Jak se chovat v kostele (1): Úvod
Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
Kostel je místo velice specifické. Protože jestliže je v běžném světě závažné porušování pravidel slušného chování bráno jako doklad nevychovanosti provinilce a jeho neúcty vůči ostatním přítomným lidem, v kostele jako prostoru posvátném je navíc ještě vyjádřením neúcty jak vůči společenství, jemuž kostel patří, tak především vůči Bohu samotnému. A tomu se každý slušný a rozumný člověk vyhne i před pacifistickými evropskými křesťany, kteří ho za to (na rozdíl od arabských muslimů) nebudou chtít na místě rozčtvrtit či ukamenovat.
Je bohužel smutnou pravdou, že v dnešní době se běžně setkáme s hrubým porušováním pravidel slušného chování v kostele i od praktikujících věřících, dokonce i od některých kněží. To ale neznamená, že tato pravidla nejsou platná a že jejich porušování neuráží Boha a nepobuřuje ty, co je znají a dodržují. Nevychovanost ostatních by nás nikdy neměla vést k tomu, abychom klesli na jejich úroveň.
Jelikož toto není téma, které by bylo možné snadno vyčerpat, a navíc čtenář si nemusí všechno zapamatovat, rád bych zdůraznil jednu věc, kterou je dobré si zapamatovat především, jakýsi hlavní princip:
Kostel je stavba, která slouží jako prostor, kde se na oltáři vykonávají nejposvátnější obřady, kde je ve svatostánku uchováváno Tělo Kristovo a kam věřící přicházejí za soukromými i společnými modlitbami a bohoslužebnými úkony. Hlavní povinností jeho návštěvníků je respektovat důstojnost a posvátnost tohoto místa, projevovat patřičnou úctu Bohu a jeho symbolům a nerušit ostatní návštěvníky v jejich soustředění a modlitbách.
Pokud si toto zapamatujete a budete se podle toho chovat, máte napůl vyhráno.
Vyšlo a je diskutováno i na iDnesáckém blogu autora:
http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/436753/Jak-se-chovat-v-kostele-1-Uvod.html
Výborně, palec nahoru. Na blogu jsem kliknul na zvýšení karmy 🙂
Neuctivé chování katolíků a i některých kněží, jak zde vzpomenuto, opravdu existuje.
Jak se potom mají chovat v posvátných prostorách nevěřící nebo hledající, když není příklad.
Muži docela často /Vánoce, konzerty/ nesundávají v kostele čepice.
Hluk v kostele není také ničím výjimečným, už neplatí přísloví “ bylo tam ticho jako v kostele“ :O(
A co třebas pejsci v kostele, jak jsem viděl v Praze při půlnoční? Chovali se slušně a nevyrušovali.
K tomu dojdeme později. Obecně lze říci, že zvířata v kostele nemají co dělat, jedinou výjimkou může být nezbytný asistenční pes…
Neuctivé chování (i katolíků) v kostele bylo patrně problémem i dříve, možná jen v jiných formách. Dokladem toho je např. zmínka v Tomáškově katechismu „Uctivě [na mši sv.] se chová ten, kdo je přítomen ve slušném oděvu, slušně stojí, klečí nebo sedí, neplivá na zem, neohlíží se ani nesměje a zbytečně nemluví“ (dnes už plivání na zem asi častým prohřeškem není).
Zásadní rozdíl ale je, že dříve se tyto neuctivosti děly navzdory vůli a příkladu pastýřů, dnes naopak často v důsledku jejich konání. Jak se asi může vypěstovat cit pro posvátnost chrámového prostoru u mladého člověka, který je od útlého věku formovaný „dětskými mšemi“ s „kolem mlýnským“ a skončí u „animek“?
Např. zde: http://goo.gl/w1Xsf0 je možné spatřit jeden z hrůzných dokladů, kam je možné až dojít, a to pod přímým vedením kněží (jedná se o poutní kostel Narození Panny Marie ve Vranově u Brna, při kterém je diecézní duchovní centrum, takže předpokládám že se toto dopuštění děje i s vědomím biskupství).
Tohle je do nebe volající; a bohužel, nejde o ojedinělé úlety, ale spíše o celkový trend. Vzpomeňme na „Ranní rozcvičku“ v poutním kostele ve Cvilíně u Krnova (7. 7. 2011) za aktivní účasti, kněze, řeholníků a řeholnic…
ad Lukáš: Ano, ukazuje to, kdyby na nic jiného, na totální ztrátu citu pro posvátno – vtírá se však otázka, nakolik je tato ztráta následována (nebo předcházena?) ztrátou víry v reálnou přítomnost, což vede k otázce, s jakou intencí dotyční slaví mši sv. (resp., abych nebyl „včerejší“, s jakou intencí předsedají slavení eucharistie).
d MichalD: Ano, naprosto logické domýšlení. Takové chování věřícího lidu v kostelech (s vědomím, a tedy „souhlasem“ kněží a biskupů) svědčí o ztrátě úcty k posvátnu a o absenci bázně Boží, jednoho z darů Ducha svatého. Kostel byl dříve nazýván Domus Dei (Dům Boží), dnes je bohužel chápán spíše protestantsky jako shromaždiště věřících či budova pro „naše spolčo“…
Mně se spíš zdá, že jsou mnozí kněží předpřiposráni, aby náhodou nebyli označeni za strnulé triumfalisty, rubrikáře a farizeje. Proto jsou všemi deseti pro každou profanaci, obscenitu a pitvornost, protože doufají, že se tak zavděčí a budou třeba moci snáze předat evangelium. Ne z přesvědčení, ale ze strachu. Jakkoliv je to pochopitelné, je to dle mého názoru veskrze odsouzeníhodné.
I zatvrzelého názorového odpůrce je možno přesvědčit, pokud je schopen přijmout bezrozporné argumenty. Co ale zmoci s blbcem, který je ovládán strachem?
PANE BOŽE ! Co tam ty flundry dělají ? Mám štěstí, že jsem ještě nikdy na žádné animované mši nebyl, a popravdě nevím, co to vlastně je. Mohl by mi někdo erudovaný vysvětlit oč jde ?
Ve velkém kostele kam chodí spousta turistů bývá často Nejsvětější svátost umístěna, popřípadě vystavena k adoraci v oddělené kapli. Párkrát jsem takovou kapli navštívil a opravdu tam lidé chodí ve vší úctě a vážnosti adorovat. Ti kteří přicházejí a odcházejí obvykle otevírají a zavírají dveře velice dlouho a opatrně. Aby neporušili posvátné ticho.
To je hezké, že Ti, co jdou za Naším Pánem do adorační kaple, se chovají uctivě. Je však správné, když z hlavní chrámové lodi uděláme muzeum nebo koncertní sál a „konflikt zájmů“ řešíme odsunutím svatostánku z centra chrámu někam do ústraní? Navíc i tak zůstává v chrámu stále oltář s ostatky, takže problém uctivého chování se přesunem sanctuaria nijak neřeší.
Problém však není v tom, zda se chová uctivě ta hrstka, která ještě věří v reálnou přítomnost a chodí adorovat (tam asi nějaké excesy moc nehrozí), ale co dovolujeme dělat v kostele těm ostatním. Tam je jádro pudla: naše benevolence a dopuštěné blasfemie nutně u nevěřících vedou ke ztrátě posledních zbytků respektu ke křesťanství, u těch vlažně věřících pak k erozi zbytků jejich víry.
Osobne nie som stupencom toho, aby chramy boli volne pristupne neveriacim, pretoze sa potom len tazko brani vnimaniu tychto chramov, ako v prvom rade kulturnych a umeleckych pamiatok. A tym sa meni ich vyznam v ociach verejnosti.
Napriklad, mozno sa mylim, ale nemyslim si, ze by v stredoveku boli takto otvorene a navstevovane chramy zo strany neveriaich, v tej dobe napr. zidov a mohamedanov.
Druha vec je, ze moze tento priestor neveriaceho povzniest k duchovnu, pripustam, ze i to moze byt argument, ale stale je to len ludsky teoreticky vyvratitelny argument stojaci oproti praxi veriacich predkov a ich tradiciam.
Mozno kompromis, pristup pre neveriacich len v uplne zadnych a obmedzenych castiach by bol mozno na mieste.
Ale urcite nie je dobre, ak kostoly su preplnene kvoli neveriacim turistom, a katolik nema ani priestor v pokoji sa pomodlit.
Ono takisto, neveriaci turisti sa samozrejme teoreticky dokazu spravat slusne, ale nikdy sa nebudu spravat s takou uctou, aku si dany priestor skutocne zasluhuje, to je proste fakt.
Zajímavý odkaz, byť ne se vším se dá souhlasit… http://www.katolickenoviny.sk/image/2011_etiketa/etiketa.pdf