevhodnost termínu „zraněné rodiny“ jsem již zmínil v komentáři k oddílu „Pravda a krása rodiny a milosrdenství vůči zraněným a křehkým rodinám“.

V bodě 44 je vhodně zmíněna potřeba vzájemného odpouštění provinění mezi manžely. Ze strany provinilého je však třeba mít lítost nad spáchaným činem, zejména ve vážnějších případech. Pro doplnění lze zmínit, že v případě manželské nevěry, zejména opakované, tu není povinnost odpuštění ve smyslu návratu ke společnému životu. Formulaci „autentické odpuštění, které by obnovilo osobu člověka“ nerozumím, připadá mi frází. Zda tu má jít o odpuštění ze strany Boží nebo manžela, nevím.

V bodě 45 se píše o „potřebě odvážných pastoračních rozhodnutí“. Za tím se skrývá odmítnutí tradiční pastorace a opuštění morálního učení církve v její praxi, třebaže (zatím?) v teorii (nauce) nebude popíráno. Místo jen o „zranění“ je třeba hovořit o hříchu, neboť ten je příčinou oněch „zranění“. Potíže a hříchy v rodinném životě se vyskytovaly i dříve, byť ne v tak velké míře jako dnes. Není tedy důvod k hledání „nových pastoračních cest“.

Lze souhlasit s tím, že někteří se octnou v závadných vztazích za polehčujících okolností jako je třeba nedostatečný výdělek a péče o dítě nebo bolestný pocit samoty, kterému je odpomoženo novým svazkem. Tvrzení, že se často nejedná o „volbu uskutečněnou v plné svobodě“, je však přehnané, i když takové případy se mohou vyskytovat.

Apoštolská exhortace Jana Pavla II Familiaris Consortio[ii], na kterou synodální dokument odkazuje, netvrdí, že je třeba mít na manžely „diferencovaný pohled“, ale že je třeba „rozlišovat různé situace“ (bod 84). Jde tu o různé situace spojené s hříchem s různými okolnostmi, které k němu vedly.

V bodě 46 jsou odkazy na Ježíšovo doprovázení emauzských učedníků a na „posvátné území druhého“, které je zmiňováno jako analogie k Ex 3,5. Myslím, že se tu jedná o poněkud různé věci, takže jejich uvádění do souvislostí se mi nezdá případné.

V bodě 47 se píše „je nezbytné se loajálně a konstruktivně ujímat důsledků rozvodu“. Určitě by tu nebyla na místě sebelítost, nic nedělání nebo přímo zoufalství poškozeného manžela či manželky. Zdá se mi, že český překlad „loajálně“ není dobrý[iii] (loajální totiž se vždy vztahuje k někomu či něčemu); spíše bych překládal „poctivě“. Dále by tu mělo být uvedeno, že v případě rozpadu rodiny by případné děti měly především vyrůstat u toho, kdo lépe žije, obvykle tedy u toho, kdo tuto situaci nezavinil.

Bod 48 se zabývá anulací manželství. Osobně jsem pro to, aby ve většině případů bylo soudní řízení bezplatné, a v případech, které se zdají jasné, proběhlo rychle. V některých případech neplatnost manželství je spoluzaviněna také nedostatečnou péčí církve před uzavřením manželství.

V jiných případech je však třeba eventuální neplatnost manželství kanonickým procesem dokázat a např. kromě případů těžké duševní choroby nepřipustit nějaké úvahy (jak se mnohde děje) o psychických indisposicích při uzavírání sňatku.

Nesprávné jsou úvahy o tom, že „by se mělo při rozhodnutí o platnosti svátosti manželství brát v úvahu to, jak důležitou úlohu má víra snoubenců“. To je v rozporu s CIC can. 1096 §1[iv], kde stojí: „Ke vzniku manželského souhlasu je nutné, aby strany přinejmenším věděly, že manželství je trvalým svazkem mezi mužem a ženou, zaměřeným k početí dětí skrze jakousi sexuální spolupráci“. Není tedy k platnosti manželství nutné, aby snoubenci věřili v Boha a v dogmata církve. K platnému udělení svátosti dostačí úmysl (snoubenců jako udělovatelů svátosti manželství) činit, co církev činí[v], a ten snoubenci uzavírající manželství obvykle mají.

Skandální je požadavek uvedený na internetových stránkách[vi] pražského arcibiskupství: „Církevní soud na žádost procesní strany přezkoumává platnost či neplatnost uzavřeného manželství. Zasahuje výlučně v případě, kdy manželství bylo civilním soudem pravomocně rozvedeno, neboť do této chvíle je vždy možné usmíření mezi manžely“. To znemožňuje před rozvodem zjistit, zda manželství je před Bohem a církví platné a pokud není, přistoupit pak podle povahy věci a stavu vzájemných vztahů k jeho zplatnění nebo k anulaci s následným rozvodem. Kromě toho se jedná o nesprávné tvrzení, neboť někdy „usmíření mezi manžely“ není možné, kromě jiného proto, že otázka platnosti manželství vyžaduje znalost toho, zda se vůbec může jednat o manželství (závisí na platnosti či neplatnosti předchozího manželství jedné nebo obou stran).

V bodě 51 je zmínka o tom, že rozvedení a znovusezdaní mají být „doprovázeni s velkým respektem“. Je třeba upřesnit, že ten respekt se netýká jejich situace, ale jejich osoby, což ostatně platí vůči každému.

Jedná se o osoby, které nejsou živými údy církve. Ohledně toho je třeba diskriminace neboli rozlišování. Nemohou tak přistupovat k svatému přijímání ani obdržet rozhřešení, ledaže se „zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“ (Familiaris Consortio, bod 84). Církev se má za tyto osoby modlit, aby Bůh jim dal milost pokání, a povzbuzovat je ke křesťanskému životu.

V bodě 52 se uvažuje o svatém přijímání rozvedených a znovu sezdaných. V této věci je tradiční učení církve, zopakované i Janem Pavlem II., jasné. Nejde tu ani tak o „konstitutivní vztah mezi přijímáním eucharistie a společenstvím s církví“, ale o nehodné svaté přijímání, kterého se dopouští ten, kdo se nachází ve stavu těžkého hříchu. Takový „jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije“ (1 Kor 11,29). Je tedy známkou milosrdenství, na které se dokument tak často odvolává, zabraňovat těžkým hříšníkům v tom, aby svatokrádežně přijímali. Nezbytnou podmínkou účinnosti pokání, o kterém se také v tomto bodě píše, je vůle již nehřešit. Pokud někdo chce pokračovat v cizoložném vztahu, tak takovou vůli nemá. Není tedy důvod se problematikou tohoto bodu dále zabývat.

V bodě 53 se píše o tom, že „osoby rozvedené a znovu sezdané anebo spolu žijící mohou využívat plody duchovního společenství“. Pokud se tím rozumí, že se na ně vztahují přímluvy církve, když nejsou exkomunikovaní, je to jistě pravda. Svátosti kromě křtu a pokání jsou však určeny pouze pro živé údy církve, takže svátostné společenství (rozumí se zde eucharistie) je něco zcela jiného.

Bod 54 pojednávající o smíšených manželstvích a manželstvích s nekřesťany navazuje na bod 7 a vztahují se k němu stejné připomínky. Není zde uvedeno, že církev vždy před nimi varovala, např. v encyklice Casti connubii (body 85 až 87).

Michal Kretschmer

[i] Blíže viz můj článek na http://www.stjoseph.cz/g043.html

[ii] Online na http://kebrle.cz/katdocs/FamiliarisConsortio.htm

[iii] „in maniera leale e costruttiva“ v italském originálu

[iv] Kodex církevního je k disposici online na http://web.katolik.cz/feeling/library/Kodex.pdf

[v] Can. 11 dekretu tridentského koncilu De sacramentis in genere

[vi] Viz http://www.apha.cz/cirkevni-soud; jaká je situace v jiných diecézích, nevím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *