Hromadné foto. Chybí jen pomocná vedoucí Míša, která ten den musela odjet na otočku domů.

23. července až 1. srpna 2014 proběhlo ve Vyšším Brodě již druhé Setkání katolických dětí, tentokráte přímo v areálu vyšebrodského kláštera (zprávu o tom loňském, které proběhlo na Kozinci, naleznete ZDE). I letos si je troufáme hodnotit jako úspěšné a s radostí oznamujeme, že plánujeme v tomto projektu pokračovat i nadále…

Hlavní vedoucí s čerstvě podvrtnutým kotníkem. Vedle sedící Míša skrývá pod sukní pochroumané koleno.

Letos se setkání zúčastnilo 14 dětí, což je o dvě méně než v roce 2013. Nebylo to způsobemo poklesem zájmu, ale značně suboptimálním termínem, k jehož výběru jsme byli dotlačeni na základě (ne)dostupnosti potřebných prostor v klášteře. To vedlo k tomu, že někteří zájemci odřekli kvůli kolizi s jinými akcemi (což výrazně postihlo zejména účast děvčat) a jiní chtěli poslat své děti jen na cca půl setkání, což by ale bylo vzhledem k existenci celotáborové hry a rozdělení dětí do stálých družin značně nepraktické, pročež jsme takové přihlášky museli odmítnout.

Nakonec jsme letos ač neradi museli zcela rezignovat na jakékoliv rozdělení programu na chlapeckou a dívčí část, neboť děvčata byla nakonec na táboře pouze tři, z čehož nebylo možno sestavit ani samostatnou dívčí družinu. Nu což, budeme se snažit, aby byl termín na příští rok znám dřív a byl vybrán lépe, pak by už s počtem děvčat a minimálně vytvořením dívčí družiny neměl být problém…

Začátek tábora byl pro vedoucí poněkud dramatický. Ke kuchařce, která se pár dní před počátkem tábora opařila vařícím olejem a přijela na tábor s ovázanou rukou, se rychle připojili hlavní vedoucí, který si při hře s dětmi v době příjmu podvrtl kotník, a pomocná vedoucí, co si pohmoždila koleno, takže rada vedoucích setkání nabrala ještě před oficiálním zahájením akce charakter nemocničního pokoje čekajícího na vizitu. Nicméně nic z toho nás nezastavilo a vytrvali jsme na táboře navzdory někdy dost bolavému pajdání.¹

Oficiální začátek.

Téma letošního setkání znělo Misionáři. Celotáborová hra, kterou vytvořil a řídil Lukáš Krutský, byla inspirována životopisy a dopisy českých jezuitských misionářů Jindřicha Václava Richtera (1653-1696) a Samuela Fritze (1654-1725), kteří hráli významnou roli v jezuitských jihoamerických misiích.

Děti si vyslechly některé pasáže z dopisů misionářů a posléze soutěžily a plnily úkoly, které vycházely z potíží, které tito velcí misionáři museli překonávat, když podle Kristova příkazu s nasazením života šířili pravou víru mezi jihoamerickými indiány v povodí Amazonky. Bojovaly tedy s piraněmi a krokodýly, stavěly misionářské chýše, putovaly cestou necestou, dělaly záznamy do Kroniky a soutěžily o body v tom a onom. Na základě svých úspěchů jednak získávaly body individuální, které je posouvaly nahoru v individuálním žebříčku, jednak společné, díky nimž se jejich družiny sunuly po herní mapě ve stopách strastiplných misionářských cest.

Ti dva největší hrdinové pak dokonce bojovali s těmi nejstrašnějšími nepřáteli – velkými moskyty, které v našich podmínkách zastoupily vosy. Samozřejmě se nejednalo o zamýšlenou hru, ale o neplánovanou vložku, o níž se zmiňuji, protože oba postižení si zaslouží uznání za velkou statečnost, s níž nesli toto nevyžádané privilegium.

Aby děti neměly pocit, že jsou jen bezmocnými loutkami v rukou vedoucích, měly právo vést bodování úklidu na pokojích vedoucích. Zpočátku tomu nevěnovaly pozornost, což nás ukolébalo, o to drsnější bylo to překvapení, když nás po pár dnech přepadly s první (a naprosto nečekanou) kontrolou. Jeden nejmenovaný vedoucí při ní získal dokonce záporný počet bodů. Tato první prohlídka rozhodla o tom, že vítězem bodování vedoucích bude kuchařka Růženka. Sice tvrdila, že si plných pět bodů nezasloužila, že tam měla binec a děti si spletli lůžko, nicméně problém byl spíše v tom, že její „binec“ by prošel coby pořádek i u toho nejdrsnějšího seržanta… Jelikož ani později nezaváhala, dohnat ji nebylo možné…

P. Efrém Jindráček OP

Samozřejmě, jelikož šlo o katolický tábor, vedle her a výletů zde byly pravidelné modlitby, každodenní návštěva Mše svaté (s výjimkou jednoho rána po noční bojovce se na ni chodilo hromadně) a něco málo přednášek a povídání si o víře. Děti si velice užily i návštěvu klášterní delegace, kterou tvořili cisterciáci otec převor a bratr Bernard, k nimž se jako vážený host  připojil i dominikán otec Jindráček, který dlel v klášteře na dovolené a na jehož Mši svatou v dominikánském ritu děti chodily o všedních dnech spolu s bratrem Aloisem, patrně nejstarším žijícím cisterciákem. Škoda jen, že bratři museli již po hodině odejít, děti by si s nimi o jejich řádech, řeholním životě a víře jistě zvládly povídat mnohem déle.

Mimochodem, když už jsem u toho, nemohu nevzpomenout asi nejpovedenější dotaz a odpověď (nejde o přesnou citaci, ale smysl je zachován). Jedno z dětí se zeptalo: „Je pravda, že když je někdo mnichem, tak se určitě dostane do Nebe?“ Načež otec Jindráček hbitě opáčil: „To záleží na tom, do jakého řádu vstoupí. V některých je to jistější než jinde. My² se na to můžeme skoro spolehnout…“ Samozřejmě po tomto vtipu, když utichl bouřlivý smích, došlo i na vážnou odpověď.

Rád bych na závěr tohoto ohlédnutí za akcí coby hlavní vedoucí poděkoval vyšebrodskému klášteru za bezplatné poskytnutí prostor pro tuto akci i umožnění každodenní navštěvy Mše svaté a dalších duchovních služeb. Bůh mu za to žehnej a dej mu, ať po zásluze vzkvétá. Děkuji též otci Jindráčkovi za jeho Mše svaté pro děti a většinu vedoucích. Též bych chtěl poděkovat svým kolegům vedoucím, především pak spoluhlavní vedoucí Aničce Krutské a programovému vedoucímu Lukáši Krutskému, bez nichž by setkání být prostě nemohlo. Velký speciální dík patří i oběma kuchařkám, které po celý tábor vládly kuchyni rukou pevnou a přešikovnou a s několika málo pomocníky a pomocnicemi bez potíží zvládly vždy včas a v dostatečném množství dodávat jídlo vskutku vynikající, za což se jim příležitostně po zásluze dostávalo i hlasitého aplausu… No a na samý závěr: dík patří i rodičům, kteří nám dali tu důvěru a svěřili nám svoje děti. Pevně věřím, že jsme ji nezklamali.

Ignác Pospíšil, hlavní vedoucí

Skoro všichni vedoucí. Chybí pomocná vedoucí Míša a programový vedoucí Lukáš. Stojí zleva: Ignác Pospíšil, František Krutský, David Klopacz, Růžena Russfellová. Sedí zleva: Markéta Krutská, Anežka Pavlasová, Anna Krutská, Veronika Krutská.

Lukáš vysvětluje dětem u mapy táborové hry, co báječného je čeká a nemine…

Poznámky:

1) Zkoušeli jste už přeskákat Vltavu po kamenech s podvrtnutým kotníkem? Fakt parádička…

2) „My“ v tomto případě znamenalo dominikány a cisterciáky.