K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].

V tomto bodě je též citováno z dekretu Druhého vatikánského koncilu Ad gentes[ii] ohledně „semen Slova“. Jistěže v „národních a náboženských tradicích“ pohanů se nalézá leccos pravdivého, ale je sporné, zda to do nich bylo vloženo Bohem. Spíše se jedná o pravdivé poznání, které je vlastní přirozenému rozumu.

Křest sice označuje věřícího Kristovým znamením a včleňuje ho do církve, ale nemusí se tak dít ve společenství rodiny, jak je tomu např. u těch, kdo se nechávají pokřtít proti přání rodičů či příbuzných.

V bodě 14 je zmíněna nerozlučitelnost manželství. Ta je jednak důvodem pro závazek manželů vytrvat spolu až do smrti jednoho z nich, jednak je „darem“, který jim má garantovat stabilitu jejich vztahu a to, že nebude druhým manželem opuštěn. V další větě však stojí: „Tím Ježíš ukazuje, že člověka na jeho cestě stále doprovází božská shovívavost, svou milostí uzdravuje …“ a zatvrzelé srdce „orientuje na jeho počátek“[iii]. Není sporu, že Bůh takto jedná, ale je tomu tak kvůli daru nerozlučitelnosti manželství, nebo spíše kvůli jeho lásce k lidem, kterým dává milost, i když zhřešili? Uvádění „vyučované nauky do praxe“ není „odhalováním pravého významu milosrdenství“. To přistupuje k vadné praxi tam, kde je touha po nápravě.

Kromě slov o milosrdenství je třeba podotknout, že v Novém zákoně se také nacházejí slova odsouzení hříšníků, kteří nebudou mít účast v Božím království. Hlásání Božího milosrdenství a spravedlnosti je třeba vyvažovat; jednostranné zdůrazňování jednoho je nesprávné.

Rodina ve spasitelském Božím záměru

V bodě 15 se píše o „třech základních etapách v Božím plánu s manželstvím a s rodinou“. Druhou z nich je obvyklá praxe u židů, nazývaná v dokumentu „historickou formou manželství“ narušenou hříchem, kvůli čemuž „Mojžíš dovolil vydat rozlukový list“. Ježíš to komentuje slovy „pro tvrdost vašeho srdce“ (Mar 10,5). Lze však pochybovat o tom, že toto pokažení manželství bylo v Božím plánu.

Výrok o „smíření padlého světa skrze spásu, kterou vykonal,“ je matoucí. Ježíš svou obětí svět vykoupil a smířil s Bohem; spása některých lidí je jen důsledkem vykoupení[iv].

V bodě 16 je uvedeno: „Manželství a rodina získávají od Krista skrze církev potřebnou milost, aby mohly svědčit o Boží lásce a žít životem společenství.“  To je jistě pravda, ale vlastní milost, které se manželům dostává při uzavření svátosti manželství, je pomoc při naplňování cílů manželství, tedy předně výchovy potomstva a také poskytování si vzájemné pomoci v duchovním i přirozeném ohledu. Svědčit druhým svým příkladným manželským životem je až druhotné.

Rodina v církevních dokumentech

Celý tento oddíl opomíjí učení církve o manželství před Druhým vatikánským koncilem; pouze zmiňuje, že existovalo. Za závažný nedostatek považuji, že chybí odkaz na dogmatické učení tridentského sněmu o manželství a na encykliku Pia XI. Casti connubii[v] z roku 1930, která zřetelně kárá moderní úpadek manželství, který od té doby ještě dále pokročil.

V bodě 17 je zmíněna pastorální konstituce Gaudium et Spes[vi], která nedefinuje manželství „jako společenství života a lásky“, ale „uskutečňuje se manželskou smlouvou“ (bod 48), která je zakládá. „Tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti“ a je „zaměřen k plození a výchově dětí“ (bod 48). V konstituci není uvedeno, že pravá láska mezi mužem a ženou „integruje dimenzi sexuality a afektivnosti“, ale že je „schopna dodat tělesným i duševním projevům zvláštní důstojnost a povýšit je na prvky a známky příznačné pro manželské přátelství“ (bod 49).

V bodě 18 zmíněná encyklika Humanae vitae[vii] ani tak nehovoří o „intimním poutu manželské lásky a plození života“, ale odvolává se na přirozený zákon (bod 11), a výslovně uvádí „nedovolené způsoby regulace porodnosti“ (bod 14). Její učení je jasné a tak nepřekvapuje, že např. Německá biskupská konference ji odmítla, což souvisí i s tím, že na této biskupské synodě ukázali biskupové z německy hovořících zemí svůj laxní přístup k morálce katolické církve.

Nerozlučitelnost manželství a radost společného života

Bod 21 potřebuje jen malá upřesnění. Svátostné manželství vyžaduje, aby oba snoubenci byli pokřtěni; neřekl bych však, že je „zakořeněn v milosti křtu“. Manželství se uskutečňuje skrze manželský souhlas. CIC 1917 v can. 1081 §2 jej dobře vymezuje takto: „Manželský souhlas je úkon vůle, kterým obě části (svazku) dávají a přijímají právo na tělo, trvalé a výlučné, v řádu k úkonům, které jsou samy o sobě způsobilé ke zplození dětí“[viii].

V bodě 22 se píše o „přirozeném manželství“. V deklaraci Nostra aetate[ix] není zmínka o manželství; její formulace zde nebudu komentovat. Zmínka o „hodnotných prvcích přítomných v jiných náboženstvích“[x] zdá se mi nesprávně přeložená, spíše se jedná o „platné prvky“. Chybí zde odkaz na to, že Syllabus bl. Pia IX.[xi] zavrhl tvrzení: „Podle práva přirozeného není manželský svazek nerozlučitelný a světská autorita může v rozličných případech schváliti a potvrditi rozluku ve vlastním slova smyslu“ (věta 67). Rovněž není uvedeno, že spory o záležitosti týkající se manželství uzavřeného před církví spadají pod pravomoc církevního soudu a nikoliv civilního (kterému přísluší řešit teprve některé navazující záležitosti světské povahy) – viz věta 74 Syllabu. V dokumentu tedy také chybí výzva odpovědným osobám, aby usilovali o to, aby civilní právo respektovalo tyto věci.

Citovaný odkaz na „semena Slova“ v dekretu Ad gentes jsem již komentoval v poznámkách k bodu 13.

Nesvátostné manželství mezi nepokřtěnými je pravé manželství (není to jen vztah s nějakými „hodnotnými prvky“). I to obsahuje trvalý vzájemný závazek manželů. Pius XI. v encyklice Casti connubii píše o nerozlučitelnosti i přirozeného manželství (bod 91), neboť se jedná o „pravé manželství“. Je založeno stejnou manželskou smlouvou jako svátostné manželství, liší se však od něho tím, že neuděluje milost. Není proto důvodu hovořit o „podobě manželství“ i některých jeho formách.

Pravda a krása rodiny a milosrdenství vůči zraněným a křehkým rodinám

V tomto oddílu se probírá několik témat od rodin věrně žijících podle nauky evangelia (bod 23), manželů nedodržujících své vzájemné závazky (bod 24) až po rozvedené a civilně znovu sezdané osoby (body 25 a 26) a osoby žijících ve „faktických soužitích“ (bod 27). Situace takto diferencovaných skupin osob je však natolik různá, než aby bylo možné vyslovit nějaké pro ně společné zásady. Už nadpis tohoto bodu je zavádějící. „Křehkost“ se týká všech lidí a proto není důvod nějak vyčleňovat „křehké rodiny“. Kromě toho křehkost znamená potenci k rozbití, nikoliv samo rozbití. „Zraněné rodiny“ je eufemismus zakrývající skutečnost: jsou tu jedinci, kteří druhé nespravedlivě opouštějí a dlouhodobě poškozují jejich život, a jejich oběti. Přístup k viníkům a obětem nemůže být stejný, i když vina na rozvrácení rodiny může být oboustranná.

Chybí tu kategorie těch, kdo dodržují své manželské závazky, ale druhá strana nikoliv nebo alespoň jim neprokazuje lásku. Tito věrní křesťané zvláště potřebují podporu církve, ve svém kříži, který nedobrovolně nesou; dokument se však rodinami žijícími podle Božích přikázání zabývá jen v bodě 23.

V bodě 24 se píše o porušení „manželského pouta“. Pro to mohou být sice různé polehčující okolnosti, ale je třeba jasně pojmenovat, že se jedná o hřích, svou materií těžký, nikoliv o „kráčení po cestě víry s námahou“, vždyť někdy ti, kdo se toho dopouštějí, odpadávají od víry.

Požadavek manželské věrnosti není žádný „evangelní ideál“ a cizoložství nepředstavuje „možnou etapu růstu jednotlivých lidí“. „Malý krůček“ v životě těžkého hříšníka ještě neznamená spásu. Formulace o „velkých lidských omezeních“ vyvolává dojem, jakoby situace těchto lidí byla obtížně změnitelná a šlo jen o nedokonalost vlastní každé stvořené konečné a tedy ohraničené bytosti.

Smyslem celé této žalostné a ostudné formulace v tomto bodě, která na synodě získala více než 90% podporu, je formovat smýšlení kněží tak, aby se vyhýbali pokárání hříšníka a uchlácholili případné výčitky svědomí hříšníků ve jménu falešně pojatého milosrdenství. Velikost hříchů proti 6. a 9. přikázání je tak zatemňována. Formulace o „spásonosné Boží lásce, která tajemně působí v každém člověku“ je minimálně nepřesná, Boží láska působí na každého člověka a tedy i hříšníka ponouká k obrácení. Kdo není v milosti Boží, není v něm ctnost lásky.

V bodě 25 je zmínka o „pedagogice milosti“. Jistěže Bůh zpravidla vede k sobě člověka po jednotlivých krocích podle svého prozřetelnostního plánu a tak může někdo nejprve odložit zvlášť těžké hříchy, potom další těžké hříchy až konečně se mu dostane ztraceného života ve svátosti pokání. Ale do té doby přes všechnu „Boží pedagogiku“ zůstává těžkým hříšníkem.

Dokument zde přenáší slova Dekretu Unitatis redintegratio[xii] Druhého vatikánského koncilu o „plnosti“ nacházející se v katolické církvi ve srovnání se stavem odloučených církví na vztah mezi křesťanským manželstvím, na kterém se „neúplným způsobem“ podílejí lidé, „kteří uzavřeli občanský sňatek, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní anebo prostě spolu žijí“. Obojí je vadná koncepce. Hříšný život uváděných osob není podílem na životě v manželství, byť s ním vykazuje nějaké společné znaky. Vždyť zlo je nedostatek dobra a v hříchu je vždy sledováno nějaké dobro, ale nenáležitým způsobem. Boží milost působí i na hříšníka, ale z toho neplyne, že jeho situace je tím dobrá, jak sugeruje závěr tohoto bodu. Samozřejmě, že může konat leccos dobrého, ale tím se jeho situace nenapravuje.

Bod 26 se zmiňuje o „ukvapenosti, s níž se mnozí věřící rozhodují ukončit přijatý svazek a navázat jiný.“ Obávám se, že tu jde hlavně o sobectví, smyslnost a utíkání před nějakými potížemi ve společném manželském životě. Slovo „ukvapenost“ naznačuje, že nějaké jednání může být dobré, je-li konáno s neukvapenou rozvahou. Tak tomu ale v tomto případě není.

„Milosrdná pastorační pozornost“ musí však zahrnovat i varování před věčnou záhubou. Sv. Pavel píše: „Či nevíte, že nespravedliví nedostanou království Boží? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani sebeprznitelé ani lidé zvrácení ani zloději ani lakomci ani opilci ani nactiutrhači ani lupiči nedostanou království nebeské!“ (1 Kor 6,9-10). To jsou jeho slova nejen na úrovni nauky, ale i na úrovni pastorace psané věřícím v listu Korintským.

V bodě 27 se píše o „občanských sňatcích“. Ty jsou pro nepokřtěné něčím bezhříšným, pokud si v nich slibují trvalou věrnost a připravenost přijmout děti. U pokřtěných je tomu ovšem jinak a není tu třeba nějaké „diferencovanosti“ mezi pouhým občanským sňatkem a faktickým soužitím. Obojí představuje hřích trvalého smilstva. Náprava není skrze „vývoj směrem ke svátosti manželství“, ale buď v rozchodu, nebo v přijetí této svátosti, kterému však musí předcházet přijetí svátosti pokání, aby přijetí svátosti manželství nebylo svatokrádežné.

V bodě 28 je zmínka o „nejslabších členech“ církve. Je to eufemismus; standardně se rozlišuje mezi živými a mrtvými údy církve. Viz v podobenství o marnotratném synu: „můj syn byl mrtev, a ožil“ (Luk 15,24).

Michal Kretschmer

[i] Blíže viz můj článek Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu na http://www.duseahvezdy.cz publikovaný ve třech částech.

[ii] Online na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decree_19651207_ad-gentes_cs.html

[iii] V italském originálu je „orientandolo verso il suo principio“, český překlad má „počátek“, možná by byl „základ“ lepším překladem.

[iv] Blíže viz můj článek na http://www.duseahvezdy.cz/2014/10/17/vykupitel-a-spasitel/

[v] Online na http://kebrle.cz/katdocs/CastiConnubii.htm

[vi] Online na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651207_gaudium-et-spes_cs.html

[vii] Online na http://kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm

[viii] Consensus matrimonialis est actus voluntatis quo utraque pars tradit et acceptat ius in corpus, perpetuum et exclusivum, in ordine ad actus per se aptos ad prolis generationem.

[ix] Online na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html

[x] „el-ementi validi presenti nelle altre religioni“ v italském originálu http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html

[xi] Online na http://rexcz.blogspot.cz/2011/10/syllabus-pia-x.html

[xii] Online na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decree_19641121_unitatis-redintegratio_cs.html

One Response to K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

  1. Michal Kretschmer napsal:

    Bude přibývat mnou zde nezmíněná kategorie těch, jejichž manželství bylo církevním soudem anulováno a oni následně uzavřeli nový svazek a poté přijdou na to, že církevní soud rozhodl chybně a že tedy jejich první manželství trvá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *