Příjímání rozvedených v jiném spektru

Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.

Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.

Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.

Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.

Můj omyl se netýkal vlastní možnosti častého, ba denního sv. přijímání, nýbrž okolností, které jeho zavádění doprovázely. Mons. Grichting správně upozorňuje na dokument sv. Pia X. „Sacra Tridentina“ z r. 1905, v němž tento papež „otevírá svatostánek“, tj. umožňuje i laikům denní sv. přijímání. Předtím mohli přijímat maximálně jednou týdně. K tomuto svému bezpochyby chvályhodnému počinu však Pius X. stanoví následující podmínky: být platně pokřtěn, nacházet se ve stavu milosti posvěcující a přijímat ve všech bodech katolickou nauku. Krom toho považuje tento svatý papež za nepřípustné, aby věřící přistupovali k častému sv. přijímání pouze ze zvyku, z ješitnosti a snahy na sebe upozornit, z lidských ohledů nebo z donucení.

Právě skutečnost, že mnozí věřící měli pochybnosti, jestli tyto podmínky splňuji, bránila hromadnému přistupování věřících ke stolu Páně, zejména na vesnici, kde jeden druhému „viděl do talíře“, byla mnohdy situace žinantní, lidé se báli, aby okolí, když uvidí tento projev jejich „větší“ zbožnosti, nezačalo vytahovat jejich nedostatky a chyby, zvláště pokud měli s někým napjaté vztahy. Všeobecně lze říci, že to byla nejistota, jestli opravdu jsou v milosti posvěcující, co věřící od denního sv. přijímání odrazovalo. Ti nejzbožnější chodili proto jednou za měsíc a to vždycky bezprostředně po svaté zpovědi, obvykle na první pátek v měsíci.

Nehájím tento minulý status quo. Jsou v něm cítit pozůstatky jansenistického bludu, jenž neblaze ovlivnil zbožnost katolíků v 18. a 19. století. Jeho zásadou bylo: Jsem příliš hříšný na to, abych často přijímal Krista v Nejsvětější svátosti. Veliký papež sv. Pius X. pod vlivem Ducha Svatého proto vystoupil proti této skrupulozitě právě tím, že „otevřel svatostánek“ – a aby člověk nepochyboval, že je ve stavu posvěcující milosti, nabádá k časté sv. zpovědi a poslušnosti radám zpovědníka, který umí posoudit stav duše a říct, co je a co není těžkým hříchem.

Doporučovat časté sv. přijímání, pokud možno pokaždé, když jsem na mši svaté, pokud jsou splněny dané podmínky, je jistě správné a plně v intencích svatého papeže Pia. Jenže právě toto se v 60. letech, kdy probíhala kampaň ve prospěch této praxe, nedělo. Z kazatelen se neustále skloňovaly termíny „společenství“, „hostina“ a „připomínka poslední večeře“, jen zřídkakdy zaznělo, že mše svatá je zpřítomněním kalvarské oběti Kristovy. Tehdejší Katolické noviny a teologický měsíčník Via neustále omílaly články modernistických teologů o mši jako o „slavnosti komunity“ a „velké hostině“, proto je prý „neslušné“ vůči hostiteli nevzít si nabízený pokrm, takže tedy všichni, kdo jsou na mši, hajdy k přijímání!

To už bylo v příkrém rozporu s dekretem „Sacra Tridentina„, který nijak nenutí katolíky ke sv. přijímání pokaždé, když jsou na mši sv., uděluje v tomto směru pouze dovolení při splnění nezbytných podmínek, a doporučuje tuto praxi. Pokoncilní neomodernisté ji však nikoli doporučovali, ale přímo vnucovali nátlakem, což bezprostředně odporuje podmínkám, které Sacra Tridentina stanoví, především těm, že ke sv. přijímání se nemá chodit ze zvyku, z lidských ohledů nebo z donucení. Tenkrát se skutečně jednalo o psychické donucování věřících, aby chodili ke stolu Páně, čímž bylo ustanovení sv. Pia X. totálně negováno a postaveno na hlavu. Málokde jsem tehdy při agitaci ve prospěch této praxe slyšel, že člověk, který jde k přijímání, musí být bez těžkého hříchu, naopak se spíše zdůrazňovalo – a registroval jsem to často – že prý „spáchat těžký hřích je veliký kumšt, nebojte se tedy, žádný těžký hřích nemáte…“ Hříšníci žijící ve smilstvu, cizoložství nebo těžké nenávisti zajásali, ze svých smrtelných hříchů se nezpovídali (pokud vůbec ke zpovědi chodili) a jestli, tak u „pokrokových“ duchovních, kteří jim pokaždé udělili rozhřešení, a začali chodit ke sv. přijímání. Tak tomu bylo v celé Evropě, takže před několika lety si kolínský kardinál Joachim Meisner postěžoval, že dle jeho diagnózy cca 80 procent svatých přijímání v jeho diecézi je svatokrádežných.

Naši předkové se svatokrádeže báli, a to i ti ve víře „slabší“, měli strach – vědomý nebo podvědomý – z Božích trestů. Dnešní katolíci se již nebojí, proč také, když téměř nikde se nedozvídají, že eucharistický chléb je skutečným Tělem Kristovým, všude se setkávají s tvrzením, že jde o „symbol jednoty společenství“ a pokud zazní výraz „Tělo Kristovo“, tak si to vyloží spíše alegoricky, protože se skutečnou katolickou nauku o transsubstanciaci se téměř nesetkají. Přijímat konsekrovanou hostii se pro mnoho katolíků stalo během posledních cca 40 letech pouhým symbolickým gestem, vyjadřujícím příslušnost ke komunitě, eventuelně snad někteří ještě věří v nějaké jeho nadpřirozené působení – a to je všechno.

Ke sv. přijímání chodí běžně i lidé žijící v těžkém hříchu: zdravotníci provádějící nebo doporučující potraty a antikoncepci, lékárníci prodávající „pilulky“, mladé páry žijící „na hromádce“, nerozvedení mužové a ženy, kteří odešli od svého partnera a žijí s milenkou (-ncem), zbohatlíci díky podvodům atd. Lidem, kteří po rozpadu prvního, církevně uzavřeného manželství uzavřeli nový sňatek, se však říká, že ke sv. přijímání přistupovat nemohou, protože objektivně se nacházejí ve stavu těžkého hříchu. To je sice pravda, jenže když oni vidí, jak ti předchozí jmenovaní suverénně chodí ke stolu Páně, ačkoliv jejich těžké hříchy jsou zjevné, cítí právem diskriminaci.

Opět se vrátím k rokům svého dětství. I tehdy existovali katolíci, kteří se rozvedli a uzavřeli na radnici nový sňatek. Ke sv. přijímání samozřejmě nechodili, aniž to chápali jako diskriminaci. Tehdejší víra byla totiž jiná. Uvědomovali si, že nejsou v souladu s Božím zákonem, což je nezbytná podmínka, aby mohli přijmout Pána Ježíše do svého srdce. Ale dnes, kdy eucharistický chléb je pouze symbolicky „Pánem Ježíšem“ a na prvém místě se jedná o „znamení jednoty společenství“, nerozumí tomu, proč právě oni mají být z tohoto společenství odsouváni, když ti, jejichž hřích je možná ještě větší než ten jejich, se těší plné účasti na něm? Proto jejich stížnosti a žádosti, aby jim byla účast u stolu Páně „povolena“.

Mons. Grichting argumentuje naprosto přesvědčivě. Pokud vezmeme za základ neomodernistickou pokoncilní víru, tak znovusezdaní rozvedení jsou v právu: když se smilníkům, potratářům nebo notorickým pomlouvačům v praxi nebrání v přístupu ke stolu Páně, proč by jenom oni měli být „černou ovcí“? Aby nadcházející biskupská synoda náležitě zdůvodnila nemožnost pro znovusezdané rozvedené přistupovat ke sv. přijímání, musí se vrátit k tradiční autentické katolické nauce a k dekretu sv. Pia X. „Sacra Tridentina“ o tom, že člověk může přijímat Pána pouze ve stavu posvěcující milosti, což je koneckonců pravda víry od samého počátku. Obávám se však, že takto argumentovat nebude biskupská synoda schopna, protože mnoho biskupů pravou katolickou víru již dávno nevyznává.

PhDr. Radomír Malý

51 Responses to Příjímání rozvedených v jiném spektru

  1. F.K.Ladislav napsal:

    Od občanského rozvodu k přijímání nechodím. Ne že bych nemohl, po absoluci, ale zříkal bych se tím vlastní nemalé části odpovědnosti za daný stav, jak doufám dočasný. Neberu to jako diskriminaci. Apoštol Pavel napsal, že kdo jí Tělo Kristovo nehodně (v hřích), činní tak ke svému zatracení.
    Církev tak vědomě žene houfy lidí do Pekla.
    Otázka je, co s tím, když už pokoncilní církev není Církev, nemá papeže ale jen římského biskupa a místo Bohu se chce zalíbit světu, jemuž vládne Satan, jak pravil Kristus.
    Babo raď!

    • Pan Contras napsal:

      Jestliže jste neutekl bez vážného důvodu od rodiny vy, není důvod nepřijímat, žijete-li čistě a neodmítáte se vrátit když můžete.

      Přijímat nesmí ten, kdo žije v konkubinátě nebo sám o své vůli a bez vážných důvodů uvedených v kodexu od rodiny odešel.

    • Radomír Malý napsal:

      Vážím si Vašeho postoje, pane Ladislave, který prozrazuje zodpovědný přístup v duchu víry. Jen Vás chci upozornit, že se Vás týká povinnost církevního přikázání „minimálně jednou do roka, a to v postní nebo velikonoční době, přistoupit ke sv. zpovědi a sv. přijímání“. Pokud byste byl po rozvodu podruhé ženatý pouze na úřadě, tak by se Vás to netýkalo, protože by se jednalo o objektivní stav těžkého hříchu, kdy nemožno udělit rozhřešení. Pokud jste rozvod sám nezavinil tím, že jste utekl od manželky a dětí, tak povinnosti zpovídat se a přijímat minimálně jednou do roka nejste zproštěn.

      • F.K.Ladislav napsal:

        Tuto povinnost stanovila Církev a já se té povinnosti nezříkám, pane Malý. Jen pro mne není jednoduché najít správného kněze i společenství. Snad aź u nás začne fungovat ,,Odpor.“

    • renda napsal:

      Pokud nežijete v konkubinátu, manželka od Vás odešla, není důvodu nechodit k sv. přijímání. Povinnost je pod těžkým hříchem min. v době velikonoční.

  2. Michal Kretschmer napsal:

    Před léty mi řekl jeden kněz, že ten, kdo často přistupuje k svatému přijímání, by měl se také často zpovídat (i když si není vědom těžkého hříchu), asi tak aspoň jednou měsíčně.

    Ad F.K.Ladislav – každý katolík, který se nalézá ve stavu milosti, má podle CIC alespoň jednou ročně přistoupit k svatému přijímání. A to i ten, komu byly opuštěny těžké hříchy a jejichž následky nemůže změnit. Kromě toho je řada případů, kdy někdo byl svým manželem či manželkou nespravedlivě opuštěn, jehož vina na rozvratu manželství není žádná nebo jen malá.

  3. nino napsal:

    Myslim, ze zavedenie casteho sv. prijmania za Pia bolo, podla mna, skor snahou zabranit narastajucej sekularizacii a oddelit katolikov od nekatolikov. Totizto, od osvietenstva padla tradicna segregacia katolikov, ktorej sa drzali v staroveku, stredoveku, a ciastocne i v baroku, a katolici sa miesili s nevercami, v praci, a tak dalej. Tym prijmali i zivotny styl neveriacich. Caste sv. prijmanie podporilo udrziavanie isteho distancu, a toho, aby katolici neboli stiahnuti.
    Neviem, ale, ci este dnes ma efekt, drzat sa tohoto, kedze vacsinou to uz ani tuto ulohu neplni (ak to vobec vtedy plnilo), a ci sa netreba vratit skor k stredovekej praxi (aspon myslim), cize hlbsiemu vnimaniu vlastnej hriesnosti, a nehodnosti, a z toho vyplyvajuci pristup k sv. prijmaniu.

    • Radomír Malý napsal:

      Pane Nino, hlubší vnímání vlastní hříšnosti je sice pěknou ideou, ale podle mne nebezpečně zavání subjektivismem, který může vést až ke skrupulozitě. Je nezbytné objektivně vidět svou situaci, ne subjektivně. Katolík by měl mít jasno, co je a co není těžký hřích, a tudíž i jestli se nachází ve stavu posvěcující milosti. Lehké hříchy nezbavují duši posvěcující milosti, nota bene z lehkých hříchů se ani nemusíme zpovídat, i když je to žádoucí a prospěšné. U lehkých hříchů stačí vzbudit kdykoliv dokonalou lítost – a jsou odpuštěny. Faktem ovšem je, že i lehké hříchy jsou urážkou Božího majestátu a člověk i za ně musí konat pokání, vědomí vlastní hříšnosti nás má provázet celý život. Pokud ale mám svědomí zatíženo pouze lehkými hříchy, tak neztrácím posvěcující milost a tudíž mohu ke sv. přijímání.

      • :) napsal:

        Vzbuzením dokonalé lítosti se odpouští nejen lehké, ale i těžké hříchy.

      • nino napsal:

        Dakujem za reakciu, pan Malý. Da sa teda povedat, ze prax casteho sv. prijmania bola prerusena medzi katolikmi jansenizmom a obnovena prave v tomto obdobi, o ktorom sa bavime? Povedzme v stredoveku, ci baroku existovala tiez prax casteho sv. prijmania, ktoru prerusil vplyv jansenizmu, a potom bola obnovena tymto?

      • amatus napsal:

        Ad nino: V stredoveku neexistovala prax častého sv. príjmania, prikázanie pristúpiť aspoň raz ročne bolo zavedené na 4. lateránskom koncile (1215), a aj potom sa častejšiemu pristupovaniu veriacich (každý týždeň, event. deň) cirkev bránila a niekedy to i zakazovala (čo obzvlášť v 2. pol. 14. storočia vyvolávalo napätie).

  4. F.K.Ladislav napsal:

    Contras, Kretschmer:
    Kdyby to bylo tak jednoduché, jak popisujete…
    Krom toho znám pravidla pro možnost přijímání.
    Nebudu se více rozepisovat, je to soukromá záležitost a když, tak jen zpovědníkovi se otevřu.
    Šlo mi spíše o vyjádření se k množství přijímajících. Nechci soudit, i když se leckdy podivuji nad tím, kdo všechno se účastní ,,hostiny.“ Silně pochybuji, že by většina byla schopna popsat transsubstanciaci, natož jí věřit.
    Kdesi jsem četl, že sv. František z Asissi poklekl k přijmutí těla Páně jen jednou v životě. Z tohoto pohledu mám přebráno a mačkat se ve frontě dvakrát denně nemám zapotřebí.
    Mám i naději, že se vše časem vyřeší, byť bych čekal dlouho.
    A pak je tu ještě aspekt politický. V USA se o tom alespoň veřejně mluví, u nás je ticho po pěšině. Může k přijímání i politik, co není ve milosti posvěcující nebo veřejně odmítá morální zásady Církve? Tohle by mělo platit i u kandidátů, politik by měl jít příkladem, zvláště katolický. U něj musí být sebereflexe, ve spojitosti se správně nastaveným zpovědním zrcadlem, samozřejmostí.
    I proto, ale nejen proto, vážně uvažuji o odchodu do ústraní.

    • Radomír Malý napsal:

      Chápu Vás, pane Ladislave. Ta situace v USA je opravdu tragická. Politikové prosazující potraty suverénně chodí ke sv. přjímání (Biden, Pelosiová…). Je sice pravdou, že mnozí američtí biskupové vyslovují zákaz, mnozí kněží jim odmítají podat Tělo Páně, ale co je to platné, když hned „sousední“ kněz jim ho bez mrknutí oka podá. Právě to je to, o co mi jde v mém článku a co napadám.

      • F.K.Ladislav napsal:

        Sousední kněz jim podá ,,to.“ V tom je jádro problému. Chbi ,.to“ jíst a cítit se v pohodě?
        Nebo je ,,to“ něco víc než jen chleba na super spolču?
        Myslím, že Vám rozumím, pane Malý.
        Průvody s monstrancí, adorace před Tělem, to dnes chybí Církvi.

      • Lukáš Biskupický napsal:

        Strašnou roli tu hraje tzv. přijímání na ruku, které zavedla pokoncilní církev… To je zcela v rozporu s adoracemi, slavnostmi Božího Těla s úctou k Nejsv. svátosti…

    • :) napsal:

      Přistoupit k sv. přijímání alespoň v čase velikonočním a k sv. zpovědi alespoň jednou za rok je církevní přikázání, které váže pod těžkým hříchem. Žije-li někdo trvale v těžkém hříchu, pak porušením přikázání o sv. přijímání další těžký hřích nepáchá. Pokud ale k platné zpovědi někdo chodí, pak nepřijímáním ani jednou za rok těžký hřích páchá.

    • renda napsal:

      Přijímat se má jen jednou denně.

    • Radomír Malý napsal:

      „Vzbuzením dokonalé lítosti se odpouštějí nejen lehké, ale i těžké hříchy…“

      Pozor! S tím velice opatrně. Materiálně je to jistě pravda, ovšem předpokládá to úmysl a snahu při nejbližší příležitosti vyznat tyto těžké hříchy ve zpovědnici. Když to napíšete jen takhle, je to zavádějící.

      • :) napsal:

        Nesouhlasím. Zavádějící byla právě Vaše věta, že „u lehkých hříchů stačí vzbudit kdykoliv dokonalou lítost – a jsou odpuštěny“. Ta vyznívá, jakoby snad to platilo právě jen u lehkých hříchů.

        Úmysl vyznat těžké hříchy ve zpovědi je v dokonalé lítosti obsažen vždy, proto není zas tak třeba ho zvlášť zmiňovat. Nicméně není pravda, že by tento úmysl musel být „při nejbližší příležitosti“. Stačí „bez zbytečného delšího odkladu“.

        A je dobré vědět, že dokonalou lítostí jsou odpuštěny i těžké hříchy, protože někdy nic jiného než dokonalá lítost nezbývá(musí-li např. kněz sloužit Mši sv. nebo vzpomene-li si po jejím započetí, že je v těžkém hříchu; v nebezpečí smrti; v místech, kde nelze sehnat kněze apod.).

    • Radomír Malý napsal:

      Panu Ninovi: Časté sv. přijímání bylo samozřejmostí ve starověku. Po době stěhování národů, kdy došlo k pokřtění Franků, Keltů, Germánů, Slovanů atd. tato praxe přestala, kněží ji nedoporučovali s ohledem na primitivní smýšlení těchto národů, u nichž přežívaly pozůstatky pohanské magie, kdy hrozilo, že sv. přijímání budou také takto pověrečně chápat. Praxe přijímání laiků ve středověku téměř přestala, proto IV. Lateránský koncil musel r. 1215 zavést povinnost minimálně jednou do roka jít ke zpovědi a sv. přijímání. Teprve po Tridentském koncilu v důsledku katolické reformy začali katolíci chodit ke sv. přijímání častěji, doporučovalo se jednou za měsíc, s dispensem jednou za týden. Jansenismus toto nedoporučoval a odmítal, mluvil o přijímání jednou ročně jako o maximu. Sv. Pius X. potom umožnil katolickým laikům přijímat i denně, když jsou ve stavu milosti posvěcující, jak píšu ve svém článku.

  5. Tibor napsal:

    Necitim sa byt kompetentny určovat ,kto a kolko x ma pristupit ku Eucharisti,azda ku spovedi.Ak citi veriaci Katolik potrebu pristupit každy den,tak prosim.

    Ale je tu Zakon Pana.A ten ma byt „Etalonom“ pre Krestana.Bozia pravda je jasna,bez kompromisu.

    Až ku prikladu Jiři,Tonda ,Tibor,Rene ,Biden prijimaju Tělo Krista v stavu hriechu,tak oni sa budu zodpovedat večnej Pravde a to bude des.

    Limitovat počty prijimania Eucharistie je nezmysel.Uražka Boha je velky prečin a vo vecnosti bude vsetko hlasane zo striech.

    A tam vydim tu naj spravodlivost .
    Boha.

    Takze az klamu tedka okolie poboznostou,tak vo vecnosti to bude vyprask.

    • Radomír Malý napsal:

      Myslím, že se neshodneme, pane ….., nevím, jak Vás oslovit, když neuvádíte své jméno. Uvádíte mi extrémní případy, kdy zpovědník je nedosažitelný atd., jenže to jsou limitní situace, my se však zabýváme běžnou praxí. A já se obávám, že právě ta Vaše příliš vágní formulace o přístoupení ke sv. zpovědi po aktu dokonalé lítosti nad těžkými hříchy „bez zbytečného delšího odkladu“ nahrává těm, kteří raději nakonec ke zpovědi vůbec nejdou nebo ten těžký hřích nevyznají. Všechny pravověrné katechismy zdůrazňují právě ono „při nejbližší možné příležitosti“ jít ke sv. zpovědi, když se člověk dopustí těžkého hříchu a vzbudí dokonalou lítost, svévolné odkládání je hříšné, dobří zpovědníci radí, když člověk je ve stavu těžkého hříchu, tak i když vzbudí dokonalou lítost, je lepší ke sv. přijímání nechodit do té doby, dokud to nevyzná ve zpovědi.

  6. nino napsal:

    Myslim, ze treba otvorene povedat, o co vlastne ide.
    Na Slovensku sa ,,rozvadza“ kazde druhe manzelstvo, co siri obrovsky socialny rozvrat. Vazenia su u nas preplnene, velka cast vaznov su tam za neplatenie alimentov.
    Situacia je vazna, dopady su zavazne, ekonomicke, psychicke, socialne. Spolocnost je v absolutnom rozklade a blizi sa na okraj priepasti, kazdemu je jasne, ze takto to dalej fungovat nebude a pride tvrdy pad.
    Takze mame tu zavazny problem, siriace sa rozvody, rozpad rodin.
    A ako reaguje papez a cirkevni predstavitelia? Namiesto riesenia problemu, aby toto sa zastavilo, aby zachranili rodiny, a spolocnost, oni proste idu na to tak, ze problem nie.
    Bergoglio citoval jedneho argentinskeho biskupa, ze polovica manzelstiev je neplatnych. Takze vlastne ziaden problem nie je. Tu tiez idu nieco riesit so sv. prijmanim.
    Sialene! Co to vlastne ma s problemom epidemie rozvratu rodiny spolocne? Ako ho to riesi? Ziadno, naopak, oni sa snazia tym problem odsunut, a znasobit upadok spolocnosti.
    Tu si az clovek uvedomi, ako je Bergoglio nepriatel nasej civilizacie, rodin a ludi.
    Bergoglio je jednym z uhlavnych nepriatelov institucie rodiny a krestanskej civilizacie.
    Vdaka takymto pastierom tu mame rozvody, a rozvrat rodiny a spolocnosti. A rutime sa do zahuby.
    Nie aby riesili problem, oni proste idu ho riesit tak, ze nas presvedcia, ze problem neexistuje.
    ..
    Za rozvrat krestanskej rodiny maju najvacsiu vinu modernisticki cirkevni predstavitelia.
    Potlacili a znicili patriarchalnu rodinu, a rozsirenu rodinu, vykorenili pokoru, zmysel pre obetu a povinnost, a zdrave hodnoty a nazory.

    • F.K.Ladislav napsal:

      Na Slovensku, chcete říci, že duchovní zničili matriarchální rodinu? Tak jsem to alespoň měl možnost pozorovat.

  7. Pax -Jan - svaté Přijímání napsal:

    Já si myslím, že časté sv. přijímání je věcí dobrou. Ne nadarmo ji připomenul sv. Pius X. Samozřejmě by ale mělo platit to, co jsem jako (snad) elév:) dostal coby citát od otce Františka kardinála Tomáška.

    Protože mi dokonale paměť neslouží, shrnuji podstatu. Ani měsíc bez svátosti smíření, ani neděli bez sv. Přijímání (nebo často ke sv. Přijímání.)(pokud se nemýlím) (což samozřejmě neznamená povinnost sv. Přijímání každou neděli. Každý věřící, pokud nemá těžký hřích, může k sv. přijímání. Zde je takové dětinské srovnání: jak se pozná (alespoň to platilo v 90. letech) řeckokatolická bohoslužba od pravoslavné. Obojí : ritus sv. Jana Zlatoústého, stejný „razpěv“.

    Když ovšem „so viroju pristupite“ – u řeckokatolíků – plno. U pravoslavných – ticho. Popř. jedna, dvě babky. Situace se prý u nich zlepšuje, ale vidět plných chrám lidí a málokoho u svátostí (Sv. Tajin)… to bolí. Do zlata zasadit všechny, kdo podepřeli ideu častého svatého Přijímání v katolické církvi. Je to i v modlitbě Zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Samozřejmě také časté sv. zpovědi. Kdo ovšem učinil těžkých hřích, nemůže bez svátosti smíření k sv. Přijímání

    Pax

    Jan

    • Lukáš Biskupický napsal:

      Ad Pax -Jan: řeckokatolíků rozhodně není plno u sv. přijímání, přistupují podstatně méně masově než v současnosti „římští“, resp. modernističtí. Je u nich mnohem více zachována bázeň Boží, i když i tam už proniká modernismus.

    • nino napsal:

      Jan, skor opak je pravdou, skor na zaplakanie vidiet dnes v kostoloch ako sa ludia hrnu k sv. prijmaniu, ak by isli naozaj len ti, co mozu, tak naozaj casto pristupia len tie dve-tri babky

  8. Václav napsal:

    Časté svaté přijímání doporučoval svatý Pius X. ale i zde se jednalo o návrat k původní praxi a tradici. Přijímat co nejčastěji a při každé příležitosti doporučoval již svatý Řehoř Veliký.

  9. Barbora napsal:

    Od malička jsem chodila do kostela a byla vychovávána ve víře.. Manžel se ke mě a mé dcerce choval hodně hrubě, ponižováni, alkohol, milenky na konec přítelkyně ke které se odstěhoval, byl rozvod a mě a dceři se konečně ulevilo.. Společně jsme si našli přítele, který nás miluje a dělá pro nás prvni posledni, na žádost dcery jsme se k němu odstěhovaly, dcera má konečně rodinu jakou si zaslouží vidí jak to má vypadat.. Podle církve žiju ve hříchu, takže na nějaké přijímání mohu zapomenout, jen mi to přijde nelogické, když měla dcera strašnou rodinu, tak jsem k přijímání mohla a ted když jsme šastné a žijeme v harmonii tak to nejde… Ach jo..

    • Ignác Pospíšil napsal:

      „dcera má konečně rodinu jakou si zaslouží vidí jak to má vypadat…“ – Podle toho, co popisujete, žijete v konkubinátu. To je ta „rodina, kterou si dcera zaslouží“, příklad pro ni „jak má rodina vypadat“?

    • František napsal:

      Proč jste nehledala řešení za pomocí kněze, potažmo proč jste nedala váš případ k projednání u církevního soudu, který by možná vaše manželství zneplatnil /CIC 1983 kán. 1095 n1,n2,n3./, které v kodexu existují pro důvody, které uvádíte.
      Nicméně se mi zdá, že žít v konkubinátě, který jste volila, moc nevypovídá o věrnosti Kristu a jeho evangeliu a zřejmě jste si nedělala těžkou hlavu žít v těžkém hříchu a neptala jste se Pána, co On na to…naopak, řešila jste to po svém.
      A přijímat jen proto, abyste „nevyčnívala“ z řady, to je další trestuhodný přístup k Nejsvětější svátosti, to je skutečně lepší, abyste nepřijímala vůbec, protože svatokrádežně přijímat je velmi těžký hřích.
      Snad nejprve si uvědomte své zásadní nedostatky ve vztahu k Bohu, hledejte dospělý a nový živý vztah k Němu a až pochopíte, v jakém omylu jste žila a začnete-li žít osobní vztah s Bohem, pak určitě se změní i vaše priority a přestanete s falešnou sebelítostí a pocity křivdy nesprávně obviňovat církev

  10. Ilona napsal:

    Dobry den. Měla jsem svatbu v kostela pak jsem se rozvedla. A onehda se znovu vdala na radnici. Zajímá mě kdy můžu pro hostii neb můj kněz říká,že si neví rady s timto. Proto si chodim pouze pro požehnání. Co mám prosím dělat? Děkuji. Il.

    • David napsal:

      Děláte dobře, že si chodíte pouze pro požehnání, neboť jako znovusezdaná nemůžete přistupovat ke sv. přijímání. To Vám ale mohl říci i Váš kněz.

    • Pavel Novotný napsal:

      Obraťte se na církevní soud ve své diecézi a požádejte o zneplatnění svého manželství – toho, které jste uzavřela v kostele. Pokud církevní soud shledá důvody pro zneplatnění manželství, budete moci uzavřít svátostné manželství a bude po problému. Je to velmi zjednodušené. Taktéž si najděte kněze, který se v této problematice orientuje. To udělejte co nejdříve.

    • Wenceslaus napsal:

      Dobrý den, je dobře že hledáte pomoc v této situaci. Je možné, že církevní soud bude moci Vaše manželství zneplatnit, ale není to samozřejmé (záleží na konkrétních okolnostech). Proto Vám nejprve doporučuji obrátit se na kněze ve Vaší farnosti, aby Vám poradil jak přesně postupovat. Bohužel ne všichni kněží znají dobře církevní právo, tak je možné, že Vám nedokáže poradit, nebo Vás může i mylně informovat. Pokud Vám nedokáže poradit, můžete se obrátit na advokáty u církevního soudu Vaší diecéze. Např. Pražská: https://katalog.apha.cz/web/ap/1565
      Královéhradecká: http://www.bihk.cz/biskupstvi/diecezni-cirkevni-soud
      Pokud byste potřebovala konkrétněji poradit, nebo přímo kontakt, na spolehlivého kněze – odborníka, napište mi.

  11. František napsal:

    Podle dosavadního církevního Kodexu kanonického práva nemáte nárok přijímat svátosti, protože jste porušila slib, daný Bohu, když jste v kostele před Božím oltářem, slíbila věrnost až do smrti muži, se kterým jste se pak rozvedla a našla si jiného, se kterým nyní žijete cizoložně.
    Kněz by vám měl vysvětlit, že to není možné a že ani papež František nemůže svévolně měnit nauku církve a těžký hřích cizoložství svévolně omlouvat a vést lidi, chodící si zatím jen „pro požehnání“, přímou cestou do pekla, protože by přijímali svatokrádežně a vršili jeden těžký hřích za druhým. A odměna za hřích je smrt a peklo – nic víc, nic méně.

    • Froggy napsal:

      Máte samozřejmě pravdu, ale dá se to podat i lidsky. Teď si místo počítače představte před sebou živého člověka, ženu, která se třeba z nevědomosti nebo ze slabosti do této situace dostala. Třeba chce poznat pravdu, třeba je z toho sama nešťastná.

  12. František napsal:

    „Zajímá mě kdy můžu pro hostii neb můj kněz říká,že si neví rady s timto.“

    Předpokládám, že jste důvod k rozvodu neměla natolik závažný, že by vám církevní soud zneplatnil manželství jen tak. A z vaší otázky mi není jasné, proč chcete přijímat Nejsvětější Eucharistii, když zřejmě nevíte o svatém přijímání téměř nic, jen se chcete postavit do fronty, abyste jako ostatní přijímala „tu věc“ /hostii/, jak ji sama interpretujete. Být vámi, pak bych se obrátil na kněze, aby vás přijal do základní výuky katechismu a pravd víry, aby vám bylo jasné, že hostie není věc a kdo chce přijímat Nejsvětější Svátost oltářní, musí být řádně poučen, připraven a disponován, aby nepřijímal nehodně a svatokrádežně. A pokud Desatero není vaší životní normou a pravidlem, podle kterého se řídíte, pak úvahy o přijímání „hostie“ nejsou na místě. Omlouvám se za ostřejší tón, ale uráží mě, jakým způsobem smýšlíte o tom nejdražším, co Pán
    zanechal své církvi, totiž sám sebe, pro ty, kdo chtějí následovat jeho nauku, žít evangelium a vydávat svědectví nevěřícímu světu.

    • Libor Rösner napsal:

      Já bych to tak nehrotil, zvláště když dotyčnou neznáte. Třeba se prvně odvážila jít s tím takto ven, je nesvá, přemýšlí hlavně nad tím, jak popsat svou situaci, a když na ni tak vyjedete, těžko už někdy tady požádá o reakci, když se jí dostane útoku.

      • jl napsal:

        A na oba doléhá totéž: rozpad katecheze a mravů, vymizení citu pro posvátno a eucharistickou i světeckou úctu, atd.

        A církev v rámci „příklonu ke světu“ šoupá židličkama do polokruhů, vydává pastýřské listy o poměru k jižnímu Vietnamu a oslepeně se kochá rostoucími mimoevropskými statistikami.

  13. František napsal:

    ad Libor Rösner

    Připadá mi komické, nazývat pravdu útokem na někoho, kdo potřebuje slyšet, co má dělat…

    „Můj kněz si neví rad s tímto…“

    Když kněz si neví rady, pak alespoň má citovat nauku církve, dát patřičné vysvětlení o skutečném stavu paní Ilony – že žije v cizoložství a nazývat věci pravým jménem.
    Jedině tak se paní Ilona může duchovně posunout tam, kde ji
    Bůh chce mít. Bůh nepotřebuje polykače „hostií“, ba ani změkčilce a lháře, kteří se bojí pravdy a rozpačitě, třeba jako v Amoris Laetitii, mlží, omlouvají, bagatelizují hřích, aby podobně jako čtenář po přečtení AL, začal pochybovat o pravdách evangelia a nauce církve a nakonec si zpochybnil své pojetí pravdy v sobě, jak se to učil v náboženství či v katechismu. Možná lékem a terapií by bylo začíst se denně do Písma sv., znát lépe Boží slovo a mluvit podle návodu z evangelia – aby vaše řeč byla ano, ano, ne, ne – co je nadto, je ze zlého… A pochopit, že Bůh hřích nenávidí. Avšak každý, kdo hřeší a ještě má šanci něco změnit, protože je mu dán ještě určitý čas, by měl od svých spolu-věřících mít právo poznat Boží požadavky a Boží zákony, jež jsou neměnné, aby ten čas k pokání a návratu k
    Bohu nepromeškal změkčilými a falešnými představami o Bohu a mohl tak porozumět Božímu nároku na dodržování Božích zákonů. Bude-li se však paní Ilona a jí podobní věřící stále jen setkávat s neurčitým a rozpačitým a pravdě nepodobnými radami věřících, jak se má zařídit, pak běda jí a běda takovým, kteří jí uvádí v omyl a blokují cestu k pokání a k životu s Bohem ve věčnosti. Svatý Jan Křtitel si nebral servítky a kolik lidí tímto mohl přivést k pokání a zachránit před peklem? Nezdá se vám, že již není čas ke „spaní“ a zábavě, že je nutné se co nejdříve probudit z duchovní letargie a snažit se pro svou spásu a spásu bližních udělat maximum, dokud ještě hodiny tikají v náš prospěch?

    • Libor Rösner napsal:

      Ona i ta pravda se má podávat adekvátním způsobem. Ježíš taky každému nespílal do plemena zmijí. Je-li někdo pomýlený a navíc nemá oporu v knězi, jemuž unikají úplné základy, nepomůže mu, když ho osočíte. Lze o poučit naplno i bez toho osobního výpadu, o ten mi jde.

      • František napsal:

        Můžete mi říct, v čem vidíte osobní výpad?
        To, co jsem napsal, je suchá objektivní pravda bez mazání medu u úst.

        • Libor Rösner napsal:

          „když zřejmě nevíte o svatém přijímání téměř nic, jen se chcete postavit do fronty“.

  14. František napsal:

    „Zajímá mě kdy můžu pro hostii ….“
    … a nemluví tak paní Ilona jasně o tom, jaký má přístup k Nejsvětější svátosti?

  15. Karol Dučák napsal:

    Tento článok p. Dr. Malého je rozporuplný a ja nemôžem nereagovať, aj keď si možno vyslúžim zlomyseľné ataky zo strany mojich nepriateľov. V prvom rade chcem ale povedať, že si celkove pána Dr. Malého hlboko vážim a jeho postoje sa v mnohom zhodujú s mojimi. Pán Dr. Malý si však sám protirečí. Na jednej strane píše: „Doporučovat časté sv. přijímání, pokud možno pokaždé, když jsem na mši svaté, pokud jsou splněny dané podmínky, je jistě správné a plně v intencích svatého papeže Pia.“
    A na inom mieste Dr. Malý píše:
    „Všeobecně lze říci, že to byla nejistota, jestli opravdu jsou v milosti posvěcující, co věřící od denního sv. přijímání odrazovalo. Ti nejzbožnější chodili proto jednou za měsíc a to vždycky bezprostředně po svaté zpovědi, obvykle na první pátek v měsíci. Nehájím tento minulý status quo. Jsou v něm cítit pozůstatky jansenistického bludu, jenž neblaze ovlivnil zbožnost katolíků v 18. a 19. století. Jeho zásadou bylo: Jsem příliš hříšný na to, abych často přijímal Krista v Nejsvětější svátosti. Veliký papež sv. Pius X. pod vlivem Ducha Svatého proto vystoupil proti této skrupulozitě právě tím, že „otevřel svatostánek“ – a aby člověk nepochyboval, že je ve stavu posvěcující milosti, nabádá k časté sv. zpovědi a poslušnosti radám zpovědníka, který umí posoudit stav duše a říct, co je a co není těžkým hříchem.“
    Toto sú chvályhodné myšlienky, ktoré je možné kvitovať s uznaním. Som za ne Dr. Malému vďačný.
    Lenže v rozpore s tým je iná pasáž z článku Dr. Malého:
    „Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.“
    K tomu musím podotknúť, že som mal 17 rokov, keď sa v roku 1970 začala zavádzať Missa Nova a nikdy som nepozoroval, že by ľudia po tomto momente začali menej pristupovať k svätej spovedi. Spovednice boli aj neskôr obliehané. Je absolútne správne zdôrazňovať časté sväté spovede. Dokonca sa vyjadrím tak, že sviatosť pokánia a Oltárna sviatosť sú ako dvojičky, ktoré nemôžu existovať jedna bez druhej. Lenže je scestné strašiť veriacich pred častým pristupovaním k svätému prijímaniu. Sám som to v detstve zažil. Často sa mi stalo, že sa mi po spovedi dostal do rúk hriešny obrázok, alebo nejaký hriešny text, prípadne mi prišla na myseľ neslušná myšlienka, ktorú som síce hneď odmietol, ale napriek tomu som o sebe zapochyboval a myslel som si, že som zhrešil. Až neskôr mi kňazi vysvetlili, že samotné pokušenie nie je hriech, ale hriech začína až vtedy, keď sa s hriešnou predstavou vnútorne stotožním, keď v nej nájdem potešenie a nebojujem vo svojom vnútri proti nej. Pokušenie – akokoľvek dlho trvá – nie je hriechom, ak proti nemu aktívne bojujem, ak sa z neho neteším a odmietam ho. Vo svojom detstve som to však nedokázal správne odhadnúť a tak som chodil na sväté prijímanie len tesne po svätej spovedi. Už na druhý deň, aj keď som nespáchal hriech, som z obavy z prípadnej svätokrádeže radšej nešiel na sväté prijímanie. Neskôr mi jeden kňaz povedal, že mám priveľmi škrupolózne svedomie, brániace mi naplno rozvinúť sviatostný život.
    Jednoznačne súhlasím s Dr. Malým, že veriaci má pristupovať k svätému prijímaniu len „ve stavu posvěcující milosti“, ale vystríhať pred čo najčastejším sv. prijímaním je nekatolícke. V podstate možno hovoriť o dvoch extrémoch. Jedným je arogantný hriešnik, ktorý pristupuje k svätému prijímaniu so smrteľným hriechom na duši a jeho sv. prijímanie je potom svätokrádežné, druhým je vystrašený hriešnik, ktorý prehnane úzkostlivo skúma svoju dušu a nikdy si nie je istý sebou samým. Človek je slabý tvor a je preňho veľmi ťažké stanoviť presnú hranicu medzi ľahkým a ťažkým hriechom. Dokonca sa môže stať, že ten istý hriech posúdi jeden kňaz ako ťažký a iný kňaz ako ľahký. Aj toto som už zažil ja aj moja manželka. Len Boh dokáže s neomylnou presnosťou posúdiť, ktorý náš hriech je ťažký a ktorý ľahký. Rozhodne je však scestné odrádzať veriacich od častého svätého prijímania. Je potrebné neustále zdôrazňovať jednoznačné pravidlá:
    1. Rozvedení a znovu civilne na úrade zosobášení ľudia nesmú pristupovať k sv. prijímaniu.
    2. K sv. prijímaniu nesmú pristupovať ľudia, ktorí spáchali smrteľný hriech.
    3. Je lepšie radšej nepristúpiť k sv. prijímaniu, ako svätokrádežne prijímať
    Kto spácha smrteľný hriech? Ten, kto prestúpi Božie prikázanie:
    1. vo veľkej veci
    2. celkom vedome
    3. celkom dobrovoľne.
    Toto sa na Slovensku učia už žiaci základných škôl na hodinách náboženstva. Môže sa zaiste stať, že k sv. prijímaniu pristúpi človek, ktorý síce spáchal smrteľný hriech, ale on je vnútorne presvedčený, že to nebol smrteľný hriech. Toho však všemohúci Sudca bude súdiť omnoho zhovievavejšie ako človeka, ktorý si je vedomý, že spáchal smrteľný hriech, ale napriek tomu vo svojej pýche ide na sv. prijímanie. Práve arogancia hriešnika Boha najviac uráža. Každopádne za seba môžem povedať, že radšej vynechám sv. prijímanie, ak mám vážnu pochybnosť, či nemám na duši smrteľný hriech. Naším cieľom však nemá byť odstrašovať veriacich od sv. prijímania, ale eliminovať svätokrádežné prijímania. Pre ľudí, žijúcich v stave milosti posväcujúcej je veľmi osožné každodenné pristupovanie k svätému prijímaniu.

  16. Renda napsal:

    Na NOM jde zpravidla celý kostel ,ovšem kolik se na sv.přijímání náležitě připraví? Před mší se baví v lavici ,do kostela mládí přijdou jako do kina , bez poklonky ke svatostánku , po mši volná zábava , chechot mládežniku. Kněz řekne , že mše je setkání lidu , tak proč by se nepobavili , že. Nemluvě o svatokrádežnem přijímání na ruku , podávání laiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *