Bratři prodávají Josefa

V I. knize Mojžíšově v kap. 37-50 se nachází všeobecně dosti známý příběh o prodání Josefa jeho bratřími, o jeho pobytu v Egyptě, vzestupu až k prvnímu muži po faraónovi, záchraně jeho otce Jakoba a bratrů před hladem a jejich příchodu do Egypta až po Josefovu smrt a pohřeb. V dalším nepodávám k němu systematický komentář, jen uvádím poznámky k němu[i].

Předchozí kapitoly (počínaje kap. 25) líčí narození Jakoba a jeho dvojčete Esaua, jeho požehnání od svého otce Isáka, jeho službu u Lábana a jeho ženění. Podávají zprávu o jeho synech, jeho návratu do země kenaanské a setkání s Esauem. Bůh mu pak dává nové jméno: Israel. Jakobova žena Ráchel je dlouho bezdětná. Teprve po čase „Hospodin rozpomněl se též na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počavši a porodivši syna, pravila: Bůh mne zbavil mé hanby. Nazvala ho Josef, řkouc: Přidejž mi Hospodin jiného syna“ (30,22-24). Ráchel pak Jakobovi porodí posledního syna Benjamína a umírá (35,16-19). Jakob měl celkem 12 synů narozených ze 4 žen a ti jsou vypočítáváni v Gen 35,22-26^[ii]. Z příběhů Jakoba vidíme, jak jeho ženy (Lia a Ráchel) toužily po synech (30,3; 30,9-13 a 23). Jakob tak naplňoval Boží příkaz daný prvním lidem (1,28), poté Noemovi: „Množte se a naplňte zemi“ (9,1) i jemu daný ve vidění (35,11). Josef je synem Ráchel a předposledním ze synů Jakobových.

Josef prodán svými bratry

Kapitola 37 vysvětluje, jak se Josef dostal do Egypta. Byl prodán kolem táhnoucím kupcům, jimi doveden do Egypta a tam prodán „Putifarovi, dvořenínu faraonovu, veliteli osobní stráže“ (37,36). Podnětů k tomuto činu Josefových bratří bylo několik.

Prvním z nich byl, že Josef oznámil svému otci špatné jednání svých bratrů. „Josef, když mu bylo šestnácte let^[iii] – byl tedy ještě chlapcem – pásal stáda s bratřími. Jednou byl se syny Baly a Zelfy, otcových žen. I obžaloval bratry své u otce z velmi zlého hříchu“ (37,2). Z Písma se nedozvídáme, čeho se dopustili jeho bratři zrození otrokyněmi Lei a Ráchel. Někteří vykladači mají za to, že se jednalo o sodomský hřích^[iv]; dr. Jan Hejčl se dokonce domnívá, že šlo o „krvesmilnou sodomii“, tedy pohlavní styk mezi bratry nebo dokonce zneužití samotného Josefa; to se mi však nezdá dostatečně průkazný výklad zmínky, že „byl tedy ještě chlapcem“. Také se v Písmu nepíše nic o to, proč to Josef oznámil otci. Lze se domnívat, že to bylo v jeho očích něco tak hrozného, že považoval za svou povinnost, aby otec se o tom dozvěděl a mohl nějak zasáhnout. Chtěl, aby se bratři polepšili. Nezdá se, že tak učinil z nenávisti vůči svým bratřím; kromě toho jednalo se jen o čtyři z nich – Dana a Neftaliho narozených z Baly a Gada a Asera narozených ze Zelfy (35,25-26).

Dalším důvodem byla žárlivost jeho bratří na to, že jejich otec Josefa miloval nade všechny své syny, a dokonce to dal najevo i tím, že mu nechal „udělat pestrobarevnou suknici“ (37,3). Zdá se, že důvodem obzvláštní lásky otcovy k Josefovi nebylo jen to, že byl prvorozený syn jeho milované a dlouho bezdětné Ráchel, ale také, že viděl, že Josef převyšuje ctností své bratry. „Israel miloval Josefa nade všecky své syny, poněvadž ho zplodil ve stáří“ (37,3); to však nestačí k vysvětlení obzvláštní lásky k Josefovi, neboť ještě ve větším stáří zplodil Benjamina. Nenávist Josefových bratrů byla velmi velká, taková, že „nemohli k němu ani laskavého slova promluviti“ (37,4). Závist bratří připomíná závist Kainovu, když viděl, že Hospodinu se líbí oběť jeho bratra Abela. „Kain se tak rozhněval, že mu až hlava sklesla“ (4,5).

Dalším motivem nenávisti bratří byly Josefovy sny. To se ukázalo jako nejsilnější podnět k jednání bratrů s Josefem. Ten svůj sen „vyprávěl svým bratřím; to bylo příčinou ještě větší nenávisti“ (37,5). Zdálo se mu „že jsme vázali snopy na poli; můj snop povstal a stál, vaše pak snopy stály kolem dokola a klaněly se mu“ (37,7). Smysl snu byl jasný i bratřím, takže „tento sen a řeči tedy závist a zášť ještě více roznítily“ (37,8). V jeho druhém snu viděl „kterak slunce, měsíc a jedenácte hvězd se mu klaní“ (37,9). Ten vypravoval i otci, který se k němu stavěl nedůvěřivě a měl za to, že se Josef snaží dělat důležitým a povyšovat se nad celou svou rodinu. „Domlouval mu otec řka: Co znamená tento sen, který jsi měl? Budu snad já, matka tvá a bratři tvoji až k zemi před tebou se skláněti?“ (37,10). Bratrům byl ten sen jen podnětem k závisti, ale „otec však mlčky o věci přemýšlel“ (37,11). Viděl, že nemůže snadno Josefa odsoudit za jeho sny, nerozumí tomu, ale má je na mysli, a doufá, že se to časem vyjasní. Podobně Marie, kterak poté, co nalezla s Josefem dvanáctiletého Ježíše v chrámě, „uchovávala to všechno ve svém srdci“ (Luk 2,51).

Konečně důvodem jejich nenávisti bylo to, že Josef byl dobrý, kdežto oni zlí. V Písmu čteme o smýšlení nespravedlivých vůči zbožným: „Stali se nám výtkou názorů našich; těžko nám na něj i hledět, neboť příčí se jiným život jeho, a venkoncem jinaké jsou cesty jeho“ (Moudr 2,14-15). Na Ježíši se pak naplňují slova žalmisty: „Nenáviděli mě bez příčiny“ (Jan 15,25).

Jednou otec poslal Josefa, aby zjistil, zda se jeho bratři, kteří měli pásti svá stáda v Sichemu, mají dobře. Nevíme, proč si dělal o ně starost. Snad proto, že v krajině sichemské jeho synové Šimeón a Lévi lstí vybili muže jako pomstu za to, že syn knížete té země poskvrnil jejich sestru Dínu (kap. 34). Tu otcovu starost naznačují i jeho slova „a oznam mi, co se děje“ (37,14). Každopádně vidíme, že Josef nebyl s ostatními bratry u stád, zůstával na jeho přání doma u otce. Nebylo to proto, že by ještě neměl věk na to, aby byl poslán pást stáda. Zdá se, že jednak otec měl rád u sebe svého nejvíce milovaného syna, jednak že s ním měl nějaké lepší úmysly, než aby byl pasákem ovcí. Měl důvěru otce, jenž chtěl, aby na bratry dohlédl a podal mu o nich zprávu. Na to lze usuzovat i z toho, že pestrobarevná suknice, kterou nechal udělat Josefovi, je pro pastýře nevhodná. Josef poslušen svého otce se vydává na cestu, dorazí do Sichemu, hledá stáda, ale nenachází je. Tu by se mohl vrátit a oznámit otci, že jeho synové nejsou v Sichemu. Ale když se dozvěděl od jednoho muže, kterého potkal, že jeho bratři prý řekli, že jdou do Dotainu, vydává se tam, neboť to odpovídalo nevyslovenému záměru otce.

Když bratři již daleka viděli, že Josef k nim přichází, „zamýšleli ho zabíti“ (37,18). Řekli si: „Hle, snář přichází, pojďme, usmrťme ho a hoďme do staré cisterny“ (37,19-20). Vidíme, že všechna ta jejich nenávist se koncentrovala do slova „snář“. To bylo asi to nejhorší, tím se nejvíce lišil od nich. Je to myšlení těch, kdo jsou schopni se chlubit něčím ohledně svého příbuzného či známého, ale nenávidí opravdovou velikost. Zabitím Josefa se tak ukáže, že jeho sny jsou šálení a nejsou mu nic platné. Bratři už hned mysleli na to, jak vysvětlí otci, že se Josef s nimi nevrátí: „Divoká šelma ho pohltila.“ Lze mít za to, že Benjamin nebyl přitom s bratry kvůli svému nízkému věku. Při setkání Jakoba s Ezauem se totiž „na konec uklonili se Josef a Rachel“ (33,7). Benjamin tu není zmíněn; patrně, že se ještě neuměl tak chovat. Kromě toho další události ukazují, že Josefova bratrská láska k Benjamínovi je nezkalená. Benjamin nemusí Josefovi na rozdíl od ostatních bratrů dokazovat, že se polepšil.

Slovo „snář“ se zdá naznačovat, že Josef měl více snů, že mít sny nebylo u něj něco neobvyklého a že tedy ty dva sny jsou zmíněny jako nejvíce vzbuzující nenávist bratří. Ale možná, že to slovo užili jen ze závisti, která ráda přehání.

Podobně čteme o Ježíši, že ho nepřijali v Nazaretě, jeho domově, ti, mezi kterými vyrostl. Jejich argument nebyla nějaká jejich námitka proti tomu, co řekl v synagoze, ale: „Copak to není syn tesařův?“ (Mat 13,55). Ježíš to shrnuje slovy: „Všude jinde je prorok v úctě, jen v své otčině a mezi svými krajany nikoliv“ (Mat 13,57; par. Mar 6,4 a Luk 4,24). Podobně při jiné příležitosti lidé říkali: „Cožpak to není Ježíš, syn Josefův, jehož otce i matku známe? Jak to, že praví: ‚S nebe jsem sestoupil’“ (Jan 6,42).

Jediný Ruben, nejstarší syn, byl proti tomu. Nechtěl se poskvrnit krví svého bratra. Současně se však obával postavit se vůči svým bratrům a tak vymyslel lest, aby ho totiž jen (tedy předtím nezabili) hodili do cisterny (37,22-23), takže by také zemřel, ale hladem a žízní, neboť v cisterně nebylo vody. „Chtěl ho vysvoboditi z jejich rukou a vrátit otci“ (37,23). To navrhl ten Ruben, který „spal s Balou, ženinou svého otce, což nezůstalo Jakoba tajno“ (35,22). To mu vysloužilo i pokárání, kterého se mu dostalo (spolu se Simeónem a Lévim), když umírající otec žehnal svým ostatním synům (49,4).

Když Josef přišel, „svlékli ho z pestrobarevné sukně“ (37,24) a uvrhli ho do cisterny. Pak „posadili se, aby pojedli“ (37,25). Jedí družně spolu (Ruben mezi nimi nebyl), nikoliv každý sám podle svého hladu, poté, co spáchali zločin. Když uviděli ismaelské kočovníky a jejich velbloudy s nákladem, Juda navrhl, aby Josefa jim prodali, aby si neposkvrnili svých rukou krví svého bratra. „Bratři s jeho řečí souhlasili“ (37,27). Vytáhli tedy Josefa „z cisterny a prodali Ismaelovcům za dvacet stříbrných; ti ho odvedli do Egypta“ (37,28). Když se Ruben vrátil a zjistil, že Josef už není v cisterně, byl naplněn zármutkem. Svou situaci považuje za bezvýchodnou, když říká bratřím: „Chlapce nevidět a já – kam půjdu?“ (37,30). Ví, že otec mu jako nejstaršímu bude klást za vinu, že neohlídal Josefa, a zároveň se nechce zbavit viny před svým otcem tím, že by mu oznámil, co bratři provedli.

Jeden zlý skutek vede k dalším, a tak poté bratři předstírají, že Josefa roztrhala divoká zvěř. „Oni pak vzali jeho suknici, smočili ji v krvi zabitého kozelce a poslali ji otci“ (37,31-32). Otec z toho podle očekávání usoudil, že nějaké zvíře roztrhalo Josefa a „dlouho oplakával svého syna“ (37,34), plakal, nebyl k utěšení a řekl: „Bolestí sestoupím k svému synu do hrobu“ (37,35). Otcova bolest se tak stává bratrům trvalou výčitkou.

Lze se tázat, čí vinou byl Josef prodán. Je nesporné, že vinou jeho bratrů, i když nestejnou měrou. Ruben ho sice zachránil před smrtí, ale i potom se podílel, alespoň mlčky, na podvodné fabrikaci důkazu, že Josef je mrtev, a tak přispěl k jeho velkému zármutku otce. Možná, že sám Josef pokládal žalování na své bratry za svou povinnost. Proč jim ale vyprávěl své sny a nespokojil se tím, říci je otci? Nevíme; nelze vyloučit, že v tom byla i jeho snaha se dělat důležitým. Ale spíše to však byla jen jeho prostota, důvěřivost a naivita, se kterou neprohlédl, že tím vzbudí nenávist svých bratří k sobě. Lze též mít za to, že Josef vyprávěl své sny pohnut k tomu Bohem, aby se pak později ukázalo, že zločin jeho bratrů byl využit v Božím plánu k jejich záchraně. Ale možná, že i otec byl neprozíravý; jistě věděl, že Josef je u svých bratří v nelibosti, ale nedomyslel, že by ve své nenávisti mohli zajít až tak daleko. Nelze však říci, že otec to zavinil tím, že Josefovi dával přednost a navenek ji presentoval darováním pestrobarevné suknice[v]. Není přece požadavkem spravedlnosti nedat někomu něco navíc, jak vidíme z podobenství o dělnících na vinici (Mat 20,11-15).

Jak ještě dále bude vidět, Bůh tento zločin ve své prozřetelnosti použil ke svým cílům. Je to první etapa celého sledu událostí. Lze tu myslet na slova Písma: „Mysl člověka přemýšlí o své cestě, Hospodin však spravuje kroky jeho.“ (Přísl 16,9). Pro nás ovšem na jejich konec ještě není vidět.

Kapitola 38 je přerušením vyprávění o Josefovi. Pojednává o Judovi a o Tamar, dvakrát ovdovělé ženě jeho synů.

Michal Kretschmer

[i] Některé podněty jsem čerpal z knihy Lothar Ruppert: Das Buch Genesis, Teil II, Leipzig 1984, kterou však jako celek nedoporučuji.

Seznámil jsem se také s bakalářskou prací Jany Olivové: Josefova cesta k vládě nad Egyptem (Gn 37 – 41), kterou obhájila na KTF UK v roce 2014. Její zaměření a metoda jsou však z velké míry jiné; jak je v ní uvedeno: „K vybraným pasážím biblického textu je přistupováno z hlediska základní aplikace historicko-kritické metody a narativní analýzy.“ Tato práce byla pro mne podnětem k tomu, abych se zabýval tímto tématem.

[ii] V dalším odkazy na knihu Geneze uvádím bez obvyklé zkratky Gen. SZ cituji podle Hejčlova překladu; NZ podle Colova.

[iii] Jiné staré biblické rukopisy uvádějí, že Josefovi bylo 17 let.

[iv] Závěť Gádova uvádí, že „Josef otci prozradil, že synové Zilpy a Bilhy zabíjejí nejlepší kusy a jedí je“ (viz Knihy tajemství a moudrosti I, Praha 1998, str. 263). To se však nezdá správným výkladem.

[v] To tvrdí Claus Werstermann v knize Tisíc let a jeden den, Kalich 1972, str. 40.