P. Pirmin Suter FSSPX

Milí mladí věřící,

nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.

Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“

Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)

Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem!

Volba stavu

Jedna dívka si krátce před svatbou položila otázku, jestli snad nemá povolání k zasvěcenému životu. Výsledek této volby stavu nebyl nijak překvapivý – vdala se, přestože by byla bývala měla povolání k životu v klášteře. Tak by to ovšem nemělo být! V tomto případě si dotyčná položila nejdůležitější otázku svého života příliš pozdě! Každý mladý člověk si musí v určitém okamžiku položit rozhodnou otázku, zda ho Bůh volá (jako kněze, bratra, sestru), nebo ne. Odpovědná volba stavu ovšem předpokládá určitou zralost a také to, že člověk není zamilovaný, resp. nemá v dané době žádný vztah. To znamená, že pro mladého člověka je naprosto normální, když v 18 letech nemá žádnou známost. Není také žádnou ostudou, když svou první známost máte ve 25 letech. Nechci zde stanovovat žádnou věkovou hranici, svou roli tu hrají i okolnosti, jako např. zda má člověk dokončené vzdělání, nebo ne. Pro muže také není žádným neštěstím, když svůj protějšek najde teprve ve 30 nebo ještě později. Co je ale pro mladého člověka důležité, je skutečnost, že se vší vážností uvažuje o volbě stavu, a sice ještě předtím, než dojde k nějaké známosti. Mnoho mladých lidí má v tomto ohledu zcela mylné představy. Někteří se chybně domnívají: „Pokud se zamiluju, je to znamení, že se mám vdát/ oženit.“ Taková argumentace je nesprávná. Mladý člověk se velmi rychle zamiluje do toho či onoho, což ale ještě neznamená, že musí hned následovat vztah nebo svatba. Tato zamilovanost je často jen sympatie, pocit. Pocit se ale musí podřídit rozumu (pravdě) a vůli (dobré) – a ne naopak, jak to postuluje Sigmund Freud. Svatí dokonce tvrdí, že dobrý kněz, dobrý řeholník, dobrá řeholní sestra by měli mít také vlastnosti dobrého otce rodiny či dobré matky.

Aby se v otázce volby stavu člověk dobře rozhodl, je potřeba se hodně modlit. Osvědčeným prostředkem je zhruba od 18 roku věku účast na ignaciánských exerciciích, kde se pojednává právě i o volbě stavu. Moudrý mladý člověk by se měl také poradit. Proto je důležité si v této věci pohovořit i s knězem. Známkou povolání např. může být skutečnost, že se člověk chce plně nasadit pro obrácení hříšníků nebo že by se rád oddal rozjímavému životu v ústraní atd. Někteří mladí lidé se rozhodnou velmi rychle. U jiných je to obtížnější. Ale pokud se člověk skutečně snaží rozhodnout se správně, nemusí mít strach, že by vykročil špatným směrem.

Vytrvat v učiněném rozhodnutí

Kdo se jednou rozhodl pro manželství, měl by v tom vytrvat, pokud se nevyskytnou nové okolnosti. Tak nás k tomu nabádá moudrost. Někdy se stane, že se mladý člověk najednou zalekne nenadálých obtíží v práci nebo v rámci známosti a začne si klást otázku, jestli přece jen nemá povolání k zasvěcenému životu. Ne! Takové těžkosti ještě nezakládají nové okolnosti a nejsou důvodem k tomu, aby dotyčný přehodnotil své rozhodnutí ohledně stavu manželství. Kdo se pro něj jednou rozhodl, musí vytrvat, i když snad nenajde hned vhodného partnera. Platí to i obráceně – kdo se rozhodl pro seminář nebo život v klášteře, ať vytrvá a nenechá se zviklat žádnými obavami, starostmi, nebo nečekanou zamilovaností. Počáteční období v semináři nebo v klášteře je také obdobím zvažování, zda jde skutečně o povolání. Kdo v tomto období rozpozná, že nakonec přece jen povolání k zasvěcenému životu nemá, může opět odejít. Není to žádná ostuda a období strávené v semináři nebo v klášteře může být i pro pozdější manželství velkým obohacením.

Volba partnera

Kdo chce uzavřít manželství, musí být aktivní. To platí především pro muže. V naší kultuře je zvykem, že muž hledá nevěstu a že také učiní první krok. Občas narazíme na mladé muže pokročilejšího věku, kteří sedí doma v lenošce a lamentují nad tím, že stále ještě nenašli vhodnou nevěstu a … Není divu! Správný muž musí o ženu usilovat!

Při volbě partnera je třeba položit si základní otázku: „K čemu potřebuji přítele/ přítelkyni? Proč hledám partnera?“ Kdo hledá modelku s hezkou tvářičkou, která umí flirtovat a se kterou si aspoň pár dní užije, najde ji bez problému na diskotéce, na pláži nebo na facebooku, kde se slečny tohoto druhu vyskytují v nepřeberném množství. Kdo hledá muže se slibnou kariérou a tučným kontem, najde ho jistě také na svém pracovišti nebo na nějaké večerní akci. Vždycky se najde někdo, kdo má rád dobrodružství… alespoň na pár let.

Zpět k naší otázce: „Proč hledám partnera? Chci partnera, který mě opravdu miluje? Přítele, který mi po celý život zůstane věrný, který přijme všechny děti, kterými ho Bůh obdaruje? Chci založit rodinu na křesťanských základech?“ Kdo na všechny otázky odpověděl kladně, měl by při volbě partnera postupovat obezřetně, protože mnoho mladých lidí v dnešní době už není schopno (nebo jen v omezené míře) zodpovědně se zhostit těchto životních úkolů.

Skutečné přátelství vyvěrá ze vzájemné lásky nad společným pokladem. O manželství to platí dvojnásob. Nejdůležitější místo v našem životě ovšem zaujímá Bůh, víra, milost. A tady už vyvstává otázka: může být přátelství nebo vzájemná láska opravdová, když v nejdůležitější věci nevládne soulad, panují různá mínění nebo dokonce každý z partnerů zaujímá odlišné stanovisko? „Ne,“ říká svatý Tomáš Akvinský, „takovému přátelství chybí to nejdůležitější“. Nemůže nás překvapit, že v takových manželstvích jsou některé problémy už předprogramovány. Proto papežové dříve před uzavíráním smíšených manželství varovali, tedy před manželstvím např. s protestantem. Toto varování můžeme v jistém smyslu rozšířit i na moderní katolíky nebo ateisty, kteří nejsou ochotni brát víru vážně. Problémy nastávají nejpozději v okamžiku, kdy má být pokřtěno první dítě. Má být vůbec pokřtěné? V jaké církvi? Co si děti pomyslí, když otec v neděli nikdy nejde do kostela? Jak to musí být pro děti smutné, když jim matka nikdy nevypráví o Bohu a nemodlí se s nimi! A když děti přistupují k prvnímu svatému přijímání, jak špatný je to příklad, když jeden z rodičů nikdy nepřijímá Tělo Páně. Na nejkrásnější rodinné oslavy padne stín, když jeden z rodičů není věřící nebo víru nebere vážně. Proto, milý mladíku/ milá slečno, má víra při volbě partnera rozhodující význam. Jistý mladý pár přišel jednoho dne do kostela, aby tam vstoupil ve stav manželský. Na prahu kostela si mladý snoubenec pro sebe zabručel: „To je naposledy, co jsem v kostele.“ Když začal obřad a kněz se nevěsty zeptal, zda si přítomného muže chce vzít, odpověděla „ne“! Kněz se v domnění, že špatně slyší, zeptal znovu, nevěsta ale i podruhé odpověděla „ne“! Pochopila – raději zůstat sama, než si vzít muže, pro kterého víra, mše svatá nic neznamenají.

Jedna mladá dívka jezdila pravidelně městským autobusem do kaple Bratrstva sv. Pia X. Řidič autobusu – protestant – se do dívky zamiloval a jednoho dne se jí vyznal ze svých citů. Ona ale rozhodně odpověděla: „Pro mě přichází v úvahu jedině tradiční katolík.“ Tento důsledný postoj udělal na řidiče takový dojem, že zatoužil Bratrstvo sv. Pia X. poznat. Začal navštěvovat hodiny katechismu, konvertoval a nakonec před dívku předstoupil se slovy. „Nyní už jsem tradiční katolík!“ Ti dva jsou dnes šťastným manželským párem – protože víra pro ně byla na prvním místě.

Uvedený příklad ukazuje, že ještě existují mladí lidé, kteří jsou ochotni se obrátit. Ve většině případů to ale funguje jen tehdy, pokud k obrácení dojde před začátkem vztahu. V této otázce se vyplatí hned zpočátku zaujmout konsekventní stanovisko a přiznat barvu.

Každý člověk má své chyby. Kdo hledá dokonalého partnera, může taky čekat do smrti. Přesto byste při volbě svého protějšku měli dbát na to, aby dosahoval určitého stupně ctností. Pokud nějaký egoista není ochoten přinést ani nejmenší oběti pro druhé, jak toho bude schopen později v manželství? Pokud nějaký mladý člověk neustále lže nebo kleje a nesnaží se na sobě pracovat, jak to bude později vypadat v jeho rodině? Pokud mladý muž není schopen zapojit se do běžného pracovního procesu, jak bude moci později vydělávat peníze a živit rodinu? Pokud dívka nemá ani zdání, jak se krájí chleba, jak bude později schopna pečovat o rodinu a vést domácnost?

Na pozadí všech těchto úvah vysvítá jasně jedna věc – cílem volby partnera je založení křesťanské rodiny. Tento cíl musí stát na prvním místě. Na tento cíl se vztahují všechna kritéria volby. Jestli dotyčný má modré oči, křivý nos, mluví nářečím východním nebo západním, je proto zcela nepodstatné.

Známost, období zasnoubení

Cílem známosti je bližší poznání partnera a příprava na manželství. Čím lépe se partneři poznají, tím větší je jejich láska – alespoň by to tak mělo být. A právě v dnešní době jsme velmi často svědky následující situace: „Ukaž mi, že mě miluješ. Dokaž to tím, že u mě přespíš, že se ke mně přestěhuješ, že mě nenecháš samotného/ samotnou!“ Láska toho, kdo takhle mluví, je jen zástěrkou egoismu! Opravdová láska hledá štěstí druhého a je ochotna kvůli tomu na sebe vzít i oběti a odříkání.

Pravé štěstí člověk najde ale pouze v Bohu. Kdo tedy doopravdy miluje, chce druhého přivést blíž k Bohu, touží dodržovat jeho přikázání, rád se podvoluje úsudku Církve, protože velmi dobře ví, že to vše v posledku jeho milovaný protějšek udělá šťastným.

Kdo je zamilovaný nebo zasnoubený, není ještě ve stavu manželském. Mnohé z toho, co je dovoleno manželům, snoubencům dovoleno není. Protože dodržování řady pravidel přijde zatěžko dokonce i některým věrným katolíkům, vyjmenuji zde několik konkrétních bodů, abych vymezil hranici, kterou je potřeba dodržovat i v období zasnoubení.

Snoubenci spolu nesmí bydlet v jednom bytě, ani kdyby se jednalo v rámci bytu o dva oddělené pokoje. Církev v tomto posuzuje zvnějšku, což znamená: i kdyby snoubenci v tomto případě nezhřešili, jsou považováni za veřejné hříšníky, protože navenek žijí v konkubinátu. Kněz je v takových případech povinen odmítnout rozhřešení ve svaté zpovědi a dokonce i svaté přijímání. V případě smrti by nebyl možný ani církevní pohřeb.

Často se stává, že snoubenci bydlí daleko od sebe. Pokud např. dívka navštíví svého přítele, který bydlí v bytě sám, nesmí u něho přespat. Oba by se tím vystavili blízké příležitosti ke hříchu, což je samo o sobě hříšné.

Snoubencům není dovoleno o samotě někde ve dvou trávit prázdniny nebo cestovat. I tady platí princip, že se člověk nesmí dobrovolně a bez závažného důvodu vystavovat nebezpečí hříchu.

Snoubencům není dovoleno dotýkat se nemravně sebe sama nebo navzájem. Ve zkratce by se dalo říci, že v otázce sexuality si nemohou dovolit víc, než jak tomu u nich bylo v období před známostí. Mazlení a podobné věci vedou velmi rychle ke hříchu, a to také v myšlenkách. Francouzský polibek by např. byl před manželstvím těžce hříšný.

Pokušení mohou být v období zasnoubení někdy velmi intenzivní. Proto je důležité vymezit si potřebný čas na modlitbu. Velmi pomáhá také zdravý odstup od partnera, např. že se člověk večer v rozumnou dobu rozloučí.

Celá řada mladých lidí tato pravidla považuje za příliš striktní. Ano, může se dokonce stát, že někdo ukončí známost, protože ten druhý ve svých (mravních) zásadách nepoleví. Ale právě tyto body se mohou stát zkušebními kameny pravé lásky. Kdo není schopen na sebe vzít oběti a něco si odříct, ten je egoista a jeho láska je jen zástěrkou. Pokud se muž se svou přítelkyní rozejde jen proto, že s ním nechce přespat v jeho bytě, za nic nestojí a nezaslouží si, aby se o něho tak dobrá dívka zajímala. Pokud dívka ukončí známost jen proto, že muž chce zůstat věrný pravé víře, může jen děkovat Bohu, že dívka ukázala svou pravou tvář teď a ne až později v manželství. Pokud je pro muže důvodem rozchodu a rozčarování skutečnost, že se jeho přítelkyně modlí každý den růženec, pak si může dívka jen gratulovat, že si ho nevzala. Kardinál Faulhaber apeluje na mladé: „Nepředstupujte před oltář, pokud je vaše čest v troskách!“

V jedné knize, doporučované Msgr. Marcelem Lefebvrem, píše Pater Barbara: „Rodiče utíkají před velkou zodpovědností a před svým úkolem, který mají jako vychovatelé před Bohem v době zasnoubení. Mnozí z nich se díky falešné námitce – že totiž snoubenci potřebují více důvěry – domnívají, že není nutné děti podrobovat diskrétnímu dozoru. Ovšemže je třeba dětem důvěřovat, i v době zasnoubení. Ale důvěřovat neznamená ponechat je v příležitosti ke hříchu. Dovolit ovšem, aby snoubenci sami cestovali a vydávali se na výlety atd., nebo nechat je samotné doma a jako rodiče „takticky“ odejít, to znamená vystavit je příležitosti ke hříchu. V dnešní době znovu ožívá naturalismus, i v křesťanských rodinách. Pokud chceme patřit ke Kristu, musíme plavat proti proudu.“

Nejlepší přípravou na svatbu je společná modlitba a časté přijímání svátostí. Snoubenci, kteří se společně modlí růženec, kteří se vzájemně podporují v dobrém, ve víře, v ctnostném životě, takoví mohou chovat pevnou důvěru, že jednou uzavřou šťastné manželství. V každém manželství ovšem přicházejí kříže. Ale pokud je jejich vzájemná láska ryzí a Bůh je středem jejich života, pomůže jim unést každý kříž a zachovat věrnost až do smrti.

Jeden mladík se rozešel se svou přítelkyní, protože onemocněla. Byl to egoista a myslel jen na sebe. Naproti tomu jeden penzista měl manželku na vozíku, která už nebyla schopna ani mluvit. Každý den ji vozil na procházku ulicemi vesnice. Jednoho dne mu jeho přátelé poradili, aby svou ženu přece dal do pečovatelského domu a našel si novou, se kterou by mohl zažít ještě mnoho pěkných chvil. Tento muž ale rozhodně odpověděl: „Ne! Zůstanu své ženě věrný, protože vím přesně, že i ona by se o mě starala, kdybych na tom byl tak špatně jako ona!“ Tento muž miloval opravdově a nesobecky.

Svatba

Před svatbou chodí snoubenci na přípravu. V tomto dopise chci vyzdvihnout pouze jeden bod, který v dnešní době upadá v zapomnění. Prvním a hlavním účelem manželství je potomstvo! Bůh stvořil lásku mezi mužem a ženou s ohledem na cíl a účel manželství, na potomstvo! To znamená, že manželé musí být principiálně připraveni přijmout děti, kterými je Bůh obdaruje. Všechny prostředky a techniky, které by mohly omezit nebo zabránit početí dítěte, jsou proto v přímém rozporu s hlavním cílem manželství a proto hříšné.

Mnoho mladých lidí se domnívá, že na rozdíl od umělé antikoncepce je přirozené plánování rodičovství dovolené. Papež Pis XII. ve svém projevu k členkám Unie katolických porodních asistentek v roce 1951 vykládá zcela jasně principy, podle kterých je dovoleno přirozené plánování rodičovství využít pouze ze stanovených závažných důvodů. Kdo tudíž bezdůvodně po několik let využívá přirozeného plánování rodičovství k regulaci, těžce hřeší, protože toto jednání je v přímém rozporu s hlavním cílem manželství. V případě nejasností je potřeba se poradit se zodpovědným knězem.

Poznámky na závěr

Manželství je něco nádherného. Bůh dává muži a ženě podíl na své stvořitelské moci. Muž a žena se smí spolupodílet na vzniku nového člověka. Ale to ještě není všechno: rodiče obdrželi od Boha zároveň vzácný úkol vychovávat děti za spolupůsobení Církve pro Boha, pro věčnou blaženost v nebesích. Je to krásný, ale také zodpovědný úkol. Rodina, kde otec a matka táhnou za jeden provaz, rodiče, kteří mají před očima stejné cíle, společně nesou všechny obtíže, které jsou s jejich úkolem spojené, jaká to radost a požehnání pro celou rodinu!

Toto štěstí, milí mladí přátelé, leží i ve Vašich rukou. Jistě je to milost, dar Boží, o který má člověk Boha prosit, ale závisí to i na Vás! Závisí na Vás, zda výše uvedené rady a principy přijmete nebo ne, zda je budete uvádět do života či ne. Mějte odvahu popovídat si o tom s knězem, pokud máte obavy nebo pochybnosti, to Vám může opravdu pomoci. Budu se za Vás modlit, abyste – pokud se pro to v rámci volby stavu zodpovědně rozhodnete – dokázali založit skutečně křesťanskou rodinu. Bude to nejen pro Vás, ale i pro Vaši rodinu, pro vaši zem a celou Církev velká radost a požehnání.

V modlitbě spojen Vás srdečně zdraví

P. Pirmin Suter FSSPX

Podle německypsaného originálu (viz KJB-Rundbrief č. 15) přeložila a upravila Martina Šimková. Převzato ze stránek Institutu sv. Josefa, předtím vyšlo v časopise Te Deum 2012/5.