Sv. Jan Nepomucký, nebezpečný „patron České země“
Umučení sv. Jana Nepomuckého
Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.
Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“.
Je pravdou, že první zprávu o mučednictví pro zpovědní tajemství máme až ze 40. let 15. století od vídeňského kněze a univerzitního profesora Tomáše Ebendorfera z Haselbachu, tedy nějakých cca 50 let po smrti sv. Jana. Je však kvůli tomu jeho zpráva nevěrohodná? Dejme mu slovo. Ebendorfer nejprve píše o opilství a ukrutnostech krále Václava a dodává: „Také zpovědníka své manželky Jana, mistra teologie, poněvadž řekl, že ten je hoden královského titulu, kdo dobře vládne, a jak se říká, poněvadž se zdráhal porušit zpovědní tajemství, dal utopit ve Vltavě…“ Ebendorfer byl účastníkem basilejského koncilu a zdržoval se také nějakou dobu v Praze. Formulace „jak se říká…“ svědčí o tom, že právě v Praze slyšel historku o zpovědním tajemství, právě tady byla všeobecně rozšířená a mezi lidem známá, a to přesto, že Praha byla v té době husitská, i když se jednalo o umírněné husity typu Jana z Příbrami nebo Jana z Rokycan. Ebendorfer jako univerzitní profesor se těšil všeobecné vážnosti v tehdejším středoevropském prostoru, jeho kronika je psána velice střízlivě, neměl žádný důvod si vymýšlet. Právě formulace „jak se říká…“ podává důkaz o jeho vědecké poctivosti, kdyby tomu tak nebylo, psal by o zpovědním tajemství bez dovětku „jak se říká“, aby upozornil na sebe jako na původce této zprávy, kterou někde objevil. On ale formulací „jak se říká“ poctivě odkazuje na to, že tato informace koluje mezi obyvatelstvem a že ji odtud převzal.
Další, poněkud podrobnější informaci o zpovědním tajemství jako příčině mučednické smrti sv. Jana podává pražský kanovník konsistoře pod jednou a žák Ebendorferův Pavel Žídek ve svém spisu „Správovna“. Lidová tradice považovala tedy zpovědní tajemství za hlavní důvod mučednické smrti generálního vikáře Johánka z Pomuku. To, že nezanikla ani v husitských bouřích svědčí o tom, že nebyla uměle vykonstruována, nýbrž vycházela z pravdivé události. Kdo se chce o tom dozvědět blíže, toho odkazuji na skvělou dvojdílnou monografii o sv. Janu Nepomuckém od zesnulého církevního historika a děkana pražské teologické fakulty Jaroslava V. Polce.
Omyl, který vznikl v 16. století „lajdáckým“ přístupem kronikáře Václava Hájka z Libočan k pramenům, jenž vytvořil dva Jany, jednoho umučeného pro zpovědní tajemství r. 1383 a druhého pro hájení práv Církve r. 1393, byl uveden na pravou míru v 18. století učeným piaristou Gelasiem Dobnerem, jenž přesvědčivě dokázal, že generální vikář Johánek z Pomuku, mučený králem Václavem a posléze vhozen do Vltavy jako obránce práv svého arcibiskupa a Církve a zpovědník královny Žofie Jan z Pomuku (od 17. století nazývaný Nepomuk) jsou jedna a tatáž osoba a správné datum její mučednické smrti je rok 1393. Osvícenští odpůrci svatojanského kultu v čele s Josefem Dobrovským, kteří neustále argumentovali tím, že „svatý Jan Nepomucký“ vhozený do Vltavy r. 1383 nikdy neexistoval, existoval prý pouze Johánek z Pomuku, vhozený do Vltavy až o deset let později ze zcela jiných důvodů, tak dostali velikou ránu. Nemohli již tvrdit s takovou jistotou, že se jedná o uměle vytvořenou legendu, proto se později soustředili spíše na očerňování světce a pomluvy. Dejme slovo Josefu Pekařovi z jeho „Třech kapitol o sv.
Janu Nepomuckém“: „….dr. Herben učí o Janu z Pomuka, že byl mnohoobročníkem, že byl jedním z nejbohatších prelátů pražských, že půjčoval peníze kněžstvu i šlechtě způsobem neslušným (tj. pod hrozbou kletby církevní), že měl časté soudy o dluhy…..krátce že na něm dle svědectví dějin nebylo nejmenší svatosti, naopak, že byl muž prohnaný. Nuže: ze všech těchto žalob Herbenových je pravdivá pouze jediná, tj. že Jan měl více obročí….O Janu z Pomuku ukázal ostatně již P. Štědrý, že neměl současně více obročí než dvě, tedy tolik, kolik dovolil později reformní koncil tridentský….“
Pomluvy o sv. Janovi, ačkoliv byly mnohokrát vyvráceny, měly ukázat lidu, že takový muž nemohl být tím, kdo podstoupil raději mučednickou smrt, než by vyzradil zpovědní tajemství, neboť to vyžadovalo značnou morální výši. Tu ale podle odpůrců Církve Johánek z Pomuku neměl, proto nelze předpokládat, že by dal přednost smrti před vyzrazením zpovědního tajemství. Právě ono je příslovečným „jádrem pudla“. Je totiž zřejmé, že kněz, který raději podstoupí mučení a smrt, než by porušil zpovědní tajemství, má v sobě hluboce zakódovanou správnou hierarchii hodnot a proto nelze předpokládat, že by byl lakomcem, hamižníkem, lichvářem a podlým kariéristou. Takový by nejspíš kapituloval a zpovědní tajemství vyzradil. Když tedy po Dobnerovi už nebylo tak snadné mluvit o Janu Nepomuckém jako o „neexistujícím světci“, musela nastoupit jeho vylhaná prezentace nepoctivého a nemorálního duchovního, protože takový zcela určitě neprojeví mravní hrdinství tím, že raději zvolí týrání a smrt než prozrazení něčí zpovědi. To potom zpochybní i jeho zápas za svobodu Církve proti investiturním zásahům krále Václava, jenž protiprávně usiloval o povýšení kladrubského opatství na biskupství, jež by obsadil někým ze svých oblíbenců a oslabil tak vliv pražského arcibiskupa svatého života Jana z Jenštejna. Generální vikář Jan z Pomuku, který má hlavní zásluhu na překažení těchto plánů, zbavený aureoly mučednictví pro zpovědní tajemství a vylíčený jako lichvář a podvodník, nemohl proto vést s králem Václavem ušlechtilý a mravně příkladný zápas, muselo mu (a vůbec arcibiskupovi a církevním hodnostářům) jít pouze o peníze a moc.
Zpochybnění zpovědního tajemství jako příčiny mučednické smrti sv. Jana vede proto zákonitě ke zpochybnění jeho zápasu o svobodu Církve. Oboji spolu souvisí. Mravní ušlechtilost věrnosti principům zachování zpovědního tajemství až k prolití krve poskytuje též záruku mravní ušlechtilosti církevně-politického zápasu, který sv. Jan vedl. Oddělovat proto mučednictví pro zpovědní tajemství od mučednictví pro práva Církve proti nárokům panovnické moci je nebezpečné a ošidné. Jestliže tedy současný katolický kněz v kázání prohlásí mučednictví sv. Jana pro zpovědní tajemství za „nevěrohodné“, pak si neuvědomuje, že dalším bodem může být zpochybnění oprávněnosti jeho boje za svobodu Církve, neboť tím padá záruka mravní vznešenosti Janovy osoby, daná zachováním zpovědního tajemství.
Mám svědka, jenž slyšel jiného kazatele, že prý „sv. Jan Nepomucký už není pro nás aktuální, jeho zápas s králem už nám v dnešní době nic neříká…“ Plně rozumím. Pro současné vnitrocírkevní neomodernisty sv. Jan Nepomucký nejenže „není aktuální“, ale přímo nebezpečný. Jeho úcta upozorňuje totiž na nezastupitelnou hodnotu osobní sv. zpovědi, kterou chtějí nahradit generálními absolucemi, a také na práva Církve ve veřejném životě, na její nezávislost na státní moci a na vládu Ježíše Krista Krále, jenž „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy“ (1 Kor 15,25) a jemuž se musí všichni politikové a představitelé této země podřídit. Nám proto u příležitosti svátku sv. Jana Nepomuckého nezbývá, než se připojit k pravdivým slovům Josefa Pekaře, jenž měl odvahu postavit se proti nenávistné kampani zednářů, socialistů a liberálů po r. 1918, která měla za následek stovky zničených světcových soch vysoké umělecké hodnoty: „Vskutku nechci nic jiného než pomáhati v boji proti duchovnímu násilí a duchovní lži! Jsem proti uliční agitaci proti Janu Nepomuckému, pokud plyne z neporozumění a nenávistné zloby, zastírající se důvody vědeckými, a jsem proti oslavám Husovým…..“
PhDr. Radomír Malý
Dekuji, pane doktore. Krásný článek. Důvod k velkému zamyšlení nad skutečně svatým knězem. Kolik by jich dnes následovalo? Možná je blízko doba, kdy se to dozvíme.
Pěkný den
pane doktore, to jenom vy tady pořád nevěříte na KHS, co ještě potřebujete za důkazy, až se z luteránama diskutovat o Eucharistii
Světci byl věnován dnešní kulatý stůl na TV Noe s provokativním názvem Největší Čech – Jan Nepomucký; hostem ve studiu byl „lítý jezovita“ P. Herold. Informace o mučednictví pro zpovědní tajemství byly podobné jako v tomto pěkném článku s hodnocením, že míra věrohodnosti je zde sice nižší než u ostatních údajů o světci, ale stále jde o reálnou a pravděpodobnou možnost, jež je v souladu s jeho profilem. Byla odmítnuta teze o úmyslném vykonstruování tohoto příběhu během rekatolizace, informace odpovídaly stupni poznání v dané době.
Opakování pořadu http://www.tvnoe.cz/detail-poradu/kulaty-stul-nejvetsi-cech-jan-nepomucky.html
Otázka je jak často se my sami obracíme na svatého Jana Nepomuckého, patrona naší země. Jak moc ho uctíváme a prosíme o pomoc a o přímluvu, v jakých záležitostech. Jak moc se jeho životním příběhem necháme inspirovat. On není nějaká kontraverzní událost z našich dějin, cosi co máme řešit a dohadovat se o tom.
Svatý Jan Nepomucký je kanonizovaný světec. Muž Boží. Člověk který je v Nebi a který nám bez přestání pomáhá a stará se o nás. Dobrotivý patron a ochránce který vyslyšel mnohé. Nenechávejme takovou milost přijít nazmar, prosme a děkujme a svěřme mu do ochrany i ty kteří ho nenávidí a ty kteří o něm pochybují. Třeba to k jejich poznání přispěje lépe než jakékoliv dohady. A k našemu také.
Na druhou stranu se na různých místech dá dočíst, že ukrutnost, opilectví a smilnění krále Václava IV. je trochu účelově zveličováno.
V pozadí útoků na svatého Jana Nepomuckého stojí ještě jedna věc. Naši národní obrozenci, nacionalisti a jiní odrozenci si vybrali některé světce a světice kterým se rozhodli prokázat tu „čest“ a přijmout je do svých politických řad jako slovany a vlastence. Jako třeba svatého Václava, svatého Ivana atd. Měli k tomu nejrůznější důvody. Chtěli ukolébat katolickou bdělost našich předků, posvětit navenek své záměry a zejména chtěli inspirovat naše předky aby zradili Řím a svatého otce. Někdy to došlo tak daleko že z těch „hodných“ svatých dělali něco ve stylu pohádkových bytostí. Kouzelných dědečků nebo dokonce strašidel. Proto máme krásně antropologicky doloženého svatého Ivana, který k nám přišel v časech knížete Neklana. Průzkum ostatků přesně odpovídá legendám a dneska již dokonce víme že je benediktinský mnich a z jakého rodu pochází. O svatém Prokopovi psali novodobé legendy podle kterých měl nenávidět benediktiny západního obřadu a svatého otce donutit k tomu aby ho kanonizoval ve snu s pomocí hole. Naproti tomu svatý Jan Nepomucký byl pro tyto lidi symbolem svatého stolce, věrnosti papeži a barokní zbožnosti. Z čehož plyne že neexistoval, svůj život prožil přesně obráceně než nám říká naše tradice a relikvie jsou falešné. Řekl bych že o zpovědním tajemství příliš nepřemýšlejí a možná si je ani moc neuvědomují. Že prostě popírají cokoliv co o něm dobrého řekneme.
Nedávno jsem objevil nejzapomenutější českou světici hned po svaté Orosii, kterou ovšem uctívají Španělé jako jednu z hlavních patronek. Jedná se o svatou Andělu Přemyslovnu, princeznu a dceru českého krále která je první českou karmelitánkou. Většinu života prožila ve Svaté zemi jako převorka Carmelu v Jerusalémě. Do Čech se vrátila v požehnaném věku, nedlouho před svou smrtí. Zemřela a je pohřbena na neznámém místě u svatého Jiří na Hradě. Dále už víme jen datum úmrtí a jména tří nedochovaných teologických spisů.
Ke zmíněné Anděle Přemyslovně následující:
SVATÁ ANDĚLA ČESKÁ OCarm
* před r. 1150 ?, † snad 6. července 1220 (nebo 1243?)
údajná česká světice z rodu Přemyslovců; snad karmelitánka (?)
Patrně žádný jiný český světec ani světice nejsou doloženi tak nedostatečně, jako záhadná údajná dcera českého knížete a pozdějšího krále Vladislava I. (1140 – 1172, †1174) z jeho prvního manželství s kněžnou Gertrudou Babenberskou (†1150), jmenovaná jako Anděla Česká. Zmíněná Anděla měla snad být původně křtěna na jméno Helena; její osoba je ovšem natolik problematická, že nefiguruje ani v obvyklých přemyslovských rodokmenech a v odborných či populárních publikacích na toto téma, zato však – jak ještě dále uvidíme – nejvíce informací, o jejichž zdrojích však obvykle mlčeli, měli o ní duchovní na přelomu 19. a 20. století. Další jejich soudobí autoři (poněkud paradoxně i zde šlo o duchovní) se zase pro změnu domnívali, že „Český původ sv. Angely spočívá na nějaké pověsti…“
Jediný záchytný bod v Andělině životě tak představuje pouť, kterou měla ještě jako laička vykonat do Jeruzaléma; není však známo, kudy cestovala, a stejně neznámé jsou i motivy, které ji k této cestě vedly. Pouze starší tradice nejasného původu ví něco podrobnějšího, a to že „Svatá Angela Česká, panna, karmelitánka (†1220), nevolíc vstoupiti do stavu manželského, vydala se na pouť do svaté země.“ Toto podání však jakýkoli detail příběhu neupřesňuje, takže o hlubší motivaci a dalších okolnostech Andělina rozhodnutí – natož pak něco bližšího o jejím životě – se z citované novodobé stylizace P. Jana Nepomuka Černohouze nedozvíme zhola nic.
Během své cesty – nebo spíše až v Palestině – se Anděla podle některých domněnek zřejmě setkala s autorem popisu Svaté země P. Burchardem z Barby OP (zvaným též de Monte Sion), pod jehož vlivem pak údajně v Jeruzalémě vstoupila do tamního kláštera ženské odnože karmelitánského řádu (její obláčku prý zorganizoval osobně otec Burchard OP), kde se po nějaké době dokonce snad i stala převorkou. Problémem je ovšem skutečnost, že řád karmelitánů sice vznikl již roku 1200, avšak jeho regule byly sepsány roku 1209 a papežem byly schváleny teprve roku 1226; v tomto případě ovšem šlo o primární řád mužský, jehož ženská odnož oficiálně vznikla mnohem později. Sice není zcela vyloučeno, že se Anděla stala jednou z prvních předchůdkyň ženské větve řádu v Palestině nebo přímo jednou ze sester zakladatelek, avšak pro tuto alternativu není přesvědčivých důkazů.
Je ovšem docela dobře možné, že Anděla skutečně prožila větší část svého života v cizině a do Čech se vrátila až nedlouho před smrtí, ale ani pro tuto variantu nemáme spolehlivých zpráv. Další možností je, že cestu podnikla ve vyšším věku a jako řeholnice žila až po návratu do Čech; proti ní však hovoří výše zmíněná citace P. Černohouze, protože žena vyššího věku by jistě takto bolestně neváhala před sňatkem. Obě varianty se shodně – i když poněkud nejasně – vyjadřují jen o tom, že po návratu ze Svaté země měla Anděla žít asketicky a bohabojně v Praze.
Anděla prý byla také literárně činná a je jí připisováno sepsání teologicky orientovaných latinských spisů Napomenutí k jeptiškám, Nebeská zjevení, O nejsvětější svátosti a snad i několika dalších nejmenovaných (?).
Stejná nejistota jako kolem Andělina života panuje i kolem její smrti. Dříve obvykle uváděné úmrtní datum 6. července 1220 neposkytuje dost možností pro realizaci všech aktivit, jež jsou jí přisuzovány, takže přijatelným se zdá spíše až nověji uváděný rok 1243.
Ě Ě Ě Ě Ě
Podle nápisu na relikviáři, který je dochován v Kolíně nad Rýnem a který snad i obsahuje drobnou část jejích ostatků, byla sv. Anděla pohřbena v místě svého úmrtí v Praze; samotné místo pohřbu však není známo a někteří starší svatopisci také Prahu jako místo jejího pohřbu přímo zpochybňují, protože prý „… v Praze nikdy nebylo slýcháno o hrobu sv. Angely z řehole karmelitské.“ Rovněž není jasné, jak se její ostatky mohly dostat do Kolína nebo zda k tomuto městu měla za života nějaký bližší vztah.
Není také známo, že by o sv. Anděle vznikla nějaká legenda, avšak ve svém rozsáhlém díle Miscelanea historica Regni Bohemiae se o ní rozepisoval (čerpaje zřejmě ze dnes již neznámých zdrojů) P. Bohuslav Balbín SJ.
Stejně tak není ani zjistitelné, kdy, kde, kým a za jaké zásluhy měla být tato Přemyslovna kanonizována a zcela zřejmý není ani uznaný stupeň svatosti; pokud se o ní nějaké starší české kalendárium zmiňuje, bývá naprosto nejednotně uváděna tu jako ctihodná, tu jako blahoslavená, a zcela výjimečně pak i jako svatá. Například P. Isidor Vondruška ji střídavě uvádí jako svatou a jako ctihodnou, a úplně jasno v této záležitosti zřejmě neměli ani samotní bollandisté, kteří o ní ve svých Actech sanctorum hovoří jako o svaté. Protože však žádné původní místní záznamy o této věci zřejmě neexistují, je nejspíše možno předpokládat její případné neformální svatořečení opírající se především o lidovou tradici (vox populi), již zřejmě později bollandisté reflektovali. Tato tradice však je na mnoha místech západní Evropy, kam byl Andělin kult v nezjištěné době exportován, dodnes zřejmě velmi mocná, protože lidové slavnosti a pravidelné pouti spojované s touto poněkud spornou světicí jsou konány kromě německého Kolína nad Rýnem také ve Španělsku a na Sicílii, a to vždy shodně první neděli v červenci.
Díky této tradici a zmíněnému kolínskému relikviáři však přece jen nelze možnou existenci sv. Anděly České OCarm zcela jednoznačně odsunout do sféry působení legendistů a je nutno tuto otázku – i přes dosavadní téměř totální absenci historických pramenů – ponechat v zájmu historické objektivity otevřenou, a to tím spíše, že podle některých nepotvrzených zpráv bylo v období baroka možno shlédnout Anděliny obrazy v nejmenovaných chrámech v Praze a Staré Boleslavi.
Ě Ě Ě Ě Ě
Pokud by byl sv. Anděla zobrazována, byl by jejím logickým atributem řádový hábit karmelitánek a případně berla.
Ě Ě Ě Ě Ě
Starší kalendária připomínala Andělinu památku dne 6. července, v nových kalendářích již není jako nepodložená uváděna.
Ě Ě Ě Ě Ě
O sv. Anděle OCarm jsou dnes známy pouze informace neznámo kde získané vlasteneckým badatelem P. Bohuslavem Balbínem SJ, který své podklady později – stejně jako mnoho dalších – předal ke zpracování společnosti bollandistů. Učený pater Jan Pinius SJ pak na jejich základě zpracoval kupodivu poměrně rozsáhlou stať, která byla roku 1721 vydána ve velmi ceněném hagiografickém sborníku bollandistů Acta Sanctorum.
Ottův slovník naučný o ní nemá nic a jen stručně se o ní zmiňuje Tumpachův a Podlahův Český slovník bohovědný. Koncem 19. století o ní referovali pouze církevní historikové a svatopisci P. František Ekert a P. Beneš M. Kulda.
Z novějších přehledů a sborníků svatých ji připomíná pouze P. Isidor Vondruška ve svých rozsáhlých Životopisech svatých z počátku 30. let 20. století; novější svatopisecké publikace se o ní již nezmiňují.
Jednu z mála zmínek o otázce sv. Anděly v soudobé literatuře má ve svém příspěvku ve sborníku Světci v lidové tradici někdejší pracovník vsetínského okresního muzea Lubomír Filip N. Piperek, který však tuto světici pokládá za naprosto jednoznačný výplod hlasu lidu a jeho působení v legendistické tradici. Nově je sv. Anděly zařazena do encyklopedie Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie; též se o ní zmiňuje (pouze ovšem na jediném místě) diplomová práce Šárky Seifertové Zobrazování českých zemských patronů v lidovém umění z roku 2006, která její existenci přímo nezpochybňuje, ale spíše ji v kontextu pokládá za do jisté míry věrohodnou.