Úvahy o indexu zakázaných knih

Michal Krestchmer

Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.

Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.

Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.

Tridentský koncil na svém 25. zasedání kvůli množství závadných knih svěřil papeži starost o to, aby o nich soudil a v případě potřeby je odsoudil a toto vyhlásil. Za působení papeže Pavla IV. byl v roce 1559 publikován první celocírkevní (předtím někteří biskupové tak činili pro oblast své jurisdikce) index zakázaných knih. Tento index byl až do svého zrušení papežem Pavlem VI. v roce 1966 udržován a doplňován[v]. Tématem se zabývali četní papežové jako Benedikt XIV. a Lev XIII. Byla zřízena Congregatio pro indice librorum prohibitorum.

Otázky

Z výše uvedeného vyplývají závažné rozdíly týkající se předběžné censury knih a seznamu zakázaných knih, nehledě na tresty za porušení příslušných předpisů, mezi praxí církve před a po Druhém vatikánském koncilu. Nabízí se proto řada otázek (a podotázek), na které lze sice odpovědět, ale není lehké (případně až nemožné) odpovědi na ně beze zbytku odůvodnit. Zdá se mi, že se jedná o otázky, které více vyžadují předvídání účinků řešení navrhovaného v odpovědi než jednoznačný soud vycházející z mravní stránky věci chápané samy o sobě bez ohledu na další souvislosti. Proto považuji za přípustnou různost odpovědi. Na některé se pokouším dát odpověď sám za sebe, ale současně vyzývám čtenáře k případnému uvedení zdůvodněného vlastního názoru.

Je žádoucí omezení rozsahu předběžné censury?

CIC 1983[vi] omezuje předběžnou censuru na vydávání Písma svatého (can. 825; přitom však připouští vydávání jeho překladů ve spolupráci s nekatolíky nazývaných v něm „odloučenými bratry“), liturgické knihy (can. 826 §1 a §2), modlitební knihy (can. 826, §3), katechismy (can. 827), sbírky dekretů nebo akt (can. 828). Can. 823 sice přiznává pastýřům církve právo a povinnost bdít nad hromadnými sdělovacími prostředky a „vyžadovat, aby tisk vydávaný věřícími ve věcech dotýkajících se víry a mravů podléhal úsudku církve“ a zamítat tisk, který škodí „pravé víře a dobrým mravům“, ale chybí sankce za porušování jednotlivých kánonů. Text CIC 1983 je v tomto ohledu spíše deklaratorní, jak ukazuje také výzva, aby „užití hromadných sdělovacích prostředků bylo proniknuto duchem pravého lidství a křesťanství“ (can. 822). Přitom to, co platí o knihách, platí i o jiných tiskovinách určených k veřejnému rozšiřování (can. 824 §2).

Knihy „z oboru Písma svatého, teologie, církevního práva, církevních dějin a jiných odvětví náboženských nebo morálních věd“ používané jako učebnice ve školách základních, středních a vyšších mají mít církevní schválení (can. 827 § 2). Pokud takové knihy se nepoužívají jako učebnice, tak je doporučováno, aby „byly podrobeny úsudku místního ordináře“ (can. 827 §3).

Kromě toho věřící nemají nic psát do novin, časopisů a brožur, které obvykle zjevně napadají katolické náboženství nebo dobré mravy, leč jen z velmi vážného důvodu (can. 831 §1, jenž odpovídá can. 1386 § 2 v CIC 1917).

Z knih vyžadujících (ne tedy pouze doporučujících) předběžnou censuru tedy na rozdíl od CIC 1917 vypadly komentáře k Písmu, knihy vztahující se k Písmu, theologii, církevní historii, kanonickému právu, přirozené theologii, etice, asketice, mystice, jakož i svaté obrázky a spisy týkající se zvláště náboženství a mravů (can. 1385). Dále pak texty vztahující se beatifikacím a kanonisacím (can. 1387) a k odpustkům (can. 1388).

CIC 1917[vii] v tomto ohledu a také ohledně zakázaných knih je stručným výtahem z konstituce Lva XIII. o zákazu a censuře knih z 8. února 1896.

Publikace s církevním schválením, které bylo vydáno někým, kdo má pravou víru a potřebné znalosti, jistě usnadňuje věřícím základní rozhodnutí, zda může být pro ně přínosná a zda ji tedy mohou či mají číst. V rámci předběžné censury se lze dopustit dvou chyb: laxního přístupu, kterému nevadí bludy, tvrzení blízké heresi, nejednoznačná vyjádření apod., nebo odmítnutí schválení vycházející z osobních preferencí censora ohledně otázek, na které mohou mít katolíci různé názory. Pokud se censor uvaruje těchto chyb, je pro věřící dobré vědět, že kniha má církevní schválení. Naopak, pokud církevní schválení dostane kniha, jejíž autor hlásá bludy či podezřelou nauku jako své vlastní mínění a nedistancuje se od nich (jako je tomu v Žalm 14,1, kde je citován pošetilec říkající, že Bůh není) nebo vadné mravní učení či jiné věcné nepravdy, mohou být svedeni ti, kdo nejsou ostatečně vzdělaní v příslušných otázkách. To se v poslední době děje.

Výsledkem censurního posudku na knihu mohou být tři možnosti: kniha je nezávadná a může být vydána; knihu lze vydat po nějakých (zpravidla menších) opravách či úpravách; kniha je závadná, a neopravitelná bez kompletního přepracování. Censura si vyžaduje v prvých dvou případech značný čas censora, který ji musí celou pozorně přečíst, promyslet její these tam, kde si není jistý, zda jsou přípustné, a případně formulovat připomínky, které by měl autor zapracovat, než kniha obdrží církevní schválení. Někdy se proti rozhodnutí autor může odvolat a tím se pracnost celého procesu navyšuje. V třetím případě postačí, když censor pozná celkové zaměření knihy (nemusí ji dokonce přečíst celou) a ve svém nedoporučujícím stanovisku uvede v dostatečné míře své důvody proti její publikaci (jeho námitky nemusí být vyčerpávající).

Je tu otázka, zda v současnosti bychom tu měli dostatek vzdělaných a pravověrných censorů s potřebným časem na tuto práci, aby bylo možné aplikovat předběžnou censuru v rozsahu dle CIC 1917. Osobně se domnívám, že nikoliv; tedy, že zpřísnění stávajících podmínek pro censuru vyžaduje zlepšení stavu církve, alespoň co se týká vzdělaných věřících a biskupů, aby ustanovovali vhodné censory. Navíc je zde reálné nebezpečí, že (neo)modernističtí biskupové, kteří v církvi nyní převažují, ustanoví za censory takové osoby, které sdílejí jejich postoje, a budou tak efektivně zabraňovat schválení dobrých publikací.

Domnívám se však, že by bylo žádoucí, aby autor nebo vydavatel díla mohl žádat o církevní schválení a v přiměřeně krátké době se mu ho dostalo nebo obdržel připomínky.

V CIC 1917 (can. 2318 §2) byl trest exkomunikace za vydávání knih Písma svatého nebo poznámek i komentářů k nim bez požadovaného schválení. To již v novém CIC není. Mám za to, že zákon něco zakazující by měl obsahovat tresty za porušení zákazu, i když by mohl být mírnější v případě vydání knih vyžadujících předběžnou censuru, kterým chybí toto církevní schválení.

Je žádoucí zrušení seznamu zakázaných knih?

Jak je známo CIC 1983 už neobsahuje zákaz číst zakázané knihy a tresty spojené s porušením tohoto zákazu. Církev v minulosti nespoléhala jen na aktivitu biskupů či inkvisitorů, ale žádala (CIC 1917 can 1397), aby všichni věřící (a zejména klerici) s příslušným vzděláním oznamovali svým ordinářům nebo Svatému stolci knihy, které považují za nebezpečné, pokud možno spolu s důvody, proč tak soudí, přičemž mělo být utajeno, kdo oznámení podal. Byl-li vydán zákaz, tak ten se netýkal jen četby knihy, ale i jejího držení, prodeje, půjčování a překladu do jiného jazyka (can. 1398).

Zákaz se týkal nekatolických vydání Písma svatého; knih podporujících herese, napadajících náboženství a dobré mravy; knih nekatolíků, které pojednávají o náboženství, ledaže by v nich nebylo nic proti katolické víře; knih Písma svatého včetně jejich překladů a komentářů k nim nemajících církevní schválení a dalších knih bez církevního schválení, u kterých bylo toto vyžadováno; knih líčících nová zjevení, proroctví nebo zázraky; knih zavádějících nové pobožnosti, a to i pod záminkou, že jsou určeny k soukromému užívání; knih napadajících dogmata víry; knih usilujících o narušení církevní disciplíny; knih, které učí či doporučují magii, vyvolávaní duchů a podobné pověrečné praktiky; knih prohlašujících souboj, sebevraždu či rozvod za dovolené; lascivních knih; liturgických knih odchylujících se od textu schváleného Apoštolským stolcem; knih šířících církví nestanovené odpustky.

Samozřejmě bylo možné získat v případě potřeby od svého ordináře povolení číst i mít ve vlastnictví takové knihy; bylo však nutné je střežit, aby se nedostaly do rukou nepovolaným osobám. Významné je, že se připomíná (can. 1405), že jakékoli dovolení číst zakázané knihy nepovoluje jejich četbu, pokud by pro čtenáře byla blízkou příležitostí k hříchu.

Kromě těchto všeobecných ustanovení byl udržován i seznam výslovně zakázaných knih. Ten ovšem s pokračujícím vzdalováním se společnosti od katolické nauky a celkovým nárůstem publikací nemohl být kompletní. Starší versi indexu (latinsky) lze stáhnout z http://librinostri.catholica.cz/?id=328[viii].

Jakkoli množství vydávaných závadných knih ve světě roste a není možné podchytit všechny, seznam „zakázaných knih“ považuji za žádoucí pomůckou pro orientaci těch, kteří nepotřebují číst takové knihy, aby jejich četbou neztráceli čas nebo dokonce neohrožovali svoji víru. Protože, jak uvádím dále, mám za to, že zrušení církevních trestů za četbu zakázaných knih je též žádoucí, bylo by vhodné hovořit spíše o indexu „podezřelých a závadných knih“. Záznam v takovém indexu by tak mohl být dvoustupňový: návrh spolu se zdůvodněním, který může podat kdokoliv (fysická či právnická osoba), jenž činí knihu podezřelou, a rozhodnutí příslušné autority, které ji může deklarovat jako závadnou. Kromě toho takový index by kromě knih měl zahrnovat i časopisy a internetové stránky, kde se opakovaně vyskytují závadné články, texty písní, divadelní hry, filmy, videa a televisní pořady. Inspirací zde může být National Legion of Decency[ix] (Národní liga pro slušnost) a její pokračovaní v United States Conference of Catholic Bishops‘ Office for Film and Broadcasting[x] (Úřad konference katolických biskupů USA pro film a vysílání). Vzhledem k nárůstu audio-visuálních pořadů a zájmu o ně zejména mezi dětmi a mládeží (ve srovnání s četbou) je takové zaměření žádoucí.

Je žádoucí zrušení církevních trestů za četbu zakázaných knih?

V CIC 1917 bylo stanoveno (can. 2318 §1), že do exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci upadají ti, kdo vydávají knihy apostatů, heretiků a schismatiků, které propagují apostasi, heresi nebo schisma, a knihy, které byly jmenovitě zakázány, a také ti, kdo bez náležitého dovolení takové knihy čtou či přechovávají.

Domnívám se, že je značný rozdíl mezi vydáváním takových knih a jejich četbou. Tedy v každém případě podporuji tresty za vydávání závadných knih, natáčení takových filmů, provozování takových divadelních her apod. Některá z těchto provinění by měly stíhat i zákony (katolického) státu. Co se týče četby, mám za to, že stačí všeobecné ustanovení, aby nikdo takové věci nečetl, neposlouchal či se na ně nedíval bez náležitého důvodu (tedy třeba jen ze zvědavost i či pro pobavení), a seznamoval se s nimi jen za předpokladu, že to není pro něj blízkou příležitostí k hříchu.

Opodstatněných důvodů pro četbu, poslech atd. závadných věcí je dnes celá řada: vypracování jejich kritické analýzy či varování před nimi; snaha se seznámit s tím, co se v dané oblasti ve světě děje, což zahrnuje i studium nesprávných filosofických a theologických knih; rodiče by se měli seznamovat s podezřelými pořady, než svým dětem je dovolí resp. zakáží sledovat; dokonce někdy může být opodstatněné se krátkodobě věnovat i zcela nemravným věcem jako je tomu u policistů, soudců či soudních znalců např. v případě trestného činu šíření pornografie. Všeobecné vzdělání vyžaduje nejen znát to správné, ale i nesprávné, které se ve světě šíří, včetně toho, jak mu oponovat. Vzhledem k tomu, že přibývá případů, kdy četba závadných textů je potřebná, zdá se mi, že plošný zákaz četby takových textů je anachronismem.

Sv. Pavel se přel se židy a dokazoval z Písma, že Ježíš je slíbený Mesiáš (Skut 18,28), sv. Štěpán se pře se židy (Skut 6,9) a již prvních stoletích sepsali Tatian, Athenagoras, Theofilius z Antiochie, Minutius Felix, Firmicus Maternus, Tertullian, sv. Justin a další apologie víry. Autoři těchto apologií museli znát tedy názory protivníků. Později vznikají četné polemické spisy proti heretikům sepisované povětšinou kněžími a biskupy.

Vzhledem k nárůstu bezbožnosti ve světě, nedostatečné bdělosti v církvi a množství závadných publikací je třeba, aby na závadné publikace upozorňovali nejen kněží, ale i vzdělaní pravověrní laici. Závadné mohou být i dokumenty církevních institucí jako třeba tzv. Holandský katechismus z roku 1966. Vzhledem ke stávající situaci v církvi mám za to, že tu mohou významnou úlohu sehrát pravověrní kněží i laici a jejich sdružení ohledně upozorňování na závadné publikace, filmy apod. Chybí jim ovšem potřebná jurisdikce ohledně vydávání zákonů a uplatňování trestů za jejich porušení, ale to pro ty, kdo mají dobrou vůli, není potřeba.

Michal Kretschmer

[i] http://www.duseahvezdy.cz/2012/03/30/budeme-potrebovat-novou-inkvizici/

[ii] http://www.duseahvezdy.cz/2014/01/02/bojove-rady/

[iii] http://newadvent.org/cathen/03519d.htm

[iv] http://newadvent.org/cathen/07721a.htm

[v] Novější verzi indexu si lze stáhnout z http://librinostri.catholica.cz/?id=328; další je na http://www.cvm.qc.ca/gconti/905/BABEL/Index%20Librorum%20Prohibitorum-1948.htm

[vi] Online na http://web.katolik.cz/feeling/library/Kodex.pdf

[vii] Ke stažení latinsky z http://www.kirchenrecht-online.de/kanon/cic17_e.html

[viii] Zajímavé informace k indexu jsou na http://www.fordham.edu/halsall/mod/indexlibrorum.asp

[ix] http://en.wikipedia.org/wiki/National_Legion_of_Decency; stručně česky na http://cs.wikipedia.org/wiki/Legie_slu%C5%A1nosti

[x] http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Conference_of_Catholic_Bishops%27_Office_for_Film_and_Broadcasting

13 Responses to Úvahy o indexu zakázaných knih

  1. Rudolf napsal:

    Velmi zajímavý podnět z pera pana Kretschmera zabývající se indexem zakázaných knih z církevního hlediska. Domnívám se,že by bylo užitečné, kdyby rozvinul svoji myšlenku i o pohled sekulární, tj. zjistit právní stanovisko k veřejným knihovnám, které takové knihy mají ve vlastnictví a nejen to nabízejí je k volnému použití čtenářům, kteří požadují jejich zápůjčky s odvoláním na svobodu slova. Mám na mysli např. Knihovnu Národního sjednocení, která nabízí množství titulů evidentně jde o tituly šířící antisemitismus, přepisování historie,rasismus a jiné ideologie v rozporu se zákonem. Zajímalo by mne, jak je zajištěno, že se podobné knihy nedostanou do nepovolaných rukou, případně sankce pro porušení zákona.

  2. Michal Kretschmer napsal:

    http://narodnisjednoceni.cz/knihovna.htm jsem detailně nezkoumal z hlediska eventuální závadnosti některých knih ke stažení. Každopádně je tam mnoho dobrých publikací. Kromě toho někteří morální theologové mají za to, že zákaz četby se nevztahoval na knihy, které mají v současnosti (takřka) jen historický význam. Tedy kdyby tam byl Komunistický manifest, tak je to spíše historický podklad pro studium než snaha o oživení komunistických myšlenek.

    Jestliže tu dnes fakticky máme bezbřehý liberalismus, pak z jeho pohledu vyplývá, že omezování svobody projevení nějakého názoru je nepřípustné. Stát se v tomto pohledu chová pokrytecky – vydávat Hitlerovy projevy je údajně trestný čin, o spisech „klasiků marxismu-leninismu“ by to neplatilo?

    Ohledně rasismu (a tedy i antisemitismu) máte o něm nesprávný pojem – viz http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1550-co-je-to-rasismus-.aspx . Ohledně historie je tu třeba, aby tu bylo svobodné historické bádání, jehož cílem je pravda, nikoliv vyhovět lidskému „zákonu“. Některá témata jsou natolik zpolitisována a kriminalizována, že je skutečně obtížné poznat (a tedy nikoliv pouze věřit jedné či druhé straně) pravdu.

    • Rudolf napsal:

      Jinak řečeno: existují knihovny, kde knihy jsou sponzorovány bůhvíkým pouze z jediného důvodu, a tím je ovlivnění našeho myšlení a manipulování našimi názory požadovaným směrem.
      Zkrátka veřejnost se dostává bez jakýchkoliv zábran ke knihám, jimž se slušný člověk raději vyhýbá a regály v nichž jsou uskladněny, širokým obloukem obejde. Z výše uvedeného jsem pochopil, omluvte mne jestli se mýlím, že nějaký index zakázaných knih neexistuje a že na nějaké „libri prohibiti“ (pouze ze studijních důvodů) za mřížemi, se u nás nehraje.
      Za těchto okolností je na pováženou vyslat děti na „Noc v knihovně“, protože teoreticky vzato by mohly přijít k morální újmě, již si odnesou na celý život.

  3. Michal napsal:

    Zajímavá informace pro vyznavače klišé o veskrze zlotřilé povaze katolické církve: Knihu Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum) dal papež Pius V. na index zakázaných knih.

    • Jarda napsal:

      Knihu Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum) dal papež Pius V. na index zakázaných knih – a z jakého důvodu?

      • Michal napsal:

        Z wikipedie:
        „Autoři žádali pro knihu dobrozdání od teologické fakulty kolínské univerzity, avšak většina tamních profesorů odmítla mít s touto knihou cokoli společného. Podle tehdejšího vyjádření inkvizice byly knihou doporučené právní procedury neetické a protiprávní a démonologie knihy neodpovídala učení katolické církve. Kramer dobrozdání fakulty padělal.
        Inkvizice odsoudila Kramera již v roce 1490. Papež Pius V. (1566-1572) čarodějnické procesy v papežském státě zakázal a nařídil dát tuto knihu na index zakázaných knih. Knihu samotnou nikdy papež neoznačil za oficiální stanovisko církve.“
        http://cs.wikipedia.org/wiki/Malleus_maleficarum

  4. Jarda napsal:

    Vzhledem k tomu, že kdybych se více rozepsal, tak by mě admin okamžitě smazal, jen stručně:
    Pokud někdo využívá své postavení, moc, známosti …. k tomu, aby omezil, potlačil, zakázal názory druhých, svědčí to o tom, že si svými názory není moc „jistý v kramflecích“. Že je nedokáže obhájit, dokázat, přesvědčit o jejich pravdivosti.

    Když jsem si po r. 90´objednal několik knih z Karmelitánského nakladatelství, přišel mně s nimi i letáček o tom, jak strašně nebezpeční jsou Svědci Jehovovi. Jak nemají pravdu, jak jsou školeni jak lidi poplést, jak odvádějí od pravé víry. Nebavit se s nimi – příp. jen v přítomnosti kněze, atd., atp. A tak jsem si řekl – mají pravdu katolíci že je s nimi Duch sv. jak neustále tvrdí? Jak by je tedy mohli poplést nějací Svědci, s nimiž, dle tvrzení církve katolické Duch sv. nepeče. A tak když svědci přišli i k mým dveřím dali jsme si kafe, s neřidičem i po pohárku červeného, a hodinu jsme debatovali s výsledkem, že jejich tvrzení jsou asi stejně podložena a doložena jako tvrzení kteréhokoliv jiného náboženství.
    A to je ten problém, proč pravověrní věřící požadují, aby byly nějaké indexy zakázaných knih. Přímo v článku autor několikrá opakuje obavu, aby četbou nevhodných knih věřící neodpadl od víry či se nepřiklonil k herezi. Sám tak dokazuje, že víru je nutno pěstovat „ve skleníku“, aby ji nějaký „mrazík“ nespálil.

    • Michal Kretschmer napsal:

      Víru není třeba pěstovat „ve skleníku“, aspoň ne vyzrálou víru. Když budete ale učit malé dítě chodit, nebudete tak činit v hustém provozu, aby nepřišlo k úhoně. Větší dítě se pak už umí vyhnout vozidlům, které by ho mohli srazit.

      Víra je příliš cenná a nezbytná věc, aby bylo možné o ni přijít. Ne každý má dostatečně jasno a dovede rozpoznat, co je už s vírou neslučitelné a neví, jak proti tomu argumentovat.

      • Jarda napsal:

        No, a v tom vidím problém. Kdekterý věřící, teolog, kazatel … zdůrazňuje, že „dětskou“ víru je nutno nahradit vírou zralou, dospělou, vyzrálou, plnou …… , ale když je požádám, aby takovou víru definovali a popsali její rozdíly od víry „dětské“, neodpoví.

    • Lukáš Biskupický napsal:

      Jarda: …“že jejich (Svědků Jehovových) tvrzení jsou asi stejně podložena a doložena jako tvrzení kteréhokoliv jiného náboženství“.
      LB: To myslíte vážně?

      • Jarda napsal:

        Ano, ty myslím vážně. Už jste si někdy svoji víru katolickou porovnal v diskusi s vírou třebas těch Svědků a jejich argumemnty se svými?

  5. Michal Kretschmer napsal:

    K tématu se váže i pojednání P. Antonínu Koniášovi S.J. – ke stažení z http://uloz.to/xYMhAffL/bajky-konias-pdf .

  6. ztutýu napsal:

    Tak namátkou z autorů: Blaise Pascal, Johannes Kepler, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Jean de la Fontaine, Daniel Defoe, Dumas starší, Dumas mladší, Dante, Koperník, Jonathan Swift. Z děl třeba slavná Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel. Nechci urážet ničí víru, ale tohle je holý pouhopouhý fakt.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *