Sv. František Saleský

„Kvítí ukázalo se v zemi naší,“ dí božský ženich, „čas řezání (vinic) přišel.“ (Píseň Šal. 2, 12.) Co jiného jsou květy srdce našeho, Filotheo, nežli dobré žádosti? Jakmile tedy se ukáží, třeba vzíti do ruky nůž a uřezávati s našeho svědomí všecky skutky mrtvé a  zbytečné. Dívka cizího národa, kterou Izraelita chtěl pojmouti za ženu, byla povinna svléci roucho, v kterém byla jata, ořezati si nehty a ostříhati si vlasy. (5 Mojž. 21, 13.) Tak duše, která zatoužila po cti, býti nevěstou Syna božího, musí se sebe svléci starého člověka a obléci nového (Kolos. 3, 9), zanechávajíc hříchu, potom ořezati a ostříhati cokoliv ji odvrací a odvádí od milování Boha.

Chceme-li se uzdraviti, nejprve se musíme vyčistiti od veškerých škodlivých šťáv. Svatý Pavel v jediném okamžiku došel dokonalého očištění, jako ho také došla sv. Kateřina Janovská, sv. Máří Magdalena, sv. Pelagie a někteří jiní svatí; ale takové očištění jest v oboru milosti tak zázračné a neobyčejné, jako zmrtvýchvstání v oboru přirozenosti, a my ho nesmíme očekávati. Obyčejné očištění a uzdravení, ať tělesné, ať duchovní, děje se ponenáhlu, krok za krokem, s obtížemi a potřebujíc času.

Andělové na Jakubově žebříku mají křídla, ale nelétají; vystupují a sestupují po pořádku stupeň od stupně. Duše, která ze hříchu vystupuje ke zbožnosti, podobá se jitřnímu svítání, které nezahání noční tmy náhle, nýbrž ponenáhlu. Lékařská zásada jest, že když se člověk uzdravuje pomalu, bývá uzdravení jistější a spolehlivější; jako choroby tělesné, tak také choroby srdce lidského přicházívají jako koňmo a tryskem, ale odcházívají pěšky a zvolna. Jest tedy zapotřebí, Filotheo, abys v tomto podniknutí byla statečné mysli a trpěliva. Jest opravdu žalostno pozorovati některé duše, které, když se několikráte pocvičily ve zbožnosti a vidí, že jsou podrobeny některým nedokonalostem, počnou se nepokojiti a rmoutiti a ztráceti mysl, a již téměř se poddávají pokušení, nechati všeho a vrátiti se nazpátky. Ale zase na druhé straně svrchované nebezpečenství hrozí duším, které se opačným pokušením dají přemluviti, že se očistily ode svých nedokonalostí již hned v první den svého očišťování, pokládají se za dokonalé skoro dříve než jsou učiněny, a nemajíce křídel, pouštějí se do létání. Jistě takové duše jsou ve velikém nebezpečenství, že se opět roznemohou, protože se příliš brzo vybavily z rukou lékařových. Ó Filotheo, dobře praví prorok: „Marné jest vám před svítáním vstávati: vstávejte, když posedíte.“ (Žalm 126, 2.) A on sám, řídě se tím, a již se umyv a očistiv, žádá si, aby byl očištěn a obmyt znova. (Žalm 50, 4.)

Očišťování duše naší nemůže a nesmí se dokonati dříve, nežli se dokoná náš život. Netrapme se tedy pro své nedokonalosti, neboť naše dokonalost záleží v tom, že proti nim bojujeme, a nemohli bychom bojovati proti nim, kdybychom jich neviděli, aniž bychom je mohli přemáhati, kdybychom se s nimi neutkávali; vítězství naše nezáleží v tom, abychom jich již necítili, nýbrž v tom, abychom jim nepovolovali.

Ale že nás obtěžují, to ještě neznamená, že jim povolujeme; jest ovšem potřebí, abychom se v tomto duchovním boji vídali někdy zraněné, protože tím se cvičíme v pokoře, nebudeme však nikdy přemoženi, leč bychom ztratili život  nebo statečnou mysl. Ale nedokonalosti a všední hříchy nedovedou nás zbaviti života milosti, neboť ten se ztrácí jen hříchem smrtelným. Nutno tedy dbáti, aby nás nepřipravily o statečnost. „Vyslyš, Bože, modlitbu mou,“ tak prosil David, „od strachu nepřítele vytrhni duši mou.“ (Žalm 63, 1.) V tomto zápase jest velice šťastnou okolností našeho bojování to, že vždycky vítězíme, chceme-li jen bojovati.

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný