Michal Kretschmer

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.

O zákoně všeobecně

Bůh nás vede k dobru, jímž je on sám, a to svým zákonem, abychom byli poučeni, a svou milosti nám pomáhá k dosažení tohoto cíle. Sv. Tomáš Aq. vymezuje zákon jako „než nějaké zařízení rozumu k obecnému dobru, prohlášené od toho, jenž pečuje o obec“ (STh I-II q. 90 a. 4 co.). Zákonodárcem je tedy předně Bůh, který má péči o celé své stvoření, a za druhé ten, který je jako vladař odpovědný za dobro občanů státu. Zákon je norma obsahující závazné disposice, které řídí úkony k jejich cíli. Mravní zákon se vztahuje k rozumu, který vůli předkládá, pro co se má rozhodnout; nikoliv tedy k nějakým pocitům.

„Zákon jest nějakým pravidlem a měřítkem skutků, podle něhož je člověk veden k jednání nebo od jednání zdržován“ (STh I-II q. 90 a. 1 co.). Zákon nás zaměřuje k našemu cíli tím, že nařizuje to, co k němu vede, a zakazuje to, co překáží v jeho dosažení. Jednání pro cíl vychází však z poznání rozumu a tak je třeba říci, že zákon má vztah k rozumu; jednání podle zákona pak k vůli. Člověk přirozeně směřuje k blaženosti jako svému posledními cíli, jakkoli se může mýlit v tom, v čem ona blaženost spočívá. K tomu tedy směřuje zákon, a to jak vzhledem k člověku samému, tak vzhledem k dobru společnosti, ve které žije. Tak je zákon zařízen k obecnému dobru a k dobru jednotlivých lidí.

Zákon spočívá na rozumu, který vyvozuje dílčí závěry z toho, že člověk je určen k poslednímu cíli. Zákon stanovuje vždy ten, kdo je vyšší než ti, kterým zákon ukládá, jako je vladař vůči jemu spravovanému lidu nebo Bůh vůči svému tvorstvu. Zákon musí být prohlášen těm, na které se vztahuje; tak se jím mohou řídit jako pravidlem svého života.

Nejvyšším zákonodárcem je Bůh, který celý svět řídí svou prozřetelností, rozhodnutím vycházejícím z jeho rozumu. Je to věčný zákon, neboť v Bohu není čas. Je zařízen na spravování věcí, které Bůh ve své věčnosti stanovil, že nastanou v čase. „Věčný zákon není nic jiného, než pojem Boží moudrosti, pokud řídí všechny úkony a pohyby“ (STh I-II q. 93 a. 1). Je to Boží vůle, která od věčnosti stanovila, aby stvoření zachovávalo řád stanovený božskou moudrostí a tak vhodným způsobem došlo svého cíle.

Vše je poddáno Boží prozřetelnosti a je určováno zákonem věčným a tak má nějaký podíl na něm, neboť jsou mu z něho vtisknuty náklonnosti k vlastním úkonům a cílům. Celý svět je řízen Boží prozřetelností, která vše vede podle věčného zákona. Nerozumoví tvorové jsou ke svému cíli hýbáni Bohem stanovenými (přírodními) zákony, rozumoví tvorové obdaření svobodou mají být poslušni zákonů, které poznávají svým rozumem a vírou. Pro nerozumové bytosti se závaznost zákona projevuje nutností, se kterou jednají. U rozumových bytostí je to nutnost svobodně jednat podle zákona, aby došly konečného cíle.

V rozumovém tvoru „je podíl věčného rozumu, skrze který má přirozenou náklonnost k náležitému úkonu a cíli. A takový podíl věčného zákona v rozumovém tvoru sluje zákon přirozený… Světlo přirozeného rozumu, kterým rozeznáváme, co je dobro a zlo, což náleží do přirozeného zákona, není nic jiného než vtisknuté božské světlo v nás. Z čehož je patrné, že přirozený zákon není nic jiného, než podíl věčného zákona v rozumovém tvoru“ (STh I-II q. 91 a. 2 co.). Přirozený zákon tak není něco rozdílného od věčného zákona, neboť je nějakým jeho podílem. Naše usuzování vyplývá ze zásad přirozeně známých a naše žádosti, které směřují k cíli, vyplývají z přirozené žádosti posledního cíle. Proto také řízení našich skutků k cíli se děje skrze přirozený zákon (viz STh I-II q. 91 a. 2 ad 2).

Od věčného a přirozeného zákona se liší zákon božský, jehož potřeba vyplývá z toho, že člověk je určen k nadpřirozenému cíli, který přesahuje jeho rozum. Dále pak zákon církevní, kterým církev Kristem ustanovená k vedení duší k věčné blaženosti blíže upravuje jejich život a řád společenství církve, a zákon lidský, kterým vladař blíže stanovuje, co prosívá lidské společnosti k dobru a stanoví také tresty za jeho porušování. Těmito zákony se však nebudu zabývat v tomto pojednání.

O přirozeném zákonu zvláště

O přirozeném zákoně hovoříme proto, že vychází z lidské přirozenosti. Ta znamená totéž co bytnost (essence) věci s tím rozdílem, že u bytnosti máme na mysli, co věc je, kdežto u přirozenosti myslíme věc jako činnou nebo trpnou. Přirozené je to, co bytnost věci v sobě obsahuje, co patří k přirozenosti věci nebo co z ní vyplývá, činnost, kterou koná svou vlastní silou, a vše, co je nutné k udržování věci, jejímu rozvoji a k dosažení jejího cíle. Přirozenost věci tedy zahrnuje její vlastnosti a dokonalosti, síly, její činnosti, prostředky, jež potřebuje ke svým činnostem, a účely těchto činností i věci samé. Přirozený zákon tak stanoví, jak má člověk postupovat, aby došel svého (přirozeného) cíle. Člověk je sice povolán k dosažení svého nadpřirozeného cíle, ale ten není v rozporu s jeho přirozeností a vyžaduje také jeho součinnost na přirozené úrovni.

Existenci přirozeného zákona lze jak vyvodit rozumem, tak dokazovat z Písma. Sv. Pavel píše: „Když totiž pohani, kteří nemají zákona, z přirozeného popudu plní předpisy zákona, jsou, ač nemají zákona, sami sobě zákonem. Dávají najevo, že jádro zákona je vepsáno v jejich srdcích. A o tom spolu vydá svědectví jejich svědomí, tím totiž, že se jejich myšlenky budou vzájemně obviňovat neb i obhajovat“ (Řím 2,14-15). Slova, že „jsou sami sobě zákonem“ znamenají, že mravní zákon jim nebyl nějak zvnějšku Bohem zjeven, ale že ho poznávají v sobě, neboť přirozeně tíhnou k tomu, co odpovídá jejich přirozenosti a poznání rozumu.

Přirozený zákon vyplývá z nauky o Boží prozřetelnosti, kterou Bůh vede stvořené věci k jejich cíli způsobem odpovídajícím jejich přirozenosti. Rozumovým tvorům sděluje ustanovení své prozřetelnosti jako mravní zákon vtištěný do jejich přirozenosti.[v] Pokud se namítne, že přirozenost člověka je po prvním hříchu pokažená zejména zlou žádostivostí a tedy nemůže být rozhodující pro formulaci zákona, lze odpovědět, že směřování zlé žádosti je proti rozumu, což může být rozumem poznáno, a že přirozený zákon je něco v rozumu.

Jiným způsobem lze existenci přirozeného zákona vyvodit z toho, že člověk je schopen poznat svoji přirozenost a tedy i její přirozené sklony. Ty jsou něčím Bohem daným k tomu, aby člověk byl dle nich činný.

Přirozený zákon je zařízen k Bohu jako dobru všeho stvoření. Představuje závazek člověka, aby jednal ke svému cíli. Je to morální řád Bohem stanovený týkající se činností člověka vzhledem k Bohu, sobě samému a bližním, které mají být konány nebo opominuty. Není pohotovostí, neboť jsou to nějaké zásady, podle kterých je třeba jednat. Avšak tyto zásady jsou drženy rozumem, který disponuje schopností je dále promýšlet a aplikovat na konkrétní případy.

Přirozený zákon Bůh vyhlásil prostřednictvím světla lidského rozumu. Člověk je totiž Bohem obdařen schopností, aby poznal mravní zásady a mohl z nich svým usuzováním vyvozovat důsledky.

V přirozeném zákoně je obsaženo více příkazů, která však mají společný kořen, to jest lidskou přirozenost, která je jedna. Jeho první zásadou je, že dobro má být následováno a zlu je třeba se vyhýbat. S tím pak souvisí zásada, že co člověk nechce, aby mu druzí činili, nemá činit jiným. To, k čemu má člověk přirozený sklon, rozum postřehuje jako dobra, a to, co mu odporuje jako zla. Prvním takovým dobrem je zachování svého bytí a tak náležejí k přirozenému zákonu ty věci, jimiž se udržuje život člověka, a to, co mu odporuje, se zamezí. Druhým takovým dobrem jest to, co má člověk společného s ostatními živočichy, jako je přirozené spojení muže a ženy, výchova potomstva, přiměřená péče o živobytí apod. Třetím (a největším dobrem) je dobro rozumu, které je člověku na rozdíl od zvířat vlastní. Rozum přirozeně směřuje k poznání pravdy a v jejím rámci poznává pravdu o Bohu, jehož existence a některé jeho atributy mohou být poznány rozumem. Rozum učí člověka žíti pro cíl, chovat se k druhým správně, a protože člověk je tvor společenský, náleží k přirozenému zákonu i všeobecné zásady pro život ve společnosti (srv. STh I-II q. 94 a. 2). Prvním příkazem přirozeného zákona je tak „konej dobro, vyhýbej se zlému“. Jedná se zde o dobro mravní dané zaměřením člověka k poslednímu cíli.

Ctnost je pohotovostí (zběhlost, habitus). Pohotovost je jakési uzpůsobení k nějaké jakosti, fyzické či mravní, dobré (zdraví) či špatné (neřest). Pohotovost se vztahuje k jednání, neboť ho usnadňuje. Pohotovost se může nacházet v rozumu, jako když někdo je pak snadno schopen ze zásad činit závěry. Významné jsou pohotovosti nacházející se k ve vůli, které usnadňují činy jím odpovídající. Přirozené ctnosti (tj. získané, ne Bohem vlité) jsou projevem života podle přirozeného zákona. „V každém člověku je přirozená náklonnost k tomu, aby jednal podle rozumu; a to jest jednati podle ctnosti. Pročež podle toho všechny úkony ctností jsou z přirozeného zákona; každému totiž to káže přirozeně vlastní rozum, aby jednal ctnostně“ (STh I-II q. 94 a. 3 co.). Nicméně některá dobra jsou taková, že naše přirozenost k nimi nenakloňuje, nýbrž jsou vynalezena lidským rozumem jako užitečná k dobrému životu. Všechny hříchy, pokud jsou proti rozumu, jsou také proti přirozenosti (srv. STh I-II q. 94 a. 3 ad 2).^[vi]

Přirozený zákon je stejný pro všechny lidi, neboť všichni mají stejnou přirozenost. To platí jak pro první zásady, tak pro obecné závěry z nich odvozených. V konkrétních situacích se však může lišit, jak máme jednat v závislosti na okolnostech, týkajících se jak jednajícího, tak toho, koho se naše jednání dotýká.

V tomto smyslu je přirozený zákon neměnný. Nic nepřestane být podle přirozeného zákona, co dříve podle něj bylo. Může však být něco k němu přidáno, a to jak Božím zákonem, tak lidskými zákony. Psaný zákon je dán „na opravu přirozeného zákona, buď že psaným zákonem bylo doplněno, co chybělo přirozenému zákonu, nebo že přirozený zákon byl v srdcích některých v něčem porušen, takže považovali za dobrá, která přirozeně jsou špatná; a taková porucha potřebovala opravy“ (STh I-II q. 94 a. 5 ad 1). Poznamenejme ještě, že skoro všechna přikázání desatera obsažená v Božím zjevení jsou také přikázání přirozeného zákona.

Nejobecnější příkazy přirozeného zákona jsou známa všem lidem. V tomto nemůže být přirozený zákon zničen v lidském srdci, i když mohou lidé jednat proti němu. První závěry, které z nich vyplývají, jsou lidem snadno poznatelné, ač může u některých dojít k nesprávnostem, buď pro chybu v úsudku, nebo pro špatné návyky a neřesti. Jedná se o takové věci, jako je ctít otce a matku, nezabíjet, nekrást. Poznání vzdálenějších zásad, které jsou vyvozovány z prvotních nebo druhotných zásad, vyžaduje však vytříbenější úsudek rozumu neovlivněného vášněmi jako je tomu např. u zásady, že zločin má být trestán příslušnou autoritou (ne tedy svépomocí) nebo že lež je nedovolená, i když prospěje dobré věci nebo odvrátí zlo.

S přirozeným zákonem je spojena odměna za jeho zachovávání a trest za jeho porušování. Odměnou jest dobré svědomí a přirozená dokonalost, která roste zachováváním zákona. Trestem pak špatné svědomí, neúcta druhých a posléze ztráta dosažení posledního cíle člověka. Jedná se důsledky zachovávání resp. nezachovávání zákon stanovené zákonodárcem. Některé z nich vyplývají ze samotného jednání podle zákona, jiné jsou externě stanoveny zákonodárcem.

Jak se církev odvolává na přirozený zákon

Církev, která je za jistých podmínek neomylnou vykladatelkou zjevení (tj. Písma svatého a tradice), je oprávněna se také závazně vyjadřovat k tomu, co je obsaženo v přirozeném zákonu, tedy k tomu, co vyplývá z jeho prvotních a druhotných zásad. Přirozený zákon je totiž odrazem Božího věčného zákona v člověku. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by se církev vyjadřovat k věcem, které nejsou obsaženy v Božím zjevení a ani pro jejich novost být nemohla. Pavel VI. v encyklice Humanae vitae[vii] výslovně píše: „Nikdo z věřících jistě nebude popírat, že úkolem Učitelského úřadu Církve je interpretovat i přirozený mravní zákon. Nedá se totiž popřít, jak už naši předchůdci vícekrát prohlásili, že Ježíš Kristus udělil Petrovi a apoštolům svou božskou autoritu a poslal je, aby učili všechny národy zachovávat jeho příkazy. Tím je ustanovil věrohodnými strážci a vykladači celého mravního zákona, ne pouze zákona plynoucího z evangelia, ale i přirozeného zákona, který je též výrazem Boží vůle, a proto jeho věrné zachovávání je rovněž nutné ke spáse“ (bod 4). Když Pavel VI. pojednává o využití neplodných dnů k manželskému styku, odkazuje na to, že „manželé oprávněně využívají přirozené dispozice“ z náležitých důvodů (bod 16).

Církev např. odsoudila také umělé oplodnění[viii]. Dokument Kongregace pro nauku víry přitom argumentuje lidskou přirozeností a přirozeným zákonem. Stejně tak odsoudila genetické manipulace s lidskými embryi. Již Pius XI. v encyklice Casti connubii[ix] zdůvodňuje nepřijatelnost umělé sterilizace tím, že „lidé nemají nad údy svého těla jiného práva a moci než používati jich k jejich přirozeným účelům“ (bod 71). Encyklika se na několika místech dovolává přirozeného zákona. Pius XII. v promluvě k porodním asistentkám[x] se s odvoláním na přirozený zákon vyjadřuje negativně ke sterilizaci a umělému oplodnění.

Prohlášení Persona humana Kongregace pro nauku víry o některých otázkách sexuální etiky vysloveně říká (bod 4): „Neprávem proto dnes mnozí popírají, že jak v lidské přirozenosti, tak ve zjeveném zákoně, lze nalézt nějakou jinou absolutní a neměnnou normu jednotlivých úkonů kromě té, jež je vyjádřena obecným zákonem blíženecké lásky a respektování lidské důstojnosti. Na důkaz toho uvádějí argument, že ty normy, které jsme zvyklí označovat jako přirozený zákon nebo přikázání Písma svatého, je třeba považovat spíše za formy dané lidské kultury, vyjádřené v určitém dějinném období. Ve skutečnosti Boží zjevení, a ve svém vlastním řádu i moudrost přirozeného rozumu, tím, jak zdůrazňují skutečné potřeby lidstva, zároveň nutně vyjevují neměnné zákony, vepsané do konstitutivních prvků lidské přirozenosti, jež se jeví totožné ve všech živých tvorech, obdařených rozumem. Je třeba dodat, že Kristus ustanovil církev jako ‚sloup a oporu pravdy‘ (1 Tim 3,15). Ta s pomocí Ducha svatého bez přerušení uchovává a bez pochybení předává pravdy mravního řádu a autenticky vykládá nejen zjevený pozitivní zákon, ale i zásady mravního řádu, vyplývající z lidské přirozenosti, které se týkají plného rozvoje člověka a jeho posvěcení.“

Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae[xi] píše (bod 2), že každý člověk je schopen svým rozumem „rozeznat dobro, které je vepsáno jako přirozený zákon v jeho srdci (srov. Řím 2,14-15), že totiž život člověka je posvátný a dobrý od samotného jeho počátku až do naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s nejvyšším úsilím ochraňováno“. Kárá (bod 23), že „co je přirozeně obsaženo v manželském aktu, to je uměle oddělováno“.

Jan Pavel II. v encyklice Veritatis splendor[xii] (bod 2) protestuje proti tomu, že je „odmítáno tradiční učení o přirozeném zákonu a o univerzálnosti a trvalé platnosti jeho příkazů“. V bodě 9 píše, že Bůh „stvořil člověka a určil mu s moudrostí a láskou jeho úděl a cíl, a to zákonem vepsaným do jeho srdce (srov. Řím 2,15), čili přirozeným zákonem. Tento zákon není ničím jiným než světlem rozumu, které do nás Bůh vlil. Díky jemu poznáváme, co je třeba dělat a čeho je třeba se vyvarovat. Toto světlo a tento zákon Bůh daroval člověku při stvoření.“ V bodě 31 zmiňuje Boha „jako tvůrce přirozeného morálního zákona“. Zdůrazňuje „činnost lidského rozumu při objevování a uplatňování morálního zákona“ (bod 34). Encyklika ještě na mnoha dalších místech zmiňuje „přirozenost“ či „přirozený zákon“ a staví se tak proti bludům některých morálních theologů. Její studium lze jen doporučit.

Pastorální konstituce Gaudium et spes[xiii] zmiňuje (bod 23) „zákony společenského života, které Stvořitel vepsal do duchovní a mravní přirozenosti člověka“. A dále v bodě 48: „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí“. Odvolávání se na lidskou přirozenost a z ní vyplývající pravidla života se v ní vyskytuje i na dalších místech.

O přirozeném zákoně poučuje (body 1954 až 1960) i Katechismus katolické církve z roku 1992. Výslovně uvádí, že pravomoc učitelského úřadu církve se také vztahuje na přirozený zákon, protože jeho dodržování je nutné ke spáse (bod 2036). Konstatuje, že Desatero je součástí Božího zjevení a zároveň přednostním vyjádřením přirozeného zákona (bod 2070).

Důsledky nepřijetí přirozeného zákona

Morálka, která není založena na pojmu lidské přirozenosti a dobra, které z ní vyplývá, nutně se stává subjektivistickou. Je založena na konvencích lidské společnosti, většinových mínění, momentální formulaci světského zákona a pocitech jednotlivců. V nejhorším případě je taková „morálka“, pokud lze vůbec užít tohoto slova, dána sebedeterminací člověka nebo vyhlášením jeho autonomie (nezávislosti na nějakém řádu), který si libovolně stanoví, čím chce být a co je pro něho dobré a popř. toto své pojetí vnucuje i druhým. Do této kategorie spadá genderová ideologie se svým odtržením zvoleného pohlaví do biologické reality. Subjektivistická morálka je dějinně podmíněná. Nemůže tak mít nějakou stabilitu, takže jakékoli zlo, které se stalo všeobecně rozšířeným, se může stát konvencí, tj. většinovým míněním, a být považováno za něco dobrého nebo alespoň dovoleného. Tak mohou být formulována a prosazována fiktivní lidská práva jako je třeba právo na potrat, na euthanasii, na volbu genderové identity, na náboženskou svobodu.

Přijetí Písma svatého nemůže nahradit odkazy na přirozený zákon, neboť ne všichni mají potřebnou víru a také mnohé není v Písmu pojednáno. Přilnutí k biblické zvěsti je samozřejmě nutné, ale zdaleka nepokrývá všechny otázky, jak se chovat v dnešním měnícím se světě. Kromě toho je třeba rozumu, aby byly na jednotlivé morální otázky aplikovány zásady, ať již vzaté z Písma nebo z přirozeného zákona. To se týká nejen výše zmíněných problémů sexuální etiky, potratů apod., ale i sociální nauka církve reagující na nástup kapitalismu a socialismu se nutně odvolává na přirozený zákon. Tak Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno[xiv] píše: „Již sám rozum z podstaty věcí a z individuální a společenské přirozenosti člověka jasně poznává cíl, který Bůh, Stvořitel veškeré hospodářské činnosti, určil“ (bod 42). Stejně tak předchozí encyklika Rerum novarum[xv] papeže Lva XIII. se na mnoha místech odvolává na lidskou přirozenost a přirozený zákon.

V uvažování o tom, co je dobré, je třeba se řídit rozumem a ne svými pocity. Morálka podle přirozeného zákona je tak založena na sklonu člověka k dobru, jak je dán jeho přirozeností, prvních zásadách přirozeného zákona a jejich rozvíjení rozumovým uvažováním.

Morálku přirozeného (i zjeveného Božího) zákona lze chápat jako rozvinutí zákona lásky jen tehdy, kdy lásku chápeme jako vůli chtít pro druhého dobro a konat je. Láska není tedy jen nějaký (možná hřejivý) pocit. Ten ji sice může doprovázet, ale její podstatou je konat dobro ve vztahu k milovanému. Souvislost nadpřirozené lásky s jednáním podle zákona vyjadřuje sv. Jan slovy: „To je láska k Bohu: plniti jeho přikázání“ (1 Jan 5,3). Podobně na přirozené rovině láska je plnění požadavků přirozeného zákona. Ten se týká konání dobra a varování se zla takže je nezbytné vědět, co je dobré a co je zlé.

Michal Kretschmer

[i] Bod 30 Instrumentum laboris k biskupské synodě o rodině; ke stažení z http://tisk.cirkev.cz/z-domova/pracovni-dokument-k-biskupske-synode-v-cestine/

[ii] Romano Amerio: Iota unum, Sarto House 2002, kap. XX a XXI (body 171 až 177)

[iii] Ke stažení z http://ktf.cuni.cz/~lormj0ak/ včetně Sylabu ke státnicovým okruhům z fundamentální morálky

[iv] Blíže viz http://cirkev.wordpress.com/2014/02/03/prirozeny-rad-jako-zaklad-nadprirozeneho-radu-1/

[v] Viz Joseph Gredt: Základy arisotelsko-tomistické filosofie, Krystal OP, 2009, bod 852

[vi] Pokud se sodomie označuje jako hřích proti přirozenosti, jest tomu třeba rozumět tak, že je nejen proti rozumu, ale že jsde o neřest proti přirozenosti, kterou máme společnou s ostatními živočichy.

[vii] http://www.kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm

[viii] Instrukce Donum vitae – viz http://www.kebrle.cz/katdocs/DonumVitae.htm

[ix] http://www.kebrle.cz/katdocs/CastiConnubii.htm

[x] Promluva k účastnicím kongresu Italské unie katolických porodních asistentek 29. října 1951, Te Deum, č. 3/14, str. 59-67

[xi] http://www.kebrle.cz/katdocs/EvangeliumVitae.htm

[xii] http://www.kebrle.cz/katdocs/VeritatisSplendor.htm

[xiii] Ke stažení z http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index.htm

[xiv] http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/QuadragesimoAnno.htm

[xv] http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/RerumNovarum.htm