Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.

Společensko-kulturní kontext

V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.

V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.

Řeč o „uznávání práv žen a dětí“ je snadno zavádějící. Jde přece obecně o skutečná lidská práva, která pochopitelně v jejich aplikaci přihlížejí k postavení jednotlivých osob. Nijaká specificky ženská práva neexistují; děti mají právo na přiměřenou péči v oblasti tělesné, duševní i duchovní. S právy jdou nerozlučně i povinnosti; poznání a plnění povinností není však v dokumentu zmíněno.

V bodě 6 se uvádí řada vnějších negativních vlivů. „Křehkost vztahů“ neboli jejich nepevnost vyplývá obvykle ze sobectví, které chce hlavně brát a méně již dávat. Nejde tu jen o „malou pozornost ze strany institucí“, ale často přímo o snahu institucí, zvláště mezinárodních, záměrně narušovat rodiny. To by si zasloužilo rozvedení včetně úvahy, co proti tomu katolíci mohou a mají dělat.

Výraz „organizace společnosti“ je méně jasný, lepší překlad^[ii] by byl „uspořádání společnosti“. Nejde však jen o její právní rámec a instituce, ale o to, které věci pokládá za hodnotné a upřednostňuje je.

Bod 7 se zabývá specifickými problémy v různých kulturních a náboženských prostředích. „Dohodnutá manželství“ jsou v něm uvedena jako něco negativního, ale tak tomu nemusí vždy být, naopak mohou předcházet smilstvu snoubenců před manželstvím, a jsou platná, pokud byla svobodně uzavřena.

Jsou sice zmíněny „smíšená manželství a manželství s disparitou kultu“ a jejich těžkosti, ale to je pak oslabeno až negováno tvrzením, že „mohou také dávat možnost k prosazování ekumenického ducha a mezináboženského dialogu v harmonickém soužití komunit.“ Taková manželství jsou však jednak nebezpečná pro katolickou víru, jednak vedou ke konfliktům mezi manžely. Život v manželství je něco trvalého na rozdíl od ekumenického setkání či mezináboženského dialogu^[iii]. Jde v něm o společný život, ne o občasnou výměnu myšlenek či společné akce za dobrým účelem.

V bodě 8 jsou uvedeny různé negativní jevy spojené s rodinou. Zmínka o „restrukturovaném rodinném prostředí“ představuje spíše bezobsažný orwellovský newspeak; snad má dokument na mysli děti, které vyrůstají s jedním z rodičů a s jeho cizoložným partnerem. Rozvody z „výhradně ekonomických důvodů“ jsou méně časté než ze sobectví a nějakého nesouladu mezi manžely. Řeč o diskriminaci žen je problémová, neboť existuje spravedlivé i nespravedlivé rozlišování (zde s negativním akcentem nazývaným diskriminace). Spíše by tedy měla být zmíněna nespravedlivá diskriminace na základě pohlaví, neboť se vyskytují také tendence diskriminovat muže ve jménu ženských práv.

Objektem násilí jsou sice většinou ženy, ale vyskytuje se i domácí násilí vůči mužům, starým rodičům i dětem[iv].

Důležitost citového života

V bodě 9 se píše o potřebě „niterně se poznávat“. Výraz je nejasný, snad jde o poznání svého nitra, o sebepoznání. „Žít v souladu s vlastními emocemi a city“ není však ideálem křesťanského života. City mohou[v] být dobré i špatné, vyžadují řízení rozumem a podporují úkony ctností i hříchy. Nejsou tedy normou správnosti jednání; naopak někdy je třeba jednat proti puzení citu. Tomu odpovídají i Ježíšova slova: „Zapři sám sebe“ (Mat 16,24).

Řeč o „dozrávání afektivní dimenze“ a „citovém rozvoji“ je příliš psychologizující; úkolem církve není přímo léčit psychické nedostatky, ale vést k dobrému životu.

V bodě 10 je kritisována „bezmezná afektivita“ a zakoušení i jejích „nejkomplexnějších“ okruhů. Opět není jasné, co se tím míní; snad by stačilo říci, že někteří stále touží po nových zážitcích a ve vztazích s druhými jednají podle okamžitého citu.

Nelze souhlasit s tvrzením o „situaci lidí, kteří jsou nuceni praktikovat prostituci.“ Navozuje to dojem, jakoby praktikování prostituce bylo za takových okolností něčím nutným, za co dotyčný neodpovídá, a tedy nehříšným. Může se sice stát, že je někdo přes svůj odpor znásilněn, jsa slabší než útočník, ale čistota je požadovanou ctností, takže nikdy není dovoleno, aby se nabízel smyslným choutkám zájemců.

Další věta navazující na výrok o nucení k prostituci ohledně „manželských dvojic v takovéto situaci“ je nejasná. Mají zde biskupové na mysli případ, kdy manžel nutí svou ženu k prostituci nebo že žena se oddá prostituci z motivu chudoby rodiny?

Zmínka o „primárních stádiích emočního a sexuálního života“ je jazykem některých psychologů, ale myslím, že nepatří bez dalšího vysvětlení do církevního dokumentu.

„Silný dopad na natalitu“ nemá sám o sobě „rozvoj biotechnologií“, ale jejich hříšné využití.

Je uvedeno, že „síření pornografie“ dělá církvi starost, ale bylo by dobré toto zlo zevrubněji odsoudit včetně vybídnutí křesťanských politiků, aby se zasazovali o zákony proti tomu.

V bodě chybí výslovná zmínka o hříšnosti potratů, které někteří zahrnují pod pojem „reprodukční zdraví“, jenž je zcela vadný a neměl by být používán v církevním dokumentu.

Výzva pro pastoraci

Bod 11 je dosti antropocentrický. Místo o „otázce lidského bytí“ je lépe hovořit o cíli lidského života; podobně místo o „v nejhlubších očekáváních lidstva“ je vhodnější hovořit o tom, že plnění Božích příkazů není jen něco zvnějšku člověku uloženého, ale že je klíčem k jeho blaženosti a v souladu s jeho přirozeností.

„Hledání, jímž prochází lidský život,“ směřuje logicky k nalezení. Kdo věří, už na základní rovině našel Boha, byť jeho víra a láska může a má dále růsti. Pro katolíky není pak vhodné v tomto smyslu hovořit o „hledání“; víra, kterou přijali, není hledání, ale přijetí Božího zjevení pro autoritu zjevujícího se Boha[vi].

Zavádějící může být také formulace „přijímat lidi a jejich konkrétní život“. Není z ní jasné, co v této souvislosti znamená „přijímat“. Jistě to nemůže být přijímání názorů druhých lidí, neboli souhlas s nimi a s jejich i hříšnými činy. Lépe by bylo hovořit o zájmu o věčnou spásu bližních, o lásce k nim, která jim říká někdy i nepříjemnou pravdu o jejich životě, ale soud nad nimi přenechává Bohu.

Zmínka o „dynamice milosrdenství a pravdy“ je matoucí. Milosrdenství je soucit s bídou (v tomto případě duchovní) druhého. Předpokládá tedy pravdivé poznání jeho situace.

V dokumentu není jasně řečeno, že teorie (katolická víry) a praxe (pastorace) musí být spolu v souladu. Nelze v teorii něco odmítat a v praxi akceptovat. To je nebezpečí všech pastoračních textů, které nejprve v dané oblasti neshrnou neměnnou nauku církve.

Michal Kretschmer

[i] „la più grande libertà di espressione“ v italském originálu.

[ii] „organizzazione sociale“ v italském originálu.

[iii] Do problematiky ekumenického dialogu a mezináboženského dialogu, jak ji nalézáme v dokumentech Druhého vatikánského koncilu, se zde nepouštím.

[iv] Viz http://www.domacinasili.cz/ohrozene-osoby/muzi-jako-obeti-domaciho-nasili/ a http://www.domacinasili.cz/ohrozene-osoby/seniori/.

[v] V terminologii sv. Tomáše Aq. passio (vášně)

[vi] ;Podrobněji v mém článku Víra a její prožívání v Te Deum č.4/2013.