Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě

Plačící Josef

Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.

Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.

Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.

Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta.

Situace, kdy je jinde hlad a v Egyptě byl dostatek potravy, se opakuje. Již „Abram vydal se na cestu do Egypta, aby tam užíval pohostinství, neboť hlad v zemi těžce doléhal“ (12,10).

Josefovi bratři, kteří předtím vedeni nenávistí byli aktivní ohledně toho, aby se zbavili Josefa, nyní vstříc hrozbě hladu jsou nerozhodní a nečinní, takže otec jim musí s jistou výčitkou, že nekonají, co je jejich povinnost, říci: „Proč otálíte?“ (42,1). Nastávající hlad neohrožuje jen fysickou existenci Jakoba a jeho synů, ale i Boží zaslíbení dané Abrahamovi: „Učiním z tebe veliký národ“ (12,2). Když Jakob nepustil Benjamina s bratry na cestu a obával se, „aby se mu snad na cestě něco zlého nepřihodilo“ (42,4), vzpomněl snad i na Josefa, kterému se tenkrát na cestě něco zlého přihodilo. Každopádně to, že Benjamin na prvé cestě bratrů do Egypta nebyl s nimi, mělo pak další důsledky a bylo dále použito řízením Boží prozřetelnosti.

Když bratři předstoupili před Josefa, učinili mu poklonu (42,6) a Josef si vzpomenul „na sny, které kdysi měl“ (42,9) a které tak nyní došly svého částečného naplnění (chybí ještě Benjamin). Bratři obvinění z vyzvědačství se hájí. Poukazuji na to, že jsou bratři, neboť u skutečných vyzvědačů by tomu patrně tak nebylo. Říkají, že přichází „s úmysly pokojnými“ (42,10). Vědí, že tím obviněním je jejich život v ohrožení. Snad si bratři v žaláři vzpomněli na to, že předtím obelhali svého otce a nyní se tam nacházejí kvůli nepravdivému obvinění. Josef ovšem chce své bratry vyzkoušet (42,15), zda se již napravili, a také touží opět vidět svého pokrevního bratra Benjamina. Nehledá přitom pomstu, neboť se bojí Boha (42,18). Propouští je, aby mohli donést domů nakoupené obilí, a jednoho bratra nechává v žaláři, dokud k němu nepřivedou nejmladšího bratra. Možná, že přitom myslí i na své sny, aby se naplnil v nich zjevený Boží plán.

Josef se teprve nyní, když slyší, co bratři si mezi sebou říkají, dozvídá, že Ruben ho chtěl zachránit. Ruben i nyní vyčítá svým bratrům, že ho tenkrát neposlechli. Ve vazbě nezůstává tedy Ruben, jako nejstarší, kterému přísluší odpovědnost za mladší bratry, ale druhý nejstarší, Simeon (29,31-33).

Když se bratři vraceli ke svému otci, jeden z nich „uzřel navrchu v pytli peníze“ (42,27), které mu byly vráceny, a řekl to ostatním bratrům. Ti se zděsili a obávali se nejhoršího, totiž že jim to bude kladeno za vinu, až by se opět kvůli nákupu obilí vrátili do Egypta. Když Josefa prodávali (37,28), tehdy se jim peníze hodily, ale nyní jsou zdrojem obav.
Když přišli ke svému otci, vypravovali mu, co se jim v Egyptě přihodilo, a je to Ruben, který na prodeji měl nejmenší vinu, jenž se chce zaručit za Benjamina, když by šel s nimi znovu do Egypta. Ale i otec si dělá starosti a obává se, aby i jeho druhého a posledního syna narozeného z jím milované Ráchel nestihlo „nějaké neštěstí v zemi, do níž půjdete“ (42,38).

Kapitola 43 líčí druhou cestu bratří do Egypta a události s ní spojené. „Když došly potraviny, které byli z Egypta přinesli, pravil Jakob svým synům: Jděte zase a nakupte nám něco potravin“ (43,2). Juda ale otci připomněl a vysvětlil, že to je možné jen tehdy, jestliže přivedou svého nemladšího bratra, a že je to takhle nutné, „abychom nezahynuli sami i děti naše“ (43,8) a řekl otci: „Já za chlapce ručím“ (43,9). Posléze otec svolil a dal jim pokyny na cestu (donést dary a dvojnásobnou částku peněz) a smutně řekl: „Já pak budu opuštěný, jako bezdětný“ (43,14).
Bratři se tedy odebrali do Egypta a „předstoupili před Josefa“ (43,15). Ten „když je uviděl, a Benjamina s nimi, rozkázal správci svého domu: Uveď tyto muže do domu, dej zabíti dobytek a vystroj hody, neboť budou se mnou v poledne jisti“ (43,16). Bratři se obávali, že je chce uvrhnout do otroctví, ale správce Josefova domu je uklidnil a „nato k nim přivedl Simeona“ (43,23). „Pak je uvedl do domu“ (43,24) a oni chystali dary. Když Josef přišel, podávali mu je a „hluboce se skláněli k zemi“ (43,26). Josef je pozdravil a ptal se, zda jejich otec ještě žije, a vida Benjamina se tázal, zda to je jejich nejmladší bratr. Byl dojat a odešel do ložnice, aby bratři neviděli, že pláče. Poté rozkázal nosit jídla k hostině.

I při druhé cestě do Egypta je to otec, který musí k tomu popostrčit své syny. Neví, že hlad potrvá ještě pět let, doufá, že příští rok už bude úroda, a proto říká, aby nakoupili „něco potravin“. Jedná ale přitom tak, jakoby si nepamatoval, že muž, se kterým v Egyptě hovořili, požadoval, aby přivedli svého bratra Benjamina. Bratři si uvědomují, že tam nemohou jít bez něho a požadují na otci, aby ho pustil s nimi. Ten jim vyčítá: „Jednali jste k mému neštěstí, když jste prozradili, že máte ještě jiného bratra“ (43,6). To je nespravedlivé obvinění, vždyť přece nemohli tušit, že jim řekne: „Přiveďte s sebou svého bratra“ (43,7). Otec nakonec svolí, ale ví, že bude jako bezdětný (43,14). Tato otcova nešťastnost je ovšem důsledkem toho, co bratři spáchali před mnoha roky.

Juda se zaručuje za Benjamina. Říká otci: „Já za chlapce ručím; z ruky mé ho žádej; nepřivedu-li ti ho zpět a neodevzdám ti ho zase, budu navždy vinen hříchem proti tobě“ (43,9). Tentokrát už mají bratři ohled na svého otce, aby nebyl zarmoucen případnou ztrátou svého dalšího syna. Je vidět, že jsou na cestě k nápravě v důsledku nouze a potíží, které zakoušejí.

Bratři, kteří Josefa za peníze prodali, jsouce uvedeni do domu mají nyní obavy, že by byli obviněni z krádeže peněz, které nalezli v pytlích. Tím by se mohli dostat do otroctví. Proto se obracejí na správce domu. Ten byl patrně Josefem do celé věci zasvěcen a dává jim odpověď dle jeho dosti podrobných pokynů. Říká jim: „Buď pokoj vám. Nebojte se. Bůh váš a Bůh otce vašeho dal ty poklady do vašich pytlů“ (43,23). Takto by přece nemluvil egyptský pohan.

Tentokrát jsou bratři přijímání jako hosté; jsou uvedeni do domu, je jim přinesena voda, aby si umyli nohy (43,24). Mají ale stále starost, jak budou přijati, chystají si dary, které jim otec dal (43,11), aby si naklonili toho, kdo je předtím „přísně, jako cizince je oslovil“ (42,7) a dali mu je, jakmile k nim přistoupí. „Podávali mu dary, držíce je v rukou a hluboce se skláněli k zemi“ (43,26). Vidí změnu chování pána domu; už je nevyslýchá, ale je k nimi milostivý, táže se na zdraví jejich otce a zajímá se o Benjamina. Jsou z toho zmateni. Přesto se jim Josef ještě nedává poznat; chce, aby před ním ukázali bratrské smýšlení vůči Benjaminovi.

Josef je dojat, nedovede zadržet slzy, není si však ještě jist, zda se smýšlení bratrů opravdu změnilo, takže se jim ještě nechce dát poznat a proto se jde uklidnit do ložnice.

To, co mělo být podle domněnky bratrů formální audience s předáním darů, se mění v uvolněnou hostinu. Josef je při ní v roli hostitele. Nestoluje však s nimi společně, ale jídla byla nošena „pro Josefa zvláště, pro bratry zvláště“ (43,32). Není to tedy společná hostina všech bratří. Benjaminovi káže předložit větší porci, což znamená výraz zvláštní lásky (srv. 1 Sam 1,5) nebo ocenění (srv. 1 Sam 9,23-24). Zdá se, že starosti bratří se rozplynuly teprve, když „pili s ním a rozjařili se“ (43,34).

Michal Kretschmer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *