Zamilovanost – zásnuby – svatba … a potom?

P. Pirmin Suter FSSPX

Milí mladí věřící,

nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.

Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“

Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)

Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem!

Volba stavu

Jedna dívka si krátce před svatbou položila otázku, jestli snad nemá povolání k zasvěcenému životu. Výsledek této volby stavu nebyl nijak překvapivý – vdala se, přestože by byla bývala měla povolání k životu v klášteře. Tak by to ovšem nemělo být! V tomto případě si dotyčná položila nejdůležitější otázku svého života příliš pozdě! Každý mladý člověk si musí v určitém okamžiku položit rozhodnou otázku, zda ho Bůh volá (jako kněze, bratra, sestru), nebo ne. Odpovědná volba stavu ovšem předpokládá určitou zralost a také to, že člověk není zamilovaný, resp. nemá v dané době žádný vztah. To znamená, že pro mladého člověka je naprosto normální, když v 18 letech nemá žádnou známost. Není také žádnou ostudou, když svou první známost máte ve 25 letech. Nechci zde stanovovat žádnou věkovou hranici, svou roli tu hrají i okolnosti, jako např. zda má člověk dokončené vzdělání, nebo ne. Pro muže také není žádným neštěstím, když svůj protějšek najde teprve ve 30 nebo ještě později. Co je ale pro mladého člověka důležité, je skutečnost, že se vší vážností uvažuje o volbě stavu, a sice ještě předtím, než dojde k nějaké známosti. Mnoho mladých lidí má v tomto ohledu zcela mylné představy. Někteří se chybně domnívají: „Pokud se zamiluju, je to znamení, že se mám vdát/ oženit.“ Taková argumentace je nesprávná. Mladý člověk se velmi rychle zamiluje do toho či onoho, což ale ještě neznamená, že musí hned následovat vztah nebo svatba. Tato zamilovanost je často jen sympatie, pocit. Pocit se ale musí podřídit rozumu (pravdě) a vůli (dobré) – a ne naopak, jak to postuluje Sigmund Freud. Svatí dokonce tvrdí, že dobrý kněz, dobrý řeholník, dobrá řeholní sestra by měli mít také vlastnosti dobrého otce rodiny či dobré matky.

Aby se v otázce volby stavu člověk dobře rozhodl, je potřeba se hodně modlit. Osvědčeným prostředkem je zhruba od 18 roku věku účast na ignaciánských exerciciích, kde se pojednává právě i o volbě stavu. Moudrý mladý člověk by se měl také poradit. Proto je důležité si v této věci pohovořit i s knězem. Známkou povolání např. může být skutečnost, že se člověk chce plně nasadit pro obrácení hříšníků nebo že by se rád oddal rozjímavému životu v ústraní atd. Někteří mladí lidé se rozhodnou velmi rychle. U jiných je to obtížnější. Ale pokud se člověk skutečně snaží rozhodnout se správně, nemusí mít strach, že by vykročil špatným směrem.

Vytrvat v učiněném rozhodnutí

Kdo se jednou rozhodl pro manželství, měl by v tom vytrvat, pokud se nevyskytnou nové okolnosti. Tak nás k tomu nabádá moudrost. Někdy se stane, že se mladý člověk najednou zalekne nenadálých obtíží v práci nebo v rámci známosti a začne si klást otázku, jestli přece jen nemá povolání k zasvěcenému životu. Ne! Takové těžkosti ještě nezakládají nové okolnosti a nejsou důvodem k tomu, aby dotyčný přehodnotil své rozhodnutí ohledně stavu manželství. Kdo se pro něj jednou rozhodl, musí vytrvat, i když snad nenajde hned vhodného partnera. Platí to i obráceně – kdo se rozhodl pro seminář nebo život v klášteře, ať vytrvá a nenechá se zviklat žádnými obavami, starostmi, nebo nečekanou zamilovaností. Počáteční období v semináři nebo v klášteře je také obdobím zvažování, zda jde skutečně o povolání. Kdo v tomto období rozpozná, že nakonec přece jen povolání k zasvěcenému životu nemá, může opět odejít. Není to žádná ostuda a období strávené v semináři nebo v klášteře může být i pro pozdější manželství velkým obohacením.

Volba partnera

Kdo chce uzavřít manželství, musí být aktivní. To platí především pro muže. V naší kultuře je zvykem, že muž hledá nevěstu a že také učiní první krok. Občas narazíme na mladé muže pokročilejšího věku, kteří sedí doma v lenošce a lamentují nad tím, že stále ještě nenašli vhodnou nevěstu a … Není divu! Správný muž musí o ženu usilovat!

Při volbě partnera je třeba položit si základní otázku: „K čemu potřebuji přítele/ přítelkyni? Proč hledám partnera?“ Kdo hledá modelku s hezkou tvářičkou, která umí flirtovat a se kterou si aspoň pár dní užije, najde ji bez problému na diskotéce, na pláži nebo na facebooku, kde se slečny tohoto druhu vyskytují v nepřeberném množství. Kdo hledá muže se slibnou kariérou a tučným kontem, najde ho jistě také na svém pracovišti nebo na nějaké večerní akci. Vždycky se najde někdo, kdo má rád dobrodružství… alespoň na pár let.

Zpět k naší otázce: „Proč hledám partnera? Chci partnera, který mě opravdu miluje? Přítele, který mi po celý život zůstane věrný, který přijme všechny děti, kterými ho Bůh obdaruje? Chci založit rodinu na křesťanských základech?“ Kdo na všechny otázky odpověděl kladně, měl by při volbě partnera postupovat obezřetně, protože mnoho mladých lidí v dnešní době už není schopno (nebo jen v omezené míře) zodpovědně se zhostit těchto životních úkolů.

Skutečné přátelství vyvěrá ze vzájemné lásky nad společným pokladem. O manželství to platí dvojnásob. Nejdůležitější místo v našem životě ovšem zaujímá Bůh, víra, milost. A tady už vyvstává otázka: může být přátelství nebo vzájemná láska opravdová, když v nejdůležitější věci nevládne soulad, panují různá mínění nebo dokonce každý z partnerů zaujímá odlišné stanovisko? „Ne,“ říká svatý Tomáš Akvinský, „takovému přátelství chybí to nejdůležitější“. Nemůže nás překvapit, že v takových manželstvích jsou některé problémy už předprogramovány. Proto papežové dříve před uzavíráním smíšených manželství varovali, tedy před manželstvím např. s protestantem. Toto varování můžeme v jistém smyslu rozšířit i na moderní katolíky nebo ateisty, kteří nejsou ochotni brát víru vážně. Problémy nastávají nejpozději v okamžiku, kdy má být pokřtěno první dítě. Má být vůbec pokřtěné? V jaké církvi? Co si děti pomyslí, když otec v neděli nikdy nejde do kostela? Jak to musí být pro děti smutné, když jim matka nikdy nevypráví o Bohu a nemodlí se s nimi! A když děti přistupují k prvnímu svatému přijímání, jak špatný je to příklad, když jeden z rodičů nikdy nepřijímá Tělo Páně. Na nejkrásnější rodinné oslavy padne stín, když jeden z rodičů není věřící nebo víru nebere vážně. Proto, milý mladíku/ milá slečno, má víra při volbě partnera rozhodující význam. Jistý mladý pár přišel jednoho dne do kostela, aby tam vstoupil ve stav manželský. Na prahu kostela si mladý snoubenec pro sebe zabručel: „To je naposledy, co jsem v kostele.“ Když začal obřad a kněz se nevěsty zeptal, zda si přítomného muže chce vzít, odpověděla „ne“! Kněz se v domnění, že špatně slyší, zeptal znovu, nevěsta ale i podruhé odpověděla „ne“! Pochopila – raději zůstat sama, než si vzít muže, pro kterého víra, mše svatá nic neznamenají.

Jedna mladá dívka jezdila pravidelně městským autobusem do kaple Bratrstva sv. Pia X. Řidič autobusu – protestant – se do dívky zamiloval a jednoho dne se jí vyznal ze svých citů. Ona ale rozhodně odpověděla: „Pro mě přichází v úvahu jedině tradiční katolík.“ Tento důsledný postoj udělal na řidiče takový dojem, že zatoužil Bratrstvo sv. Pia X. poznat. Začal navštěvovat hodiny katechismu, konvertoval a nakonec před dívku předstoupil se slovy. „Nyní už jsem tradiční katolík!“ Ti dva jsou dnes šťastným manželským párem – protože víra pro ně byla na prvním místě.

Uvedený příklad ukazuje, že ještě existují mladí lidé, kteří jsou ochotni se obrátit. Ve většině případů to ale funguje jen tehdy, pokud k obrácení dojde před začátkem vztahu. V této otázce se vyplatí hned zpočátku zaujmout konsekventní stanovisko a přiznat barvu.

Každý člověk má své chyby. Kdo hledá dokonalého partnera, může taky čekat do smrti. Přesto byste při volbě svého protějšku měli dbát na to, aby dosahoval určitého stupně ctností. Pokud nějaký egoista není ochoten přinést ani nejmenší oběti pro druhé, jak toho bude schopen později v manželství? Pokud nějaký mladý člověk neustále lže nebo kleje a nesnaží se na sobě pracovat, jak to bude později vypadat v jeho rodině? Pokud mladý muž není schopen zapojit se do běžného pracovního procesu, jak bude moci později vydělávat peníze a živit rodinu? Pokud dívka nemá ani zdání, jak se krájí chleba, jak bude později schopna pečovat o rodinu a vést domácnost?

Na pozadí všech těchto úvah vysvítá jasně jedna věc – cílem volby partnera je založení křesťanské rodiny. Tento cíl musí stát na prvním místě. Na tento cíl se vztahují všechna kritéria volby. Jestli dotyčný má modré oči, křivý nos, mluví nářečím východním nebo západním, je proto zcela nepodstatné.

Známost, období zasnoubení

Cílem známosti je bližší poznání partnera a příprava na manželství. Čím lépe se partneři poznají, tím větší je jejich láska – alespoň by to tak mělo být. A právě v dnešní době jsme velmi často svědky následující situace: „Ukaž mi, že mě miluješ. Dokaž to tím, že u mě přespíš, že se ke mně přestěhuješ, že mě nenecháš samotného/ samotnou!“ Láska toho, kdo takhle mluví, je jen zástěrkou egoismu! Opravdová láska hledá štěstí druhého a je ochotna kvůli tomu na sebe vzít i oběti a odříkání.

Pravé štěstí člověk najde ale pouze v Bohu. Kdo tedy doopravdy miluje, chce druhého přivést blíž k Bohu, touží dodržovat jeho přikázání, rád se podvoluje úsudku Církve, protože velmi dobře ví, že to vše v posledku jeho milovaný protějšek udělá šťastným.

Kdo je zamilovaný nebo zasnoubený, není ještě ve stavu manželském. Mnohé z toho, co je dovoleno manželům, snoubencům dovoleno není. Protože dodržování řady pravidel přijde zatěžko dokonce i některým věrným katolíkům, vyjmenuji zde několik konkrétních bodů, abych vymezil hranici, kterou je potřeba dodržovat i v období zasnoubení.

Snoubenci spolu nesmí bydlet v jednom bytě, ani kdyby se jednalo v rámci bytu o dva oddělené pokoje. Církev v tomto posuzuje zvnějšku, což znamená: i kdyby snoubenci v tomto případě nezhřešili, jsou považováni za veřejné hříšníky, protože navenek žijí v konkubinátu. Kněz je v takových případech povinen odmítnout rozhřešení ve svaté zpovědi a dokonce i svaté přijímání. V případě smrti by nebyl možný ani církevní pohřeb.

Často se stává, že snoubenci bydlí daleko od sebe. Pokud např. dívka navštíví svého přítele, který bydlí v bytě sám, nesmí u něho přespat. Oba by se tím vystavili blízké příležitosti ke hříchu, což je samo o sobě hříšné.

Snoubencům není dovoleno o samotě někde ve dvou trávit prázdniny nebo cestovat. I tady platí princip, že se člověk nesmí dobrovolně a bez závažného důvodu vystavovat nebezpečí hříchu.

Snoubencům není dovoleno dotýkat se nemravně sebe sama nebo navzájem. Ve zkratce by se dalo říci, že v otázce sexuality si nemohou dovolit víc, než jak tomu u nich bylo v období před známostí. Mazlení a podobné věci vedou velmi rychle ke hříchu, a to také v myšlenkách. Francouzský polibek by např. byl před manželstvím těžce hříšný.

Pokušení mohou být v období zasnoubení někdy velmi intenzivní. Proto je důležité vymezit si potřebný čas na modlitbu. Velmi pomáhá také zdravý odstup od partnera, např. že se člověk večer v rozumnou dobu rozloučí.

Celá řada mladých lidí tato pravidla považuje za příliš striktní. Ano, může se dokonce stát, že někdo ukončí známost, protože ten druhý ve svých (mravních) zásadách nepoleví. Ale právě tyto body se mohou stát zkušebními kameny pravé lásky. Kdo není schopen na sebe vzít oběti a něco si odříct, ten je egoista a jeho láska je jen zástěrkou. Pokud se muž se svou přítelkyní rozejde jen proto, že s ním nechce přespat v jeho bytě, za nic nestojí a nezaslouží si, aby se o něho tak dobrá dívka zajímala. Pokud dívka ukončí známost jen proto, že muž chce zůstat věrný pravé víře, může jen děkovat Bohu, že dívka ukázala svou pravou tvář teď a ne až později v manželství. Pokud je pro muže důvodem rozchodu a rozčarování skutečnost, že se jeho přítelkyně modlí každý den růženec, pak si může dívka jen gratulovat, že si ho nevzala. Kardinál Faulhaber apeluje na mladé: „Nepředstupujte před oltář, pokud je vaše čest v troskách!“

V jedné knize, doporučované Msgr. Marcelem Lefebvrem, píše Pater Barbara: „Rodiče utíkají před velkou zodpovědností a před svým úkolem, který mají jako vychovatelé před Bohem v době zasnoubení. Mnozí z nich se díky falešné námitce – že totiž snoubenci potřebují více důvěry – domnívají, že není nutné děti podrobovat diskrétnímu dozoru. Ovšemže je třeba dětem důvěřovat, i v době zasnoubení. Ale důvěřovat neznamená ponechat je v příležitosti ke hříchu. Dovolit ovšem, aby snoubenci sami cestovali a vydávali se na výlety atd., nebo nechat je samotné doma a jako rodiče „takticky“ odejít, to znamená vystavit je příležitosti ke hříchu. V dnešní době znovu ožívá naturalismus, i v křesťanských rodinách. Pokud chceme patřit ke Kristu, musíme plavat proti proudu.“

Nejlepší přípravou na svatbu je společná modlitba a časté přijímání svátostí. Snoubenci, kteří se společně modlí růženec, kteří se vzájemně podporují v dobrém, ve víře, v ctnostném životě, takoví mohou chovat pevnou důvěru, že jednou uzavřou šťastné manželství. V každém manželství ovšem přicházejí kříže. Ale pokud je jejich vzájemná láska ryzí a Bůh je středem jejich života, pomůže jim unést každý kříž a zachovat věrnost až do smrti.

Jeden mladík se rozešel se svou přítelkyní, protože onemocněla. Byl to egoista a myslel jen na sebe. Naproti tomu jeden penzista měl manželku na vozíku, která už nebyla schopna ani mluvit. Každý den ji vozil na procházku ulicemi vesnice. Jednoho dne mu jeho přátelé poradili, aby svou ženu přece dal do pečovatelského domu a našel si novou, se kterou by mohl zažít ještě mnoho pěkných chvil. Tento muž ale rozhodně odpověděl: „Ne! Zůstanu své ženě věrný, protože vím přesně, že i ona by se o mě starala, kdybych na tom byl tak špatně jako ona!“ Tento muž miloval opravdově a nesobecky.

Svatba

Před svatbou chodí snoubenci na přípravu. V tomto dopise chci vyzdvihnout pouze jeden bod, který v dnešní době upadá v zapomnění. Prvním a hlavním účelem manželství je potomstvo! Bůh stvořil lásku mezi mužem a ženou s ohledem na cíl a účel manželství, na potomstvo! To znamená, že manželé musí být principiálně připraveni přijmout děti, kterými je Bůh obdaruje. Všechny prostředky a techniky, které by mohly omezit nebo zabránit početí dítěte, jsou proto v přímém rozporu s hlavním cílem manželství a proto hříšné.

Mnoho mladých lidí se domnívá, že na rozdíl od umělé antikoncepce je přirozené plánování rodičovství dovolené. Papež Pis XII. ve svém projevu k členkám Unie katolických porodních asistentek v roce 1951 vykládá zcela jasně principy, podle kterých je dovoleno přirozené plánování rodičovství využít pouze ze stanovených závažných důvodů. Kdo tudíž bezdůvodně po několik let využívá přirozeného plánování rodičovství k regulaci, těžce hřeší, protože toto jednání je v přímém rozporu s hlavním cílem manželství. V případě nejasností je potřeba se poradit se zodpovědným knězem.

Poznámky na závěr

Manželství je něco nádherného. Bůh dává muži a ženě podíl na své stvořitelské moci. Muž a žena se smí spolupodílet na vzniku nového člověka. Ale to ještě není všechno: rodiče obdrželi od Boha zároveň vzácný úkol vychovávat děti za spolupůsobení Církve pro Boha, pro věčnou blaženost v nebesích. Je to krásný, ale také zodpovědný úkol. Rodina, kde otec a matka táhnou za jeden provaz, rodiče, kteří mají před očima stejné cíle, společně nesou všechny obtíže, které jsou s jejich úkolem spojené, jaká to radost a požehnání pro celou rodinu!

Toto štěstí, milí mladí přátelé, leží i ve Vašich rukou. Jistě je to milost, dar Boží, o který má člověk Boha prosit, ale závisí to i na Vás! Závisí na Vás, zda výše uvedené rady a principy přijmete nebo ne, zda je budete uvádět do života či ne. Mějte odvahu popovídat si o tom s knězem, pokud máte obavy nebo pochybnosti, to Vám může opravdu pomoci. Budu se za Vás modlit, abyste – pokud se pro to v rámci volby stavu zodpovědně rozhodnete – dokázali založit skutečně křesťanskou rodinu. Bude to nejen pro Vás, ale i pro Vaši rodinu, pro vaši zem a celou Církev velká radost a požehnání.

V modlitbě spojen Vás srdečně zdraví

P. Pirmin Suter FSSPX

Podle německypsaného originálu (viz KJB-Rundbrief č. 15) přeložila a upravila Martina Šimková. Převzato ze stránek Institutu sv. Josefa, předtím vyšlo v časopise Te Deum 2012/5.

19 Responses to Zamilovanost – zásnuby – svatba … a potom?

  1. Pax Jan - o rigorismu a laxismu napsal:

    Pater Pirmin Suter FSSPX přinesl mnoho velmi dobrých vhledů do katolické morálky snoubenců. Přesto mám pocit, zda netrpí přehnaným rigorismem.

    Takové „městské smýšlení“. Když přijede něčí snoubenka do Dolní *enice a venku je mráz nebo bouřka,(a ujede poslední autobus) to jí má snoubenec, než aby s ní strávil jednu panensko-panickou oddělenou noc:) radši vystrčit ven?

    Ne každý člověk je „sexuálním maniakem“, dravcem, který hledá „blízkou příležitost“, aby….

    Samozřejmě je nesprávné, aby ne-manželé:) spolu bydleli, popř sdíleli jeden stan na trampu (o tom snad také jeden pastýřský list kard. Tomáška.) Ale proč si nevyrazit na výlet s „děvčicou“ (když si můžeme věřit) (samozřejmě ne do jedné chatky na pláž). Pozor abychom se ne-islamizovali:) (čádor, burka…

    Jistě – pozor na pohoršení. Ještě poznámka nakonec: rodiče a děti: dneska se zasnubují především dospělí.

    Pax

    Jan

    • Ignác Pospíšil napsal:

      1) Víte, článek nám říká, co je a není správné v určitém odvětví mezilidských vztahů. Určitě nemá sloužit jako příručka pro přežití a návod pro případ, co dělat za situace, kdy se snoubenkou uvíznete na severním pólu a máte jen jeden stan. (Je maximálně tak o tom, že na pól se nejezdí se snoubenkou a jedním stanem a že autobus si nesmíme nechat ujet. A že některé možnosti připadají do úvahy opravdu až jako poslední.) :-) Ale toho si jste jistě dobře vědom.

      2) Ne každý člověk je sexuálním dravcem, každý ale občas může mít slabou chvilku.

      3) Myslím, že rozumně koncipovaný výlet nikdo snoubencům nezakazuje. Tím ovšem není společná dovolená u moře ve dvou.

    • nino napsal:

      akaze islamizacia, Jan, nieco ako ten islamsky cador sa tradicne nosilo na slovenskom (zrejme i slovanskom) vidieku, pred 50 rokmi by vydata zena na vidieku bez satky na hlave ani von nesla.

  2. Josef napsal:

    Velmi dobrý článek, který mi mluví z duše. Znejistěl jsem ale v otázce přirozeného plánování rodičovství.Taky se domnívám, že přirozené plánování rodičovství je dovolené. Jaké jsou ty stanovené závažné důvody? Například když manželé mají už dvě děti, žena se chce vrátit do práce (rodina musí splácet dluhy na bydlení atd.), mít více dětí se nebrání, ale tak za dva až tři roky, až zlepší finanční situace.

    • Pax - Jan Re: Václav napsal:

      Přirozené plánování rodičovství je samozřejmě dovolené.

      viz

      http://www.kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm

      http://www.kebrle.cz/katdocs/EvangeliumVitae.htm

      http://www.katechismus.cz/

      Snad se jedině varuje před tím, aby nebylo praktikováno bezdůvodně (bez pádného důvodu?).

      Představme si eko-ideologií „zblblou“ nazelenalou dámu, která dojde k názoru, že na zeměkouli je již lidí strašně moc, takže další děti škodí matičce zemi. Takže mějme dvě a víc za žádnou cenu, nemáme žádnou povinnost k Bohu ani národu přemnožovat naší zelenou planetu. Tak toto např. NENÍ pádný důvod.:)

      Pax

      Jan

      • Ignác Pospíšil napsal:

        Ten důvod má být nikoliv „pádný“, ale „závažný“ a „spravedlivý“, přičemž které důvody jsou závažné a spravedlivé výslovně specifikoval papež Pius XII. ve svém projevu ke zdravotním asistentkám…

      • Pax - Jan Re: Josef napsal:

        Mělo být Re: Josef. Omlouvám se.

      • Pax - Jan Re: napsal:

        KKC:

        2368: Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek: „Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje?li se poctivě ctnost manželské čistoty.“

    • :) napsal:

      Spravedlivé důvody pro užívání PPR jsou dle papežských dokumentů 4 druhů: zdravotní, sociální, ekonomické, eugenické.

      Konkrétní příručku Vám nikdo nedá, protože takové situace se musí posuzovat individuálně v závislosti na konkrétní situaci manželů, jejich psychickém a fyzickém stavu, schopnostech atd.

      Můžou být i lidé, kteří praktikují nějakou heroickou ctnost a mají další děti, byť by je z plození dalších dětí nějaký spravedlivý důvod omlouval, přesto to nelze přikazovat. Že pak někdo, který je ve stejné situaci, děti má, neznamená ještě, že jiný v obdobné situaci užívající PPR hřeší.

      Kromě toho užívání PPR i z důvodů, které by nebyly zcela přesvědčivé, nebude hříchem těžkým, ale lehkým (na rozdíl od přímého zabraňování plození, které zůstává hříchem těžkým, byť by k němu vedly důvody sebevážnější), takže zpovědník takovou situaci nebude zvlášť řešit.

      Nicméně je třeba přidat, že manželská povinnost má před PPR stále přednost, takže PPR lze aplikovat jedině tehdy, souhlasí-li oba manželé, přičemž každý z nich může svůj souhlas kdykoliv odvolat. Výjimkou z tohoto pravidla by byl akorát případ, kdy by potenciální otěhotnění mohlo vést k ohrožení života nebo zdraví matky. Odpírání manželské povinnosti s odvoláním na to, že se manželé někdy dříve dohodli aplikovat PPR by bylo hříchem, snadno i těžkým.

  3. Michal Kretschmer napsal:

    Článek míří správným směrem. Před formulací nějakých přesných pravidel bych dal přednost ohledně styku mezi muži a ženami nejprve uvážit, zda nebezpečí hříchu je tu jen teoretické, nebo jen vzdálené či blízké. Ne každá žena je pro muže fysicky přitažlivá, což obvykle nebude u snoubenky.

    Sám jsem poměrně často navštěvoval svou spolužačku (do které jsem nebyl zamilován ani v mládí) a vedli jsme rozhovory dlouho do noci. Kdyby nebydlela blízko mne a musel od ní v noci cestovat přes celou Prahu, tak bych u ní bez zábran přespal.

    Zkrátka nejprve vycházel ze situace muže a ženy a potom hledal pravidla.

    Je třeba také přihlížet k tomu, aby jednání, které samo o sobě není pro nikoho blízkou příležitostí ke hříchu, nebylo pohoršením a špatným příkladem pro jiné, kteří je vidí.

  4. Takypijus napsal:

    Malinko nerozumím tomuto:

    „Snoubencům není dovoleno dotýkat se nemravně sebe sama nebo navzájem. Ve zkratce by se dalo říci, že v otázce sexuality si nemohou dovolit víc, než jak tomu u nich bylo v období před známostí.“

    Proč se domníváte, že je správné (a dobré pro šťastné manželství), ráno na sebe ještě ani nešáhnout, nedejbože se dokonce líbat, a večer – po svatbě – spolu rovnou hupsnout do postele? Nechybí takovému vztahu po fyzické stránce nějaký vývoj?

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Protože od určitého stupně patří vývoj až do manželství?

    • :) napsal:

      Ale katolická mravouka snoubencům cudné doteky a polibky nezakazuje, jak by někdo mohl z článku výše snadno vyčíst z věty, že se k sobě snoubenci mají chovat po tělesné stránce stejně jako před známostí, což není pravda.

      Cituji Vřešťálovu mravouku VIII, 105 mluvící o dotecích na vlastním těle a mezi lidmi (zvýraznění moje): „Polibky a objetí náleží do druhu doteků; liší se však přece jen poněkud od nich, jelikož při líbání neb objímání osoby milované snadno vzniká jakási částečně duševní a částečně smyslová rozkoš (delectatio sensualis), která OD ROZKOŠE POHLAVNÍ (delectatio venerea seu libidinosa) DOBŘE LIŠITI SE MUSÍ. Jest sama o sobě nelišná a bezhříšná; ale snadno může v nás roznítiti hnutí nezřízená, zvláště líbáme-li osobu různého pohlaví. Proto nuto při polibcích poněkud opatrněji si počínati, než při pouhých dotecích. Dovoleny jsou polibky a objetí i mezi osobami různého pohlaví, DĚJÍ-LI SE Z ČISTÉHO ÚMYSLU, SLUŠNÝM ZPŮSOBEM A Z ROZUMNÉHO DŮVODU; a jsou hříchu prosty, I KDYŽ PŘI NICH NĚJAKÉ MIMOVOLNÉ NEZŘÍZENÉ HNUTÍ SE OZÝVÁ, jen když se mu nepoddáváme a nedbáme ho. Díme: „z čistého úmyslu“; TĚŽKÝM HŘÍCHEM JSOU POLIBKY Z VILNÉHO ÚMYSLU, t. j. na roznícení chlipných vášní nebo v jejich návalu konané. Díme dále: „slušným způsobem“; těžce hřeší, kdo jinou osobu, zvláště však osobu různého pohlaví, líbá na místech méně slušných (na př. líbá-li muž ženu na ňadra). Díme konečně: „z rozumného důvodu“, na př. dle obecného zvyku, nebo ze zdvořilosti, nebo na výraz příbuzenské nebo přátelské nebo manželské nebo SNOUBENECKÉ lásky a přízně, nebo na uvítanou a rozloučenou a pod. Polibky slušné a čisté, ale bezdůvodně mezi osobami různého pohlaví vyměněné jsou hříchy lehkými.“

      • Ignác Pospíšil napsal:

        Špatně čtete, v článku se píše „Ve zkratce by se dalo říci, že v otázce SEXUALITY si nemohou dovolit víc, než jak tomu u nich bylo v období před známostí.“ Nevidím žádný významný rozdíl mezi zásadami raženými v článku a Vřešťálově mravouce.

      • :) napsal:

        Pravda. Akorát z reakce Takypijuse to vypadalo, že do pojmu „sexualita“ zahrnuje veškerý fyzický kontakt, např. dotyk či polibek.

        Jestli se „otázka sexuality“ týká jenom „delectatio venerea“, pak v tom jsou si všichni nemanželé rovni, ať už jsou to snoubenci, vdovci či svobodní a myslel-li to autor článku takhle, tak pak mezí ním a Vřešťálovým textem rozpor není.

        Nicméně mám obavu, že článek může svými formulacemi (např. tou již citovanou či „Mazlení a podobné věci vedou velmi rychle ke hříchu, a to také v myšlenkách. Francouzský polibek by např. byl před manželstvím těžce hříšný.“) navést lidi snadno k přehnané úzkostlivosti a bludnému svědomí.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Stejně tak lze ale otci Vřešťálovi vytknout, že může snadno svést lidi k lehkovážnosti… :-) Polibek a objetí na přivítanou se snoubencem je jedna věc, déletrvající mazlení a francouzské polibky mezi snoubenci věc druhá. O prvním se otec Vřešťál zmiňuje jako o správném, o druhé se otec Suter zmiňuje jako nesprávném. Oba mají pravdu. A soudím, že oba vidí hranici na stejném místě, jen ve svých textech k ní směřují z různých stran (jeden se soustředí na to, co je před čárou, druhý se soustředí na to, co je za čárou).

  5. Václav napsal:

    Křesťanští rytíři to dělávali tak že když někde zůstali v nouzi na výpravě s dámou která nebyla jejich chotí tak mezi sebe a dámu pokládali na noc obnažený meč. Kdyby o tom snad někdo pochyboval tak se to řešilo Božím soudem.

    Jinak naši církevní otcové před časem doporučili těm kteří mají ze sobeckých důvodů málo dětí a již to vzhledem k věku nebo jiným závažným okolnostem nedoženou tak aby nebránili svým dětem založit rodinu a aby se obětavě a nezištně starali o svoje vnoučata. Popřípadě aby pomáhali jiným mladým rodinám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *