Monthly Archives: Prosinec 2014
Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím
Josef se dává poznat svým bratřím.
Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).
Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.
Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma.
Jak se chovat v kostele (3): Vstup do kostela
Nádobka se svěcenou vodou.
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Rozhlédnutí 2014/12/07
Sv. Ambrož zakazuje císaři vstup do katedrály.
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je druhá neděle adventní, při níž si zároveň připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve.
Nejvýznamnější svátky a památky tohoto týdne: Neposkvrněné početí Panny Marie (8), sv. Miltiades I. (10), sv. Damasus I. (11) a sv. Lucie ze Syrakus (13).
Příští týden zahájí třetí neděle adventní.
Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude po světě, jakož i za obrácení zločinců, co je pronásledují, nebo jim nepomáhají, ač by mohli.
Navedení k životu zbožnému: V čem pravá zbožnost záleží
Sv. František Saleský
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti.
Svatý Otče, proč mne urážíte?
PhDr. Radomír Malý
Papež František na palubě letadla při svém návratu z Turecka prohlásil na narychlo uspořádané tiskové konferenci:
„Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: ´Je-li toto islám, tak se rozzlobím´. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: ´Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový´. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích….“ (znění přesně podle radiovaticana.cz)
Papež František řekl, že v křesťanství, tedy i v Katolické církvi, jsou „fundamentalisté“. Tímto termínem označují protikatolická mainstreamová média jednak stoupence tradiční liturgie, jednak ochránce nenarozeného života a rodinných hodnot, tzv. „homofoby“ apod. K nim ke všem se hlásím a patřím. Jestliže mne kvůli tomu nazývají „fundamentalistou“, nevadí mi to, nechápu toto slovo jako nadávku, ale jsem na toto označení náležitě hrdý. „Fundamentum“ znamená latinsky „základ“. Každý katolík by měl „jít k základům“, k tomu vybízí na řadě míst evangelií sám Ježíš Kristus, např. když říká v závěru sv. Matouše: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ V horském kázání potom praví: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš nebeský Otec…“ (Mat 5,48). Být katolickým „fundamentalistou“ proto znamená brát Písmo sv. a Tradici nadmíru vážně a důsledně a usilovat na prvém místě o život podle evangelia a katolické nauky. Z toho plyne i výše zmíněná orientace na tradiční liturgii, obranu rodiny a zvláště nenarozeného života.
Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě
Plačící Josef
Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.
Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.
Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.
Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta.
Slovenští biskupové o rodině
Mons. Stanislav Zvolenský
Cirkev chce týmto listom povedať, že si všíma ťažkú sociálnu situáciu a stojí pri rodinách, ktoré ju prežívajú. Chceme, aby ľudia aj pri riešení problémov nestrácali nádej a navzájom si pomáhali. Všetci by sme si mali uvedomiť, že budúcnosť tejto krajiny je v našich rodinách. Budúcnosť je totiž vždy krajšia ako si vieme predstaviť, lebo je v Božích rukách. – Mons. Stanislav Zvolenský, arcibiskup Bratislavy a předseda KBS
Slovenští biskupové vydali na první neděli adventní pastýřský list, který se obšírně zabývá aktuální situací rodiny z hlediska ekonomických podmínek její existence a z hlediska mezilidských vztahů. Přečíst si jej můžete ZDE. KBS se podrobněji zabývala situací rodiny již v červnu, kdy kritizovala její ohrožení a mrzačení ve jménu genderové ideologie (ZDE).
Biskupové kritizují nedostatek pracovních příležitostí v některých regionech, platy a zákonem stanovenou minimální mzdu, které jsou příliš nízké a nenaplňují tak podmínky spravedlivé mzdy, která má být schopna pokrýt běžné výdaje v rodině, ekonomickou nedostupnost vlastního bydlení pro mladé a nespravedlivé sociální podmínky, které způsobují, že na společném dobru se podílí jen úzká skupina lidí, zatímco jiní, byť celý život poctivě pracovali, upadají do chudoby. A zdůrazňuje povinnost všech usilovat o spravedlivé zákony.
Jak se chovat v kostele (2): Než vejdeme
Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty.
