Je zde první leden, první den nového občanského roku. Čas bilancovat, jaký byl ten rok uplynulý, čas přemýšlet, co nás čeká v tom příchozím. Nu, všichni víme, že zrovna potěšující odpovědi nás nečekají…

Uplynulý rok byl velice špatný. Možná se zde neshodneme, kdo je největším viníkem krize a občanské války na Ukrajině, ale ať už si jako já myslíte, že původcem a hlavním viníkem je Západ, nebo naopak ze všeho viníte Putina, jistě se mnou budete souhlasit, že jde o velkou katastrofu, která navíc má potenciál přerůst v nebezpečný celosvětový konflikt. Který bohužel nemusí být jen ekonomický.

Ještě děsivější je vznik tzv. Islámského státu (resp. chalífátu), teroristického pseudostátního útvaru v Iráku a Sýrii (jeho pobočky v Lybii a rovníkové Africe zatím ponechme stranou jako ne tak významné). Společně s nigerijskými džihádisty z Boko Haram představují jeho bojovníci nejbestiálnější a nejbrutálnější sílu na světě, které mohou v současné době v hrůznosti a rozsahu svých zločinů konkurovat snad už jen severokorejští komunisté.

Ale existují i další závažné vysoce negativní děje, které možná nejsou tak nápadné, ale ve svých dlouhodobých důsledcích jsou možná ještě horší. Výše zmíněné vražedné bandy jsou víceméně lokální záležitost a s trochou štěstí a dobré vůle zbytku světa (i když o existenci druhého lze pochybovat) nepřežijí. Pro mnoho z těch, co uvízli v jejich rukou, bude již pozdě, ale zbytek světa se snad nemusí tolik bát. Možná. Pokud se tisíce evropských džihádistů budou moci vrátit domů, snadno ani to nevyjde. Jsou zde ale další hrozby. Jisté a celosvětové.

Sodomie, gender-ideologie a vraždění nenarozených jsou na postupu. Především na Západě, kde se jejich úspěchy stávají základem pro likvidaci zbytků křesťanských hodnot a platformou pro pronásledování křesťanů v „jejich vlastním“ světě. Naši bratři a sestry jsou již na mnoha místech (např. v USA, Spojeném království, Francii či Německu) pronásledováni nejen za to, že tato zla kritizují, ale dokonce už i jen za to, že se odmítají aktivně podílet na jejich praktikování. Co hůř, jsou už pronásledování nejen pohanským světem, ale často i svými vlastními představenými, kteří by je měli vést ke Kristu. Úspěchy hnutí pro-life v některých amerických státech ztěží vyváží porážky v Irsku, Mozambiku a řadě dalších zemích.

Katolíkům se svírá srdce ze stále zřetelnější krize církve bojující, která se za hojného přičinění současného pontifika stále více a více prohlubuje. Kdybych byl zlomyslný, musel bych pociťovat zadostiučinění z toho, jak konzervativní katolíci natěšení na synod o rodině hrůzou zmlkali či úpěli při pohledu na to, jak se před jejich očima měnil v papežem podporovaný útok na samotné základy katolické morálky a Kristovy nauky o manželství. Já ale zlomyslný nejsem a srdce mi krvácelo společně s nimi. A ještě větší lítost pociťuji při pohledu na ty z nich, co ještě nedokázali prohlédnout a zesměšňují se svými zoufalými snahami dát do souladu neslučitelné a vykládat papežovo jednání a výroky v souladu s katolickou vírou…

Rád bych zakončil tento příspěvek slovy naděje. Bohužel ale v globálu žádnou naději nevidím. Nadcházející rok bude nejspíše ještě horší než ten, co nás právě opustil. Krize světa i církve bojující se nejspíše ještě prohloubí. Pravověrní věřící budou dál pronásledování světem i svými vlastními biskupy. Patrně ještě více než dosud. Subjektivní naději snad může nabídnout jen úvaha, že odměna těch, kdo i přes rostoucí příkoří vytrvají, bude o to větší. Že čas mučedníků je časem světců.

Jaké by si měl katolík v těchto časech dát předsevzetí? Nu, měl by otevřít oči a používat mozek. Více si všímat dění ve společnosti a církvi a být ještě mnohem důslednější v celém svém životě. Odhodit strach a svědčit o Bohu a jeho Pravdě před světem i před souvěrci. Včetně těch souvěrců se svěcením. Nebát se při následování Krista nikoho. Ani odpadlých představených. Protože bez toho se v nadcházejících letech neobejdeme.

Ignác Pospíšil