Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec
Mons. Franz Lackner
Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)
Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“
Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista…
Člověk, který se rozvedl a následně znovu „oženil“ a žije manželský život s tou novou osobou, zatímco jeho první manžel(ka) žije, se nachází ve stavu smrtelného hříchu, protože páchá cizoložství a zároveň budí velké pohoršení. Dokud první manžel(ka) žije, jeho stav nemůže být žádným způsobem legitimizován… Podtrženo a sečteno: dokud člověk v tomto stavu setrvává, tak prostě a jednoduše žádnou naději nemá, je na přímé cestě k zatracení. A samozřejmě, protože není a nemůže být ve stavu milosti posvěcující, ani nemůže ke svatému přijímání. To je fakt, který nemůže změnit žádný člověk ani skupina lidí. Tedy ani kněz, biskup, kolegium kardinálů, synoda či papež sám.
Liberální pseudokatolíci křičí, že těm lidem je třeba dát naději a nevylučovat je. Odvolávají se přitom na lásku. Jenže láska, skutečná láska, jak všichni víme, je nezištná, nelže a nejedná nečestně. Můžeme rozvedeným a znovusezdaným lhát, že jejich stav není tak hrozný. Můžeme formálně zavřít oči, když půjdou k přijímání, nechat je tím páchat svatokrádež a podílet se na ní. Ale s láskou to nebude mít nic společného. Jediným výsledkem bude, že oni budou dál klidným a vyrovnaným krokem pochodovat do pekla. A my se k nim přidáme.
To není láska. Láska je ukazovat tu správnou cestu ke spáse, ne podporovat pád do zatracení. Oni na této cestě žádnou naději nemají a lhát o tom s nimi je hřích nejen proti Bohu, ale i strašný hřích na nich samých. Hřích, kterého se žádný člověk, v němž skutečně je láska, dopustit prostě nemůže. Ten nestrašnější hřích, hlavní hřích falešné lásky, která ovládla duše liberálních pseudokatolíků. Nemá-li dnešní bojující církev selhat, musí se ho důrazně vyvarovat.
Obávám se, že dnes jsme se dostali do fáze, kdy pohoršuje – mnohdy i „katolíky“, spíše věrnost, než rozvod. O pohanech ani nemluvím.
Stačí si udělat průzkum mezi veřejností a výblitky typu „je třeba myslet na člověka, láska, atd.“ začnou padat.
V Křešicích u Litoměřic je medjugoristická sekta vedená P. Jaroslavem Střížem, který tvrdí, že manželské soužití je „zvířeckost“ (to vím prosím pěkně od jiného kněze a konstatuji, že to odporuje učení Církve) a rozbil takto několik rodin (což vím taky od kněze), kdy manželky odešly od manželů. Jedná se o sektu exotů a exůtků a jejich působení je dost dobře zdokumentováno např. zde http://crux.lightbb.com/t1423-p-stoiz-z-koesic-bludao-nebo-blazen
Promiňte, pane Contrasi, ale nešiřte to, co nemáte ověřené. Já znám P. Stříže osobně, nepatřím však mezi jeho duchovní spřízněnce, má cesta je jiná. To, co tvrdíte, prostě není pravda, z osobních kontaktů s P. Střížem vím, že plně uznává a hlásá katolickou nauku o svátosti manželství. Nesmíte hned věřit všemu, co kde někdo o druhém řekne, byť by to byl i kněz, dokud si to neověříte z jiných zdrojů nebo nejlépe přímo od dotyčné osoby. P. Stříž snad mohl pronést uvedený výrok v souvislosti s nějakým případem, kdy si manžel na manželce vynucoval sex bezohledným a násilným způsobem, ale zcela určitě ne obecně. Nedovedu si také představit, kolik mohl „rozbít rodin“, vždyť v Křešicích chodí z místních obyvatel do kostela podle lidí, kteří za P. Střížem jezdí, snad ani ne 5 starých osob. A pokud znám manželské páry a rodiny, které za ním od nás z Moravy jezdí, tak tam jsem žádné tyto problémy, o nichž píšete, nezaznamenal, jde opravdu o vzorná katolická manželství.
Obdivuji vaši sebejistotu a sebevědomí. Bydlím 5 km od Křešic. Informace mám od dvou kněží, další zdroj zde uvádět veřejně nebudu.
Důsedně zde opět musím před křešickou medjusektou varovat.
Je smutne ze Medjugorji vnimate jako sektu. Papez Frantisek by vam asi napravil uvazovani…
Ještě k vysvětlení obhajoby dr. Malého dle dojmů a doslechu:
Dle anathemy Tridentského sněmu může pouze Církevní soud (po vyslechnutí obou stran a dokazování) povolit separaci manželů. A sv. Alfons říká, že důvody musí opravdu vážné, přičemž tvrdí, že občasný mírný výprask dle obecného mínění theologů takovým důvodem např není. (Toužíte-li po citaci, může vám být poskytnuta latinsky i se zdrojem, rok vydání 1832). To jen pro uvědomění si toho, co je to závažný důvod per analogiam, k rozvodu od stolu a lože.
Obávám se, že dnes jsme se dostali do fáze, kdy pohoršuje – mnohdy i „katolíky“, spíše věrnost, než rozvod.
Musí ich to pohoršovať, lebo je to výčitkou ich zmýšľaniu a životu.
Dobrá, pak je tu ale otázka, co s lidmi, kteří byli opuštěni manželem/manželkou a nedokázali žít v samotě?
Preventivní doporučení vynechat sv. přijímání ještě nějak pochopit dokáži, ale říci o takových, že jdou do pekla a nemají žádnou naději?
V obecné rovině celé přísné katolické (nejen sexuální) etiky jsem si vědom, že úzká cesta vede do nebe a široká do pekla, otázka je, zda takovou zvěst ještě můžeme zvát radostnou (Evangelium), když se podle ní peklu vyhne jen menšina lidí.
1) Z široké cesty k zavržení ještě neplyne, že je více lidí v pekle než v nebi. Pouze to, že se jich více na této cestě nachází (a také snad to, že ctnost spočívá ve středu mezi ostatními možnostmi, kterých je více, takže je třeba, abychom se neodchylovali ani nalevo ani napravo). Jaká bude jejich závěrečné rozhodnutí před smrtí, nevíme.
2) Radostná zvěst je: existuje tu záchrana a budeš-li chtít a o ni prosit, Bůh Ti jistě neodmítne milost, abys tak mohl dojít spásy.
Ti musí žít zdrženlivě, je to asi hodně těžké, ale dostačující milost k tomu je, samozřejmě, že zde chybí podstatná pomoc veřejné moci nevinné straně, totiž trest smrti za nevyprovokované cizoložství či opuštění manžela.
Nemusí jít hned o trest smrti, preferoval bych před tím středověké pranýře a rány pořádným bejčákem, aby si tito smilníci a cizoložníci zapamatovali, zač je toho loket.
Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící NEJSOU v takových případech vázáni. (IKOR 7/15)
A nezáleží na tom, jestli se odcázející považuje za křesťana nebo ne: kdo se nestará o své blízké, zvláště o členy rodiny, ZAPŘEL víru a je horší než nevěřící. (I Tim.5/8)
Takže podtrženo, sečteno – není vázán ten, kterého opustil svévolný partner, co nic neřešil a rozbil rodinu nebo manželství a pak, myslím,když NEJSOU VÁZÁNI, čili jsou vyvázáni, volní, pak platí to co pro vdovy (a vdovce)(IKor 7/39): může se vdát za koho chce, ale jen v Kristu (věřícího).
Sv. Pavel v 1 Kor 7 se zabývá situací těch, kdo žijí v manželství a pak jeden z nich uvěří, nikoliv těch, kdo po křtu manželství uzavřeli.
Tridentský koncil Sess. 24 zavrhl mínění, že manželství lze rozloučit kvůli heresi, obtížnému soužití nebo bezdůvodnému vzdálení se jednoho manžela od druhého (can. 5). Zavrhl též mínění, že církev se mýlí, když učí, že manželství nelze rozloučit kvůli cizoložství a že nevinná strana může za života manžela uzavřít nové manželství (can. 7). (Není to doslovný překlad, ale zkrácený odpovídající smyslu ustanovení).
Opravena chyba u can. 7, viz další reakce pana Kretschmera…
Otázky, jako klade honzah, se dnes kladou pořád dokola. Přitom se to staví tak, jakoby snad tyto otázky přišly na řadu až dnes, přitom situace ohledně manželství je stejná po celé dějiny Církve, takže jsou všechny tyhle otázky zodpovězeny už pár tisíc let. Není se prakticky o čem bavit.
Panu Honzahovi: I když pan Kretschmer a další Vám již správně odpověděli, já si dovoluji připojit ještě tyto poznámky:
a) Katolická církev o nikom nikdy v dějinách ani v současnosti neprohlásila, že je v pekle, protože nikdo neví, jestli v posledních okamžicích života, nezachytitelných okolím, člověk nezareagoval kladně na Boží výzvu a neprojevil dokonalou lítost nad hříchy. Dokonce ani o Jidášovi to výslovně neřekla, i když z Písma sv. je to zřejmé.
b) Ptáte se „co s lidmi, kteří byli opuštěni manželským partnerem a nedokážou žít v samotě“? Co myslíte tou „samotou“? Jestli sexuální zdrženlivost, pak jste obětí současné pansexuální nemravné a zločinecké propagandy, která tvrdí, že „to nejde“. Pak ovšem logicky podle této teorie je v naprostém pořádku, když ženatý muž nebo vdaná žena závažně onemocní a sex není vůbec možný, si potom jeho (její) polovice najde jiného sexuálního partnera(rku), potom je v naprostém pořádku cizoložství. Z vlastní zkušenosti 30 let manželství a 9 let života vdoveckého celibátu mohu zodpovědně říci, že sex vůbec není pro vzájemnou manželskou lásku klíčový, aniž bych jeho význam, především prokreativní, podceňoval. Bez sexu se lze docela dobře obejít, chce to jen trochu sebekázně podobně jako se lze obejít bez oblíbených pokrmů a nápojů, které mi lékař ze zdravotních důvodů zakázal.
Děkuji Vám za Vaše postřehy.
Píšete, že Vám (krátkodobější i dlouhodobější) zdrženlivost nebyla zatěžko, což je sympatické svědectví. Z jakého důvodu však soudíte, že všichni lidé prožívají tyto záležitosti podobně jako Vy?
V čem je však vztah bez sexu (jako bratr a sestra) o tolik lepší než vztah se sexem? Opravdu je tedy sex jakási špatnost, kterou milosrdný Bůh v rámci jakéhosi handlu dovolí pouze členům svého ,,spotřebitelského družstva První manželství´´?
Navíc Vaše srovnávání situace, kdy je člověk někým záměrně opuštěn, se situací, kdy manžel/ka zcela nezáměrně onemocní, mi přijde poněkud demagogické.
Zkuste se, Jene, zamyslet nad tím, proč byl v Církvi vždy výše stavěn a také více ceněn stav bezženský, celibátní, panenský.
Odpověď panu Honzahovi: Víte, milý pane, principielně jde o jedno a totéž, aniž by záleželo na tom, jestli partner je „záměrně“ opuštěn nebo „nezáměrně“ onemocní. V jednom i druhém případě je člověk vázán doživotní věrností, která velí, že člověk, když nemůže sex s druhým provozovat, se ho prostě má zřeknout a nehledat si „náhradu“.
A ještě mi dovolte několik nepříliš populárních vět, kvůli nimž bude možná někdo zuřit, ale pravda zůstane pravdou. Irituje mne čím dál víc ten nářek znovusezdaných, kteří byli opuštěni svým prvním manželem. Konkrétní příklad: Žena podruhé vdaná pouze civilně si stěžuje na nelidskost Církve, která ji nepustí ke sv. přijímání. Její první a legální manžel, s nímž měla svatbu v kostele, jinak ateista, alkoholik a surovec, jenž ji mlátil, ji nakonec opustil, ona si pak našla jiného a uazvřela neplatný sňatek pouze na radnici. Konstatuji, že její srdceryvný nářek a stížnost na Církev není nic jiného než pokrytecké svalování důsledků vlastní viny na někoho jiného. Když byl její legální manžel takový, proč si ho tedy brala? Dostanete odpověď, že se takový před svatbou „neprojevil“. Když se zeptáte, za jak dlouho po seznámení se vzali, dozvíte se, že za tři měsíce. Když položíte následující otázku, proč tak brzy a proč nepočkali aspoň 2 roky, jak Církev ve své tisícileté moudrosti zamilovaným radí, tak dostanete odpověď: „A co jsem měla dělat, když jsem musela?“ A jsme u jádra pudla. Seznámila se s tímto mužem na taneční zábavě – a hned šli spolu do postele, čili začala svou známost hříchem smilstva. Jeho důsledky a zbrklé řešení situace urychlenou svatbou jí znemožnily poznat pravou povahu partnera, když to potom zkrachovalo, tak ze sebe tato madam dělá „oklamanou chudinku“. Vážil bych si jí, kdyby přijala svůj vlastní vinou zpackaný život jako pokání za svůj hřích smilstva a nezodpovědnosti při navazování známosti, jenže ona páchá další hřích tím, že naváže novou známost a uzavře necírkevní sňatek. Sama zavinila – a teď, milá Církvi, postarej se, abych mohla k přijímání a necítila se mezi věřícími v kostele trapně. Ne já jsem vinna, ale Církev, protože trvá na Kristově požadavku „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Inu, za blbost a za hřích se vždycky platí, chtít, aby Církev tuto logiku „zrušila“, je od této dámy alibistickým pokrytectvím, ať si každý myslí, co chce.
Čili, jinak řečeno, dobrotivý Bůh vytvořil lidskou sexualitu v její složitosti jako nástroj těžkého zkoušení člověka.
Asi je to pravda a Církev to opravdu nemůže zamlčet. Co se dá dělat s takovým projevem Boží dobrotivosti…
Váš příběh svatby po 3 měsících je opět jen jeden z možných případů, ale v řadě situací se to mohlo seběhnout úplně jinak a třeba i s dodržením lhůt. Otázka je, jaký vliv bude mít na harmonii manželství katolická nemožnost vyzkoušet si společné bydlení už před svatbou. Osobně věřím, že malý, ale nevím, co by řekli odborníci z oblasti psychologie. Mimochodem, mně se zdá přeci jen menším zlem ,,svatba z musu´´, nežli umělý potrat.
Zákaz sv. přijímání dokáži celkem pochopit, ale výroky, že takoví lidé ,,nemají žádnou naději´´ mi znějí silně.
Mimochodem, o církevním doporučení aspoň dvouleté známosti čtu poprvé, ale zní to rozumně a sympaticky.
V každém případě je pro mě větší autoritou Katolická Církev s legitimně zvoleným papežem Františkem, nežli vnitře rozhádáná sekta Lefebvristů, štěpící se na Fellayovce a Williamsonovce.
Ad honzah – poslední věta komentáře z 13. 8. 2014 (22:23) je manipulativní. Samozřejmě, že největší autoritou je církev, ale tam, kde něco všechny učí závazně a autoritativně. To však zatím papež František neučinil. V ostatním má největší autoritu ten, kdo učí tradiční nauku církve bez novot. V mnohém je to FSSPX i když jsou té příznaky, že se tak neděje či obavy (biskupa Williamsona a lidé kolem něj), že se tak dít nebude.
Pozdrav Vás Pán Bůh, Milý pane Honzah. Nezlobte se prosím, ale Váš poslední komentář z 13. 8. 2014 (22:23) je zoufalým pokusem nějak odpovědět na erudované, jadrné a přitom jednoduché osvětlení, dnes uměle vyvolaného problému „rozvedených a znovu sezdaných“, (drze žádajících svátosti v Katolické Církvi), pomocí jasného příkladu.
(V naší farnosti jsem na vlastní kůži zažil co tito lidé dnes dovedou.)
Pokud alespoň v základech a hlavních zásadách, znáte Poklad naší víry (Neměnné učení Katolické Církve), musíte uznat, že příklad pana Dr. Malého je prostě nenapadnutelný, právě pro svou erudici a jednoduchost.
Ať chceme nebo ne, nikdo z nás to nezmění.
Ať Vám Pán žehná a Panna Maria ať Vás chrání.
Srdečně v Kristu Králi Váš + b. Jan
Ad Honzah: „Otázka je, jaký vliv bude mít na harmonii manželství katolická nemožnost vyzkoušet si společné bydlení už před svatbou.“
Lepší to mají moonoisté. Těm reverend Moon vybere toho nejlepšího partnera na celém světě, pak snoubenka musí následovat svého snoubence, tři roky spolu žijí jako bratr se sestrou a když jim to klape, reverend Moon je slavnostně a hromadně sezdá. Takové požadfavky a takovou záruku (rozvádějte se, když máte toho jediného z celého světa, a ještě s „certifikátem“ od světce) katolická církev neposkytuje.
Říká na to (tj. výrok arcibiskupa Lacknera) něco salzburský světící biskupu Andreas Laun, jenž jistě takový postoj nemá?
O boháči, který odešel zarmoucený, Pán Ježíš řekl:“ Jak těžko vejdou bohatí do Božího království!(Mk 10/23)“ A na otázku „Kdo tedy může být spasen?“ pak „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha, neboť u Boha je možné všecko“(verš 27,28)
Já říkám, že tímto způsobem se Pán staví ke všem svým dětem, MY VŠICHNI jsme přestoupili zákon, každý jinak. POdruhé se oženit, vdát nerovná se rouhání proti Duchu Svatému. Pane Ignáci, při vší úctě, i Vy máte jiné slabosti, které možná nejsou tak vidět, aby na vás ukazovali lidé prstem, ale i vaše spása je jen o Boží milosti. Soud ,prosím, nechte na Pánu Bohu, „neřestné a nevěrné bude soudit Bůh“ (Žid 13/4) Jinak svým zákonickým přístupem můžete rovnou založit církev, která si bude pouze namlouvat, že je lepší, než ostatní. A pokud je něco skutečně ďábelské, pak je to pýcha (zajímalo by mě, za kolik rozpadů manželství jste před Bohem plakal v přímluvách, myslím, že moc jich nebude.)
Drahá dámo, mýcháte jablka s hruškami a dopouštíte se dvou zásadních omylů, které staví Vaše uvažování zcela mimo křesťanskou víru.
1) Spása je skutečně o Boží Milosti, nicméně není to tak, že my na ni nemáme žádný vliv. My máme zásadní vliv na to, zda budeme moci Boží Milosti využít. Kdo se nachází ve stavu smrtelného hříchu, ten není způsobilý Boží Milost přijmout a nemůže být spasen.
2) Podruhé se oženit před smrtí partnera nelze. Ten kdo se takto „ožení“, nepáchá jeden konkrétní jednorázový hřích (oženění se podruhé), protože druhé manželství nikdy nenastane. Člověk, který „v něm žije“, žije ve skutečnosti v konkubinátě, čili v nemravném svazku – tedy dopouští se opakovaně cizoložství a kontinuálně budí pohošení. Není tedy člověkem, který jednou kdysi zhřešil, ale člověkem, který tvrdošíjně setrvává ve smrtelném hříchu a opakovaně smrtelně hřeší. Už jen ten samotný stav je těžce hříšný. Pokud v něm setrvává a neopustí ho (nebo se pro to alespoň nerozhodne a neprojeví upřímnou lítost), nemůže dosáhnout stavu milosti posvěcující a tudíž nemůže přijmout Boží Milost.
Odvážil bych se tvrdit, že v současnosti lidé žijící v dalším svazku, či nesezdaní, či homosexuálové, žádné kontinuální pohoršení nebudí. Jak říká moje zbožná sestra: „Ať si každý dělá co chce!“
Víte, pohoršení v původním smyslu znamená nejen budit pobouření (a věřte že i to dnes stále budí), ale též jít špatným příkladem a tím se podílet na zhoršování morálky celé společnosti.
Kazdy clovek je naozaj nachylny k hriechu, ale ide o to, ze rozvod manzelstva nie je mozny. Ved si zoberme, ze kazdy by sa mohol rozviest a potom zosobasit kolko krat by chcel. Spolocnost by zanikla, lebo taky chaos neustoji. A k tomu smerujeme, zial, k tomu smeruje nasa spolocnost.
Nikto nepopiera, ze vzdy bude existovat v spolocnosti, dokonca i krestanskej smilstvo, cudzolozstvo, ale to nic nemeni na tom, ze zmluvy by mali platit, a zakladne piliere na ktorych stoji nasa civilizacia takisto.
I ked to nie je vzdy jednoduche, ale druha moznost je zanik institucie rodiny, manzelstva, utrpenie deti, a nakoniec zanik spolocnosti ako takej.
Ignác Pospíšil má pravdu; nejde tu jen o jeden hřích, o jeden cizoložný skutek, ale o setrvávání v tomto stavu. O takovémto hříšném setrvávání, byť v jiné věci, říká Ježíš: „Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Mat 6,15).
A jak je tedy možné, že takový Abrahám, když nemohl mít se Sárou děti, si do postele vzal otrokyni (a Jahve nic!), a když Sára (konečně) otěhotněla, Hagar i s Izmailem vyhnal do pouště (vskutku otcovská láska a zodpovědnost). A Jahve stále nic.
A co takový Šalomoun!? Uvádí se o něm, že měl 300 manželek a na 700 souložnic.
Velectěná,
podruhé se „oženit“ či „vdát“ opravdu není rouháním proti Duchu sv., ale tímto rouháním je tvrdit, že druhý sňatek za trvání prvního svátostného je dovolený, protože jde o odporování zjevené a poznané pravdě.
Do pekla lidi nejdou v posledku jen proto, že jim ujely někdy nohy, ale proto, že v tom nekajícně a zatvrzele setrvají až do smrti.
Nutno ještě napsat, že i ti, kteří bezdůvodně opustí rodinu i kdyby s někým dalším nežili, těžce hřeší dokud se nenavrátí a sv. příjímání je pro ně rovněž nikoliv lékem, ale kletbou a odsouzením, proto pozor na různé stříže.
Omlouvám se všem ; spěchal jsem před odchodem na návštěvu a neuvedl jsem tam „nelze“ (místo lze). Tedy správně má být:
„Jestliže někdo řekne, že se církev mýlí, neboť učila a učí, že podle evangelické a apoštolské nauky manželský svazek nemůže být rozvázán kvůli cizoložství jednoho z manželů; a že žádný z obou manželů, ani ten nevinný, který nebyl příčinou cizoložství, nemůže uzavřít jiné manželství, dokud druhý z manželů žije, a že ten, který po propuštění cizoložnice si vezme jinou, a ta, která si po propuštění cizoložníka si vezme jiného, se dopouští cizoložství, anathema sit.“
Pro kontrolu dávám sem i latinské znění dle Denzingera:
„1807 977 Can. 7. Si quis dixerit, Ecclesiam errare, cum docuit et docet, iuxta evangelicam et apostolicam
doctrinam (cf. Mc 10; 1 Cor 7), propter adulterium alterius coniugum matrimonii vinculum non posse dissolvi, et utrumque, vel etiam innocentem, qui causam adulterio non dedit, non posse, altero coniuge vivente, aliud matrimonium contrahere, moecharique eum, qui dimissa adultera aliam duxerit, et eam, quae dimisso adultero alii nupserit: an. s.“
S nerozlučitelností manželství naprosto a bez výhrady souhlasím (díky Bohu nemám zrovna s tímhle ve svém osobním životě nějaký zvlášť velký problém) a nepřeji si aby na tom Církev něco měnila.
Na druhou stranu ale věřím tomu že Kristovo milosrdenství je větší než jakýkoliv náš hřích a vidím že se vždycky víc projevovalo v dobách úpadku. Krásně je to vidět na příkladu starozákonních králů. Hospodin Bůh ve zlých časech často ocenil to co by v dobách dobrých trestal.
Vidím tu ještě dva takové aspekty věci. To že se to týká i každého z nás. Kdo z nás se alespoň jednou hněval ten je vrah, kdo nazval bližního bláznem propadl neuhasitelnému ohni a kdo se jen podíval a pomyslel je cizoložník. To znamená že i my jsme vrazi a cizoložníci, propadlí pekelnému ohni. Zachránit nás může jen Bůh a Církev, pokorný přístup. Ti kteří to proměnili ve skutek nejsou horší než my a také by nás mohli poučovat. Dále bych nerad aby někdo hřešil nebo dokonce opustil Boha či Církev pro tvrdost mého srdce. Vzpomeňme si na praotce Abrahama. Na Sodomu a Gomoru, plné sodomie a jiných hrůz. Kteří patřili k jeho spojencům a za které troufale prosil. Prosme tak i my a pamatujme přitom i na sebe, můžeme to spojit dohromady a připomínat že nejsme lepší.
Do rodiny a do stáda patří všechny ovce. I ty které jsou momentálně poněkud černé či o kousek zaběhlé. Dokud jsou u stáda tak nás vlk všechny nezadáví. Věřím že by bylo lepší je vést k částečnému rozhřešení a k tomu aby si chodily místo Eucharistie pro požehnání než je svou pýchou a krutostí zapuzovat.
Přísní buďme vůči sobě, vůči bližnímu laskaví a trpěliví (zvlášť když dělá přesně to co my až donedávna) a služme jim. Například modlitbou, postem nebo osobní pomocí. Rozdávejme štědře z pokladů Církve. Pokud jsme třeba v životě zhřešili tím že jsme záměrně měli jen málo dětí a už to nedohoníme vzhledem k věku a jiným okolnostem a máme barák jako hrad tak můžeme třeba nabídnout střechu nad hlavou mladému páru za symbolickou cenu a uchránit je tak od hříchu lépe než když je budeme šmírovat a strašit.
Promiňte, pane Václave, ale mícháte ve svém příspěvku několik věcí, které je třeba si utřídit a odlišit:
1) Samozřejmě, že máme být k hříšníkům laskaví a být si vědomi své vlastní hříšnosti, jenže vy vůbec nerozlišujete hřích a setrvávání ve hříchu. Lidé žijící v druhém pouze civilním manželství, když manželský partner z prvního manželství dosud žije, nemohou jít ke sv. přijímání nikoli z důvodu tohoto svého hříchu (neexistuje žádný, jenž by nemohl být odpuštěn), ale proto, poněvadž v tomto hříchu setrvávají a odmítají se s ním rozejít (hřích proti Duchu Svatému, jenž podle slov Kristových odpuštěn být nemůže). Rozchod s tímto hříchem může být dvojí podle dané situace a možností: buď návrat k řádnému manž. partnerovi nebo rezignace na sex a soužití s druhým partnerem „jako bratr a sestra“. Samozřejmě že se máme i k těmto lidem setrvávajícím ve stavu hříchu chovat láskyplně a ohleduplně, nelze však schvalovat jejich stav a dožadovat se jejich připuštění ke sv. přijímání.
2) Neexistuje žádné „částečné rozhřešení“, Bůh odpouští vždycky úplně a nikdy ne jenom „částečně“. Odpuštění však nemůže být uděleno tomu, kdo o ně nestojí, tj. tomu, kdo ve hříchu setrvává a odmítá se s ním rozejít. Vím o mnoha lidech, kteří žijí v nedovolených svazcích a různých konkubinátech, ale ke zpovědi jdou ne proto, že se chtějí tohoto hříšného života zříci, ale proto, aby na knězi vymámili jeho souhlas s tímto setrváváním ve hříchu a tak „ulehčili“ svému svědomí. Samozřejmě jim kněz nemůže rozhřešení dát (žel někteří to přesto dělají), vždyť zde chybí lítost a předsevzetí, jim jde nikoli o zanechání hříchu, ale o „štempl“ od Pána Boha, že v „jejich případě“ se o hřích nejedná, že tak mohou žít dál…
3) Nazvat jejich setrvávání ve hříchu pravým jménem není žádné „šmírování a strašení“, nýbrž projevem opravdové křesťanské lásky, podle katolického katechismu jde o jeden ze skutků duchovního milosrdenství (napomínat hříšníky). Nazývat toto „tvrdostí srdce“, jak tomu alespoň rozumím z vašeho textu (pokud mylně, tak mne opravte), je proto v rozporu s katolickou morální naukou.
Takže chápu-li to správně: pokud znásilním a zabiju malé dítě a následně konám pokání (světské tresty nechme stranou), bude mi odpuštěno a můžu přistupovat k přijímání. Pokud se mi ovšem nevydaří první manželství a já si najdu jinou partnerku, s níž pak žijeme třicet let ve věrném a láskyplném svazku a vychováváme děti, mám smůlu, protože setrvávám v hříchu a k přijímání nemůžu?
Ano. Zatímco v prvním případě totiž člověk sice zhřešil, ale posléze hříchu litoval a konal pokání, může mu být odpuštěno. Druhému případu odpuštěno být nemůže, protože evidentně nejenže nelituje a nekoná pokání, ale dokonce stále a setrvale těžce hřeší, neboť žije v konkubinátě.
V případě, který uvádíte, pane Herolde, nevím, jestli jde o nějaký konkrétní případ nebo o pouhý příklad, existuje řešení. Protože návrat k prvnímu manželskému partnerovi není zřejmě možný (i když, pokud bylo to první manželství uzavřeno v kostele, platí před Bohem pouze ono, nikoli to druhé, uzavřené jenom na radnici), pak se nabízí eventualita soužití s druhým partnerem „jako bratr a sestra“, tj. rezignace na sex. Když se lidé v tomto svazku zavážou k tomu před zpovědníkem, mohou ke sv. přijímání, tak to stanoví kodex.
Kdysi dávno, jako student, jsem se kdesi dočetl, že i třebas takový Hitler by mohl být spasen. Dost mě to tehdy, v mé víře, rozhodilo. Konzultoval jsem to s děkanem Landsmanem. A co on na to? „No, je to možné. I takoví lidé mohli dělat dobré skutky, třebas měli rádi své děti…..“
Tak to Vám to vysvětlil hodně špatně. Dobré skutky nejsou v tomto rozhodující… Rozhodující je odmítnutí zla, upřímná účinná lítost nad všemi svými těžkými hříchy těsně před smrtí. S tím, že Hitlera by samozřejmě čekal opravdu mimořádný očistec (z něhož by, pravda, dobré skutky mohly něco ukrojit).
K tématu http://rexcz.blogspot.cz/2014/08/radikalni-synoda-planovana-na-rijen-2014.html