Epidemie v Západní Africe.

Hrozivá epidemie eboly, která zachvátila Západní Afriku a nyní ohrožuje celý svět, je velikou tragédií. Nejen z pohledu lokálního, ale i celosvětového, neboť minimálně její ekonomické dopady zasáhnou celý svět. Ne-li něco horšího. A můžeme si za to sami.

Je zřejmé, že Západní Afrika sama není schopna řešit problém takového rozsahu. Ponechme stranou, nakolik si za to může sama a nakolik si dává civilizovaný svět záležet na tom, aby v takovém nemohoucím stavu zůstala, protože mu to vyhovuje. Podstatné je, že včasný a dostatečně rázný zásah OSN a civilizovaného světa mohl epidemii zadusit (či alespoň výrazně omezit) už v zárodku. Na jejím začátku ale nepřišel. A vlastně nepřišel dodnes.

Což je nepochopitelné a absurdní, protože to je nejen věc lidskosti, ale i naší bezpečnosti. A dokonce i prosté ekonomické úvahy. Čím déle totiž necháme epidemii růst, tím větší bude riziko jejího rozšíření. A samozřejmě i tím větší budou škody, které způsobí, a náklady na opatření proti ní. Přihlouplé výkřiky typu „Nás se to netýká!“ a „(Západní) Afriku je třeba izolovat, ať se o sebe postará sama!“ jsou totiž zcela mimo…

Pokud bychom se pokusili o (přiznejme si, že amorální a nelidskou) metodu „zamknout a zahodit klíč“, dosáhli bychom pouze jediného výsledku: potvrdili bychom si, že to Západní Afrika nezvládá, a nakonec i zjistili, že izolovat ty tři země, v nichž epidemie zuří s plnou silou (Guinea, Libérie a Sierra Leone), tak úplně nelze. Dřív nebo později by se epidemie rozšířila i do okolních zemí. Fakticky bychom nakonec museli odepsat a izolovat celou Afriku mezi Saharou a pouští Namib, což by byl jednak nesplnitelný úkol, jednak by to byla strašná rána pro světovou ekonomiku, která by se neobešla bez závažných ekonomických otřesů a obětí mezi chudinou i jinde ve světě. Ona Afrika je totiž důležitým producentem zemědělských a nerostných surovin, které nutně potřebujeme.

Tím vším opravdu nechci říci, že určitá omezení pohybu osob a kontrola jejich zdraví nejsou nutností. To vše je nezbytné a důležité, stejně jako je důležité nedopustit opakování katastrofálního selhání lékaře v Texasu, který poslal domů s antibiotiky muže, který k němu přišel s horečkou a informací, že přiletěl z Libérie. Jenže všechna tahle opatření, mimochodem velmi drahá, jsou prostě nedostatečná. Jediným skutečným řešením je zásah v ohnisku epidemie a její likvidace. Jistě, přinese to ztráty mezi zdravotníky, které vyšleme, a zároveň to nebude levné. Ale bude to správné a bude to nejlevnější. Pokud to uděláme.

Jen pro ilustraci: Česká republika halasně přispěla na boj s ebolou třemi miliony korun. Je to nepatrný zlomek částky, kterou každoročně vyhodí kupříkladu na evidentně společensky škodlivé genderové a antidiskriminační projekty, jejichž jediným cílem je likvidace morálky a zdravého rozumu všech obyvatel. Pro srovnání: tisícihlavý Hospitálský řád sv. Jana z Boha, který je personálně i finančně dávno za zenitem své největší slávy, sehnal na boj s epidemií minimálně dvakrát tolik (o obětech z řad milosrdných bratří a jejich zaměstnanců a spolupracovníků v západoafrických nemocnicích nemluvě).

Samozřejmě, za vše nemůžeme my. Jestliže v Západní Africe zemřely stovky zdravotníků, protože se musely starat o nemocné bez dostatečného vybavení ochranými prostředky, protože ty leží několik týdnů v přístavech a místní úřady je nejsou schopny odbavit v rozumné době, není to primárně naše vina, ale chyba příslušných úřadů a konkrétních úředníků, kteří by zasloužili pověsit.

Nicméně zastavil bych se ale ještě u jedné věci. Setkávám se s výkřiky typu, že když nějaký turista, misionář či lékař onemocní ebolou, měl by se léčit v Západní Africe. Že by se rozhodně neměl převážet k léčbě domů do Evropy či USA. Je to postoj ubohý, nemorální a vlastně i hloupý. Pravděpodobnost založení nové lokální epidemie touto cestou je prakticky nulová. Rozšíření zkušeností lékařů a ošetřujícího personálu, které se později může velice hodit, je neocenitelné. A především: je zde naše povinnost postarat se o své lidi. Tím spíše, jsou-li to lidé bojující s ebolou, bojující vlastně i za nás a naše životy.

Ignác Pospíšil