Otevřenost nebo ghetto?
Michal Krestchmer
Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky:
- Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás?
- Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.
- Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“?
- Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (co je ovšem oxymóron) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve?
Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich diskutovat.
Načrtnuté alternativy uvažují otevřenost nebo uzavřenost na úrovni fyzického kontaktu i na úrovni mentálního kontaktu s různými skupinami lidí. Tu uvažovanou uzavřenost nazývají pak někteří pejorativně „katolické ghetto“, aby tak zesměšňovali stoupence takového pojetí života a zabránili racionální debatě o problému. Tak P. Tomáš Halík píše[i], že církev „má vyjít z ghetta; zejména z mentality ghetta“. Varuje „před návratem restaurační tendence, snahou obnovit ‚spolkový katolicismus‘ doby před rokem 1948, uzavřít se do ghetta“.
Církev má tradici poustevnického života i života řeholnic v klausuře. Podobně v 13. století bekyně žili společně v jakémsi částečném odloučení od světa. Tyto tendence se vyskytují i dnes mezi nekatolíky. To se ale vždy týkalo jen malé části křesťanů. Sv. Pavel přímo nevybízí k takové oddělenosti od světa, ale upozorňuje: „Nemylte se, vždyť špatné společnosti kazí dobré mravy´“ (1 Kor 15,33). Jinde (2 Kor 6,14-17) pak píše: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přece chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a (ničeho) nečistého se nedotýkejte!’“ Timoteje vybízí, aby se stranil lidí, kteří špatně žijí, ale tváří se jako zbožní (2 Tim 3,1-5). Také vybízí křesťany, aby neměli nic společného s těmi, kdo je svádějí prázdnými slovy (Ef 5,6-7). Sv. Jakub nás nabádá, že máme „zachovati si neposkvrněnost tímto světem.“ (Jak 1,27). Sv. Pavel přikazuje: „Planých světských řečí se varuj!“ (2 Tim 2,16). Sv. Petr požaduje: „Veďte dobrý život mezi pohany“ (1 Petr 2,12) a říká: „Mně ukázal Bůh, abych žádného člověka nenazýval poskvrněným nebo nečistým“ (Skut 10,28). Tedy uvažuje o životě křesťanů v pohanském prostředí, ale současně upozorňuje, že se jim nemáme vyhýbat jenom pro něco vnějšího; tedy, že nejsou obřezáni, jak v jeho době byli Židé.
Písmo svaté varuje: „Kdo se dotýká smůly, zmaže se od ní; a kdo obcuje se zpupným, zvykne si zpupnosti“ (Sir 13,1). Blízká přátelství s nevěřícími a nekatolíky jsou mnohdy nebezpečím pro křesťanský život a málokdy přínosem. Čím je kdo méně utvrzený ve víře, tím více by se měl vyhýbat takových styků; obvykle je však třeba se stýkat s příbuznými, byť nevěřícími, ledaže by pravidelně aktivně brojili proti katolické víře. To platí zejména pro děti, které, pokud je to možné, je třeba chránit vlivu pohanské školy a nevěřících kamarádů. Dokonce i většina „katolických škol“ nevede děti k pravé víře, zbožnosti a dobrým mravům. „Kulturní“ pořady a různé „zábavy“ jsou velmi často prázdné hlubší myšlenky, pokud nejsou vysloveně škodlivé a zvrhlé. Tím netvrdím, že je třeba se pouze věnovat „zbožným“ věcem a tomu, co je třeba k obživě a uspořádání svého pozemského života. Převážná většina lidí potřebuje nějaký odpočinek, uvolnění snahového napětí, četbu nezávadné literatury či poslech krásné hudby.
Naproti tomu v 1 Kor 5,9-11 čtěme: „Napsal jsem vám v tom listě, abyste se nestýkali se smilníky, ne však abyste se vůbec nestýkali se smilníky tohoto světa, nebo s lakomci a lupiči nebo s modláři, sice byste musili s tohoto světa odejíti. Nyní však vám píši, abyste se nestýkali s tím, kdo se nazývá sice bratrem, ale je smilník nebo lakomec nebo modloslužebník nebo nactiutrhač nebo opilec nebo lupič; s takovými ani nejezte!“ A pokračuje ve verši 13 – „Vyobcujte toho nešlechetníka ze svého prostředí!“. Zde jasně říká, že křesťanu je dovoleno žít ve světě. Ten nemáme milovat (1 Jan 2,15) ani nemáme být „ze světa“ (Jan 15,19; 17,14-16; 1 Jan 4,5). V této souvislosti sv. Jan píše: „Všechno pozemské – tělesná žádostivost, žádost očí a pýcha světa – není z Otce, nýbrž ze světa“ (1 Jan 2,16) a „Oni jsou ze světa; proto mluví o světě a svět je poslouchá“ (1 Jan 4,5). Mají se však varovat patně žijících křesťanů, kteří nedbají na napomínání. Podobně píše sv. Pavel v Tit 3,10: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!“
Více je třeba oddělit se od světa mentálně než fysicky. Jan Pavel II. v encyklice Dominem et vivificantem[ii] píše (bod 26): „Koncil se dokořán otevřel současnému světu“. Cituje pak z Gaudium et spes[iii] (bod 1): „Proto také toto společenství (tj. Kristových učedníků) cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“ Církev není však lidské dílo a tak je spjata se světskými dějinami jen akcidentálně, že totiž buď využívá přízně doby, nebo se musí potýkat s různými formami odporu a pronásledování. Toto „otevření světu“ znamená totiž také otevření se „knížeti tohoto světa“ (Jan 12,31). V důsledku toho i Jan Pavel II. píše, že je nutné ověřovat a posilovat spasitelné plody Ducha a pozorně je rozlišovat od všeho, co může pocházet od zlého ducha. To je jedním s neblahých důsledků Druhého vatikánského koncilu.
Důležité je uchovat si své pojmy a svůj jazyk, nebo dnes se manipulace děje právě skrze postupnou změnu významů. Nenechejme si ukrást slova[iv]; držme se staré, osvědčené a přesné terminologie. Na potřebu držet se scholastické terminologie upozorňuje i Pius XII. ve své encyklice Humani generis[v].
Instrumentum laboris[vi] k následujícímu mimořádnému letošnímu synodu biskupů k problematice rodiny v kontextu evangelisace konstatuje (v kap. III) všeobecné neporozumění konceptu přirozeného zákona, který byl tradičně pojednáván v učebnicích dogmatiky a morální theologie. Toto nepochopení vyplývá z odmítání existence přirozenosti jako metafysického pojmu. Církevní dokumenty od Druhého vatikánského koncilu se z velké míry vyznačují jazykem odlišným od dokumentů starších. Často jsou formulovány s ohledem na údajné „pastorační“ potřeby a tím mizí jejich přesnost, jsou dvojznačné a tím se stávají náchylné k heretickému výkladu. Mnohým věřícím chybí porozumění pojmům, které se vyskytují v bohoslužebných textech a v nauce církve, např. podstata, přepodstatnění, milost, víra[vii], osoba, pravda, láska, nebo je chápou nesprávně. Na problém jazyka při hlásání víry upozorňuje i apoštolská exhortace Evangelii gaudium[viii] papeže Františka (body 41. 105, 158). Dospívá však k závěru přizpůsobit se dnešnímu jazyku; cituje z encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint[ix] (bod 19): „Obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná.“ Odvolává se na promluvu Jana XXIII. při zahájení Druhého vatikánského koncilu, ve které řekl: „V pokladu křesťanské víry je jednou věcí podstata… a druhou způsob formulace jejího vyjádření“. Má za to, že je třeba učit se s mládeží „mluvit jejich jazykem, kterému rozumějí“. Rovněž kázání má být v jazyce, „kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno“. Ale celá problematika jazyka je složitější. Není problém, je-li nějaké zastaralé slovo nahrazeno slovem, které má stejný význam. Ale mnohdy nově užívaná slova nemají přesně stejný význam a co je ještě horší, používají se stará slova s pozměněným významem, takže věta, která byla pravdivá, se v novém chápání v ní obsažených slov stává nepravdivou. Je tedy třeba spíše nejprve ozřejmovat původní význam slov; často je třeba, aby se zabránilo jejich nesprávnému chápání, je definovat. Naše myšlení je příliš spjato s jazykem a máme-li se vrátit k pravdě, je zapotřebí se vrátit k dřívějšímu významu slov. Na tuto racionalitu vyjadřování pokoncilní katolická církev převážně resignuje.
Ježíš přikazuje apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal!“ (Mat 28,19-20). Avšak tam, kde nebudou přijati se, se nemají zdržovat příliš dlouho (Luk 9,5; podobně Luk 10,1-11). Katolická církev jako celek se tedy nemůže s ohledem na své božské poslání fysicky separovat od nevěřícího světa. Je povinna hlásat svěřenou Kristovu nauku „vhod nebo nevhod“ (2 Tim 4,2). Ne ovšem každý katolík má předpoklady k tomuto hlásání a je k němu povolán.
Ohledně kontaktu s jinými lidmi je třeba předně vycházet ze zásady, že nesmíme ohrožovat svou spásu vydáváním se do blízké příležitosti k hříchu. Co jí je, je však různé u jednotlivých lidí. Druhou zásadou je, že ve styku s jinými lidmi máme se podílet na zajištění svých skutečných potřeb, na činnostech sloužících blahu společnosti a především na šíření víry slovem i životem. Sv. Petr předpokládá, že křesané nežijí isolovaně od pohanů, když píše: „Veďte dobrý život mezi pohany, aby to, pro co vás nyní jako zločince pomlouvají, pozorovali z vašich dobrých skutků a velebili Boha“ (1 Petr 2,12).
Způsob života typický pro velkou většinu křesťanů ve 2. století podává List Diognétovi[x] (kap. V a VI): „Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. … Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. … Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. … Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa.“ Nedlouho potom však někteří křesťané začínají žít jako poustevníci či vedou společných život v mnišských komunitách.
Co se týče formálních bludařů, tj. těch, kteří vědí, že se odchylují od závazné nauky církve, je lépe se jim po případném napomenutí vyhnout. Sv. Pavel píše: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!“ (Tit 3,10). Jiná je však situace těch, kdo se považují za katolíky, nejsou si vědomi žádné herese, ale jsou nakaženi bludy nebo netradičními názory a postoji. Tito patří do katolické církve a není správné se od nich separovat, ledaže by to bylo pro někoho nebezpečím pro víru. Spíše je třeba je poučovat.
[i] Hledání ztraceného klíče (říjen 2009) –http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/34/
[ii] Online na http://kebrle.cz/katdocs/DominumEtVivificantem.htm
[iii] Dokumenty Druhého vatikánského koncilu v češtině jsou ke stažení z http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index.htm
[iv] Viz můj článek na http://www.stjoseph.cz/g042.html
[v] Online na http://vendee.cz/texty/humani_g.html
[vi] Ke stažení v různých jazycích z http://www.vatican.va/roman_curia/synod/index.htm
[vii] Tak v encyklice Lumen fidei papeže Františka pojednávající o víře chybí definice víry, jak učí konstituce Dei Filius I. vatikánského sněmu: „Dlužno tedy vírou božskou a katolickou věřiti všemu, co v slově Božím psaném i ústně podaném jest obsaženo, a co od Církve buď slavnostním rozsudkem, nebo řádným a všeobecným úřadem učitelským jakožto pravda Bohem zjevená k víře se předkládá.“
[viii] Ke stažení z http://www.radiovaticana.cz/podrubrika.php4?id=24
[ix] http://kebrle.cz/katdocs/UtUnumSint.htm
[x] Třetí patristická čítanka, Česká katolická charita 1985, přeložil Josef Novák, str. 27-36, online na http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=490
Přesně takhle si představuji praxi samozvaného internetového kazatele, o němž mluvil P. Tomáš Stritzko. Je v pořádku nebo není, když se i přes napomenutí duchovního v této činnosti pokračuje?
Já tady žádného samozvaného kazatele ani kázání nevidím… Jinak je ale zajímavé vědět, že Takypius přiznává Stritzkovi jako knězi tu autoritu napomínat a poučovat věřící, co ani nespadají pod jeho pravidelnou pastoraci… (Dokonce i tehdy, když je věcně zcela mimo…)
Tento text není, jak by mohl Takypijus nahlédnout kázáním. V kázání bývají jasná doporučení a já tady dokonce tvrdím, že na uvedené otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka. Takhle se v kázání nehovoří, že? Říkám tu hlavně, že
1) každý se musí chovat tak, aby dobrovolně se nevystavoval blízké příležitosti k hříchu ztráty víry;
2) je třeba, aby se každý zabýval toto problematikou s ohledem na svou situaci zabýval.
Samozvaný jistě není, anžto byl mnohými z nás vyzván, aby psal. Pan Kretschmer je totiž člověkem moudrým a sečtělým.
Kazatel jistě také není, protože ke kázání člověk potřebuje svěcení. Vysvětlovat pravdy víry mohl i před koncilem laik.
Chápu, že vás hnětou erudované texty, které vyvracejí váš světonázor a modernismus. Budete se s tím muset naučit žít, protože tyhle laciné útoky vám nepomohou. Nicméně, PTS gratuluji. Jakmile se ho začnou zastávat kreatury typu pána výše, je na nejlepší cestě do náruče neomodernistického Říma.
Pan Kretschmer je na rozdíl od rýpala takypia vzdělaný a moudrý .Co dokázali oni ?
P. Stritzka jsem neviděl nejméně dva roky. Vůči mně nemá žádnou kanonickou pravomoc; o tom, že použil ve svém kázání a informačním letáku, aby se proti němu (nesprávně interpretovanému) vymezil, jsem se dozvěděl až shodou okolností, nikoliv pomocí mně adresované připomínce či dokonce napomenutí P. Stritzka.
Bez těchto „samozvaných internetových kazatelů“ jak je vy a váš führer PTS označujete by tu moc katolíků nebylo.
Jaký dosah má pastorace PTS mimo jeho salonky? Žádný, o žádnou širší pastoraci nestojí a cokoli stojí mimo jeho stín nenávidí a usiluje o likvidaci (Traditio, ISJ).
Co nechvalně proslulé letáky, co se z nich člověk dozví? Kdo je momentálně nepřítelem PTS a jeho drůbežodárců z Menzingenu?
Díky nechci. Zkuste si položit otázku, kolik lidí obrátil PTS osobně svou pastorací a kolik se jich obrátilo právě díky čtení internetových článků a diskuzí.
Děkuji za výstižný článek. Plně souhlasím, jen bych malinko polemizoval s názorem autora, že „ne každý katolík má předpoklady k tomuto hlásání (katolické nauky) a je k tomu povolán“. Katolický katechismus hovoří trochu jinak. Všichni věřící jsou zavázáni konat skutky tělesného a duchovního milosrdenství, katechismus vypočítává 7 tělesných a 7 duchovních. Mezi skutky duchovního milosrdenství náleží na prvém místě „poučovat nevědomé“, dále „radit pochybujícím“ a „napomínat hříšníky“. Od toho není žádný katolík dispenzován. Samozřejmě je to odvislé od jeho postavení, vzdělání a dalších faktorů, ale v rámci svých možností a dispozic je k hlásání katolické nauky povolán každý, rodiče např. mají povinnost být prvními zvěstovateli víry svým dětem. Samozřejmě biskupové a kněží mají v tomto směru prvořadou úlohu, oni také mají bdít nad duchovní formací laiků, nicméně k hlásání katolické nauky je povolán každý pokřtěný katolík. Jistěže ne každý má stejný stupeň potřebných vědomostí, to záleží na mnoha okolnostech, nicméně každý je pod hříchem zavázán vzdělávat se ve víře, jak říká katolická morální nauka. Kdo to nedělá, hřeší proti 1. Božímu přikázání. Vzdělávat se ve víře se musí proto, aby mohl tuto katolickou hauku hlásat a předávat dál.
Souhlasím s Radomírem Malým. Myslel jsem tím systematickou činnost v tomto ohledu, zahrnující širší okruh osob.
Jedna věc je ale zvěstovat víru a katolické postoje v nějaké věci, druhá však umět argumentovat proti oponentům.
Zaujimava tema, a velmi dolezita. Jedno ale treba povedat, osvietenstvom bola tak tvrdo zasiahnuta katolicka komunita a identita, ze katolicka komunita vlastne prestala existovat, a identita bola hlboko otrasena a degradovana. A uz je snad cloveku skoro nemozne katolicku komunitu umelo obnovit, a identitu zosilniet.
Povedzme, napr. pred osvietenstvom, v podstate neboli statne skoly, boli len katolicke, lutheranske, zidovske. Zidia zili vo svojich ghetach, lutherani vo svojich dedinach, katolici vo svojich. Katolici pochovavali na svojich cintorinoch, zidia na svojich. Dnes katolici pochovavaju svojich zosnulych na cintorinoch vedla neveriacich a nikoho ani nenapadne, zeby mali mat vlastne.
Tu prave povazujem, pri hladani odpovedi za dolezite vsimnut si, v com je rozdiel medzi predosvietenskym katolicizmus, a silne upadkovym katolicizmom 18. a 19. storocia.
Katolicka identita je tiez degradovana a bola uz v 19. storoci silne degradovana.
Len zoberme take Uhorsko. Pocas celych storoci stredoveku a baroka bola narodnostna identita az tak vedlajsia, ze vobec nebol problem, ze tam zili Madari, Slovaci, Chorvati, atd. V 19. storoci doslo uz ku kolapsu nabozenskej identity, a vzostupu narodnostnej identity, co nakoniec viedlo i k rozpadu statu.
Dodnes sa napr. dokonca medzi tradicnymi katolikmi objavuje idealizacia ,,narodneho“ statu, co povazujem za konstrukt osvietenstva, namiesto idealu ,,katolickeho statu“.
Islam prisiel neskor do styku s osvietenstvom, tak myslim, ze i toho je dosledkom silnejsia identita moslimov na celom svete.
Moslimovia napr. v Europe povedia: ,,Palestinski moslimovia su prenasledovani Izraelom, zase ublizuju moslimom“.
Ale krestan uz nepovie:,,USA vykoristuju a prenasleduju mexickych katolikov, terorizuju Mexiko, zase je tam ublizovane katolikom“.
Moslimovia oslavuju imigraciu moslimov do Europy, ze ich pocet tam rastie. Ale katolici v Europe oslavuju hispansku imigraciu do USA, akoze s tym, ze ich pocet (pocet katolikov) tam rastie? Myslim, ze nie, skor katolicki Europania sympatizuju s protestantskymi bielymi Americanmi, a vyjaduju obavy z hispanskej kriminality, a podobne.
Proste katolicka identita hlboko padla za narodnostnou, rasovou, atd. U moslimov, kde doslo ku kontaktu osvietenstva az neskor a bol casto skor vnimany ako cudzi je tento upadok este menej citelny.
Necudo napr. ze na videach novovyhlaseneho kalifatu su napr. arabski nacionalisti vnimani ako historicki rozvracaci islamu, a sucasni nepriatelia. Dokonca i arabski nacionalizmus formovali hlavne krestania, cize oni boli skor zasiahnuti stratou nabozenskej identity, a dnes za to draho platia. Mnohi islamisti dnes obvinuju krestanov na Blizkom Vychode z napachanych skod v mene zapadneho pokroku, a tvrdo sa im za to mstia, co vidime v Iraku, Syrii. Na krestanov tam Boh zoslal trest prenasledovania za to, ze odsunuli nabozensku identitu a zacali sa stykat s neveriacimi. Ked pozrieme na dejiny starozakonneho Izraela, tam tiez, ak vyvoleny narod zacal sa stykat a miesit s neveriacimi, tak ho Boh vydal do ruk nepriatelov.
Nesouhlasím. Národní a katolický stát nejenže není protimluv, ale už v minulosti fungoval. Portugalsko za Salazara, i váš Slovenský štát, ustašovské Chorvatsko, Francovo Španělsko.
Na jednej strane chapem, ze v danej situacii sa mnohi ludia, teda katolici, snazili zachranit lud a odvratit katastrofu tym, ze sa dali do sluzieb narodneho statu, ale na druhej strane to nebol ideal, ale upadkok. I ked Portugalsko by bez Salazara bolo znicene, na druhej strane, jeho rezim bol kompromisom. Stavovsky stat, ktory vybudoval, nebol plne katolicky a neodmietol idey osvietenstva, budovat stat len na ekonomickych pilieroch, i ked su dobre, avsak bez praktizovania toho, co v minulosti priviedlo Portugalsko k najvacsej slave, neda statu pevny zaklad. Portugalska monarchia stala starocia na pevnych nohach, Salazarov rezim sa po jeho smrti rozpadol. Prave v mladosti sa mi Salzar este viac pacil. Ked sa bili s liberalnymi nevercami o kostoly, napriklad. Ked ospevoval krasu portugalskej bielo-modrej vlajky. Tu napr. Salazar ponechal, ak sa nemylim, za jeho rezimu bezverecku vlajku Portugalska (zeleno-cervenu). Myslim, ze to neni jedina vec, jediny kompromis, ktory urobil. Avsak velmi zasadny. Myslim, ze portugalski vojaci mali pravo zomierat pod svojou historickou vlajkou, ak v takejto, aj ked symbolickej, ale zasadnej veci robil kompromis, robil ich aj v inych (ak sa mylim, a za Salazara bola odstranena nova vlajka a znak, tak beriem spat, ale myslim, ze to bolo ako hovorim). Cize pri vsetkej ucte k mnohym pozitivam Salazara a jeho zasluznemu dielu ekonomickej zachrany krajiny a k jeho mudrosti nepovazujem jeho rezim za tradicne katolicky, a za idealny, ale skor konzervativno-tradicne katolicky. Nezbavil, a nedokazal sa zbavit decistva osvietenstva (je otazka, ci sa to vobec dalo).
Nas Slovensky stat je este negativnejsi v tomto. Uz len jeho oficialny nazov ,,Slovenska republika“ je trosku smutny, kedze predkovia uznavali na statnej urovni monarchiu, nie republiku. Takisto Tiso bol ovela menej tradicne katolicky, nez taky Hlinka. Naopak, Jozef Tiso bol viac-menej modernista, ktory dokonca predbehol 2. vatikansky koncil o niekolko desatroci. Katolicizmus sa za jeho vlady odsuval na druhu kolaj, v prospech tzv. ,,krestanskych vseludksych hodnot“, budoval sa statny ekumenizmus smerom k lutheranom, propagovli sa osvietenske a nekatolicke nacionalisticke osobnosti.
V armade boli za Tisovej vlady na poprednych miestach lutherani. Myslim, ze sa nepatri, aby v armade statu, kde vladne katolik, v armade katolikovi velil neverec, a mohol ho potrestat.
Ekonomicke rezorty Slovenskeho statu riadili lutherani, ateisti a slobodomurari.
Na sudoch posobili nekatolici, cize sa mohlo stat, ze katolika sudil nekatolik. Slovakstat takisto nepristupil k oddelenu ludi podla nabozenstva, naopak, budoval osvietensku spolocnost, kde ludia roznych vyznani v statnom aparate a spolocnosti spoluzili.
Podobne osvietensky postupoval Slovensky stat v zidovskej otazke, ked deportoval zidov z krajiny. Dobre, zidov deportovalo aj barokove Spanielsko, ale poslalo ich do krajin, kde viac menej im priamo nebezpecenstvo nehrozilo o nic viac, nez v Spanielsko, kym Tisov rezim ich poslal do divoko antisemitskej krajiny.
A Spamielsko neposlalo prec katolickych Zidov, samozrejme, zriadilo nad nimi dozor inkvizicie, lebo mnohi boli falosni katolici, ale Tisov rezim poslal prec i katolickych Zidov. I ked jasne, ze nevedel, ze ich caka smrt, ale aj tak to bolo nespravne.
Zidov mali zbavit ekonomickeho vplyvu nad katolikmi, ale ponechat im mali zivobytie, a mali ich nechat zit v ich ghettach. Tisov slovensky stat ich zbavil zivobytia, a potom, ked nevedel, co s nimi, tak bol rad, ze ich prijali Nemci, este im za to aj zaplatil, aby ich usidlil v Polsku (i ked Nemci samozrejme ich likvidovali a neusidlovali).
Tiso bol teda privrzenec moderneho ekumenizmu a zasadne prispel k tomu, ze koncilove reformy boli neskor verejnostou prijate.
Franca si cenim, co sa tyka symbolov katolicizmu, Franco katolicizmus vratil do verejnych prejavov, a vratil mu monarchisticky lesk. Avsak uz za Franca bolo katolicke puto oslabene v krajine, a to viedlo ku kastilskemu sovinizmu voci Baskom, Katalancom. Ci to uz Franco mohol ovplyvnit, tazko povedat, avsak nebolo to uz uplne to historicke Spanielsko, i ked v mnohom bol Francov rezim jeden z najlepsich a najkatolickejsich v 20. storoci. Myslim, ze v Spanielsku sa najdlhsie dokazali udrzat relikty praveho katolicizmu a tradicionalizmu.
Avsak uz na konci vlady sa upadok Frankizmu prejavil ovela viac- tak ako sa Vatikan a Cirkev dostavali pod vplyv modernizmu, tak i v Spanielsku sa prejavil vplyv Opus dei, a inych katolickych ekonomov, ktory nastartovali ekonomicke reformy, ktore viedli nakoniec k politickym reformam. Napr. rozvoj turizmu priniesol zapadne hodnoty a konzum, a podobne.
Salazar napr. sa cudoval, ze Franco sa vzdava kolonii tak lahko. Salazar veril, ze bez Angoly a Mozambiku, a dalsich Portugalsko klesne na rolu kolonie Zapadu (co sa aj stalo). Preto cernochov zrovnopravnil, a priniesol rozvoj koloniam. Samozrejme, USA vyvolavali vzbury a utoky na Portugalske kolonie s cielom destabilizovat krajinu. Napr. USA zorganizovali utok protestantskych africkych kmenov zpoza hranic, co Angoly, kde tto vrazdili katolikov, znasilnovali zeny a vypalovali kostoly. Sami miestni Cernosi masovo protestovali proti Zapapadu a USA a snahe dekolonizovat ich od Portugalska, avsak, bolo to marne. USA dosiahli svoje, a nasledne rozputali so ZSSR v Angole a Mozambiku vojnu o vplyv, ktora zruinovala tieto krajiny a stala mnozstvo zivotov, utrpenia a zmrzaceni.
„Národní stát“, jak píše nino, nesmí být idealizován, ale není to ni špatného. Je dnes některými katolíky kladen jako protiklad multikulturální EU. Pro stabilitu státu je důležité, aby v něm nebyla příliš velká rozmanitost z kvantitativního hlediska. V přirozené rovině národnostního a kulturního, v nadpřirozené pak náboženského. Pochopitelně idea katolického tátu je nadřazena ideji národního státu.
Idea katolického státu musí být nadřazena myšlence státu národního. To do kamene tesat. Čekat, že národovci bez přívlastků budou brát ohledy na katolíky a pár drobků jim hodí je naivní, hloupé a nezodpovědné.
Pan Kretschmer, nie som si uplne isty, ci suhlasim.
Pisete:
,,Pro stabilitu státu je důležité, aby v něm nebyla příliš velká rozmanitost z kvantitativního hlediska. V přirozené rovině národnostního…“
Myslim, ze Uhorsko ukazuje, ze to tak byt nemusi. Od roku 1 000 az tak do roku 1 800 jeho narodnostna pestrost nebola na ujmu statu, v podstate nikdy.
Zakladatel statu, sv. Stefan, vlozil ideu mnohonarodnostneho statu do odkazu svojmu synovi, kde v pouceni pre neho pise aby chranil narodnostnu a jazykovu pestrost statu, lebo ,,…Lebo kráľovstvo jedného jazyka a mravu je biedne a slabé…“
Druhym prikladom, a tiez slavnym je velka Spanielska risa, tvorena Kastilcami, Baskami, Galicanmi, Katalancami, mesticmi, indianskymi kmenmi, Irmi, a podobne. Napriek obrovskej pestrosti ludi islo nepochybne o najslavnejsiu a najvelkolepejsiu risu, aku kedy katolici vytvorili.
Pokial je pevne nabozenstvo, tak narodnostna pestrost krajiny neoslabuje stat, podla mna.
Ad nino, jenž píše? „Pokial je pevne nabozenstvo, tak narodnostna pestrost krajiny neoslabuje stat, podla mna.“ Máte pravdu v tom, že pevná víra a láska k bližním vede k tomu, že vnější vlivy jako národnost) nejsou přeceňovány a je možné nekonfliktní soužití resp. spíše vzájemné respektování se s tím, že každá kultura a národnost žije ve svém částečně isolovaném prostředí. Taková víra je však nutná podmínka k tomu.
p. Kretschmer, viacmenej suhlasim. Kazdopadne ale, z pohladu nabozenstva, izolacia narodnosti nie je nevyhnutna, pozrime na priklad Uhorska, ci Spanieslka, ci inych tradicne katolickych krajin. Tam izolacia nebola vedoma a cielene budovana.
Z pohladu katolicizmu je nevyhnutne budovat len izolaciu medzi nabozenskymi komunitami.
Samozrejme, izolacia v katolickych krajinach je, a ta je predovsetkym dosledkom mensej mobility a zivota v mensich komunitach a na vidieku. Co samozrejma vedie k potlaceniu pocitu odcudzenia, k prehlbeniu intenzivnych medziludskych vztahov, a potlaca negativa vyplyvajuce z anonymity a castych a masovych presunov obyvatelstva (prostitucia, kriminalita, mensia socialna kontrola). Samozrejme, dalsim dosledkom tohto je i zachovanie nejakych narodnych identit, ale i lokalnych jazykov a nareci, a hlavne lokalnej identity (mesto, region, obec).
Inak, pre zaujimavost pozrime i na dopady osvietenstva na talmudskych zidov. V reakcii na osvietenstvo vzniklo zidovske osvietenstvo, a to sa rovnako prejavilo, ako v krestanstve- prisposobovanim obliekania neveriacemu svetu, sposobu zivota, a viedlo k demografickemu vymieraniu tychto zidov a ich asimilacii.
V reakcii na to sa formovali ortodoxne prudy judaizmu, takisto chasidski judaizmus zostal stat mimo tohto vyvoja, ti zostali silne ovplyvneni i v obliekani dobou, v ktorej vznikli.
A najvyssiu porodnost maju tie najsegregovaniejsie, a najtradicnejsie komunity chasidov, ako satmarski chasidi.
Ti obnovili po holocauste zivot v USA, kde presidlili, a je zaujimave, ze ich legendarny rabin prave tam tvrdsie zacal vyzadovat oblecenie, ktore nepouzivali chasidi v Europe nevyhnutne a pokryvky hlavy, prave s tym, ze v USA su asimilacne tendencie velmi silne, a treba zdoraznit a izolovat komunitu oblecenim. Takisto bol striktny v oddeleni zien, pri nejakej prilezitosti bol spor, kde on zastaval, ze musia byt tak oddelene, aby ani nevideli muzov, kym iny rabin hovoril, ze by nevadilo i trosku mat vyhlad na muzov.
Ta segregacia pohlavi tam je. Cital som, ze nejaka zena odmietala praktikovat nejake zvyky, tak sa nejaki zidia stretli s nou a s jej muzov, ale hovorili o nej, ale vraveli to jemu, na nu nejak ani nepozreali. Toto si vsimam u niektorych moslimiek, nieco predavaju, a pridem, napriklad zaplatim, tak zdorilo sa na ne pozriem, ze sa s usmevom zadakujem, oni napr. zadakuju, ale sklopia oci, alebo sa pozru inde.
Mimochodom, satmarski chasidi odmietaju zidovsky nacionalizmus, a stat Izrael, ich rabin, uz spominany, bol velkym kritikom statu Izraela a jeho zlocinov.
A populacna explozia satmarskych chasidov je obdivuhodna. Newoyrska satmarska stvrt Kiryasas Joel. Ta ma takito vyvoj populacie:
1980: 2 088 obyvatelov
1990: 7 437 obyvatelov
2000: 13 138 obyvatelov
2010: 20 175 obyvatelov
Priemerny vek obyvatelov stvrte je 15 rokov. Porovnajme to so Slovenskom, ci Ceskom. U nas je kolko priemerny vek? Hadam pomaly 40 rokov.
Inak, ta segregacia a odmietanie osvietenstva sa tam prejavila i v inom. Chasidi liturgicku hebrejcinu pouzivali len v liturgii, bezne hovorili jazykom jidis. Sionisti obnovili v Izraeli pouzivanie hebrejciny, chasidi proti tomu ucencovi, co ju kodikoval do beznej reci vyslovili kliatbu pulza de nura, vraj.
Vo stvrti Kiryas Joel dodnes 89% obyvatelov rozprava doma jazykom jidis, iba 2,3% rozprava doma hebrejsky, a len 6,2% rozprava doma anglicky.
Porovnajme to s talianskymi pristahovalcami. Ti tiez mali vlastne stvrte, komunity, ale i modernisticko-cirkevny doraz na ,,otvorenost“ (a ten, v slabsej miere existoval uz pred koncilom, vlastne od osvietenstva) viedol k ich jazykovej asimilacii, a dnes to je biedne s ich znalostami talianciny, na rozdiel od izolovanych chasidov. A na rozdiel od nich i vymieraju, kedze maju malo deti.
Samozřejmě má pan Kretschmer pravdu, ale je to jen líbivá teorie. Asi všichni každodenně bojujeme s pokušením uzavřít se do sebe,což je jeden extrém, a s přílišnou otevřeností světu, extrém druhý. A ten vnitřní zápas nikdy, tedy na zemi, neskončí.
Este k teme. Zaujimavou vecou k teme je nabozenske sudnictvo. Sv. Pavol odsudzuje katolikov, co sa obracaju na nekatolickych sudcov, aby ich rozsudili v sporoch (ine texty hovoria i o exkomunikacii takychto ,,krestanov“). Myslim, ze z toho, i z tradicie vychadza, ze katolici by sa mali snazit si budovat vlastny sudny system, podobne ako to robi islamska sarija, ci ultra-ortodoxni zidia, ci olasski Romovia. A to aj vzhladom na to, ze katolicizmus ma radikalne iny pohlad na mnozstvo veci, ako dnesne svetske pravo- manzelstvo, rodina, dedenie, a podobne.
Cize tiez je zaujimava vec k tejto teme- vec paralelneho katolickeho sudnictva v nekatolickom state.
Díky, nino, za podnět ohledně soudů mezi křesťany (1 Kor 6,1-8). V době, kdy ve státech byli skoro samí křesťané, byl soudy před křesťanskými soudci a v některých záležitostech fungoval církevní soud. Za časů sv. Pavla a dnes je tomu však jinak. Na druhou stranu máme být poddáni vrchnostem, což zahrnuje i podrobenost zákonům (ne nespravedlivým) od ní ustanoveným.
Problém vidím v tom, jak se vyhnout „dvojvládí“ – nemám to promyšlené. Určitě by však mohl existovat katolický systém snažící se o urovnání sporů s cílem, aby obě strany se smířily a dosáhly (mimo státní soudy dohody).
Těch problémů je více – třeba trestní zákoník některé činy (jako třeba nevypravované znásilnění – i to se může vyskytnout, jak se i dříve stávalo, mezi pokřtěnými) nedostatečně trestá.
Tiez to nemam moc premyslene, je to zlozita otazka, i ked zaujimava.
Mozno ako priklad v dnesnej dobe mozno pozriet na olasske krisy, alebo praktikovanie sarije na Zapade. V Britanii je sarija uz pomerne akceptovana v mnohych oblastiach:
,,Pokyny The Law Society umožňují, aby islámské právo bylo poprvé účinně zakotveno v britském právním systému. Advokáti by mohli psát texty, které by pomohly v souladu s právem šaría vyloučit některé lidi z dědictví. Týkalo by se to žen, všech nevěřících a dětí, který by například uzavřely sňatek v kostele nebo jen civilně na úřadě.“
http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/55391/muslimove-pred-branami-islamske-pravo-se-muze-stat-soucasti-britskeho-prava.html
,,V Británii už téměř dvě desítky let fungují muslimské arbitrážní soudy a rodinné šaríové rady. O své pozice na ostrovech bojuje islámské právo rovněž v dědickém řízení. Stále otevřenější dveře mají islámská pravidla bankovnictví.“
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/britanie-se-boji-vlastnich-dzihadistu-a-islamizace-skol_311997.html
Dnesne zakony naozaj casto vychadzaju z uplne rozvratnych pozicii, povedzme akceptuju rozvod, a nezohladnuju nase tradicie, zvykove pravo, a tradicie, nabozenstvo. Naozaj je otazka, ze tam, kde stat umoznuje ludom, ako vidime v Britanii, aby o svojich veciach rozhodovali ohladom vlastnych kulturnych a nabozenskych zvykov, by toto katolici nemali vyuzit, lebo, povedzme si pravdu, dnes su zakony pod vplyvom osvietenskej ideologie, ktora ich formuje, do velkej miery sialene a nespravodlive, a ohrozujuce dokonca samu spolocnost a jej zdravy vyvoj. Katolici by sa zrejma mali snazit izolovat i po tejto stranke (ako kaze sv. Pavol), aby ich tieto blaznive zakony nestiahli ku dnu.
U nás existuje Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR
a v některých obchodních smlouvách je ustanovení, že případné spory budou u něho řešeny. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozhod%C4%8D%C3%AD_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD. Rovněž se vyskytují ustanovení, že spory se řídí právem některého cizího státu, např. Lucemburska.
Principiálně není tedy důvod, aby např. byla uzavřena manželská smlouva mezi katolíky a nebylo v ní stanoveno, že případné spory rozhoduje církevní soud (od jeho „kvality“ v současné době odhlížím). Problém je pak „jen“, aby právo státu takové dohody uznávalo jako je tomu např. u sporů před Rozhodčím soudem Hospodářské komory.
Vdaka. Ale premyslam, ze teoreticky by sa take nieco dalo uplatnovat i bez uznavania statom. Trestom za nepodrobenie sa by bolo vylucenie z komunity a prerusenie vztahov a kontaktov s dotycnym, a to by sa tykalo i vlastnej najblizsej rodiny, priatelov. To by teoreticky mohlo casto i stacit, ale samozrejma, okrem toho je i dolezita co najvacsia snaha vyhnut sa zbytocnym konfliktom so statom.
Je to veľmi dôležitá téma. Chcel by som poukázať na niečo, čo súvisí so vzťahom katolíka k okolitému svetu. Je to vlastne to rozhodujúce, s čím katolík do sveta vychádza, a čo mu chce dať. Je to ten skutočný obsah jeho zvestovania odovzdaný svetu priamo katolíkom a všetko, na čo on kladie osobný dôraz vo vzťahu s okolím.
Vieme, že existuje ľahko dostupný katechizmus, Sv. písmo, katolická literatúra, a pod. Zdalo by sa, že katolík do týchto cenných zdrojov nazrie, a s pomocou Sv. Ducha vykročí do sveta, ktorý je a bude až do určeného času v moci zlého. Lenže to vôbec nie je všetko, čo má vplyv na to, čo tento katolík skutočne povie svetu.
Myslím, že v podstatnej miere dnes absentuje napr. dôraz na nepáchanie cudzích hriechov, a to napr. mlčať pri hriechu iných, alebo súhlasiť s hriechom iných. Mlčanie pri hriechu iných je ospravedlnené atmosférou, v ktorej si treba povedať, „kto som ja aby som súdil…“, prípadne je ešte druhá výhovorka v štýle, „musíme sa za neho modliť, aby Boh zasiahol, pretože len On to môže zmeniť, lebo len On je Láska“.
A aby toho nebolo málo, jedna z posledných súčasných mediálnych interpretácií pápežových odporúčaní nám prináša akési univerzálne desatoro, v ktorom ma v tejto súvislosti zaujali dve odporúčania pre život.
1. „Ži a nechaj žiť“ (Každý by sa mal riadiť týmto pravidlom. V Ríme sa pre toto príslovie používa aj „Vykroč dopredu a nechaj ostatných, aby robili to isté“.)
9. Nasilu nepresviedčajte, rešpektuje ostatných („Inšpirujme cez naše svedectvo, ale nie nasilu, pretože to nepomáha, ale paralyzuje“. Aj cirkev rastie vďaka atraktívnosti a nie presviedčaniu nasilu.)
http://www.topky.sk/cl/11/1415059/Papez-Frantisek-vytvoril-nove-desatoro–Tieto-rady-z-vas-urobia-stastnych-ludi-
A tak mám pocit, že to, čo sa katolík dočíta vo vyššie spomenutých dostupných katolíckych zdrojoch, už v záujme zvýšenia atraktívnosti akoby nemalo stačiť, a to ani dokonca s pomocou Sv. Ducha. Vzniká teda akoby akási nová katolícka nadstavba, ktorá už nechce počítať s odporom sveta. Akoby sa už nikdy nemalo stať, že v niektorých mestách bude potrebné si otrepať prach z topánok. Toto gesto je už neakceptovateľné. Týchto ľudí teraz zrejme katolík „nechá žiť“, a s rešpektom im zakýva na pozdrav, pretože Boh ich tiež miluje.
Sám so sa pri rôznych diskusiách stretol práve s takým postojom, že akákoľvek narážka na nesprávny morálny postoj z hľadiska katolíckeho náhľadu je považovaná za „neprimeraný útok“, za „nedostatok lásky a pochopenia pre vlastnú cestu“, za „hranie sa na Boha“, a pod. A pritom som sa snažil o maximálnu citlivosť. A neboli to vôbec neveriaci, ale ľudia s vlastnou interpretáciou kresťanského prístupu, vrátane katolíkov.
Chcel som tým všetkým len poukázať na to, že otázka, s kým vlastne ideme odovzdávať poklad viery, a akým spôsobom, nie je menej dôležitá, než otázka, ku komu pôjdeme. A vôbec pritom nemusíme hovoriť o misionárskej evanjelizácii, ale o každodennom spolužití s okolím. Je to zarážajúce, ale ak bude v podobnom tempe narastať rozporuplnosť postojov cirkevných autorít k niektorým principiálnym otázkam viery a mravov, potom je taký stav väčším nebezpečenstvom pre katolíka, než prípadné ohrozenie zo strany nevercov, ktorí by ho hnali na útek. Pre mňa osobne je preto v súčasnosti bolestná práve posledná z autorových podotázok, ktorá je zameraná na vzťah k nekatolíckemu postoju katolíkov. Aj keď navonok k nim máme najbližšie, vo vnútri je schované to najväčšie nebezpečenstvo pre zachovanie viery. Toto svetom neviditeľné ghetto medzi katolíkmi navzájom sa zrejme čoraz viac premení na nevyhnutnú, aj keď bolestnú realitu očisty v záujme duchovného prežitia.
Zdá se mi, že jsem nerozeznal these, které uvádíte ve své úvaze (komentáři). Tak jen několik poznámek:
Spíše než formulaci „dát něco světu“ bych hovořil o „zvěstování spásy“ a o „přispění k tomu, aby lidé neskončili v pekle“. Jde tu o záchranu duší, ne o dávání něčeho světu.
Ano, na cizí hříchy se zapomíná v duchu „žít a nechat žít“ či „modlitba stačí“. Souhlasit s hříchem druhého je něco aktivního a je to vždy hříšné. Mlčet lze obvykle tehdy, kdy hříšník již zná můj postoj, odmítá ho a dalším jeho vyjadřováním by byl jen drážděn, nebo kdy je dopředu jasné, že mluvení by nic nepřineslo a povinnost hovořit (např. vyznat víru) nevznikla.
Křesťanství převzalo Desatero ze Starého zákona a je tak aktuální i dnes pro všechny, nebo všichni se mají stát křesťany. Není jiná doba, stále je doba, kdy má zavládnout Kristus. Jiné “desatero“ (a tedy ono zmíněné „universální“) neexistuje, lze a je třeba pouze rozvádět jeho jednotlivé příkazy. Zásada „Ži a nechaj žiť“ je špatná; tolerance není ctnost – podle okolností je třeba konkrétní zlo tolerovat nebo ne. Přijetí víry, aby bylo záslužné, musí ovšem být svobodným úkonem a tedy bez násilí.
Skutečně se děje, že katolíci se přizpůsobují světu, aby se s ním nedostali do konfliktu. To není nějaká „katolická“ nadstavba, ale mylná představa o dobru, popírání onoho rozdělení, které přinesl Kristus či zbabělost. Sv. Pavel píše: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod“ (2 Tim 4,2). Sv. Pavel také jasně pojmenovává hříchy, kdy píše: „Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království“ (1 Kor 6,9-10). Samozřejmě, že napomínání má být s láskou; ale s odporem a útokem je třeba počítat. Lze a někdy je třeba druhým hovořit do „jejich života“ v zásadních věcech. Vlastní cesta je možná jen v rozsahu, v jakém je kompatibilní s katolickou naukou; tak jako jsou na některé otázky legitimní různé theologické názory.
Převážná část věřících (včetně biskupů a kněží) v některých zemí světa (zejména německojazyčných) je de facto ve stavu nevyhlášeného schismatu. Myslím, že očista církve přijde teprve tehdy, až toto schisma propukne otevřeně, čemuž se poslední papežové snaží zabránit (s neblahým důsledkem na víru těch, kdo ještě se tolik nevzdálili od tradiční nauky církve).
Z listu Diognetovi:
V.
1. Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. 2. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. 3. Jejich učení není výsledkem přemýšlení zvídavých lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u některých. 4. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. 5. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou.
6. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. 7. Mají společný stůl, ne však lůžko. 8. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. 9. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. 10. Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. 11. Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni. 12. Neznají je a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni a dostávají život. 13. Žebrají a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají. 14. Jsou zbavováni cti a tato bezectnost je jejich oslavou. Pomlouvají je a oni podávají důkaz své spravedlnosti. 15. Zlořečí jim, a oni žehnají. Ubližují jim, a oni to považují za čest. 16. Když prokazuji dobrodiní, trestají je jako zločince. Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu dostávali život. 17. Židé proti nim bojují jako proti cizincům. Řekové je pronásledují. A ti, kdo je nenávidí, nemají žádný důvod k nepřátelství.
VI.
1. Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. 2. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. 3. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa. 4. Neviditelná duše je chráněna ve viditelném těle. I křesťany je možné ve světě poznat, avšak jejich zbožnost zůstává neviditelná. 5. Tělo nenávidí a bojuje proti duši, poněvadž ona mu brání, aby se oddávalo rozkoším, a přece jí nemůže uškodit. I křesťany, protože se stavějí proti rozkoším, svět nenávidí a přece jim nemůže uškodit. 6. Duše miluje nenávidějící tělo i jeho údy. I křesťané milují ty, kdo je nenávidí. 7. Duše je sevřena tělem, avšak sama tělo udržuje I křesťany drží jako ve vězení svět, oni však udržují svět. 8. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelné schránce. I křesťané žijí v pomíjejícím světě, avšak očekávají v nebesích nesmrtelnost. 9. Duše se stává lepší a sílí hladem a žízní. I křesťané den ze dne více rostou, když je stíhají tresty. 10. Bůh jim určil takové místo, které nesmí opustit.
pekny text.
Mozno este pri nom by som sa dotkol odievania. Tato tema bola spominana i v clanku.
Jedna vec je, ze samozrejme, odev domacich kultur katolici mozu a mozno by i mohli dodrziavat, avsak, pokial je mozne, mala by byt snaha sa i v obliekani a vyzore odlisovat od neveriacich- tato snaha mozno v staroveku az taka nebola, ale to mohlo mat prakticke dovody, a to, neustale aktivne obdobia prenasledovania krestanov v Rimskej risi. Neskor, ked krestanstvo ziskalo moc a slobodu, casto sa objavovali i poziadavky na odlisny odev pre neveriacich a veriacich, ak sa nemylim.
Avsak, a tu je to dolezite. Je rozdiel medzi povodnou kulturou, ktorej odevy boli dostojne a inspirativne (rovnako ako architektura, ci umenie) a sucasnou degenerativnou a upadkovou kulturou, ktora je i vo vyzore a odeve upadkova.
Nemyslim, ze katolici by sa mali inspirovat dnesnymi nevercami, mali by odmietat tetovania, piercingy. Nohavice u zien (snad vynimka pri nejakej specialnej praci, ak to ma dovod, aj to by snad mali byt skor nejake take, co by nezvyraznovali tvary tela), vysoka obuv, kratke sukne, vystrihy.
Mozno by ani nebolo zle obnovit slovansky zvyk, aby vydate zeny si zahalovali vlasy, a tym zvyraznit uctu k manzelstvu.
A podobne.
Zabývám se nyní spiskem De cultu feminarum od Tertuliána, ve kterém kárá všelijakou parádu. K tetování by jistě byl ještě horší.
Pozdrav Pán Bůh…
Už se pane Michale K. těším, až Váš příspěvek, na téma „De cultu feminarum“, vyjde na DaH.
Ať Vám Pán žehná. Srdečně v Kristu Králi.. + b.Jan
Bol by som velmi rad, keby ste nieco napisali o tom spise (i tuna, ak by bol priestor), ked ho prestudujete, ak budete mat cas
O De cultu feminarum už je na http://www.duseahvezdy.cz/2014/09/18/tertullianus-o-zdobeni-zen/ .
Napr. i na Slovensku sa upadok prejavoval i v odeve a vyzore, podobne v hudbe.
Po roku 1918 boli napr. potlacene tradicne uhorske zemianske a uradnicke odevy, a v podstate sa iba nostalgicky ponechali sedliacke, aj tie boli postupne vytlacene.
Videl som fotku madarskej vlady z roku 1930, kde tito su este tradicne uhorsky odeti…
Napr. upadok papezsva tiez dokazeme casto i podla odevu posudit, vsimnime si to na Bergogliovi, ci Wojtylovi najma.
Pozrime napr. na uhorskych palatinov v obdobi baroka.
Thurzo,Forgac,Esterhazy, Weselenyi, Esterhazy. Uz za Marie Terezie, hlboky upadok europskeho ducha sa prejavil, ked pozriem na vyzor palatina.A tak to pokracovalo dalej…
Cize v otazke odevov a vyzoru sa da hovorit o moralke, ale tiez o upadkovych trendoch, ktore v prvom rade nesuvisia s moralkou, ale s tym, ze sa z vyzoru odstranuju muzne prvky, dostojnost, vznesenost, hierarchicke prvky, a podobne.
..
Podobne spanielski monarchovia, myslim, ze je velky rozdiel medzi Filipom II. a dalsimi, a neskor monarchmi osvietenstva, uz vo vyzore. Necudo, ze Filipa II. ziadna ,,francuzska revolucia“ nikdy nezvrhla, kym, ked clovek pozrie na francuzskych panovnikov osvietenstva, tak upadok odievania u muzov je zjavny.
I tu v jednom filme, kde sa scena dotyka korunovacnych obradov uhorskych kralov, vidiet u pritomnych Uhrov este prvky tradicnych odevov:
https://www.youtube.com/watch?v=zupsb2wERZs
Ale pekne, ze i mladi, casto neverecki, objavuju krestansku historiu, tradicne odevy, ako ukazuje tento clanok a video v nom:
http://bratislava.sme.sk/c/7312579/sermiar-ucitelia-aj-slachta-si-techniku-boja-strazili.html