Vykupitel a Spasitel

Michal Kretschmer

Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.

Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.

Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.

Vzhledem k šíři pojednávané tématiky budou její jednotlivé body podány stručně jen s vybranými odkazy na Písmo svaté a na vyjádření učitelského úřadu církve bez doložení tvrzeními církevních otců a bez vyvracení souvisejících bludů a námitek[ii].

Prostředník

Zprostředkování znamená spojovat krajnosti, mezi kterými se nalézá střed. To je činností prostředníka. Nelze konat jako prostředník, jestliže přirozenost prostředníka není něco mezi krajnostmi. Tak se musí v osobě prostředníka nalézt něco, co je mezi spojovanými krajnostmi. To je ontologickým základem zprostředkování. Ježíš Kristus je současně Bůh a člověk, náleží mu obě přirozenosti a tím je uschopněn, aby byl naším Prostředníkem a tak Boha a hříchem od něho oddálené lidstvo opět sjednotil.

Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. To dosvědčuje sv. Pavel: „Je totiž jeden Bůh, jeden i prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1 Tim 2,5). Podobně Žid 8,6; 9,1 a 12,24. To, že je jediný prostředník, plyne z jeho slov: „Já jsem, cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). „Není v nikom jiném spásy“ (Skut 4,12). Jen skrze něj lze přijít o Otci, jen on je dokonalým prostředníkem. „Nic však nepřekáží, aby se z části někteří jiní mohli zváti prostředníky mezi Bohem a lidmi: pokud totiž spolupracují ke spojení lidí s Bohem, přípravně nebo služebně“ (STh III q. 26 a. 1 co.). Lze tak říci, že Panna Maria a svatí jsou našimi prostředníky u Prostředníka.

Kristus je prostředníkem jako člověk. Prostředník totiž musí být rozdílný od těch, mezi kterými zprostředkuje. Jako člověk je menší než Bůh, ale jako člověk svou hypostatickou unií a plností milosti je povznesen nad všechny lidi.

Jeho prostřednictví ve vztahu k Bohu se projevuje tím, že přináší za nás oběť, smiřuje nás s Bohem a přináší za nás výkupné a dokonalé dostiučinění. Tím získává pro nás milost a jeho prostřednictvím se stáváme Božími přáteli. Ve vztahu k lidem působí jako učitel a je hlavou církve, kterou ustanovil pro naši spásu.

V souvislosti s tím, že Ježíš Kristus je naším prostředníkem, hovoří se o jeho trojím úřadu, jako kněze, učitele a krále. Z nich nejdůležitější je úřad kněze. Učitelský úřad slouží oběma; učí pravdy, které jsou podkladem pro to, aby se na základě jeho výkupné oběti mohlo dostat lidem spásy, a zvěstuje Boží vůli, aby tak Ježíš Kristus kraloval v duších spravedlivých.

Velekněz

Ježíš Kristus je knězem podle řádu Melchisedechova, jak je předpověděno v mesiánském žalmu (110,4). V Novém zákoně je pravda o Ježíšově velekněžství obsažena v Žid 3,1; 4,14-15; 5,1-10; 6,20; 7,24-26; 9,11 aj. „Každý totiž velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby přinášel dary a oběti za hříchy“ (Žid 5,1). To platí ve vrcholné míře o Ježíši Kristu. Stal se člověkem, je povolán Bohem, jenž mu udělil velekněžskou důstojnost, z Božího lidu. Nemusel přinášet oběti opakovaně jako starozákonní kněží, ale obětoval se jednou, „aby shladil hříchy mnohých lidí“ (Žid 9,28; podobně 10,12).

Kapitola 7 listu Židům ukazuje, že Kristovo kněžství podle řádu Mechidesechova vyniká nad kněžství Árona (Ex 28,1-3) a jeho nástupců. Melchisedech je větší než Abrahám, neboť mu žehná a dostává od něj desátek (Gen 14,19; Žid 7,6-7). Melchidesechovo kněžství nespočívá na přirozeném plození jako levitské, nýbrž na jeho přímém udělení Bohem. Ostatně Písmo mlčí o Melchisedechově původu, což je výslovně zdůrazněno v Žid 7,3. Kristus se však nenazývá „podle řádu Melchisedechova, jakožto hlavnějšího kněze, nýbrž jakožto předobrazujícího vznešenost kněžství Kristova nad kněžství levitské“ (STh III q. 22 a. 6 ad 1).

Velikost Kristova kněžství vyplývá z toho, že je Synem Božím. Stává se knězem „s přísahou skrze Toho, jenž k němu řekl: Přísahal Pán, a nebude toho litovati: ‚Ty jsi kněz na věky’“ (Žid 7,20). Jeho kněžství nepomíjí (Žid 7,24). Jako velekněz je „svatý, nevinný, neposkvrněný, ne vybraný z hříšníků, ale vznešenější nad nebesa (Žid 7,26). Proto nepotřebuje opakovaně přinášet oběti za své hříchy, ale obětoval sebe samého jednou provždy (Žid 7,26). Kristus „vešel jednou provždy do velesvatyně skrze větší a dokonalejší stánek – zhotovený ne rukama, to je nepocházející z tohoto světa s vlastní krví“ (Žid 9,12).

Oběť Ježíše Krista

Obětí jsou všechny úkony, kterými člověk vyjádří, že se odevzdává Bohu. Sv. Tomáš Aq. píše: „Všechno to, co jest Bohu podáváno k tomu, aby duch se nesl k Bohu, může slouti obětí“ (STh III q. 22 a. 2 co.). Podle Písma to může být modlitba (Žalm 141,2), skutky milosrdenství (Žid 13,16), spravedlivý život (Žalm 4,6) nebo zkroušený duch (Žalm 51,19). Oběť jako bohoslužebný úkon je odevzdání viditelné věci samotnému Bohu učiněné skrze stanoveného služebníka k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Tento vnější úkon musí být spojen s vnitřním sebeodevzdáním se Bohu. „Oběť pak, která se přináší navenek, naznačuje vnitřní duchovní oběť, kterou duše sebe podává Bohu“ (STh II-II q. 85 a. 2). Sv. Tomáš Aq. pak cituje Žalm 51,19. „Oběti sluje vlastně něco vykonaného z úcty, povinné vlastně Bohu, na jeho usmíření“ (STh III q. 48 a. 3 co.).

Kristus dobrovolně z lásky k nám trpěl a zemřel; svou smrtí na kříži přinesl opravdovou oběť. Dobrovolnost jeho oběti plyne z Jan 10,18. Tridentský sněm hovoří o „oltáři kříže“ (Sess. 22 cpt. 1 a 2), na kterém sám sebe krvavým způsobem obětoval. Sv. Pavel píše: „Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás v oběť, a to v oběť krvavou, Bohu velmi příjemnou“ (Ef 5,2). Podobně v Řím 3,25: „Toho Bůh představil v jeho krvi jako smírnou oběť skrze víru, aby ukázal svou spravedlnost“ a v 1 Kor 5,7: „Náš velikonoční beránek, Kristus, byl obětován“. Samotný odkaz na „beránka Božího“ odkazuje k oběti (viz též Iz 53, 7 a 12). Tak čteme: „Byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny“ (1 Petr 1,19). „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za hříchy naše, nýbrž i za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2).

Ježíšova smrt na kříži naplňuje znaky pravé oběti. Viditelným obětním darem a obětujícím knězem je Ježíš Kristus sám; vnějším obětním úkonem je prolití jeho krve a smrt na kříži, tedy skutečné zničení obětního daru, jímž je on sám, vnitřním pak jeho vůle přinést oběť z poslušnosti k Otci. Toto Ježíšovo smýšlení, aby splnil Otcovu vůli, jeho poslušnost, je pro jeho oběť podstatné (Žid 10, 5-10) a dává ji účinnost. Tak sv. Pavel píše: „Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže“ (Filip 2,8; podobně Řím 5,19). Účelem Kristovy oběti bylo vzdát Bohu chválu a usmířit ho kvůli našim hříchům, aby nám to bylo k prospěchu.

Způsoby účinnosti Kristovy oběti

Boží zjevení ukazuje oběť Kristovu z několika hledisek, totiž jako oběť, vykoupení, zadostiučinění a zásluhu (sacrificium, redemptio, satisfactio, meritum). To také označuje způsoby (modi), kterými je účinná Kristova smrt na kříži.

Oběť

Ježíš nepřinesl jako velekněz svou oběť za sebe, neboť jako bezhříšný ji kvůli sobě nepotřeboval, ale přinesl ji za nás (Žid 7,26-27). Tridentský sněm (Sess. 5 can. 3) učí: „Kristus nás usmířil s Bohem skrze svou krev tím, že se nám stal spravedlností, posvěcením, vykoupením“. Hřích nás učinil nepřítelem Božím a dítkami jeho hněvu. Sv. Pavel píše: „Mnohem spíše tedy budeme nyní, poněvadž jsme ospravedlněni jeho krví, uchováni skrze něho od hněvu Božího. Jestliže jsme totiž byli smrtí jeho Syna smířeni s Bohem, když jsme byli jeho nepřáteli, tím spíše, když jsme byli smířeni, budeme zachováni jeho životem“ (Řím 5,9-10). A jinde píše o Kristu: „Skrze něho smířil všecko se sebou, i co je na zemi, i co je na nebi, tím, že sjednal pokoj krví na jeho kříži“ (Kol 1,20). Podobně Ef 2,13; Ef 5,2; Žid 9,26-28; Žid 10,10. Při ustavení Nejsvětější svátosti Ježíš říká: „Toto je Krev má Nového Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů“ (Mat 26,28). Z toho je jasně patrný obětní charakter mše svaté, která je slavena, aby zpřítomňovala Ježíšovu oběť na kříži.

Vykoupení

Sv. Pavel píše: „Ospravedlněni pak bývají zdarma jeho milostí, protože jsou vykoupeni skrze Krista Ježíše. Toho Bůh představil v jeho krvi jako smírnou oběť skrze víru, aby ukázal svou spravedlnost“ (Řím 3,24-25). Výkupným je sám Ježíš Kristus, který prolil svou krev a zemřel na kříži. „Jste vykoupeni za velikou cenu“ (1 Kor 6,20); Kristus Ježíš „dal sebe samého v oběť jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,6). Biskupové mají spravovat „církev Boží, kterou On vydobyl svou krví“ (Skut 20,28). Ostatně myšlenka vykoupení se nachází už v evangeliích, v nichž čteme: „Dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mat 20,28; Mar 10,45). Sv. Petr píše: „Vždyť víte, že ze svého nicotného života, zděděného po otcích, byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny (1 Petr 18,19). A v knize Zjevení čteme, že 24 starců zpívá o Kristu: „Byl zabit a svou krví jsi vykoupil pro Boha nás ze všech pokolení a jazyků, z každého lidu a národa (5,9). Kristus dal „co bylo největší, totiž sebe, za nás. A proto se praví, že Kristovo utrpení jest naše vykoupení“ (STh III q. 48 a. 4 co.).

Ono vykoupení je ze hříchu a jeho otroctví, neboť „každý, kdo hřeší, jest otrokem hříchu“ (Jan 8,34). Sv. Pavel píše: „V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů podle přebohaté jeho milosti“ (Ef 1,7) a „Ten dal za nás sám sebe v oběť, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlivý v dobrých skutcích“ (Tit 2,14).

Dále pak jsme byli vykoupeni z otroctví mojžíšského zákona, jak jest psáno: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že vzal místo nás onu kletbu – neboť je psáno: ‚„Proklet je každý, kdo visí na dřevě!’“ (Gal 3,13).

A konečně z moci ďábla, které člověk propadl, jsa jím sveden k hříchu a tím přemožen, a stal se tak jeho otrokem (2 Petr 2,19), a smrti. „Poněvadž tedy dítky byly téže lidské přirozenosti, byl i On jí účasten jako oni, aby smrtí zničil toho, jenž měl moc nad smrtí, to jest ďábla, a aby vysvobodil ty, kdož strachem před smrtí byli po celý život drženi v porobě (Žid 2,14-15). Podobně: „On zničil smrt a přivedl na světlo neporušitelný život skrze evangelium“ (2 Tim 1,10). Sám Ježíš řekl: „Nyní bude kníže tohoto světa vypuzen ven. A já, budu-li povýšen od země, potáhnu všechno k sobě“ (Jan 12,32). Tím povýšením se rozumí jeho smrt na kříži.

Kristova výkupní oběť byla přinesena Bohu. Lidstvo sice hříchem propadlu ďáblu, ale nelze říci, že by ďábel měl vůči němu nějakého vlastnického práva. Nebylo tedy jemu něco zaplaceno jako výkupné (omyl Origenův) ani toto právo neztratil tím, že se nespravedlivě snažil své panství rozšířit na nevinného Krista, jak se domnívali někteří církevní otcové. Sv. Tomáš Aq. píše: „Ježto bylo třeba vykoupení na osvobození člověka vzhledem k Bohu, ne však vzhledem k ďáblu; nebylo cenu platiti ďáblu, nýbrž Bohu. A proto nepravíme, že Kristus svou krev, jež jest cenou našeho vykoupení, podal ďáblu, nýbrž Bohu“ (STh III q. 48 a. 4 ad 3).

Zadostiučinění

Zadostiučinění je poskytnutí náhrady za učiněné bezpráví, která odpovídá požadavkům spravedlnosti. Kristus za nás svým utrpením a smrtí poskytl Bohu náhradu, kterou urážky, jež my jsme mu svými hříchy způsobili, byly vyváženy a vyrovnány. Tak dobrovolně vzal na sebe trest, aby Bohu poskytl dokonalé usmíření. „Ten vlastně činí zadost za urážku, jenž podá uraženému to, co on stejně nebo více miluje, než nenávidí urážku. Kristus však utrpením z lásky a poslušnosti podal Bohu něco většího, než vyžadovalo odčinění celé urážky lidského pokolení. A to nejprve pro velikost lásky, z níž trpěl. Za druhé pro hodnotu svého života, jejž položil na zadostiučinění, což byl život Boha a člověka. Za třetí pro rozsah utrpení a velikost přijaté bolesti. … A proto bylo utrpení Kristovo nejen dostatečným, nýbrž zadostiučiněním nadbytečným za hříchy lidského pokolení“ (STh III q. 48 a. 2 co.).

Tridentský koncil učí, že Ježíš Kristus „za nás Bohu Otci zadostiučinil“ (Sess. 6 cpt. 7). Prorok Izaiáš píše o svém trpícím služebníku (42,13-53,12) a výslovně uvádí: „On hříchy mnohých nesl, a za ty, kteří se provinili, prosil“ (53,12). Sv. Pavel píše: „Toho, jenž hříchu nepoznal, učinil kvůli nám hříchem, abychom se stali v něm spravedlností Boží“ (2 Kor 5,21). Podobně Gal 3,13.

Nauka o zadostiučinění spočívá na tom, že hřích je nekonečná urážka Boha a tudíž vyžaduje nekonečné zadostiučinění, které žádný tvor nemůže podat. Jestliže Bůh ve svém úradku se nezřekl požadavku na zadostiučinění, mohlo se to stát jen tak, že božská osoba se stala člověkem a místo nás přinesla smíření skrze oběť.

Kristovo zadostiučinění je nekonečné a dokonalé, tj. úplně vyvažuje Bohu učiněné urážky. Je dokonce nadbytečné podle „Kde se však rozmohl hřích, nad míru se rozhojnila milost“ (Řím 5,20). Kristovo zadostiučinění není jen za předurčené, ale za všechny lidi. Sv. Pavel píše, že Kristus „za všechny zemřel“ (2 Kor 5,15); a jinde, že „dal sebe samého v oběť jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,6), neboť Bůh „chce, aby všichni lidé byli spaseni“ (1 Tim 2,4). Lze se tu ještě odvolávat na 1 Jan 2,2 a Řím 5,18.

Je třeba ale rozlišovat dostatečnost (sufficientia) Kristova zadostiučinění (postačuje za hříchy všech lidí) a jeho účinnost (efficacia) neboli komu skutečně přineslo ovoce, tedy kterým byly poskytnuty účinky Kristovy oběti, k čemuž je třeba lidské spolupráce (netýká se těch, kdo nedošli užívání rozumu), takže čteme: „Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mar 16,16). Z hlediska dostatečnosti je Kristovo zadostiučinění nekonečné, z hlediska účinnosti omezené.

Zásluha

Zásluha je plnění učiněné k prospěchu jiného. Ten, kdo něco zasluhuje, usiluje nejprve učinit něco dobrého pro sebe a pro jiné a tím chce zavázat k protislužbě.

Kristovo utrpení na kříži je také účinné na způsob zásluhy. On pro nás zasloužil všechny nám udělované milosti. Tridentský sněm (Sess. 5 can. 3) stanoví: „Kdo popírá, že zásluha Ježíše Krista skrze svátost křtu … je dávána dospělým i dětem, a. s.“. Když pak pojednává o příčinách ospravedlnění (Sess. 6 cpt. 7), uvádí mezi nimi, že „Ježíš Kristus, když jsme byli pohané (1 Kor 12,2), kvůli své převeliké lásce, jíž nás miloval, zasloužil nám ospravedlnění skrze své svaté utrpení na dřevě kříže“.

Tato pravda vyplývá z Žid 2,9: „Ježíš … z lásky Boží podstoupil smrt za všechny, je nyní pro své utrpení a svou smrt korunován slávou a ctí“ a Filip 2,8-9: „Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Proto ho také Bůh povýšil“.

Ježíš Kristus zasloužil pro sebe oslavení svého jména, slavné zmrtvýchvstání a oslavení těla. Tu se lze odvolat na Jan 17,4-5: „Já jsem tě oslavil na zemi, dokonav dílo, které jsi mi dal vykonat. A nyní oslav mě ty, Otče, u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“, na Luk 24,26: „Což nemusil to Mesiáš trpěti a tak vejíti do své slávy“ a Zjev 5,12: „Hoden je Beránek, jenž byl zabit, aby dostal moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a chválu“.

A zasloužil také padlému lidstvu každou milost, které se mu dostane. To je učení tridentského sněmu: „Nikdo nemůže být spravedlivý, než ten, kterému byly uděleny zásluhy utrpení našeho Pána Ježíše Krista“ (Sess. 6 cpt. 7). Podobně: „Ačkoli Kristus umřel za všechny, nepřijímají přece dobrodiní jeho smrti všichni, nýbrž jen ti, kterým byla udělena zásluha jeho utrpení“ (Sess. 6 cpt. 3) a „Jestliže někdo řekne, že lidé bez spravedlnosti Kristovy, skrze kterou nám zasloužil, mohou být ospravedlněni, a.s.“ (Sess. 6 can. 10).

Vztah událostí života Ježíše Krista k vykoupení

Ježíš je od svého vtělení knězem. Protože hlavní činnost kněze je obětovat, je celý jeho pozemský život naplněn obětí. Prožívá ho duchu sebeodevzdání se Otci a v poslušnosti k Němu. V tomto smyslu lze rozumět onomu „při vstupu na svět praví“ (Žid 10,5). Oběť na kříži je vyvrcholením jeho kněžské činnosti a je obětí v plném slova smyslu.

Ježíš pro nás zasluhoval, jen pokud byl ve stavu poutníka, tedy do své smrti. Jeho sestup do pekel neznamená, že trpěl pekelná muka, jak se domníval Kalvín, ale že osvobodil spravedlivé v předpeklí, kteří čekali na jeho příchod a nemohli dosud patřiti na Boží tvář, a že k zahanbení zavržených jim zjevil své vítězství.

Ježíšovo vzkříšení je doplněním naší spásy, jak čteme v Řím 4,25: „Byl vydán za naše hříchy na smrt a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“. Jeho vzkříšení nespadá pod zásluhu, nebo tu nabyl před svou smrtí a skrze ni, ale je jakýmsi vzorem pro naše vzkříšení, jak vyplývá z Řím 6,4-5 a Filip 3,21. „Utrpení Kristovo způsobilo naši spásu, řečeno vlastně, co do odstranění zla; zmrtvýchvstání však co do počátku a příkladu dober“ (STh III q. 53 a. 1 ad 3).

Ježíšovo nanebevstoupení patří též k událostem majícím vztah k naší spáse. „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li a připravím-li vám místo, přijdu opět a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14,2-3). Ježíš jelikož „jest naší hlavou, musí údy následovati tam, kam je hlava předešla“ (STh III q. 57 a. 6 co.).

Ježíš je knězem na věky (Žid 7,21). Po svém nanebevstoupení se za nás přimlouvá u Otce (1 Jan 2,1). Po posledním soudu v poslušné lásce přináší ve jménu vykoupeného lidstva Bohu klanění a díky.

Spasitel

Bohočlověk svou smrtí na kříži smířil celé lidstvo s Bohem, ale tím ještě není jeden každý zachráněn. K tomu je  třeba, aby mu bylo poskytnuto Kristem zasloužené ovoce vykoupení, které člověka ospravedlní a posvětí. To je nazýváno milostí Kristovou. Bez ní nikdo nemůže být spasen. Spása však kromě milosti vyžaduje její přijetí člověkem a součinnost s ní. Člověk ji může ke své věčné škodě odmítnout. Jsme vykoupeni bez naší účasti, ale ne bez ní spaseni.

O Kristu hovoříme jako o Spasiteli, pokud nám poskytuje svou milost, zejména posvěcující. Kdo v té umírá, je spasen a hned nebo později po svém očištění bude na věky v nebi. Ježíš ve své velekněžské modlitbě (Jan kap. 17) několikrát užívá slov „které jsi mi dal“. Ačkoli zemřel za všechny a jeho smrt zjednala dostatečnou milost a její nabídku pro všechny, jeho utrpení přineslo užitek spásy toliko vyvoleným. Písmo na řadě míst upozorňuje na jednání, které vede k zavržení a nedostanou království Boží (1 Kor 6,9-10; Gal 5,19-21; Ef 5,5; Zjev 22,15). Proto při ustanovení nejsvětější oběti jsou užity slova „za mnohé“ a ne „za všechny“[iii]. K naší spáse ustanovil Ježíš Kristus svátosti. Skrze ně se nám dostává ovoce jeho oběti z moci vykonaného úkonu (dostává se nám ovšem i dalších milostí). Mše svatá stále zpřítomňuje Ježíšovu oběť na kříži; je s ní totožná, pouze způsob obětování je jiný.

Michal Kretschmer

[i] Přijímání kněze dokonce nepatří k podstatě mše svaté, jak plyne z toho, že tridentský sněm (Ses. 22 can. 1) odsoudil mínění, že „obětování není nic jiného, než že Kristus se nám dává za pokrm“.

[ii] Vycházím přitom zejména z Dr. Franz Diekamp: Katholische Dogmatik nach den Grundsätzen des heiligen Thomas, Zweiter Band, 8. Auflage, Münster i. W., 1939.

[iii] Te Deum č. 3/2014, P. František Münster: „Za všechny“ nebo „za mnohé“, str. 17-20

4 Responses to Vykupitel a Spasitel

  1. F.K.Ladislav napsal:

    Pan Michal nedostatečně vysvětlil jeden rozpor mezi Písmem a zjevnou skutečností. Zásadní křesťanský paradox hlásá, že Kristus přemohl Ďábla a smrt. Což samozřejmě vyvolává nepochopení nevěřích. Satan pořád a furt řádí a je pánem světa a Smrt kosí a kosí.
    Ježíš přemohl obé ve chvíli vzkříšení a na něj již nemají moc. Křesťané mají pak velikou naději, že dojdou-li cíle, boj dokončí, že to bude platit i na ně. Ďábel je definitivně odsouzen, v Božích očích je již zničen. Ale my, žijící v čase, jsme mu vystaveni a umíráme. Konečné vítězství budeme slavit až po druhém Kristovu přichodu, konečném soudu a obnově Nebe i Země.
    Píši to proto, že jsem se opakovaně setkal s námitkami a vím, že pouze říci, že Pán zvítězil nad smrtí i nad Satanem, může býti vnímáno jako nepravda.

    • Michal Kretschmer napsal:

      Vítězství nad smrtí se Ježíši dost alo opři jeho slavném vzkříšení. On je tak první a spasení na konci světa vstanou jako on oslavením těle, zatímco pro zavržené bude vzkříšení jejich těla zdrojem dodatečného utrpení.

      Ďábel byl Kristovým vykoupením přemožen; může pokoušet, ale bez našeho svolení nemůže zvítězit.

      Souhlasíme, že by si to vyžádalo podrobnějšího výkladu.

      • F.K.Ladislav napsal:

        Těĺa vzkříšení jsem neuvedl, považuje je za samozřejmé. Takže se mohu těšit na samostatnou úvahu na toto théma?

      • Michal Kretschmer napsal:

        K tématu „Vítězství Kristovo“ se zatím nechystám. Mám rozepsané dva delší texty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *