Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě

Znovushledání Jákoba a Josefa

Kapitola 46 líčí, jak Izrael vzal všechno, co měl, a vydal se s celým svým rodem na cestu do Egypta. Vypočítává též, kdo všechno s ním putoval, především syny jeho synů; celkem šedesát šest duší kromě žen jeho synů (46,26).

U Studny přísahy „přinesl oběti Bohu otce svého Isáka“ (46,1). Bůh se mu pak ukázal v nočním vidění a řekl mu: „Neboj se, vydej se dolů do Egypta, neboť učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Pak pokračoval v cestě do Egypta „s celým svým potomstvem, se syny, vnuky a s celým rodem“ (46,6-7). Celkem přišlo do Egypta s Jakobem šedesát šest jeho potomků a k tomu ženy jeho synů (46,26).

Když se již přibližovali, poslal Jakob k Josefovi Judu, aby mu to oznámil. Josef dal „zapřáhnouti do svého vozu a jel tam otci naproti; uzřev ho, padl mu kolem šíje a objímaje ho plakal“ (46,29). Pak řekl, že oznámí faraonovi, že přišel jeho otec a bratři, kteří jsou „pastýři ovcí a zabývají se chovem dobytka; brav svůj a skot a všecek svůj majetek přivedli s sebou“ (46,32). To také mají říci faraonovi, až se jich bude ptát na jejich zaměstnání, aby směli přebývat v Gessenu, neboť Egypťané se štítí pastýřů ovcí.

Jakob sice viděl v nařízení Josefa bratřím, aby přivedli otce i celou jeho rodinu do Egypta, Boží pokyn, ale přesto se zdá, že bylo zapotřebí jeho potvrzení. Jeho otci Isákovi totiž Bůh řekl: „Nesestupuj do Egypta, ale zůstaň v zemi, kterou ti povím“ (26,2). Snad i proto přinesl oběti Hospodinu, aby obdržel od něj slovo. Opouštějí tak sice svou domovinu, ale Bůh mu slibuje: „Já tam s tebou sestoupím a já sám odtamtud tě povedu, až se budeš vraceti“ (46,4). Jakob věří Bohu, který mu slíbil: „Učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Proto také další osudy izraelského lidu počínaje knihou Exodus už nejsou rodinnou historií, ale dějinami vyvoleného národa. Jakobův Bůh není nějakým lokálním, na místo vázaným božstvem, ale je Bohem, který provází svůj lid, ať již bude kdekoliv.

Je to Juda, kterého posílá otec napřed, aby oznámil Josefovi, že už jsou v Egyptě, aby mu přijel naproti. Ostatně Juda již dříve jednal ve prospěch rodiny (43,3-10). Ten, který přispěl k oddělení syna od otce, když navrhl Josefa prodat (37,26-27), nyní má přispět k tomu, aby se otec s Josefem sešli.

Josef poté, co objal otce, se věnuje praktické záležitosti, totiž jak zařídit vše ohledně pobytu své rodiny v Egyptě. Proto také jde za faraonem, aby mohli přebývat v krajině, která je vhodná pro chov ovcí, a poradí jim, že mají zdůraznit, že jsou pastýři ovcí, neboť těch se Egypťané štítí, a proto je nechají žít v řídce osídlené krajině Gessen, aniž by se tam za nimi hrnuli. To je důležité pro uchování jejich víry. Josef tak zamlčí, že mají zkušenosti i s pěstováním obilí (26,12; 37,7).

Kapitola 47 obsahuje několik témat: audience bratrů a Jakoba u faraona; usazení se Jakobovy rodiny v Egyptě; rozmnožení majetku faraona přičiněním Josefa; Josefova přísaha nepochovat otce v Egyptě.

Josef s pěti svými bratry tedy přišel k faraonovi a oznámil mu, že jeho otec a bratři přišli z Kannanu a „zastavili se v Gessenu“ (47,1). Na faraonův dotaz mu řekli, že jsou pastýři ovcí a požádali ho, aby jim dovolil tam přebývati. Faraon řekl Josefovi: „Usaď je na nejlepším místě a dej jim krajinu Gessen“ (47,6). Josef také představil faraonovi svého stotřicetiletého otce, který mu požehnal (47,7). Josef pak živil „všecek dům svého otce, dávaje každému potraviny“ (47,12).

Peníze „za prodané obilí stržené Josef shromažďoval a ukládal do pokladny královské“ (47,14). Když kupující už byli bez peněz, dával jim potraviny za dobytek. Další rok, když už byli bez peněz i dobytka, skupoval Josef jejich půdu a i je samé kupoval jako otroky. Dával jim símě, aby seli a „mohli míti obilí“ (47,24) a vybíral od nich pro faraona pětinu úrody. Tak rozmnožoval Josef faraonův majetek.

Israel přebýval v egyptské zemi Gessen a jeho rod se velice rozmnožil. Když mu bylo 147 roků, „pozoroval, že se blíží den jeho smrti, povolal svého syna Josefa a pravil mu“ (47,29), aby vložil svoji ruku pod jeho kyčli a přísahou mu slíbil, že ho nepochová v Egyptě, ale odveze z této země a pohřbí ve hrobce jeho předků (47,30). Josef tak přísahal.

Jakob také při odpovědi na otázku, kolik je mu let, faraonovi řekl: „Dnů putovaní mého je sto třicet let, – málo to dnů, ale zlých; nedosahují dnů putovaní mých otců.“ (47,9). Má zde na mysli útěk před svým bratrem Esauem (27,41-45), oklamání a vykořisťování Lábanem (kap. 29-31) a konečně zármutek ze ztráty Josefa, o kterém věřil, že je mrtev. Hovoří o svém životě jako o „putování“. Neměl ještě jasnou představu o věčném životě v nebi, jako máme my dnes; má tak na mysli putování k smrti, kdy bude přiřazen ke svému lidu (49,29). V této souvislosti můžeme vzpomenout na novozákonní „Zde nemáme trvalou vlast“ (Žid 13,14).

Josefova přísaha na úd Jakobův, který slouží k plození, nebyla v té době něčím zvláštním. Již Abraham nechá tak přísahat svého služebníka (24,9), aby nevzal „manželky pro syna mého z dcer Kananejských“ (24,2). Tady nejde o stud, jak tomu bylo v případě Sema a Jafeta, kteří kráčeli pozpátku a zakryli Noemovo přirození, aniž ho viděli (9,23). Josef tu vlastně přísahá na tělesný orgán, který slouží k životu, jenž je Božím darem. Hlavním důvodem pro to, aby Jakob byl pohřben v hrobce svých předků, je touha po společenství s nimi v zemi, kterou Bůh slíbil jemu a jeho potomkům (28, 13-15). Ví, že nemají v Egyptě trvalé místo stejně jako my křesťané „zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí“ (Žid 13,14) a jsme zde jako „cizinci a poutníci“ (1 Petr 2,11).

Michal Kretschmer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *