Sv. František Saleský

Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli  „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný.

Svět pozoruje, že zbožní lidé se postí, že se modlí a snášejí trpělivě křivdy, že slouží nemocným, dávají chudým, bdí, krotí svůj hněv, potlačují a dusí své vášně, odpírají si rozkoše tělesné a konají mnohé jiné skutky, které samy v sobě a svou povahou jsou drsné a tuhé. Ale svět nevidí vnitřní a srdečné zbožnosti, která všecky ty skutky činí příjemnými, radostnými a snadnými. Pohleď na včely, když ssají šťávu z mateřídoušky: šťáva ta jest velmi hořká, ale ony, ssajíce ji do sebe, proměňují ji v med, protože taková jest jejich přirozenost a povaha. Ó lidé tohoto světa, zbožné duše zajisté nalézají v odříkání a zapírání sebe mnoho hořkosti: ale volíce si je, obracejí hořkost v lahodu a sladkost. Mučedníkům plameny, kola, meče a řeřavé uhlí zdály se kvítím a vůní, protože byli zbožní. Může-li tedy zbožnost oslazovati nejkrutější muky, ba i samu smrt, nebude-li mnohem více oslazovati skutky ctnostné? Cukr činí nedozrálé ovoce sladkým, a zbavuje škodlivosti a nezáživnosti to, které jest zralé. Nuže zbožnost jest pravým duchovním cukrem, který všemu mrtvení odnímá hořkost a radostem škodlivost; ona zbavuje chudé truchlivosti a bohaté přílišného pečování, utlačované malomyslnosti a mocné domýšlivosti, samotáře zádumčivosti a ty, kteří žijí ve společnosti, těkavosti. Ona jest ohněm v zimě a rosou v létě, ona umí oplývati vším a umí býti chudou, ona činí stejně užitečné čest i pohrdání, ona přijímá  radosti a žalosti se srdcem téměř vždycky stejným a naplňuje nás podivnou sladkostí.

Pozoruj Jakubův žebřík, neb on jest pravdivým obrazem zbožného života. Dvě postanní dřeva, mezi nimiž se vystupuje a do nichž jsou zasazeny příčky, představují modlitbu, která nám získává lásku boží, a svátosti, které ji udělují. Příčky jsou rozmanité stupně lásky, po kterých člověk kráčí ctnost od ctnosti, tu sestupuje k bližnímu, aby mu byl skutky svými nápomocen, tu rozjímáním stoupaje k Bohu, aby se láskou s ním spojoval. Nuže, popatři, prosím tebe , na ty, kteří stojí na žebříku: jsou to lidé srdcí andělských nebo andělé, kteří mají lidské tělo. Nejsou mladí, ale zdají se mladými, protože jsou plni čilosti a síly duchovní. Mají peruti k létání, a povzletují k Bohu svatou modlitbou; ale mají také nohy k chůzi, a chodí s lidmi svým svatým a milým obcováním; tváře jejich jsou krásné a veselé, poněvadž přijímají všecky věci mírně a laskavě; jejich nohy, paže a hlava jsou odkryty, poněvadž jejich myšlenky, žádosti i skutky nevycházejí z jiné pohnutky, než aby se líbily Bohu; ostatní tělo jejich jest přikryto, ale rouchem krásným a lehkým, protože oni také užívají tohoto světa a věcí světských, ale zcela čistě a bez pokrytectví, a jen jako zlehounka, pokud jejich poměry a postavení žádají. Hle, takové jsou osoby zbožné. Věř mi, Filotheo, zbožnost je sladkostí všech sladkostí a královnou ctností; ona jest dokonalostí lásky. Jestliže láska je mlékem, zbožnost je na něm smetanou; je-li bylinou, zbožnost jest jejím květem; je-li drahým kamenem, zbožnost jest jeho leskem; je-li vzácným balsámem, zbožnost jest jeho vůní, a to vůní takové lahody, že sílí lidi a těší anděly.

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný